Thomas i jeho rodiče sledovali Monicu a Sebastiana, Monica se dívala na Thomase a vracela mu jeho pohled s otráveným výrazem. Nikdo ale neřekl jediné slovo. Ticho prolomila až Thomasova matka. „Můžete mi někdo vysvětlit, co se to tady děje?“ Zeptala se Thomase a otočila se na něj. „Neříkal jsi mi před chvíli, že Monica nemohla přijít, že jí nebylo dobře? Navíc, co je tohle za chlapa?“ Podívala se znovu směrem, kde stála Monica a sjela Sebastiana pohledem.
„Ehm, no víš, já…“ Thomas vůbec nevěděl co říct, když mu do toho Monica skočila.
„Paní Perézová, Thomas vám chce totiž říct, že on a já už spolu nejsme. Rozešli jsme se.“ Vyřešila to za něj.
Jeho matka se šokovaně podívala na Thomase. „Rozešli jste se? Ale jak je to možné?“ Nechápala a mluvila dost nahlas, hosté v restauraci se začali ohlížet, co se to děje. „Vždyť jste se měli brát? Co se stalo? Proč jsi nám nic neřekl?“
„Myslím, že je to asi úplně jasné.“ Vložil se do debaty Thomasův otec, který byl do té doby potichu. „Podívej se, vždyť důvod stojí přímo před námi.“ Narážel na Sebastiana. Ten chtěl něco říct, ale Thomasova matka byla rychlejší.
„No jistě, takže slečinka si našla někoho jiného. Už je mi to úplně jasné! Jak jen jsi mohla? Byla jsi jako moje vlastní dcera, už jsi skoro patřila do naší rodiny.“ Řekla a dívala se při tom přímo na Monicu s vyčítavým pohledem.
„Tak to tedy ne!“ Nevydržela to a začala se bránit. „Zeptejte se vašeho povedeného syna, co se vlastně stalo!“ Podívala se na Thomase. Ten vstal a šel k ní.
„Cože? Já vůbec nevím, o čem to mluvíš. Vždyť to ty ses se mnou rozešla. Co jsem mohl dělat? Já tohle nechtěl, to moc dobře víš!“ Dělal Thomas nevinného a snažil se podpořit domněnky o tom, že to Monica podváděla jeho.
„Ty jeden lháři.“ Neudržela se a dala Thomasovi facku. „Jak můžeš po tom všem, dělat špatnou ze mě? Ty jsi snad ještě větší pokrytec, než jsem si myslela!“
„Tak dost, nechte toho! Vysvětlete mi konečně někdo, co se to tady děje?“ Byli na nohou už i Thomasovi rodiče a sledovala je přitom celá restaurace. Sebastian chtěl Monicu odvést, ale ta se nenechala.
„Tak dělej, řekni, jak to bylo.“ Pobízela Monica Thomase. Ten ale mlčel. „Dobře, tak to teda řeknu já. Rozešli jsme se proto, že mě Thomas podváděl s jinou. Našla jsem je spolu v posteli. To je ten důvod. Nebyla to moje vina!“ Monica už měla slzy v očích. „A i kdyby tohle byl můj nový přítel, tak do toho nikomu nic není.“ Dodala.
„Ale mezi mnou a Natashou se nic nestalo! Nenechala jsi mě, abych ti to vysvětlil.“ Hájil se Thomas a potvrdil tím, že je to pravda.
Monica už byla úplně rozčilená, že se nezmohla na jediné slovo. Sebastian ji chytil za ruku. „Tohle nemáš zapotřebí, ty nemusíš nic vysvětlovat.“ Řekl ji tiše a potom se podíval na Thomase. „A ty, ještě jedno jediné slovo proti Monice a vyřídíme si to spolu, je ti to jasné?“ Ani nečekal na odpověď a dali se k odchodu. Thomas ale šel za nimi a chytil Monicu surově za ruku a otočil ji k sobě.
„Takhle to nemusí vůbec skončit! Já vím, že to všechno děláš jen proto, abych žárlil, ale moc dobře vím, že mě pořád miluješ!“ Vyhrknul na ni. Sebastian ho od ní odstrčil.
„Nesahej na ni! Nepochopil jsi snad, že o tebe už nemá zájem?“ Vykřikl na něj Sebastian.
Thomas se neudržel a dal mu pěstí. Sebastian mu to po chvíli vrátil a začali se rvát.

