Sebastian jejich dlouhý polibek ukončil a znovu se zadíval na Monicu. Ta se plaše usmála a sklopila oči. Sebastian se zasmál. „Jsi hrozně roztomilá.“ A políbil ji na nos. Monica se zasmála a Sebastian se na ni zářivě usmál. „Snil jsem o tom, že tě dokážu jednou takhle rozesmát, ani by mě nenapadlo, že se to stane tak rychle.“ Pak si všiml Bena, který je pozoroval a po chvíli si ho všimla i Monica.
„Myslím, že bychom se měli odsud trochu vymotat.“ Poznamenala Monica, vodítko od Bena měli propletené u nohou. „Ben je taky tak trochu dohazovač.“ Zasmála se.
„Ben si tě oblíbil a asi ví moc dobře, co dělá. Že jo Bene?“ Ben zaštěkal a oba se rozesmáli. Nakonec se vymotali z vodítka a pokračovali v procházce. Sebastian chytil Monicu za ruku a oba vypadali šťastně. Nakonec se vrátili k domu a Sebastian šel doprovodit Monicu až k bytu.
„Zlobila by ses moc, když bych tě chtěl zítra odvést do práce?“ Zeptal se jí nakonec.
„Hmmm, to by mi asi vlastně vůbec nevadilo. Naopak.“ Monica se na Sebastiana usmála a dlouze se na sebe zadívali. Sebastian ji nakonec políbil.
„Dobře, tak tě ráno budu čekat před domem.“ Pohladil ji po vlasech. „Dobrou noc, krásko.“
„Dobrou noc.“ Odvětila Monica zasněně. Sebastian se na ni usmál a nakonec odešel do svého bytu o patro níž. Monica zašla do bytu, zavřela za sebou dveře a opřela se o ně. Zavřela oči a šťastně se usmívala.

Lucía ležela ve vaně a byla zamyšlená, hlavou se jí honilo tisíc myšlenek, o tom, jak moc se její život změnil. Byla rozhodnutá udělat vše proto, aby znovu mohla fungovat naplno, aby měla znovu možnost být sama sebou. Poté si vzpomněla na Diega a vše, co se s ním za poslední dobu dělo.
„Ne to ne!“ Nevěřila Lucía tomu, co ji právě Diego řekl. „To nemůže být pravda!“ Vykřikla a znovu se pustila do obvazu, chtěla si ho strhnout. Diego k ní přiskočil a chytil ji za ruce.
„No tak, uklidněte se!“
„Ne! Pusťte mě! To není pravda.“ Křičela Lucía nepříčetně.
„Myslíte, že vám bude líp, když se přesvědčíte, že je to pravda!?“ Zeptal se jí Diego, ale ona ho vůbec nevnímala, najednou se posadila a chtěla seskočit z postele a Diego se ji snažil uklidnit.
„Nechte mě být!“ Vykřikla na něj a snažila se ho odstrčit. Když se jí to trochu podařilo, seskočila na zem, ale zamotala se jí hlava a sesypala se k podlaze. Diego ji na poslední chvíli chytil a upadli na podlahu oba. Diego ji držel v náručí a Lucía plakala.
„To není pravda, ne, nemůže.“ Ale už se neměla ani sílu bránit. Diego v tu chvíli vůbec nevěděl, co má dělat, jen držel ženu v náručí a poprvé ucítil výčitky svědomí.

