„Ještě jednou se ti moc omlouvám, vůbec nevím, jak se to mohlo stát. Opravdu mě to moc mrzí.“ Omlouvala se Monica Sebastianovi už po několikáté. Po tom co k ní přišel domů, šla se podívat na jeho vytopený byt. „Vypadá to hrozně, pokud bude potřeba cokoliv udělat, tak já to zaplatím.“ Ujišťovala ho a dívala se na mokré stěny v kuchyni, která byla hned vedle koupelny a voda se dostala i tam.
„Nemusíš se omlouvat, to se přece může stát každému.“ Uklidňoval ji Sebastian. Jen jsem se bál, jestli se u vás něco nestalo, proto jsem přišel. No a opravami se taky netrap, snad to brzo uschne, při nejhorším to vymaluju a je to.“ Pokrčil rameny jako by se nic nestalo.
„Ale co když to třeba začne plesnivět nebo něco podobného?“ Napadlo Monicu.
„Opravdu, nedělej si s tím starosti. Jsem rád, že hlavně není nic tobě.“ Usmál se na ni. „Třeba že ti nespadl fén do vany.“ Řekl vážně. Monica se na něj podívala a Sebastian se musel jejímu výrazu zasmát. „No jeden nikdy neví.“ Řekl nakonec.
„Dobře, ale kdybys náhodou změnil názor, něco potřeboval nebo tak, tak mi to řekni. A už bych měla jít, musím ještě uklidit tu spoušť doma.“ Řekla a chtěla odejít.
„Vlastně by přece jen něco bylo.“ Řekl Sebastian, než odešla. Monica se na něj otočila s tázavým pohledem. „Co kdybychom si zašli na snídani?“ Zeptal se. „Samozřejmě není to žádné rande, vím, že ty na rande nechodíš, jen bych si chtěl vynahradit tu snídani, kdy jsi mi tak nepozorovaně utekla z bytu.“ Dodal a usmál se na ni. Monica si hned vzpomněla na den, kdy u Sebastiana byla naposledy.
Monica se probudila a v první moment vůbec nevěděla kde je. Rozhlížela se zmateně po pokoji. Nemohla si vůbec vzpomenout, jak se sem dostala.
„Co se to sakra včera stalo?“ Chytila se za hlavu a vstala z postele. Viděla, že na sobě má jen dlouhé pánské tričko. Zamyslela se nad tím, co se včera dělo. Matně se jí vybavilo, jak se Sebastianem byla včera v klubu. Přemýšlela, kde se vzala u něj v bytě.
„To přece není možné! Co se to tady děje?“ Na topení viděla své šaty, co měla včera na sobě, hled vedle byli její boty. Rychle je sebrala a chtěla pomalu zmizet. Pootevřela dveře ložnice a slyšela Sebastiana, jak si píská, slyšela taky, jak něco rachotí v kuchyni. Pomalu vyšla z pokoje a proplížila se kolem kuchyně, Sebastian si jí vůbec nevšiml. Na pohovce ještě uviděla svojí kabelku, rychle ji vzala, otevřela dveře od bytu a potichu je zavřela.
Monica se vrátila z myšlenek do reality a trochu se za své chování zastyděla. „Ehm, no víš, nějak jsem nevěděla, co jiného bych měla udělat.“ Přiznala. „Každopádně, na snídani jít nemůžu…“ Pokračovala a Sebastian se smutně zatvářil.
„No to nevadí, jen mě to tak napadlo. Tušil jsem, že nebudeš chtít.“ Řekl Sebastian.
„Neřekla jsem, že jít nechci, ale zítra musím jít dřív do práce, takže bych to nestihla. Co takhle jít na večeři? Dlužím ti aspoň to, když jsem ti vytopila byt.“ Navrhla Monica.
„Opravdu?“ Divil se Sebastian. „To bych šel moc rád.“ Řekl a usmál se na Monicu.
„Dobře, takže zítra, třeba v šest? Šlo by to?“
„Jasně, takže zítra v šest.“ Souhlasil Sebastian.
„Skvěle. Takže, zatím… ahoj.“ Monica se na něj ještě jednou podívala a rychle odešla z jeho bytu. Když přišla k sobě domů, opřela se o dveře. „Monico? Co tě to jen napadlo? Opravdu jsem ho pozvala na večeři?“ Zeptala se sama sebe a nemohla tomu uvěřit.

