Monica chodila nervózně po kuchyni sem a tam a přemýšlela o tom, co se vlastně stalo. María Elisa položila na stůl dva šálky kávy a posadila se na židli.
„No tak si konečně sedni a řekni mi, co se vlastně dělo.“ Řekla Monice a napila se kávy.
Monica se na ni podívala. „To je ten problém, já to totiž nevím!“ Řekla a posadila se. „Když jsem jela do toho klubu, tak v mém taxíku seděl Sebastian, řekl mi, že máme stejnou cestu. Snažila jsem se ho nějak ignorovat, ale pořád za mnou chodil. Byla jsem z něj už vážně nervózní, tak jsem si dala u baru něco k pití.“
„Vždyť jsem ti říkala, ať nepiješ. Vůbec to totiž neumíš a položí tě i pár panáků.“ Zasmála se María Elisa. Monica se na ni zamračila a tak radši naznačila, že už bude potichu, aby mohla Monica pokračovat ve vyprávění.
„Nevím, kde byl celou dobu, ale já zatím byla na baru. Ani nevím, jak dlouho to bylo, ale nakonec se mi udělalo špatně a chtěla jsem jít na vzduch.“ Vzpomínala Monica, po chvíli se jí vybavilo, jak ji Sebastian znovu našel:
Monica se snažila před Sebastianem utéct, ale v jejím stavu jí to moc dobře nešlo, proplétala se kolem lidí a Sebastian jí byl v patách. Došli až k bazénu a Monica stála k Sebastianovi zády.
„Neměj péči, za své činy jsem zodpovědná jen já sama. A přestaň mě konečně sledovat.“
„Dobře, ale už bys neměla pít, když ti to nedělá dobře. Mohlo by se ti něco stát.“
Monica se k němu otočila. „A co tebe to vůbec zajímá? Já jsem dospělá a můžu si dělat, co chci, kdy chci a kde chci! Tobě do toho nic není a už mě štveš a nechci, aby ses o mě staral a abys za mnou chodil!“ Řekla naštvaně a chtěla rychle odejít, jenže zapomněla, jaký kousek od bazénu stojí a při jejím dalším kroku dozadu ztratila rovnováhu a spadla do bazénu. V šoku se potopila ke dnu, Sebastian neváhal a skočil hned za ní. Potopil se pro ni a vytáhl ji nad hladinu. Lidé okolo je zvědavě sledovali.
„Proboha, jsi v pořádku?“ Ptal se jí šokovaně.
Monica byla při vědomí, vykašlávala vodu a nevěřícně se na něj dívala.
„Copak jsem ti neříkal, že by se ti mohlo něco stát? A měl jsem pravdu! Vždyť by ses mohla utopit.“ Rozčiloval se Sebastian. Monica nevěděla, co na to má říct, jen se na sebe dlouze dívali. Sebastian si ji k sobě po chvíli přitáhl a začal ji líbat, Monica jeho polibky ihned opětovala.

„A dál?“ Zeptala se Maria Elisa zvědavě, když Monica dlouho mlčela.
„Políbil mě?“ Zeptala se Monica sama sebe.
„Cože? Políbil tě?“
Monica si uvědomila, že svojí myšlenku, řekla až moc nahlas. „Ehm, asi ano. Ale znáš to, v mém stavu to mohla být třeba nějaká halucinace.“ Řekla a chtěla vstát od stolu.
„Tak to teda ne! Hezky mi povíš, co se stalo.“
Monica si povzdechla a začala ji vyprávět zbytek večera, který si ještě pamatovala.