Diego byl ve svém hotelovém pokoji, stál na balkoně a díval se ven. Myšlenkami byl ale úplně jinde. Vzpomínal na polibek s Lucíi.
„Už bych měla jít, sestra mě už jistě čeká.“ Řekla Lucía a chtěla odejít z ordinace, narazila ale do Diega, který stál kousek od ní. Když ucítila jeho dotek, tak znervózněla.
„Omlouvám se.“ Řekli oba zároveň a snažili se jeden druhému vyhnout, ale zamotali se ještě víc. Diego se díval na Lucíu a vůbec nevěděl, co říct, najednou nechtěl, aby Lucía odešla. Ona byla z Diegovy společnosti dost zmatená a ani se nesnažila odejít.
„Proč nic neříkáte?“ Zeptala se Lucía po chvíli, aby prolomila ticho.
Diego chtěl něco říct, ale místo toho se k Lucíi naklonil a políbil ji. Lucía byla v první moment v šoku, ale jeho polibek opětovala.

Diego se vrátil do reality a usmál se. „Co jen to se mnou děláš? Jak je možné, že vůbec nevím, co dělat dál?“ Přemýšlel Diego.
V ten stejný moment, na stejnou situaci vzpomínala i Lucía, která právě se sestrou seděla u večeře. Sandra ji chvíli pozorovala. „Nechutná ti to?“ Zeptala se po chvíli a probrala tím Lucíu ze zamyšlení.
„Ehm, cože? Co jsi říkala?“ Zeptala se Lucía.
„Jestli ti to jídlo nechutná?“
„Ale ano, chutná.“ Hned si nabrala a začala jíst.
„Tak co s tebou je?“
„Nic se mnou není, co by se mnou mělo být?“ Dělala Lucía nechápavou.
„Od té doby co jsme se vrátili, jsi nějak mimo. Stalo se snad něco, o čem nevím?“
„Něco o čem nevíš? Ne, co by se mělo stát? Všechno je v pohodě.“
„Tak teda dobře.“ Řekla Sandra a znovu se pustily do jídla.

Rvačku Sebastiana a Thomase ukončili až dva číšníci, kteří je rozdělili. Majitel je potom všechny vyhodil z restaurace. Thomasovi rodiče s ním zatím řešili, co bude dál, snažili se ho přemluvit, aby nevolal policii, že všechny škody zaplatí. Thomas sledoval Monicu a Sebastiana, kteří byli o kus dál a seděli na lavičce.
„Jsi v pořádku?“ Strachovala se Monica o Sebastiana a dívala se, jestli je zraněný. „Tohle jsi vážně nemusel, nestojí to za to.“ Mračila se. Chytila Sebastiana za ruku a ten trochu ucuknul. „Asi to budeš mít naražené, nebo možná zlomené.“ Přemýšlela Monica.
„Jsem v pohodě. Není to moje první rvačka v životě. Musel jsem to udělat, ten pacholek si na tebe nebude dovolovat.“ Podíval se jeho směrem. „Ještě by si zasloužil.“ Thomas si držel na tváři utěrku s ledem, a i když nešlo vidět, jak se tváří, vypadal stejně rozčileně.
„Žádné takové, už jste se myslím zřídili dost! Viděl ses? Budeš mít asi pořádný monokl.“ Pohladila ho po tváři a Sebastian se na ni usmál.
„To on zřejmě taky.“ Zasmál se. „Navíc, kvůli tobě bych se popral kdykoliv, když bych věděl, že na mě potom budeš takhle hodná.“ Dal svojí zdravou ruku na její. Monica ucukla a podívala se stranou. Sebastian ji pohladil po tváři a znovu si ji k sobě otočil. „Je to pravda. Udělal bych pro tebe cokoliv.“
„Já vím, že je to pravda. Jen nevím, jestli je to dobře.“ Usmála se nejistě. Sebastian se na ni dlouze díval a chtěl ji políbit. V tom ale přijel taxík, který si zavolali.
„Tak už je tady.“ Vstala Monica a Sebastian šel za ní a nastoupili do taxíku.
„Tak kam to bude?“
„Do nemocnice.“ Řekla Monica. Sebastian protočil očima.
„To přece není vůbec potřeba. Já do nemocnice nepotřebuju.“
Monica se na něj podívala. „Já si tě nevezmu na svědomí, musí se na tebe podívat doktor. Hlavně na tu ruku.“ Sebastian chtěl protestovat, ale Monica ho nepustila ke slovu. „Navíc, neříkal jsi, že bys pro mě udělal cokoliv? Udělej pro mě tohle.“ Řekla rozhodně, Sebastian už nemohl protestovat. „Takže tedy do nemocnice.“ Potvrdila Monica a taxikář se rozjel.