Druhý den. Lucia čekala v ordinaci na další svou kontrolu. Byla tam s ní i Sandra.
„Už mě to opravdu nebaví, chodíme sem tak často a je to úplně zbytečné.“ Stěžovala si Lucía.
„Sestřičko, doktoři dělají, co můžou, aby ti pomohli, teď nemůžeme nic zanedbat, co kdyby náhodou byla naděje, že by ti mohli udělat další operaci?“ Zeptala se jí vážně. „Copak bys to nechtěla?“
„Jistě že chtěla, ale prostě mě tohle už nebaví. Celé dny sedíme doma nebo v nemocnici. Když už já nemůžu nic dělat, měla bys aspoň ty. Nemůžeš se se mnou pořád zahazovat.“
„Takhle nemluv, já ti chci jen pomoct.“ Zlobila se Sandra. „Víš, že jsme se o tom už bavily.“
„Dobře, dobře… Ale jak dlouho to bude trvat, než tě to přestane bavit? Máš i svůj život, na to nezapomínej.“
Sandra chtěla ještě něco říct, ale nestihla to, protože do ordinace přišel Daniel.
„Dobrý den, doufám, že neruším.“ Pozdravil Lucíu i Sandru.
„Ale vůbec ne, pane doktore. Jen jsme tady něco… řešily. Půjdu se podívat na Piškota, není zvyklý být sám. Omluvte mě.“ Řekla Sandra a odešla z ordinace.
„Piškot?“ Zeptal se tázavě Daniel.
„To je náš pes, nebo vlastně není náš, ale… Sestra říkala, že mi ho někdo přinesl jako dárek a nechce mi prozradit, kdo to byl. Takže ho nemám komu vrátit.“ Vysvětlila Lucía.
„A co je to za rasu?“ Zajímal se Daniel.
„Myslím, že Zlatý Retrívr.“
„To je výborné plemeno, jsou skvělí jako slepečtí psi. Nepřemýšlela jste o jeho výcviku?“ Poznamenal Daniel. Lucía se zamračila.
„Sandra to říkala taky, ale ne nepřemýšlela jsem o tom. To by bylo jako smířit se s tím, že budu už navždy slepá.“
„Promiňte, nemyslel jsem to zle… Ale přece jen, mohl by vám zatím pomáhat a potom kdo ví, nemusíte to dělat jen proto, že nemáte jiné možnosti. Byla by to jen taková dočasná výpomoc.“ Vysvětloval Daniel. Lucía se už k tématu nevyjádřila, tak začal kontrolu.

Monica byla právě v práci. Sepisovala si nějaké poznámky když ji zazvonil mobil, ani se nepodívala, kdo volá a hovor přijala. „Haló?“
„Nečekal bych, že mi ten telefon zvedneš..“ Ozvalo se na druhé straně. Monica ihned poznala, kdo volá.
„Thomasi, co zase chceš?“ Zeptala se otráveně.
„Něco bych od tebe… no víš, potřeboval bych jednu věc.“
„Ty bys něco potřeboval? Tvoje drzost je neskutečná! Musím končit.“ Monica chtěla hovor ukončit.
„Ne, prosím poslouchej mě, je to důležité.“ Naléhal Thomas.
„Tak co chceš?“
„Moji rodiče mají dnes výročí, pozvali nás do restaurace, na večeři… Řekl jsem, že přijdeme. Hrozně se na tebe těší, už tě dlouho neviděli a taky…“
„Počkej? Ty jsi jim neřekl, že jsme se rozešli?“ Zeptala se Monica v šoku.
„No vlastně ne, pořád se ještě může ledacos změnit!“ Vykrucoval se Thomas.
„Thomasi, mezi námi se už nezmění vůbec nic! Jestli si myslíš, že před tvými rodiči budu hrát divadélko, že jsme pořád spolu tak jsi se opravdu hodně splet. Vezmi si s sebou tu svoji úžasnou peroxidku a mně dej pokoj!“ Řekla rozčileně a ukončila hovor. „Tohle je neuvěřitelné!“ Řekla si Monica sama pro sebe a nechápavě kroutila hlavou.