Daniel byl zrovna u jednoho pacienta, když za ním přišla jedna ze zdravotních sester.
„Pane doktore, v ordinaci na vás čeká jedna pacientka.“
„Hned tam budu, zatím mi najděte její kartu.“ Řekl jí, ona jen kývla na souhlas a odešla. Když Daniel došel do ordinace, nevěřil vlastním očím. Pacientka, která ho čekala, byla totiž Lucia.
„Dobrý den.“ Pozdravila ho, když uslyšela, že někdo vešel.
„Dobrý den, to jsem vážně rád, že jste se tady ukázala.“ Řekl Daniel. Lucía totiž od začátku byla proti tomu, aby se léčila a tohle byla její první dobrovolná návštěva.
Lucía jen pokrčila rameny. „Řekla jsem si, že to aspoň zkusím.“
Daniel začal s vyšetřením.
„Jak to vypadá?“ Zeptala se Lucía po chvíli.
„Oči se zatím dobře hojí, ale ještě budete muset chvíli nosit obvaz, aby se vám tam nedostala nějaká infekce, ale myslím, že za pár dní byste už mohla chodit bez nich.“ Řekl Daniel, ale Lucía už nic neřekla.
„Je tady s vámi vaše sestra?“ Zeptal se jí.
„Ano, čeká na mě na chodbě, možná si šla dát kávu.“ Odpověděla. „Mohla bych se na něco zeptat?“ Zeptala se váhavě.
„Ano, jistě.“
„Je ještě nějaká možnost, že budu vidět?“

„Takže ty jsi u něj přespala a nic nebylo?“ Zeptala se María Elisa se smíchem. „Taková škoda.“ Řekla trochu zklamaně.
„Já myslím, myslím si, že ne.“ Zakroutila Monica hlavou. „Mám sice trochu okno, ale to bych si přece určitě pamatovala! A škoda to určitě není, vždyť ho ani pořádně neznám.“ Řekla Monica rozhodně.
„Asi se ho budeš muset zeptat, jak to vlastně bylo.“ Navrhla María Elisa.
„Jistě. Půjdu za ním a řeknu: Hele Sebastiane, nespali jsme spolu náhodou? Nejsem si totiž úplně jistá co se stalo.“ Řekla Monica ironicky a Maria Elisa se rozesmála.
„No pravda, to by asi nešlo. Ale tak či tak, stál by za hřích.“ Usmála se.
Monica se na ni zašklebila. „Jestli se ti líbí, tak si ho klidně vezmi.“
„To ne, to bych ti přece nemohla udělat.“ Řekla Maria Elisa. „Navíc vás chci spíš dát dohromady. A vidím, že se mi to skvěle daří.“ Pomyslela si a usmála se.
„No, radši jdu do sprchy. To kafe mi dost pomohlo, třeba po studené vodě budu mít ještě jasnější myšlenky.“ Řekla Monica a odešla do koupelny.

Diega tato otázka trochu překvapila, i když bylo jasné, že si jeho stavu musel někdo všimnout.
„Tak co mi k tomu můžeš říct, Diego?“ Zeptal se Horacio znovu.
„Nevím sice, kdo ti tuhle hloupost řekl, ale přece bys tomu nevěřil. Nikdy bych na pracovišti nepil!“ Zalhal Diego a doufal, že to nejde poznat.
„Taky jsem tomu nevěřil, ale všiml jsem si, že opravdu poslední dobou nejsi úplně ve své kůži. Znám tě už dlouho, Diego. Vím, že jsi profesionál, přesně tak jako byl tvůj otec. Nikdy bych o tobě nepochyboval, ale chápej, musel jsem se zeptat.“
„Já to chápu, ale je to jen nějaká pomluva. Přiznávám, že jsem v poslední době neměl nejlepší dny, ale to už je pryč. Všechno je v pořádku. Je mi vážně moc líto, že se operace slečny Delgado nepodařila, ale sám moc dobře víš, že to není první ani poslední operace, která nedopadla nejlépe. Její rodina chce jen najít viníky za to, co se stalo.“ Snažil se z toho Diego vymluvit.
„Ano, asi máš pravdu. I tak to ale prošetřím. Neber to zle, vážně to není nic osobního.“ Řekl Horacio.
„Já vím, mě to vysvětlovat nemusíš. Kdyby bylo cokoliv nového, dej mi prosím vědět.“
„Spolehni se, určitě ano.“ Řekl Horacio a znovu se zabral do rozdělané práce, Diego odešel z kanceláře.