Lucía se při této vzpomínce zamračila, byl to první den, kdy zjistila, že oslepla. Pak si vzpomněla i na to, jak ji Diego nečekaně políbil.
„Tak už jste zpátky? Už bych totiž potřebovala odejít.“ Řekla Lucía, myslela si, že je to Daniel.
„Ehm, já se omlouvám, nevěděl jsem, že tady někdo je.“ Omlouval se Diego.
Lucía se zarazila, ale jeho hlas jí byl povědomý. „Vy jste ten doktor, který byl u nás doma, je to tak?“ Zeptala se.
Diego se divil, že ho poznala. „Ano, byl jsem u vás…“ Souhlasil.
„A proč jste byl u nás, když vlastně ani nejste můj doktor?“ Zajímalo Lucíu.
„No, víte… já původně byl váš lékař, ale teď mám moc případů, takže vás převzal můj kolega.“ Vysvětloval Diego. „navíc mám teď dovolenou.“
„Aha, dobře. No… Už bych měla jít, sestra mě už jistě čeká.“ Řekla Lucía a chtěla odejít z ordinace, narazila ale na Diega, který stál kousek od ní. Když ucítila jeho dotek, tak znervózněla.
„Omlouvám se.“ Řekli oba zároveň a snažili se jeden druhému vyhnout, ale zamotali se ještě víc. Diego se díval na Lucíu a vůbec nevěděl, co říct, najednou nechtěl, aby Lucía odešla. Ona byla z Diegovy společnosti dost zmatená a ani se nesnažila odejít.
„Proč nic neříkáte?“ Zeptala se Lucía po chvíli, aby prolomila ticho.
Diego chtěl něco říct, ale místo toho se k Lucíi naklonil a políbil ji. Lucía byla v první moment v šoku, ale jeho polibek opětovala.

„Já to nechápu, co to s tím doktorem je? Vždycky když ho potkám, jsem z něj akorát pořádně zmatená.“ Pomyslela si Lucía. „Nejradši bych se ho zeptala, o co mu vlastně jde, proč se mi musí pořád plést do cesty.“ Povzdechla si. Nakonec se snažila myslet na něco jiného, ale Diego jí pořád ležel v hlavě.

Diego byl mezitím v hotelovém baru a opíjel se. Po dnešním setkání s Lucíou měl ještě větší výčitky než dřív. Věděl, že za její stav může on, ale věděl i to, že se od ní nedokáže držet dál. „Co se to se mnou sakra stalo, jak jsem to mohl nechat zajít tak daleko? Měl bych s tím vším skončit, dokud je ještě čas.“ Pomyslel si.

Nová linie příběhu:

Monica se zrovna chystala do sprchy, skládala oblečení, které bylo pohozené kolem. Když skládala své kalhoty, vypadla z nich náušnice, kterou Monica nedávno objevila u skříně. Konečně měla čas si ji pořádně prohlédnout. Nakonec šla za Thomasem, který už byl v posteli.
„Thomasi?“
„Hmmm?“ Thomas hrál zrovna nějakou hru na mobilu a Monicu moc nevnímal.
„Mohl bys mi říct, co je tohle?“ Ukázala mu náušnici.
Thomas se na ni podíval. „No, to je náušnice ne?“
„Ano, samozřejmě. Ale moje určitě není.“
„Určitě ne?“
„Ne určitě ne. Ležela u skříně.“
Thomase polilo horko, došlo mu, že náušnice bude Natashy.

„Ne, rozhodně ne!“ Křičel Raul do telefonu. „Rozhodně ty akcie nekupujte!“ Rozčiloval se.
Raul byl s Lucíou v jeho hotelovém pokoji, Lucía seděla na pohovce a sledovala Raula, jak se už přes hodinu rozčiluje do telefonu kvůli pracovním záležitostem. Povzdechla si, nakonec chtěla odejít. Vstala a šla ke dveřím. Raul ji ale chytil za ruku a pevně ji držel, přitom ale stále nadával do telefonu.
„Už půjdu, nechci tě rušit.“ Řekla Lucía potichu.
„Počkej.“ Sykl Raul do mobilu. Pak se podíval na Lucíu. „Nikam nepůjdeš, sedni si a čekej.“ Zvýšil na ni hlas.
„Sedni si a čekej? Raule, já nejsem tvůj pes, uvědom si to!“ Rozčílila se Lucía. Raul jen protočil očima a pustil Lucíu.
„Fajn, jak chceš, tak si teda běž.“ Řekl nakonec a vrátil se k hovoru. Lucía měla už slzy v očích. Nakonec se otočila a rychle odešla z pokoje. Na chodbě se rozplakala a běžela k výtahu. Když nastoupila, chtěla hned do garáže a jet domů, ale pak si všimla, že v přízemí je hotelový bar. Rozhodla se jít tam. Vešla do baru, kde potichu hrála hudba a bylo tam pochmurné světlo. Rozhlédla se kolem a nakonec si sedla k baru.
„Co to bude?“ Zeptal se barman.
„Já… nevím. Cokoliv.“ Odpověděla Lucía. Běžně nepila, tak ji ani nenapadlo, co by si dala. Barman se na ni chvíli tázavě díval, ale nakonec šel připravit nějaký drink. Po chvíli před Lucíu postavil barevný koktejl.
„Díky.“ Řekla Lucía a trochu upila.
„Jestli se chcete opít, tak byste si měla možná dát něco, co nevypadá jako diskotéka.“ Poznamenal muž, který seděl kousek od Lucíe. Ta se na něj podívala s tázavým výrazem.
„Prosím?“
„Jak jsem řekl, z té barevné vody se opít nedá.“ Prohodil muž a hodil do sebe panáka, který před ním stál. „Ještě jednou to samé.“ Poručil si dalšího.
„Díky za tip.“ Poznamenala Lucía kysele a znovu se napila.
Muž si po chvíli sedl vedle ní a posunul k ní po pultu panáka whisky. „To je na mě.“ Dodal.
„Ne, díky.“ Poznamenala Lucía a skleničku zase odstrčila směrem k muži. Ten jen pokrčil rameny a vypil ji sám.

