Diego se zadíval Lucíi do očí a znovu ho zasáhla vlna viny. Došlo mu, co vlastně způsobil a že díky němu Lucía nevidí. Že je to on, kdo jí mohl pomoct už dávno a neudělal to. Najednou si uvědomil, že kdyby věci dopadly jinak, Lucía mohla být zdravá a mohla vidět. Napadla ho jen jediná věc. „Nikdy mi nemůže dát šanci…“ Pomyslel si. Jejich tváře byli tak blízko, že by se mohli políbit. Lucía byla stále v šoku a celá se třásla. Po chvíli se ale vzpamatovala a snažila se od Diega dostat.
„Pusťte mě!“ Sykla na Diega, ten ji ale stále držel.
„Jste v pořádku?“ Strachoval se o ní.
„Ne to nejsem, jak bych mohla být v pořádku!? Tohle je tak… tak…“ Vzlykla, nebyla schopná dokončit větu.
V tu chvíli přišla Sandra, která sestru hledala. „Lus, co se … děje?“ Když viděla Luciu v Diegově náruči, zarazila se. „Ehm. Neruším?“ Zeptala se s překvapeným výrazem. Diego povolil sevření a Lucía se od něj odtáhla.
„Já jen…“ Diego chtěl situaci vysvětlit, ale radši větu nedokončil.
„Už bych ráda jela domů.“ Prohodila Lucía vážně, sestra k ní přišla a chtěla ji odvézt k autu. Podívala se na Diega a všimla si jeho smutného výrazu, soucitně se na něj pousmála.
„Dávejte na sestru pozor…“ Řekl Diego tiše, otočil se a odešel. Lucía se tvářila, jako by ho vůbec neslyšela. Sandra ji odvedla k autu.
„Co se stalo?“ Zajímala se.
„Nic co by stálo za řeč.“
„Kdybys viděla ten jeho výraz.“ Pak jí ale došlo, co právě řekla. „Ehm. Promiň. Já…“
Lucía si povzdechla. „Můžeme už prosím jet domů?“
„Jistě.“ Sandra pomohla sestře do auta a odjely.

Monica přišla z práce a začala se chystat na dnešní večeři se Sebastianem. Právě vyšla ze sprchy a začala se prohrabávat ve svém šatníku. „Ne tohle ne, tohle taky ne… hmmm…“ Nedokázala si vybrat. Nakonec si sedla na postel mezi hromadu oblečení a lehla si do něho. „Klid, Monico, je to jen večeře. Chováš se jako puberťačka!“ Zasmála se sama sobě. „Ach jo, chybí mi tady María. Ta by mi určitě poradila.“ Nakonec vzala mobil a zavolala jí.

Mexico city, Mexico

María Elisa a Lucas se právě vrátili z pizzy, na kterou si spolu zašli. Chtivě se na sebe vrhli hned poté, co se za nimi zaklapli dveře bytu. Lucas začal Maríi Elisu svlékat a vedl ji k pohovce, brzy skončili na ní a vášnivě se spolu líbali, když najednou Maríi začal zvonit mobil. První ho nechtěla vůbec brát, ale zvonění nepřestávalo.
„Neber to.“ Namítl Lucas mezi polibky.
„Možná je to něco naléhavého.“ Odpověděla mu a nakonec se na mobil podívala. „To je Monica.“ Řekla s překvapeným výrazem a podívala se na Lucase.
„Tak že bych to vzal já?“ Zasmál se Lucas.
María Elisa chvíli přemýšlela, jestli to myslí vážně. „Ne to radši ne.“ Zakroutila hlavou. „Asi bude lepší, když… tohle zatím zůstane jen mezi námi.“ Zamyslela se a vzpomněla si na události minulého dne. Po setkání s Lucasem v baru s ním ten večer odešla k němu domů, kde spolu strávili noc a i zbytek dalšího dne. Maríí Elise se Lucas líbil už před lety, ale tehdy byli oba moc mladí na to, aby mu to vůbec kdy řekla. Až teď si ale začala uvědomovat, co se vlastně stalo a začala se bát toho, jak na něco takového zareaguje Monica. Zvonění náhle utichlo. „Musím už jít.“ Řekla najednou a vstala z pohovky.
„Ale proč, co se stalo?“ Nechápal Lucas.
„Byla to chyba, obrovská chyba.“ Začala sbírat své věci.
„Ale… proč chyba?“ Lucas vstal a šel k ní. „No tak, vždyť se nic zlého nestalo.“
„Nic zlého se nestalo? Vyspala jsem se s bratrem svojí nejlepší kamarádky. Myslím, že se toho stalo dost.“
„No… ano… ale pořád nechápu, co je na tom zlého? Copak se ti to nelíbilo?“ Pohladil ji po tváři.
„Ale… o to nejde… Líbilo se mi to. Moc se mi to líbilo… Ale mám pocit, že tohle se Monice nebude líbit. Vůbec jsem nedomyslela důsledky.“
„Jaké?“
„Prostě tohle není jen tak. Není to úplně běžný úlet.“
„Byl to pro tebe jen úlet?“ Zeptal se Lucas trochu zklamaně.
„Ne… ne… já nevím. Prostě si to musím asi nechat trochu projít hlavou. Promiň.“ María Elisa políbila Lucase na tvář a rychle odešla z bytu. Lucas si jen povzdechl.