„Abych byl zcela upřímný, tak se to nedá ještě přesně říct, nechci vám dávat žádné plané naděje. Ale možná tady ta šance je, ale budeme muset počkat, než se oči úplně zotaví po vaší nehodě. Pak budeme vědět víc.“ Odpověděl Daniel. „Budu vážně moc rád, když teď budete chodit na pravidelné kontroly, aspoň budeme vědět, jaké jsou vaše šance.“
Lucía si povzdechla. „Pokusím se o to.“ Souhlasila. Daniel skončil prohlídku a mezitím do ordinace přišla Sandra. Daniel ji podal předpis na léky pro Lucíu.
„Moc vám děkujeme, pane doktore. Brzy se tady zase ukážeme.“ Řekla Sandra a usmála se na něj. Lucia se trochu kysele zatvářila. „Jen jsem si myslela, že tady bude ten pan doktor, který byl u nás doma.“ Zamyslela se.
„Lékař, který byl u vás doma?“ Nechápal Daniel.
„Ano, myslím, že se jmenoval Diego… Diego Vargas.“ Vzpomněla si po chvíli. „Přišel k nám před pár dny a ptal se proč Lucía nepřišla na kontrolu.“ Dodala.
„Opravdu?“ Divil se Daniel.
„Nebo tady snad nepracuje?“ Vyděsila se Sandra.
„Ale ano, pracuje, jen… teď jsem převzal část jeho pacientů, Diego tady teď nějaký čas nebude.“ Vysvětlil.
„Můžeme už jít?“ Vmísila se do rozhovoru Lucía.
„Jo, jistě.“ Řekla Sandra. Rozloučili se s Danielem a odešli.
„Diego byl u Lucíe doma? Co tam pohledával?“ Zamyslel se Daniel.

Maria Elisa a Monica se domluvily, že půjdou na oběd, když už jim jejich rozlučková párty nevyšla.
„Tak co, můžeme jít?“ Zavolala Maria Elisa na Monicu.
„Jasně, už jdu.“ Zavolala z pokoje a po chvíli vyšla.
„Tak kam půjdeme?“
„Nevím, co třeba do té restaurace, kde dělají sushi?“ Navrhla.
„Hm, dobrý nápad. Tak jdeme.“ Souhlasila Maria Elisa a obě vyšly z bytu.
Hned jak odešly, u dveří se objevil Sebastian. Když se vrátil do pokoje, Monica už tam nebyla, hned ho napadlo, že šla asi domů, jen váhal, jestli za ní má jít. Chodil po chodbě z jedné strany na druhou, když už se rozhodl, že zaklepe, podíval se z okna, které bylo na chodbě a uviděl Monicu a Marii Elisu na ulici jak nastupují do auta a o něčem veselém se baví. Sledoval je, až dokud auto nezmizelo z dohledu.
„Však tohle nebyla jediná příležitost, abych tě znovu viděl.“ Pomyslel si a vrátil se do svého bytu.

