„Za chvíli začneme, ale první bych se s Vámi rád setkal v naší klubovně. Vysvětlil bych Vám, jak výcvik bude probíhat a co přesně je jeho cílem. Za patnáct minut se prosím zastavte tamhle v budově.“ Alejandro ukázal směrem k budově za nimi. „Je to v přízemí, hned druhá místnost, vlevo od hlavního vstupu.“ Vysvětloval Sandře a Lucií cestu.
„Jistě, to není problém.“ Přikývla Sandra. Alejandro se s nimi rozloučil a odešel.
„To štěně mi donesl Diego?“ Zeptala se Lucía své sestry, hned jak byly o samotě.
„Ehm, no… vlastně ano.“ Přiznala Sandra. „Nechtěla jsem ti říkat, že ti ho přinesl někdo z nemocnice, aby ses nezlobila, a hned jsi ho nezavrhla.“
Lucía kroutila hlavou. „Já to nechápu, ten doktor se mi neustále plete do cesty. Musíme mu ho vrátit!“ Řekla Lucía rozhodně, ale pak jí došlo, že by se s jejím novým kamarádem nerada loučila. Piškot ležel vedle Lucíe a okusoval klacík, který si našel a vypadal velmi spokojeně.
Diego stál opodál a sledoval je. Měl chuť jít k nim, ale nevěděl, co by měl vlastně říct a vlastně ani sám nevěděl, co tam dělá. „Nemůžu tam jen tak přijít, co by si o tom myslela? Už tak z toho všeho musí být zmatená.“ Pomyslel si Diego. Nemohl si ale pomoct a stále Lucíu sledoval.
„Byl to dárek, navíc moc dobře vím, jak máš Piškota ráda, i když se tváříš, že tě vlastně ani moc nezajímá, už tě znám!“ Snažila se Sandra rozmluvil Lucíi její nápad. „Od té doby co ho máme, jsi šťastnější a to musíš sama uznat.“
Lucía si jen povzdechla. „Dobře, možná máš pravdu. Ale opravdu bych si měla s tím doktorem promluvit. Ani to není můj lékař, nebo je… Nebo já vlastně ani nevím. Ale dovolil si už moc.“
„Tím že ti dal štěně?“
„Ne jen tím.“ Přiznala Lucía a vzpomněla si znovu na jejich polibek.
„Tak o co jde?“
Lucía se dlouze nadechla. „Políbil mě.“ Přiznala.
„Cože?“ Vytřeštila Sandra oči a nemohla uvěřit tomu, co slyší.
„Jo, je to tak. Když jsem byla na kontrole, tak se tam zjevil. Já chtěla odejít a on… Prostě mě políbil. Nevím, co si o tom mám myslet!“
„No… to je asi docela jasné. Tedy co jiného by to mělo znamenat, než to že se mu líbíš.“
„Hloupost.“ Zavrhla to Lucía okamžitě. „Asi mu jen… jen mu mě bylo líto nebo tak něco.“
„Lítost se dá vyjádřit jinak než tím, že by tě políbil.“ Kroutila Sandra hlavou.
„Je to cizí člověk, kterého jsem ani nikdy neviděla. Ať je to jak chce, to by si dovolit neměl. Hned jak to půjde, tak si s ním promluvím a vyjasníme si to jednou pro vždy.“ Uzavřela debatu Lucía. Sandra už nic neřekla, byla pořád dost překvapená tím, co ji její sestra řekla. Nakonec odešly do klubovny na domluvenou schůzku s Alejandrem a ostatními.