Lucía ležela ve svém pokoji a nemohla se zbavit myšlenek na Diega. V tom ji zazvonil mobil a ona ho co nejdřív vzala. Trochu doufala, že je to Diego.
„Halo?“
„Ahoj holčičko. Jak se máš? Dlouho jsme spolu nemluvily.“ Ozvalo se na druhé straně.
„Mami?“ Lucía byla dost překvapená, s rodiči už dlouho nemluvila. Po její nehodě ani nechtěla. „Stalo se něco?“
„Ne nestalo se nic, to nemůžu zavolat své dceři?“
„Jasně, můžeš. Jen na to nejsem… no prostě jsi mě překvapila. Potřebuješ něco?“
„Já a tatínek jsme se rozhodli, že se na nějakou dobu vrátíme do Caracasu, no a napadlo nás, že když jsi teď… nemocná, že byste se k nám se sestrou mohly nastěhovat. Co na to říkáš?“
Lucía byla zmatená, její rodiče byli často na cestách. Za poslední roky se skoro neviděli.
„No, já… to si budu muset rozmyslet.“ Řekla nakonec.
„Budeme moc rádi, když půjdete na nějaký čas k nám. Už jsme se tak dlouho neviděli. No… už budu muset jít, ještě se ozvu.“ Rozloučily se a Lucía po chvíli hovor ukončila.
Lucía šla najít Sandru a řekla ji o rozhovoru s matkou. „Chápeš to? Co najednou taková starost? Vždyť je nikdy nic nezajímalo a najednou tohle?“
„Ale ty jim křivdíš, jasně že se zajímali. Po té tvé nehodě mi dost často volali, ale ty jsi byla… v takové náladě, že se ti neodvážili zavolat nebo třeba přijet.“
„Mluvila jsi s nimi? A mě jsi nic neřekla?“
„Nevěděla jsem, že by tě to zajímalo.“
„Jistě že ano. Navíc když chtějí, abychom byli zase spořádaná rodina.“ U slova spořádaná, udělala prsty uvozovky. „Sama moc dobře víš, jak byli rádi, když jsme z domu odešly. Hlavně když jsem odešla já.“
„Ale tak to vůbec není. Tolikrát tě chtěli vidět, ale ty jsi nikdy neměla čas.“
„Nevím, nevím. V tom určitě něco bude a já přijdu na to co to je.“ Řekla Lucía zamyšleně. Sandra jen kroutila hlavou.

Monica a Sebastian se vrátili domů. Sebastian měl zavázanou ruku a tvářil se dost kysele. „Já jsem ti říkal, že tam nechci. Teď kvůli tomu nebudu moct do práce. Jak mám s tímhle řídit motorku? Je to úplně zbytečný.“ Stěžoval si Sebastian a sedl si na pohovku.
„Slyšel jsi, co říkal doktor.“
„Právě že slyšel, zbytečně to přehání. Nic s tou rukou nemám.“
Monica se posadila vedle něj. „Jistota je jistota. Aby to nebylo jen horší. Nemáš se prát.“
„Zvláštní, řekl bych, že měl tu hlavu úplně dutou. Nemohl jsem si s ní nic udělat.“ Řekl Sebastian zamyšleně a začal se smát. Monica se na něj zamračila.
„No aspoň že se bavíš.“ Zašklebila se na něj. „Nechceš něco? Třeba kávu, čaj, něco k jídlu?“ Chtěla vstát, ale Sebastian ji chytil za ruku a přitáhl zpátky.
„Něco bych chtěl.“ Zadíval se na ni. „Taky bych měl rád jistotu.“
„A… jakou?“ Nechápala Monica.
„V restauraci jsi řekla, že kdybych byl tvůj přítel… No prostě. Co teď jsme?“
Monica nevěděla co na to říct.