Prohlídka Lucíe byla už skoro u konce, když do ordinace přišla zdravotní sestra. „Pane doktore, promiňte, že ruším, ale v kanceláři na vás čeká nějaký muž, prý je to velmi důležité.“ Oznámila Danielovi.
„Ano, hned tam jdu. Omluvte mě, prosím, na moment.“ Řekl Lucíi a odešel. Lucía znuděně seděla a čekala, až se Daniel vrátí. V tom do místnosti přišel Diego, nevěděl, že v ordinaci někdo je a potřeboval nějaké věci, když si všiml Lucíe zapomněl, co vlastně chtěl.
„Tak už jste zpátky? Už bych totiž potřebovala odejít.“ Řekla Lucía, myslela si, že je to Daniel.
„Ehm, já se omlouvám, nevěděl jsem, že tady někdo je.“ Omlouval se Diego.
Lucía se zarazila, ale jeho hlas ji byl povědomý. „Vy jste ten doktor, který byl u nás doma, je to tak?“ Zeptala se.
Diego se divil, že ho poznala. „Ano, byl jsem u vás…“ Souhlasil.
„A proč jste byl u nás, když vlastně ani nejste můj doktor?“ Zajímalo Lucíu.
„No, víte… já původně byl váš lékař, ale teď mám moc případů, takže vás převzal můj kolega.“ Vysvětloval Diego. „navíc mám teď dovolenou.“
„Aha, dobře. No… Už bych měla jít, sestra mě už jistě čeká.“ Řekla Lucía a chtěla odejít z ordinace, narazila ale na Diega, který stál kousek od ní. Když ucítila jeho dotek, tak znervózněla.
„Omlouvám se.“ Řekli oba zároveň a snažili se jeden druhému vyhnout, ale zamotali se ještě víc. Diego se díval na Lucíu a vůbec nevěděl, co říct, najednou nechtěl, aby Lucía odešla. Ona byla z Diegovy společnosti dost zmatená a ani se nesnažila odejít.
„Proč nic neříkáte?“ Zeptala se Lucía po chvíli, aby prolomila ticho.
Diego chtěl něco říct, ale místo toho se k Lucíi naklonil a políbil ji. Lucía byla v první moment v šoku, ale jeho polibek opětovala.

Monica se zrovna vrátila z práce, když jí znovu zazvonil mobil. Tentokrát to ale byla Maria Elisa, tak hovor přijala.
„No to ti to trvalo, volám už asi potřetí.“
„Taky tě ráda slyším.“ Opáčila Monica. „Promiň, ale myslela jsem, že je to někdo jiný…“
„Někdo jiný? A kdo?“
„Dnes mi volal Thomas.“
„A jé, co zase chtěl?“
„Nebudeš tomu věřit, ale chtěl, abych šla na večeři s jeho rodiči, mají dnes výročí. Mladý pán jim totiž ještě neřekl o tom, že jsme se rozešli.“ Mračila se Monica, když si na to vzpomněla.
„Cože? To je vážně idiot. Jak dlouho to na tebe bude ještě zkoušet? Určitě to byla jen záminka, abyste se sešli.“
„Možná, ale tak či tak, má smůlu.“ Řekla Monica rozhodně.
„Jsem moc ráda, že už jsi opustila myšlenku, že bys mu dala další šanci.“
„Neboj se, to už se nestane. Teď když vím, jaký skutečně je, tak všechny city, které jsem k němu chovala, zmizely. Už ho nechci víckrát vidět.“
„A nemá v tomhle tvém rozhodnutí zásluhu i někdo jiný?“ Zeptala se Maria Elisa se smíchem.
„Někdo jiný? A kdo?“ Nechápala Monica.
„Přece Sebastian, kdo jiný? Mimochodem viděli jste se od té doby, co jsme spolu mluvily naposledy?“ Vyzvídala Maria Elisa.
Monica si vzpomněla na jejich včerejší setkání a musela se usmát. „Jestli jsme se viděli? No, ne ani ne.“ Zalhala Monica.
„Mmm, to je škoda. Ale určitě to přijde, jsem si tím více než jistá.“ Řekla Maria Elisa vážně. „No už budu muset běžet, ještě zavolám, měj se.“ Rozloučila se Maria Elisa. Monica se šla zatím chystat na večer, kdy se měla sejít se Sebastianem.