Monica byla v rádiu a prohlížela si nové dokumenty od Leticie. Byla to témata, která ji Leticia přidělila. I když Monica vždy měla svůj pořad na starosti sama, její šéfová ji už moc volnou ruku nenechávala. „Tak co to tady máme? Svatební tipy a rady pro nevěsty? Jak přežít rozchod?“ Monica si povzdechla a protočila očima. „Myslím, že mi to někdo dělá schválně.“ Zavřela desky a opřela se na židli, neměla ani chuť číst, co tam je dál. Za dva měsíce měla Monica sama stát před oltářem. Na svůj svatební den myslela dříve mnohokrát a teď to byla jen mlhavá myšlenka, která ze dne na den ztratila na významu. Teď se jí ale vybavila znovu, představa jak kráčí k oltáři a u něj stojí Thomas. Při této myšlence se zatvářila zhnuseně. „Ne Monico, to stačí! Už se k tomu nevracej, protože to nemá nejmenší smysl.“ Řekla si pro sebe nahlas. „Thomas je minulost, ke které už se nechci vracet. Je to lhář a podvodník.“ Pomyslela si. Vzala si mobil a začala promazávat všechno, co mělo s Thomasem něco společného. Pak si ale vzpomněla na někoho jiného. Na Sebastiana.
Sebastian se díval na Monicu a pomalu se k ní přibližoval. Monica nakonec vstala a otočila se k němu zády. „Co chceš slyšet?“ Zeptala se zmateně. Sebastian vstal a zezadu ji objal.
„Já nevím, chci vědět, co můžu čekat. Něco mezi námi je a to prostě nepopřeš.“
Monica se k němu otočila. „A co mezi námi je?“
„To mi právě musíš říct ty.“ Znovu se k ní přiblížil.
„Jenže já nevím, nevím co mezi námi je, nevím, co si o tom mám myslet. Je toho nějak moc najednou. Všechno dopadlo úplně jinak, než jsem si plánovala. Prostě potřebuju čas.“
„Nechci tě do ničeho tlačit.“ Řekl a políbil Monicu na ruku. „Ale řekni mi, až to budeš vědět.“
Monica z něj byla dost nervózní. „Dobře, já… řeknu ti to, brzy.“ Vykoktala ze sebe, vzala si kabelku a rychle zmizela domů.

Monica se při vzpomínce usmála. „Mám už odpověď, kterou jsi po mně chtěl.“ Pomyslela si.

Sebastian zrovna rozvážel balíčky, ale v myšlenkách stále myslel na Monicu. Od jejich posledního rozhovoru se neviděli, chtěl jí dát prostor, aby si rozmyslela, jak to mezi nimi vlastně je a jak to bude dál. Zrovna vezl balíček poblíž rádia, kde Monica pracovala a nakonec neodolal a jel přímo k rádiu. Zastavil s motorkou opodál a zasněně se díval k hlavnímu vchodu. Po chvíli ho napadlo, jaké by to asi bylo, když by Monica byla jeho přítelkyně. Představil si, jak by na ni čekal po práci a jak by to asi vypadalo.
„Ahoj lásko.“ Monica se zastavila přímo u Sebastiana, který na ni čekal před budovou a políbila ho na přivítanou. „Víš, že jsi mi moc chyběl?“ Usmála se na něj. Sebastian ji místo odpovědi přitáhl ještě blíž k sobě a dlouze políbil.
„Ne tolik, jako jsi chyběla ty mě.“ Usmál se na ni a dal jí pusu na nos. Monica se rozesmála. „Víš, že ten tvůj smích miluju?“ Řekl jí a usmíval se na ni.
„Hmmm. Ano, tuším.“ Odpověděla mu Monica a oba se rozesmáli. Nakonec spolu nasedli na motorku a odjeli.

Sebastian se vrátil myšlenkami do reality a uvědomil si, že se usmívá už jen při představě na Monicu. „Já se z ní asi jednou zblázním.“ Pomyslel si, nakonec znovu nastartoval a pokračoval ve své práci.

Mexico city, Mexico

„Jdeme slavit! Dnes platím já!“ Pronesl Lucas, když vcházeli do baru v centru města. Právě se svými kolegy odcházel z obchodní schůzky, která dopadla nad očekávání dobře. Skupinka mužů se usadila kousek od baru a Lucas šel objednat pití. Byl to bar, ve kterém momentálně pracovala María Elisa.
„Tak co to bude?“ Zeptala se María s úsměvem.
„Šest panáků té nejlepší skotské co tu máte. Nebo ideálně celou lahev!“ Odpověděl Lucas rozesmátě a ohlídl se na kolegy, kteří mu to odsouhlasili. Pak se podíval zpátky na Marii a zadíval se na ni, byla mu velmi povědomá. María mezitím chystala objednávku a Lucase si moc nevšímala. Ten ji ale stále sledoval. „Vím, že to bude asi znít divně a musíte to slýchat pořád, ale neznáme se náhodou?“ Zeptal se nakonec.
María Elisa se na něj podívala a po chvíli ji to došlo. „Lucas Reyes?“ Zeptala se nejistě.
„María Elisa?“ Odpověděl protiotázkou.
„No ne!“ María se rozesmála, obešla bar a Lucase objala. „To už je let!“ Prohlédla si ho. „Vypadáš dobře, vážně dost dobře.“
„Hmm, to ty taky.“ Zasmál se Lucas. „To by mě nenapadlo, že zrovna tady potkám nejlepší kamarádku mojí malé sestřičky!“
„Jo, je to překvapení i pro mě.“ Souhlasila María a oba se na sebe usmívali.