„No tak to asi bude… asi bude mojí mámy.“ Zalhal Thomas.
„Tvojí mámy? A kdy byla u nás doma v poslední době?“ Nechápala Monica. Thomasovi rodiče nebydlí v Caracasu, a když přijedou, vždy se sejdou. Naposledy se viděli na oslavě narozenin, ale u nich doma nebyli.
„Hm, no nedávno.“ Pokrčil Thomas rameny, jako by nic. Monice to přišlo velmi zvláštní, ale radši se dál neptala.
„Dobře. Tak ji můžeš tvojí mámě vrátit, až se zase náhodou uvidíte.“ Monica položila náušnici na noční stolek a odešla znovu do koupelny. Thomasovi se ulevilo.

„Ještě jednoho.“ Zvolal muž na barmana.
„Myslím, že už jste měl až dost.“ Poznamenala Lucía, která stále dopíjela svůj koktejl. Muž vedle ní stihl další tři panáky, teď se na ni podíval a začal se smát. „Co je na tom tak vtipného?“ Zlobila se. Muž jen zakroutil hlavou. „Kam jen jsem to vlezla?“ Pomyslela si Lucía. Na stůl položila peníze za koktejl a chtěla odejít. Muž ji ale chytil za ruku. Lucía se mu vytrhla a rozzlobeně se na něj podívala. „Co si to dovolujete?“
Muž vstal ze stoličky a dal před sebe ruce jako gesto obrany. Nakonec ale ztratil rovnováhu a svalil se na zem. Začal se znovu hlasitě smát. Lucía jen protočila očima. „To je ale magor.“ Poznamenala potichu. Podívala se na barmana. „To s tím nic neuděláte?“ Barman jen pokrčil rameny. Lucía si povzdechla. Muž se mezitím znovu postavil na nohy a opíral se o bar. Lucía chtěla odejít, ale z nějakého důvodu ji přišlo nevhodné tam muže tak nechat, i když to byl úplně cizí člověk. Nakonec šla k němu. „Už byste opravdu neměl pít, copak se chcete otrávit nebo co?“ Zeptala se Lucía vážně.
„To je v pohodě.“ Zasmál se muž. „Jsem přece doktor, vím, kdy mám dost.“ Zamumlal.
„Doktor!?“ Zhrozila se Lucía. „No tím hůř.“
„Pane Vargasi, znovu děláte problémy?“ Ozval se muž, co přišel do baru i s ochrankou. Byl to manažer hotelu. Lucía se na něj otočila a Diego se jen zasmál.
„Jste tu s ním?“ Zeptal se Lucíe.
„Ehm, ne nejsem.“ Vykoktala ze sebe Lucía.
„Dobře. Odveďte ho do pokoje.“ Přikázal muž ochrance, ta šla k Diegovi, a i když protestoval, tak ho odvedli z baru pryč. Lucía to celé sledovala a mračila se.
„S takovým člověkem byste se neměla zahazovat. Je to ztracený případ. Věčně v lihu.“ Poznamenal manažer. Lucía se na něj tázavě podívala. „Omluvte mě.“ Řekl nakonec a odešel. Lucía jen zakroutila hlavou. Vytáhla si z kapsy mobil a zavolala si taxi, které ji odvezlo domů.