Lucía polibek ukončila a zmateně udělala krok dozadu, kde narazila do lehátka, které v ordinaci bylo. Ruku si dala instinktivně před pusu. „Co, co… to mělo znamenat?“ Koktala zmateně.
Diego si uvědomil, co právě udělal. „Bože, já… moc se vám omlouvám.“ Řekl rychle. „Já jsem…“ Nestihl větu dokončit, protože se do ordinace vrátil Daniel společně se Sandrou. Oba se podívali ke dveřím. „Už budu muset jít.“ Řekl Diego nakonec a zmizel z ordinace.
Když Sandra viděla Lucíin výraz, hned šla k ní. „Sestřičko, jsi v pořádku? Stalo se něco?“ Zeptala se nechápavě.
Lucía byla stále ještě v šoku. „Cože? Ne… ne nic se nestalo, jen… Už chci jít domů.“ Řekla Lucía, aby se vyhnula dalším otázkám.
„Dobře, tak jdeme.“ Souhlasila, obě se rozloučily s Danielem a odešly z ordinace. Lucía byla celou dobu jako v transu, vůbec nechápala, co to mělo znamenat. Když vyšly z nemocnice, Sandra vzala Piškota, který tam byl přivázaný a všichni šly do auta. Lucía celou cestu myslela na Diegův polibek.

Nová linie příběhu

„Ahoj Raule.“ Pozdravila Lucía Raula, když vešla do jeho pokoje. Raul vypadal dost rozespale.
„No, ahoj, co tady děláš?“ Zeptal se Raul a zívnul.
„Co myslíš, že tady dělám? Přišla jsem za tebou. Spíš mi řekni, co děláš ty?“ Sjela ho pohledem.
„No večer jsem byl s kamarády v jednom baru.“ Řekl Raul a šel si nalít vodu.
„V baru? A to byla nějaká pracovní schůzka?“
„Pracovní? Ne, prostě jsme se sešli se starými kamarády a trochu jsme popili, podebatovali o životě a tak. Znáš to ne?“ Řekl Raul jako by nic.
„Aha, takže popili, podebatovali, hmmm…“ Lucía dala ruce v bok. Už to nevydržela a začala na Raula naštvaně křičet. „A proč když chci jít někam já, tak nemáš čas a máš hrozně moc práce? Proč jsou všichni a všechno na prvním místě a já až na tom úplně posledním!?“
Raul se chytil za hlavu. „Ach bože, nekřič tady tak, netušíš, jak mě bolí hlava.“ Stěžoval si Raul a dopil sklenici s vodou.
„Ty jsi, ty jsi takový…“ Nedokázala Lucía dokončit větu a začaly jí téct slzy.
„Co jsem?“ Zajímal se Raul. „ A hlavně mi tady nezačni brečet, víš, jak to nesnáším.“
„Jsi neskutečný sobec! Nikdy nemyslíš na ostatní a myslíš jen a jen na sebe!“
„Tak proč se mnou jsi, když jsem takový sobec?“ Zeptal se Raul s klidem.
„Protože… já vlastně ani nevím. Nemám nejmenší tušení proč tohle všechno snáším. Ale tohle je konec, už toho mám akorát tak dost.“ Lucía si utřela slzy a chtěla odejít. Otočila se a šla ke dveřím.
„Jestli teď odejdeš, tak už se nemusíš vracet.“ Varoval ji Raul. Lucía držela kliku dveří a přemýšlela, co má udělat. „Ale klidně si běž, vždyť co, jediná, kdo tady má pořád nějaké problémy jsi ty.“
Lucía se na něj otočila a chvíli se na něj dívala. „Řekni mi jednu věc. Miluješ mě vůbec?“
„Proč se mě na něco takového ptáš?“ Nechápal Raul.
„Protože to potřebuju slyšet.“ Řekla Lucía a dívala se na Raula, ten mlčel. „Myslím ale, že tohle mi jako odpověď stačí.“ Řekla Lucía, vyšla z pokoje a práskla za sebou dveřmi. Běžela po chodbě k výtahu, nervózně mačkala tlačítko na přivolání. Když výtah konečně přijel, nastoupila, vybavila se ji debata s Raulem a už to nevydržela, schovala obličej do dlaní a začala brečet.