Caracas, Venezuela

První lekce výcviku s Piškotem byla u konce, Alejandro chválil Lucíu i jejího pejska.
„Výborně, jen tak dál. Když se budete výcviku věnovat tak dobře jako dnes, bude to opravdu skvělé! Vím, že to není jednoduché, ale váš pes vám může být velkou oporou, když na tom zapracujeme. Aspoň do té doby, dokud to bude nutné, nic není ztraceno.“
„Děkuji. Budu se snažit.“ Souhlasila Lucía a měla z dnešní lekce dobrý pocit. I Sandra byla na svou sestru pyšná.
„Šlo vám to moc dobře, opravdu.“ Nadhodila Sandra, když odcházely.
„Nevěřila jsem tomu, ale je to docela i zábava, i když je to náročné. Ale znáš mě, neumím jen sedět doma a nic nedělat. Tohle bylo… jako být zase chvíli užitečná!“
„Ale ty jsi přece užitečná i tak.“ Oponovala jí Sandra. Lucía se na to jen zamračila. Ani jedna si nevšimla, že se kousek od nich zastavil Diego.
„Dobrý den.“ Pozdravil je. Sandra se na něj překvapeně podívala a Lucíi přeběhl mráz po zádech hned, jak uslyšela jeho hlas.
„Co tady děláte?“ Zeptala se Lucía.
„Ehm, asi půjdu k autu.“ Sandra vzala do náruče Piškota a šla s ním směrem k parkovišti. Lucía ji ani nestihla zastavit. „Ale…“ začala, ale věděla, že už je to zbytečné. Nakonec si uvědomila, že si s Diegem sama chtěla promluvit a sestra ji jen dala prostor.
„Chtěl jsem vědět, jak se vám daří.“ Odpověděl po chvíli Diego.
„Fajn.“ Lucía si založila ruce a tvářila se odměřeně.
„Jsem rád, že jste šla na výcvik s vaším pejskem.“
„Spíš jste chtěl říct s vaším pejskem ne?“
Diego nevěděl, co na to říct. „Byl to dárek.“
„Proč?“
„Proč?“
„Ano proč, proč jste mi ho dal?“
„Protože… jste potřebovala společnost.“
„Aha. Společnost. A ten polibek jste mi dal ze stejného důvodu?“
Diego znervózněl, nevěděl jak má Lucíi své chování vysvětlit.
„No?“ Čekala Lucía na odpověď.
„Ne… proto to nebylo.“ Přiznal Diego.
„Tak proč tedy?“ Naléhala Lucía.
„Já nevím. Nevím, proč jsem to udělal a omlouvám se. Omlouvám se za všechno!“ Řekl Diego nakonec a než stihla Lucía reagoval, otočil se a zmizel. Lucía slyšela jen jeho rychlé kroky, které se od ní vzdalovali. Po chvíli k ní přišla Sandra.
„Jsi v pořádku?“
„Ano, pojedeme domů.“ Sandra zavedla Lucía do auta a odjeli. Lucía byla po tomto rozhovoru zmatenější než předtím.