Stará linie příběhu:

Druhý den ráno čekal Sebastian na Monicu před domem, přesně jak se domluvili.
„Dobré ráno, krásko.“ Usmíval se Sebastian hned jak Monicu uviděl.
„Ahoj.“ Usmála se Monica a šla k němu. Sebastian ji podal helmu a něžně Monicu políbil. Nakonec nasedli na motorku a jeli k rádiu, kde Monica pracovala.
„Víš, napadlo mě… poslední večeře nám moc nevyšla. Co kdybychom si ji zopakovali? Dnes u mě? Uvařím něco dobrého.“ Navrhl Sebastian.
„Vážně?“ Byla Monica překvapená. Thomas nikdy nevařil. „To bych moc ráda.“ Souhlasila.
„Super, tak o půl šesté u mě?“
„Dobře.“ Monica Sebastiana políbila. „Děkuju za odvoz. Tak večer u tebe“ Usmála se a šla k rádiu. Sebastian kolem ní projel na motorce a Monica se zasmála. Pak ji ale vyrušil potlesk, co se za ní ozval. Otočila se a uviděla Thomase, který k ní šel a tleskal.
„Bravo!“ Thomas se tvářil naštvaně. Monica si jen povzdechla.

„Byl jsem to já, to já můžu za všechno, co se stalo! Mrzí mě to, opravdu mě to mrzí!“ Diego držel Lucíu za ruce a říkal ji pravdu o tom, co se stalo. Ta se mu vytrhla a odstrčila ho.
„Ne, to není možné! Jak jsi jen mohl! Nenávidím tě a postarám se o to, abys za to zaplatil!“

Diego se trhnutím probudil ve svém hotelovém pokoji. „Byl to jen sen, jen sen…“ Pomyslel si a setřel si z čela pot. O Lucíi se mu zdálo pokaždé, když se opil. Takže to bylo v podstatě den co den. „Nechci, aby mě nenáviděla.“ Pomyslel si sklíčeně. Po chvíli mu zazvonil mobil. Byl to jeho šéf, chtěl aby se okamžitě dostavil do nemocnice.

„Co tady děláš?“ Zeptala se Monica nakonec.
„Já? Jdu jen tak kolem a vidím tohle divadélko.“
„Jaké divadélko?“ Nechápala Monica.
„No tebe a toho… kurýra! To je mi tedy partie.“ Odfrknul si. „Oba moc dobře víme, jak to je!“
„Aha a jak to je?“ Zeptala se Monica podrážděně.
„Chceš jen, abych žárlil, a chceš mi to všechno vrátit, ale oba víme jaká je pravda. Že pořád miluješ mě!“ Thomas šel k Monice blíž, ta ale couvla.
„To si myslíš? Víš jaká je pravda? Už k tobě nic necítím! Člověk, kterého jsem si myslela, že miluju, nikdy neexistoval! Ty jsi jen lhář a proutník!“ Rozzlobila se Monica. „Už se nebudu trápit pro někoho, pro koho jsem neměla žádnou cenu! A víš co? Jsi ten poslední člověk na světě, co mi může mluvit do života. Ty jsi začal znovu a já taky. Nemám ti co vysvětlovat. Sbohem.“ Řekla rázně Monica, otočila se a šla do práce.
„Však já to tak nenechám.“ Pomyslel si Thomas rozzlobeně.