Daniel přišel do pokoje lékařů a všiml si, že je tam Diego. Právě chtěl odejít, ale Daniel se mu postavil do cesty.
„No výborně. Tebe právě hledám.“ Řekl a zavřel dveře. „Můžeš mi říct, proč jsi byl u Lucíe doma? Co jsi tam hledal?“
Diego se na něj tázavě podíval. „Kdo ti o tom řekl?“
„Její sestra.“
„Byla tady?“
„Ano byla, i s Lucíi. Přišla na kontrolu. Ale na něco jsem se ptal.“
„To jsem rád, že nakonec přišla.“ Řekl Diego a chtěl odejít.
„Ty jsi mě neslyšel?“ Naléhal Daniel.
„Slyšel, ale nemám ti k tomu co říct.“
„Nemáš mi k tomu co říct? To tě jen tak z čista jasna napadlo, že půjdeš k ní domů na přátelskou návštěvu?“ Nechápal Daniel.
„Ne a do toho, proč jsem tam šel, ti nic není. A teď mě omluv, musím si něco zařídit.“ Obešel Daniela a otevřel si dveře.
„Že by tě konečně začalo hryzat svědomí?“
Diego se na něj podíval. „Možná že jo!“ Řekl vážně a odešel.
„Nevím, o co ti jde, ale nemysli si, že to takhle napravíš. Jednou pravda vyjde najevo, ať chceš nebo ne.“ Zakroutil Daniel hlavou.

O pár dní později

Nová linie příběhu:

Monica se právě chystala vyměnit směnu s kolegou, když k ní přišla jedna kolegyně.
„Monico, je tady nějaký Messenger a prý má pro tebe nějaký balíček.“ Oznámila jí.
„Dobře, hned tam jdu.“ Řekla Monica a šla to vyřídit. Už z dálky ji byl ten muž povědomý, ale nemohla si vybavit, kde ho viděla. Ten muž byl Sebastian.
„Dobrý den, vy jste Monica Reyes?“ Zeptal se Sebastian.
„Ano jsem.“ Kývla Monica.
„Tady bych prosil jeden podpis.“ Podal ji papír, který měla podepsat. Monica si ho položila na stůl, podepsala ho a podala mu ho zpět. „Tak tady pro vás mám balíček ze svatebního salónu.“ Řekl a podal ji balíček. Monica už chtěla odejít, když ji ještě zastavil. „Ještě malý moment. Mám tady napsané, že jste zásilku neplatila, takže bych ještě poprosil pět set bolívarů.“
„Tak to bude nějaký omyl, já ty boty totiž už zaplatila v salónu, jen neměli moje číslo bot, takže jsem si je nechala dodatečně poslat.“
„A účtenku máte?“ Zeptal se Sebastian.
„Myslíte si, že sebou do práce tahám všechny účtenky, co mám?“
„Řekl bych, že ne. Ale v tom případě vám ten balíček nemůžu dát.“
„No, ale už jste mi ho dal.“ Řekla Monica vážně.
Sebastian se natáhl pro balíček, který byl na stole a vzal si ho zpět. Monica se na něj zamračila.
„Hele pane, já nejsem žádná zlodějka bot. Jestli mi nevěříte, tak tam zavolejte a zeptejte se. Ale za chvíli vysílám a na tohle nemám čas.“ Zlobila se.
„Tak to je mi líto, ale budete si muset pro ty boty do obchodu. Nechat vám je tady nemůžu, sice vám to věřím, ale nechci mít problémy.“
„Na to ale nemám čas, to bych si ty boty totiž jinak nenechala posílat.“ Řekla ironicky.
„Já to chápu, ale nemůžu za to, že v tom mají takový chaos. Takže pokud můžete, potřebuju ten lístek a pak vám tady můžu ten balíček nechat, jinak ne.“
Monica se podívala na hodinky. „Fajn, mám ještě půl hodiny, zajedu pro ten lístek domů! Autem jsem tam za chvíli.“ Řekla a odběhla se domluvit s kolegou, který právě vysílal. Za chvíli se vrátila a se Sebastianem vyšli před rádio. Monica uviděla motorku a hned si vzpomněla, kde Sebastiana viděla. Otočila se na něj.
„Vy jste ten chlap, co mě málem srazil na motorce!“