Byl večer. Sebastian se zrovna chystal s Benem na procházku, když někdo zaklepal na dveře. Šel otevřít a zůstal překvapeně hledět na Monicu, která za dveřmi stála.
„Ahoj. Neruším?“ Zeptala se Monica.
„Ahoj. Ne, vůbec nerušíš.“ Usmál se na ni Sebastian. „Ale zrovna jdu vyvenčit Bena. Hmm. Nechtěla bys jít s námi?“
„Ano.“ Souhlasila Monica. „Půjdu ráda.“
Všichni tři se šli projít do nedalekého parku na večerní procházku. Povídali si o tom, co je nového v práci a o podobných věcech.
„Vlastně jsem s tebou ale chtěla mluvit o něčem jiném…“ Nadhodila Monica po chvíli.
„Ano? A o čem?“ Zajímal se Sebastian a zastavil se.
„O nás.“ Řekla Monica po chvíli a zastavila se kousek od něj.
„O nás?“ Sebastian byl dost překvapený.
„Víš, hodně jsem přemýšlela a…“ Monica se dívala do země a nevěděla jak pokračovat. Sebastian šel k ní a zvedl jí bradu tak, aby se mu dívala do očí.
„A?“
„Už se nechci trápit minulostí.“
„To ti můžu jedině schválit, ten idiot si nezaslouží, aby ses kvůli němu trápila.“
„Vlastně se netrápím kvůli němu. Když jsem zjistila, jaký je, tak to bylo jako kdyby… jako kdyby to byl úplně cizí člověk, někdo, koho ani neznám. A ani znát nechci!“
„Tak co tě trápí?“ Sebastian Monicu pohladil po tváři.
„Ty.“ Přiznala Monica nakonec.
„Já? Já ti ale přece jen chci pomoct.“ Nechápal Sebastian. „Nechci ti nijak ublížit.“
„Já vím, jsi na mě hodný od první chvíle, co jsme se poznali a já nebyla vždycky úplně nejmilejší.“
„Po tom, co se ti stalo, se ti ani nedivím.“
„Ale i tak jsem na tebe byla občas… byla jsem prostě divná a mrzí mě to.“
„Tím se netrap.“ Usmál se na ni Sebastian a chvíli na sebe mlčky koukali. Monica chtěla udělat krok dozadu, ale během jejich rozhovoru se kolem nich propletl Ben s vodítkem a tak se do něj Monica zapletla a ztratila rovnováhu. Sebastian ji ale hned chytil a přitáhl k sobě.
„Jsi v pořádku?“
Monica ho místo odpovědi políbila a znovu se na něj podívala. Nakonec to oba už nevydrželi a začali se vášnivě líbat.

Natasha seděla u Thomase v bytě a lakovala si nehty. Před pár dny ji Thomas nabídl, aby se z hotelu přestěhovala k němu a ona okamžitě nabídku přijala. Thomas se zrovna vrátil z tréninku, a když se vrátil domů, všude byla spoušť. Od té doby co Monica odešla, nikdo v bytě neuklízel a podle toho to i vypadalo. Thomas šel k Natashe a chtěl ji políbit. Ta se ale odtáhla.
„No fuj, ty ses nesprchoval?“ Tvářila se zhnuseně.
„Ne, v klubu byla havárka vody a tak tam nešli sprchy.“
„Úžasné.“ Poznamenala Natasha a pokračovala v lakování nehtů.
Thomas se začal svlékat ze sportovního dresu. „Mohla bys jít do sprchy se mnou.“
„Teď nemám čas…“ Odbyla ho Natasha. „Mám práci.“
„Tak práci? Koukám, že jsi tady toho moc neudělala.“ Nadhodil Thomas.
Natasha se na něj jen překvapeně podívala. „A co já bych tady jako měla dělat?“
„Třeba… já nevím, uklidit?“
Natasha se na něj podívala a začala se hlasitě smát. „Ty ses zbláznil!? Já a abych ti tady uklízela? Za koho mě jako máš?“
„Tak bydlíš tady Teď stejně jako já, tak bys tady mohla i něco málo udělat, nemyslíš?“
„Ty jsi vtipálek.“ Natasha se nedokázala přestat smát, dokud ji nedošlo, že to myslí vážně. „Tak počkej, ty to myslíš vážně?“ Naštvala se.
„Samozřejmě. Když tady byla Monica…“
Natasha vstala a šla k němu, aniž by ho to nechala doříct. „Já ale nejsem Monica a ani nejsem tvoje matinka. Jestli tady chceš mít pořádek, tak si ho udělej sám! Já nejsem žádná tvoje služka!“ Řekla Natasha rozzlobeně, nakonec si vzala svoje laky a odešla naštvaně do ložnice, kde za sebou práska dveřmi.
„Ne ty Monica opravdu nejsi.“ Povzdech si Thomas.

Mexico city, Mexico

Lucas se svými kolegy slavili dlouho a velmi bujaře. Nakonec skončil u baru a povídal si s Marií Elisou, která si dala několik panáků s ním. Směna jí už skončila a tak si to mohla dovolit.
„Nemůžu uvěřit, že jsem tady potkal zrovna tebe. Pamatuju si tě ještě jako malou holku, co si hrála s mojí sestrou na zahradě u nás doma.“ Smál se Lucas.
„Hele zase takový rozdíl mezi námi není, vždyť tys byl v tu dobu taky malý kluk!“ Namítala María a oba se tomu smáli.
„Dobře, přiznávám, byli jsme děti oba. To už je hóóódně dlouho.“
„Jo je to už dávno, pak jste se odstěhovali. S Monicou jsme se znovu sešly až po letech, když se vrátila do Caracasu.“ Vzpomínala María.
„Hmm, pravda.“ Lucas se na Maríu zadíval, přiblížil se k ní a chtěl jí políbit. „Teď už ale děti nejsme, takže… bude ti moc vadit, když tě políbím?“ Smál se Lucas i když svůj dotaz myslel dost vážně.
„Vlastně mi to vadit vůbec nebude.“ Přiznala se María a taky se rozesmála. Pak se na sebe oba zadívali a začali se líbat.