„Dobrý den, pane Vargasi.“ Pozdravil cizí muž Diega, když vešel do kanceláře svého šéfa. „Jsem Stefano González a vyšetřuji případ slečny Lucíe Delgado.“ Představil se muž a společně se posadili ke stolu. Diego znervózněl. „Rád bych si s vámi promluvil.“
Stefano se ptal Diega na průběh operace a spoustu dalších věcí. „Víte, pane Vargasi. Vím o tom, že teď nepracujete a tak si ve svém volném čase můžete dělat, co chcete, ale přijde mi při nejmenším zvláštní, že vás spousta lidí ve vašem okolí v poslední době vídá pod vlivem alkoholu. Jak mi to vysvětlíte? Máte s alkoholem problémy?“
„To jsou jen pomluvy, s alkoholem nemám problém. Je pravda, že si občas skleničku dopřeju, ale kdo ne?“ Zalhal Diego.
„Myslím, že nebude problém sehnat několik svědků, kteří dosvědčí, že jste se v poslední době s alkoholem velmi spřátelil a rozhodně ne jen příležitostně, jak se mi snažíte tvrdit. A jestli najdu důkaz, že jste vedl operaci slečny Delgado, nebo dokonce jiný případ pod vlivem alkoholu, budete z toho mít opravdu velké problémy!“ Varoval ho Stefano. Diego se to snažil uhrát na svou stranu.
„Jak jste sám řekl, ve svém volném čase si můžu dělat, co chci. Alkohol jsem v práci nepil a za tím si stojím.“
„A ten náhlý odchod z nemocnice?“
„Jen jsem si vybral dovolenou, ke které jsem se už několik let nedostal. Nevidím nic špatného na tom, když si dovolenou trochu zpestřím. Každý potřebuje občas trochu vypnout.“
„Vypnout říkáte? Hmm. Uvidíme, jestli se neukáže, že jste vypnul i při operaci slečny Delagado.“ Poznamenal Stefano a zapsal si poznámky do papírů. Diego nevěděl co na to říct.

Sandra a Daniel probírali stav Lucíe v jeho kanceláři. Lucía seděla v ordinaci a věnovala se jí zdravotní sestřička.
„Jak to vypadá, pane doktore, něco nového?“ Zeptala se Sandra. Daniel chvíli váhal.
„Nechci vám dávat plané naděje, ale jeden můj kolega z New Yorku se specializuje na operaci očí. Myslím, že až se vaše sestra plně zotaví, mohl bych vám domluvit schůzku. Řekl by vám k tomu víc a možná by s tím vším šlo ještě něco dělat.“ Řekl nakonec.
„Opravdu? To je úžasné!“ Sandra vstala, obešla stůl a Daniela objala. Ten byl tak překvapený, že vůbec neprotestoval. Sandra se od něj po chvíli odtíhla. „Ehm, omlouvám se. Jen jste mi tím udělal opravdu radost.“
„To je v pořádku.“ Usmál se Daniel. „Není to samozřejmě stoprocentní, ale naděje tady je. Dnes Lucíi už sundáme obvazy a budeme zase o něco moudřejší.“ Poté se oba přesunuli do ordinace k Lucíi. Ta už byla dost nervózní.
„Připravená?“ Zeptal se ji Daniel.
„Ano.“ Odpověděla Lucía nervózně. Daniel ji začal opatrně sundávat obvazy. „Tak hotovo.“ Řekl nakonec. Lucía pomalu otevřela oči, ale žádná změna se nekonala. Neviděla vůbec nic a rozplakala se. Sandra jí hned objala.
„Sestřičko, to bude v pořádku. Neboj se!“
„Je to hrozný nezvyk.“ Vzlykala Lucía. „S těmi obvazy mi to všechno přišlo jen takové… dočasné. A teď…“
„Udělám všechno proto, abych vám zajistil tu nejlepší péči. Ještě nic není ztraceno.“ Prohodil Daniel a snažil se Lucíu uklidnit. Byl přesvědčený, že Diegovi chyby se dají stále ještě napravit. „Jen musíte být trpělivá, nebude to hned.“
Sandra podala Lucíi sluneční brýle a Lucía si je nasadila. „To je ale ironie. Střepy z brýlí mi tehdy poranili oči. A teď mi je mají zase naopak chránit.“ Poznamenala Lucía. Sandra si jen povzdechla a znovu sestru objala.