„Lásko, tak už jsi připravená? Za chvíli už tam musíme být.“ Volal Thomas na Monicu, která byla v koupelně a chytala se na večeři, která měla být s Thomasovými rodiči.
„Ano, už to bude.“ Zavolala z koupelny Monica. „ještě mi dej tak pět minut.“
Thomas už čekal u dveří, když někdo zazvonil, Thomas otevřel a stála tam Natasha. Když viděla Thomase, hned se mu pověsila kolem krku a políbila ho. On ji ale odstrčil. „Zbláznila ses!? Co tady děláš?“ Zeptal se šeptem a vytlačil ji z bytu, potom za oběma přivřel dveře. „Přece jsem ti řekl, že dnes nemůžu.“
„Já vím, ale chyběl jsi mi. Chtěla jsem tě vidět.“ Řekla Natasha chtivě a chtěla ho znovu políbit. Thomas se ale nenechal.
„Monica je doma, tohle se vážně nehodí! Za chvíli odcházíme na večeři s mými rodiči.“ Vysvětloval.
„Opravdu? A kdy vezmeš mě na večeři s tvými rodiči? Také bych je ráda poznala, ani tenkrát jsem neměla to štěstí je poznat.“ Smála se Natasha.
„Thomasi, kdo to byl?“ Ozvalo se z bytu. Monica už vyšla z koupelny a šla ke dveřím.
„Vypadni, hned!“ Řekl Thomas Natashe a rychle vešel do bytu. „Ale asi nějaký omyl, nic důležitého.“ Řekl Thomas Monice a políbil ji.
„Dobře, tak už můžeme jít.“
Thomas si ji prohlédl. „Jsi nádherná.“
„Děkuju.“ Řekla Monica s úsměvem a potom vyšli z bytu. Thomas se rozhlížel okolo, ale Natasha už tam naštěstí nebyla. Když odešli, Natasha sešla z vrchního patra a usmívala se. „Užívej si, dokud můžeš, nebude to nadlouho.“ Pomyslela si.

Stará linie příběhu

„Moment, hned tam budu.“ Zavolala Monica, když uslyšela zvonek. Obula si botu a šla otevřít, za dveřmi stál Sebastian a usmíval se.
„Jsi nádherná.“ Řekl a podal Monice růži. Monica si ji překvapeně vzala.
„Děkuju.“ Usmála se na něj. „Jen si vezmu kabelku a můžeme jít.“ Řekla a odběhla, v kuchyni dala ještě růži do vody, vzala si z pohovky kabelku a odešli.
V restauraci. „Je to tady moc pěkné, ještě jsem tady nebyla.“ Rozhlížela se Monica, když si vybírali jídlo.
„Já tady taky ještě nebyl, ale slyšel jsem, že tady dobře vaří.“ Odvětil Sebastian a celou dobu Monicu s úsměvem pozoroval.
Monica se na něj podívala, ale po chvíli si všimla, že k vedlejšímu stolu míří Thomas a jeho rodiče.
„O můj bože, to není možné.“ Monica se snažila schovat za jídelní lístek.
„Děje se něco?“ Nechápal Sebastian.
„Támhle je můj bývalý a jeho rodiče.“ Šeptla Monica. Sebastian se nenápadně otočil a všiml si, že míří k nim. „Oni neví o tom, co se stalo.“
„Je mi moc líto, že Monica nemohla přijít, dlouho jsem ji neviděla.“ Řekla matka Thomase, když mířili ke stolu.
„Ano, ale víš, nebylo jí moc dobře, ale moc se omlouvá. Určitě zajdeme brzy na další večeři.“ Klidíval ji Thomas.
Číšník přišel ke stolu, kde byla Monica a Sebastian. „Máte vybráno?“ Zeptal se.
Monica se stále snažila schovat a dívala se stranou. Sebastian se díval na Monicu, která se na něj zoufale dívala.
„Vlastně ne, mojí přítelkyni se udělalo nevolno, takže budeme muset odejít.“ Vymyslel si Sebastian v rychlosti. Oba s Monicou vstali a chtěli odejít dřív než si jich Thomas a jeho rodiče všimnou.
„Slečno, zapomněla jste si tady kabelku.“ Zavolal na ně číšník na poslední chvíli, Monica se otočila, v tom si ji všimla Thomasova matka, která jí měla přímo ve výhledu.
„Vypadá to, že už se Monice udělalo dobře.“ Poznamenala ironicky. Thomas i jeho otec se podívali směrem, kde Monica stála se Sebastianem, v tu chvíli vůbec nevěděla co dělat.