Caracas, Venezuela

Monica a Sebastian se ještě dlouho líbali v parku a nedokázali se od sebe odlepit. Nakonec to ale Monica ukončila a tak se na Sebastiana zadívala. Oba vypadali šťastně.
„Chceš se mnou chodit?“ Zeptal se Sebastian najednou s úsměvem od ucha k uchu.
„Cože?“ Zeptala se Monica překvapeně.
„Chceš být moje přítelkyně?“ Zeptal se znovu a díval se Monice přímo do očí. „Já už tu nejistotu asi nevydržím. Nedokážu na tebe přestat myslet co tě znám. A chci mezi námi mít trochu víc jasno. Jsi občas totiž dost matoucí osoba. Trochu z tebe už šílím.“ Přiznal se jí a pohladil jí po tváři.
Monica se tvářila dost překvapeně, ale nakonec se usmála. „Máš pravdu, je nejvyšší čas udělat si jasno… Takže ti můžu říct jediné.“ Začala vážně, pak se ale usmála a dodala. „Ano, chci. Chci s tebou chodit.“
Sebastian ji držel v náručí a jak slyšel její ano, tak s ní radostí zatočil, poté ji znovu postavil na nohy a opět jí dlouze políbil. „Ty ani nevíš, jakou mám z toho radost!“ Usmíval se.
„A víš co? Já taky, najednou mám totiž pocit, že je vše tak, jak má být.“
„Taky je. Já tě totiž šíleně miluju už od té chvíli, co jsem měl tu čest tě svézt.“ Usmál se Sebastian šibalsky a oba si vzpomněli na to samé.
„Sakra, no tohle není možné. Proč zrovna teď.“ Pomyslela si Monica a přemýšlela, jak se rychle dostane na zastávku autobusu. Ani si nevšimla, že ji už nějakou dobu pozoruje jeden muž.
„Ehm, slečno, nechcete svézt?“ Zeptal se nakonec.
Monica se na něj otočila a sjela ho nedůvěřivým pohledem.
„Co prosím?“ Zeptala se Monica neznámého muže.
„No jestli nechcete svézt, viděl jsem, že vám právě odvezli auto, tak jsem si říkal že…“
„Ne děkuju, já nepotřebuju odvoz.“ Skočila mu Monica do řeči. „Za chvíli pro mě totiž přijede můj přítel.“ Zalhala a otočila se k němu zády.
„Dobře.“ Kývl muž a naložil si na motorku nějaké věci. Monica se nervózně rozhlížela okolo. Potom se podívala na hodinky a zhrozila se, protože za necelou čtvrt hodinu měla být v éteru. Muž se zrovna chystal odjet a Monica na něj na poslední chvíli zavolala.
„Počkejte.“ Muž zastavil a Monica k němu přiběhla.
„Ano?“ Zeptal se ji a sundal si helmu.
„Víte, asi bych ten odvoz potřebovala. Ale hodně rychle.“
Muž ji neodpověděl, jen ji podal druhou helmu. Monica si ji nasadila, ale na motorku nenasedla.
„Neříkala jste že spěcháte? Nemusíte se mě bát, já nejsem žádný úchyl nebo tak, abyste si nemyslela.“ Řekl a usmál se na ni.
„Tak to jsem hned klidnější.“ Podotkla Monica ironicky a sedla si za neznámého muže na motorku.

Monica se při vzpomínce na jejich první setkání rozesmála. A pak jí to došlo.
„Co jsi to řekl?“
„Co? Že tě šíleně miluju?“
„Ehm.“
„Dobře, přiznávám. Líbila ses mi od první chvíle a nevím, kdy ta šílená láska k tobě přesně přišla, možná s každým dalším setkáním s tebou, já sám nevím, ale teď to tak je. Teď tě šíleně miluju a nechci na tom nic měnit.“ Řekl Sebastian a díval se jí přímo do očí. Monica ho pohladila po tváři a nakonec ho dlouze políbila.