Monica zrovna ukončila vstup a pustila do éteru hudbu, když ji zapískal mobil. Podívala se na displej a rozzářila se, napsal ji Sebastian.
Sebastian: Ani jsem se ti nepřiznal, že tě v rádiu každý den poslouchám. Máš nádherný hlas. Mám tě tak stále poblíž a práce mi rychleji uteče. Už se těším na náš dnešní večer.
Monica: Asi si budu muset něco objednat, abych si i já mohla práci nějak zpestřit. 🙂 Taky se už moc těším!
Sebastian: Neříkej dvakrát. 😉 Abych se za tebou hned nevydal i tak… A abych nezapomněl. Miluju tě!
Monica se zamilovaně usmívala a přitiskla si mobil k hrudi. „Neuvěřitelný.“ Pomyslela si. Nemohla uvěřit tomu, jak šťastně se po tom všem cítila.

„To bude pro dnešek vše. Brzy se zase uvidíme. Neshledanou.“ Loučil se Daniel s Lucíou a Sandrou a šel znovu do své ordinace.
„Děkujeme. Nashle.“ Odpověděla Sandra a vedla sestru k výtahu. Když se výtah otevřel, stál v něm jen jediný člověk. Diego. Ale byl myšlenkami úplně jinde, že si jich ani nevšiml. Sandra si ho všimla a překvapeně se na něj podívala. „Dobrý den.“ Pozdravila ho a vešly do výtahu.
Diego se na ně konečně podíval a zamrazilo ho, když viděl Lucíu. „Ehm. Dobrý den.“ Odpověděl po chvíli. Lucía ho po hlase poznala, ale nic neřekla. Ve výtahu najednou byla velmi napjatá atmosféra. Výtah dojel do garáží. Všichni vystoupili. Diego se chtěl vrátit a jet o patro výš. Zastavila ho ale Lucía tím, že náhle promluvila.
„Sandro, můžeš nás prosím nechat na moment o samotě?“ Sandra i Diego byli trochu překvapení.
„Jistě, samozřejmě.“ Odpověděla Sandra a šla pro auto.
Lucía se otočila k Diegovi, stáli malý kousek od sebe. „Už toho mám dost.“ Pronesla nakonec.
„Ehm. Čeho konkrétně?“ Nechápal Diego.
„Toho jak se mi neustále pletete do života. Od té nehody na vás pořád někde narážím! Už opravdu nevím, co si o tom mám myslet. Co vlastně po mě chcete?“
„Já ale přece nic nechci. Je to jen… Náhoda.“
„Náhoda? V nemocnici jste mi oznámil, že jsem oslepla, i když jste mi pak tvrdil, že ani nejste můj doktor. Pak jste se ukázal i u nás doma a donesl jste mi psa. Nakonec na vás pořád narážím v nemocnici i jinde. Chci vědět proč? Jste nějaký stalker nebo co?“
Diego nevěděl, co na to má říct. „Nesleduju vás.“ Odpověděl nakonec. „Jen… mám… mám o vás starost.“ Přiznal.
„Starost? A staráte se takhle o všechny své pacienty? Anebo jinak. Líbáte všechny svoje pacienty?“ Zeptala se Lucía podrážděně.
„To ne…“ Připustil Diego. „Za ten polibek se omlouvám.“ Řekl Diego smutně.
„Nechci, abyste se kolem mě neustále motal. Je to jasné? Už mě nevyhledávajte!“ Lucía se otočila a dala se k odchodu. Diego byl z toho smutný a sám nechápal proč. Lucía šla po parkovišti, i když vůbec nevěděla kde je. Sundala si brýle a znovu ji zasáhlo, že nevidí absolutně nic. Připadala si najednou hrozně dezorientovaná. Zastavila se kousek od jednoho zaparkovaného auta. Diego se podíval jejím směrem a rozběhl se k ní. Strhnul ji stranou, zrovna ve chvíli kdy auto u kterého stála, začalo couvat a málem ji srazilo. Diego držel Lucíu v náručí a ta byla v naprostém šoku a celá se klepala. Diego ji odhrnul vlasy z obličeje a poprvé se jí zadíval do očí.