Nová linie příběhu:

Monica a Thomas se vrátili z restaurace, Thomas byl zrovna ve sprše a Monica uklízela věci v ložnici. Narazila na krabici, kde byli její boty na svatbu, otevřela ji a prohlížela si je. V tom si vzpomněla na příhodu, co se stala před pár dny, když ji boty dovezl Sebastian.

Před pár dny:

Monica se podívala na hodinky. „Fajn, mám ještě půl hodiny, zajedu pro ten lístek domů! Autem jsem tam za chvíli.“ Řekla a odběhla se domluvit s kolegou, který právě vysílal. Za chvíli se vrátila a se Sebastianem vyšli před rádio. Monica uviděla motorku a hned si vzpomněla, kde Sebastiana viděla. Otočila se na něj.
„Vy jste ten chlap, co mě málem srazil na motorce!“
Sebastian se na ni zamyšleně podíval. „Já jsem si říkal, že už jsem Vás určitě někdy viděl. Máme na sebe teda štěstí.“
„To teda máme štěstí.“ Řekla ironicky a zašklebila se. Sebastian se zasmál. „No to je teď jedno, dost spěchám, takže jedeme.“ Sebastian nasedl na motorku a sledoval Monicu v autě. Když dojeli k domu, tak Monica šla pro lístek. Netušila, že doma je i Thomas a nebyl sám, společnost mu dělala Natasha. Zrovna se spolu vášnivě líbali na pohovce, když uslyšeli klíče tak se oba vyděsili.
„To bude Monica, běž se schovat do šatny.“ Řekl jí a ona se tam v rychlosti schovala. Po chvíli přišla Monica. „Miláčku, co tady děláš?“ Zeptal se Thomas překvapeně.
„Jen potřebuju najít jeden lístek, ale potom hned zase letím.“ Řekla rychle a šla ho hledat do ložnice. Nenašla ho a chtěla jít do šatny. „ Asi bude v té černé kabelce.“ Přemýšlela nahlas. V tom ji do cesty vstoupil Thomas, nechtěl, aby šla do šatny.
„Nechceš s tím hledáním pomoct?“ Nabídl se a byl dost nervózní.
„Ani ne, už vím, kde bude. Potřebuju kabelku co je v té šatně.“
„Kabelku? Tu máš určitě na tom stolku na chodbě.“
„Určitě?“ Monica se tam šla podívat. Thomas otevřel dveře šatny, kde mu kabelku podala Natasha.
„Ne, tam není.“ Řekla Monica, když ji Thomas tu kabelku podal. Monica z ní vytáhla lístek od bot. „Skvělý, je tady. Díky moc.“ Políbila Thomase a rychle odešla. Ten si značně oddychl.
Venku stál Sebastian opřený o motorku, Monica mu hned podala lístek. „Tak tady to je.“ Sebastian si ho prohlídl.
„Hm, dobře. Tak jste měla pravdu, omlouvám se za nepříjemnosti.“ Vzal balíček a podal jí ho.
„Díky.“ Poděkovala Monica a balíček otevřela, vytáhla boty a rychle si je zkusila. „Skvěle, sedí mi.“ Radovala se a Sebastian si ji prohlížel.
„A taky Vám moc sluší.“ Řekl Sebastian s úsměvem. „I když nevím, jestli se hodí k těm kalhotám.“ Zasmál se. Monica se na něj zase zašklebila a Sebastian ji to vrátil úsměvem. Potom si boty zase sundala, dala krabici do auta a odjela do rádia. Sebastian ji sledoval, až dokud auto nezmizelo, potom nasedl na motorku a pokračoval v rozvážení zásilek.