Lucía seděla v kanceláři, když někdo zaklepal.
„Dále.“ Řekla a pokračovala v práci. Do kanceláře vešel Raul. Když ho Lucía uviděla, hned vstala od stolu, skočila mu kolem krku a políbila ho.
„Raule, ty už jsi zpátky! Proč jsi nezavolal?“
„Tomu se říká překvapení. Navíc tady mám nějakou práci.“
Lucía trochu zesmutněla, bylo jí jasné, že je tady zase jen náhodou. „Jasně, chápu.“ Řekla smutně a odstoupila od něj.
„Copak ty nejsi ráda?“ Nechápal Raul.
„Jsem, to víš, že jsem. Vlastně je to dobře, že jsi tady dřív, aspoň můžeme probrat věci kolem svatby.“
„Věci kolem svatby?“
„No za měsíc se budeme brát, zapomněl jsi?“
„Jistě že ne, ale na takové věci nemám čas, to víš. Nechám to na tobě, vím, že ty to jistě máš už všechno perfektně připravené.“ Řekl Raul, sedl si ke stolu a zapálil si cigaretu.
„Jasně, takže je to celé na mě a ty pak přijdeš jen v den svatby, jestli vůbec. A už stokrát jsem ti říkala, ať tady nekouříš.“ Řekla mu naštvaně.
Raul vstal od stolu. „Nevím, co máš zase za problém, ale asi jsem sem neměl chodit.“ Řekl vážně a šel ke dveřím. „Až tě ta tvoje nálada přejde, tak se ozvi.“ Dodal a odešel.
Lucía si sedla za stůl a začala přemýšlet, jestli tohle ještě dokáže dál snášet.

Stará linie příběhu:

Monica přišla domů z práce. V bytě nikdo nebyl, Maria Elisa odjela za prací do Mexika a tak měla Monica celý byt jen pro sebe. Rozhlédla se po prázdném bytě a přepadl ji smutek. Po chvíli šla do koupelny a šla se vykoupat. Po chvíli si znovu vzpomněla na Sebastiana. I když za celou dobu na něj ani jednou nenarazila, stále na něj musela stále myslet. Snažila si vzpomenout co se vlastně před pár dny dělo, ale nebyla si jistá, jak to vlastně bylo. Vzpomněla si na další moment z onoho večera.
„Vím, že je to asi hloupá otázka a teď se to nehodí, ale… Tehdy, když jsme se potkali v tom obchodním domě, když jsi mě z ničeho nic políbila… No… Proč jsi to vlastně udělala?“
Monica se na něj podívala a najednou se cítila provinile. „No… Protože tam byl on, s tou svojí manekýnkou. Když jsi na mě zavolal, tak si mě všimnul i on a já chtěla, aby věděl jaké to je.“ Přiznala se Monica a sklopila hlavu.
„Vlastně jsem si to myslel… Ale trochu jsem doufal, že jsi měla i jiný důvod.“ Řekl Sebastian smutně a pohladil ji po vlasech. Monica se na něj podívala a políbila ho.
„To bylo za co?“
„Jen tak.“
Sebastian se na ni zadíval a polibek ji vrátil.
„Už bych asi měl jít.“ Řekl Sebastian a chtěl odejít. Monica ho ale chytila za ruku.
„Nechci, abys šel. Chci, abys tady zůstal se mnou.“

Monica se tak zabrala do myšlenek. „Je možné, že jsem s ním něco měla a nepamatuju si to?“ Pomyslela si. Nakonec si do uší dala sluchátka od mp3ky a pustila si hudbu, chtěla aspoň na chvíli zapomenout na svět okolo sebe a hlavně na Sebastiana. Zavřela oči, ale stejně ho pořád viděla před sebou. Nakonec se zaposlouchala do hudby, až nakonec usnula. Probudilo ji až bouchání na dveře a něčí volání. Když otevřela oči tak se zhrozila, zapomněla totiž zastavit vodu a ta přetekla až na podlahu. Rychle vylezla z vany, omotala kolem sebe ručník a běžela ke dveřím. Když je otevřela, uviděla Sebastiana. Hned ji došlo, že ho musela vytopit.