Současnost:

Monica schovala boty do šatny, když si všimla, že na zemi něco leží. Zvedla tu věc a zjistila, že je to náušnice. Prohlížela si ji, ale byla si jistá, že není její.
„Tak kdepak jsi miláčku?“ Ozvalo se z ložnice, kam se vrátil Thomas.
„Tady jsem, už jdu.“ Monica schovala náušnici do kapsy a šla za Thomasem.

Lucía právě vylezla ze sprchy, když slyšela, jak někdo klepe na dveře. Vzala si župan a šla otevřít. První co viděla, byla velká kytice růží, po chvíli se za nimi objevil Raul.
„Co tady děláš?“ Zeptala se naštvaně.
„Přišel jsem tě překvapit.“ Řekl a sám se pozval dovnitř. Podal Lucíi květiny a políbil ji.
„Už jsi zapomněl na to, to se stalo?“ Zeptala se ho.
„A co se stalo?“ Nechápal Raul. Lucía jen protočila očima a odnesla květiny do kuchyně. Stála tam opřená o linku, když k ní přišel Raul, otočil ji k sobě a začal ji líbat. Ona ho po chvíli odstrčila.
„Myslíš si, že když mi dáš květiny, že to všechno smaže a já zapomenu na další hádku?“ Zlobila se Lucía.
„Copak tě to ještě nepřešlo? Přišel jsem se ti omluvit.“
„Vážně? A já tu omluvu asi nějak přeslechla.“
Raul chvíli mlčel. „Tak teda promiň.“ Řekl dost neochotně. „Dnes mám na tebe úplně celou noc.“ Začal ji znovu líbat. Lucía se už nedokázala bránit. Po chvíli se spolu přesunuli do ložnice, kde se spolu milovali.

Stará linie příběhu:

Sebastian se díval na Monicu a pomalu se k ní přibližoval. Monica nakonec vstala a otočila se k němu zády. „Co chceš slyšet?“ Zeptala se zmateně. Sebastian vstal a zezadu ji objal.
„Já nevím, chci vědět, co můžu čekat. Něco mezi námi je a to prostě nepopřeš.“
Monica se k němu otočila. „A co mezi námi je?“
„To mi právě musíš říct ty.“ Znovu se k ní přiblížil.
„Jenže já nevím, nevím co mezi námi je, nevím, co si o tom mám myslet. Je toho nějak moc najednou. Všechno dopadlo úplně jinak, než jsem si plánovala. Prostě potřebuju čas.“
„Nechci tě do ničeho tlačit.“ Řekl a políbil Monicu na ruku. „Ale řekni mi, až to budeš vědět.“
Monica z něj byla dost nervózní. „Dobře, já… řeknu ti to, brzy.“ Vykoktala ze sebe, vzala si kabelku a rychle zmizela domů.

O několik dní později

„Víš jistě, že je to dobrý nápad?“ Zeptala se Lucía své sestry.
„Ten nejlepší. Musíš to zkusit.“ Ujišťovala Lucíu.
Lucía a Sandra právě byli ve škole na výcvik slepeckých psů. Před pár dny jim totiž zavolal jeden člověk ze skupiny a snažil se je přemluvit, aby se Lucía tohoto kurzu zúčastnila. Ta po delším přemlouvání souhlasila. Právě byli na velkém hřišti, kde se pacienti seznamovali se svými psy.
„Je to ale štěstí, že je zrovna náš Piškot slepecký pes.“ Řekla Sandra, která si s ním zrovna hrála. V tom k nim přišel jeden z učitelů výcviku.
„Vy budete Lucía, moc mě těší. Já jsem Alejandro Alvarez. Jsem majitel této stanice.“ Seznámil se s Lucíi i Sandrou.
„Ale jak víte, že jsem Lucía?“ Zajímala se.
„Vím to od Diega, vyprávěl mi o Vás.“
„Od Diega?“ Byla Lucía v šoku.
„Ano, Diego Vám přece dal jednoho z mých psů, bude z něj prvotřídní slepecký pes. Jsem moc rád, že jste se rozhodly přijít. Už byl nejvyšší čas, začít výcvik.“ Vysvětloval. Lucía vůbec nechápala, co se to děje. Diego je zatím z povzdálí pozoroval.