Caracas, Venezuela

„Ty jsi takový idiot, neskutečný kretén!“ Nadával Diego a hodil sklenicí o zeď. Ta se rozbila a střepy se rozletěly kolem. Diego si vjel oběma rukama do vlasů a nervózně chodil po hotelovém pokoji. Nakonec si sedl na podlahu a opřel se o postel. Hlavou mu běželo tisíc myšlenek, o tom kam se jeho život a kariéra ubraly. Nejvíc mu ale v hlavě ležela Lucía a vina kterou cítil. Pak se mu vybavila jedna nepříjemná vzpomínka.

Před rokem

Diego se vrátil domů pozdě v noci, což bylo za poslední měsíce velmi běžné. Čekal, že jeho žena už bude spát, ale v ložnici se svítilo. Když vešel dovnitř, viděl, jak jeho žena balí věci do kufru.
„Natalie? Co… co to děláš?“ Zeptal se překvapeně.
Natalia se na něj podívala a jen zakroutila hlavou. „Promiň Diego, ale já už takhle dál nemůžu. Už takhle dál žít nechci.“ Rozplakala se. Diego šel k ní, ale ona couvla. „Ne… už jsem se rozhodla.“
„Ale co se stalo? Co jsem udělal zle?“ nechápal Diego.
„Co se stalo? Diego, copak ty to nevidíš? Tvůj život a tvoje láska je tvoje práce. Skoro tě ani nevidím, jsme jak dva cizí lidí co se spolu akorát míjí.“
„Ale to není pravda, vždyť víš, že tě miluju, že chci být s tebou. Ale v práci toho mám teď moc. Nebude to tak napořád. Už jsme o tom mluvili.“
„Já vím, já vím… Tvoje práce… to je pořád dokola. Ale já chci žít s někým, pro koho budu na prvním místě. Nezlob se na mě, ale už s tebou nedokážu žít. Ne takhle.“
„Ale Natalie…“ Šel k ní a chytil ji za ruce. „Tohle všechno můžeme vyřešit. Prosím. Promluvme si o tom. Nějak to vyřešíme.“
„Ne Diego, už jsme to řešili mockrát a nic se nezměnilo. Navíc je už moc pozdě na to něco řešit. Já… já podala jsem žádost o rozvod.“
„Cože?“ Diego byl v šoku.
„Promiň. Mrzí mě to. Ale tohle není život!“
„Natalie, tohle mi nedělej. Prosím…“ Diego měl slzy v očích, Natalie se od něj odtáhla.
„Bude to tak pro nás oba lepší. Ty děláš to, co miluješ a já… já už nebudu sama. Protože sama jsem se cítila už opravdu dlouho. Tys tady prostě nebyl! Ne pro mě a já tě tolik potřebovala.“
„Je v tom někdo jiný?“ Zeptal se Diego smutně, Natalia ale nechtěla odpovědět. „Takže je!“ Domyslel si z jejího mlčení.
Natalia to nevydržela. „A ty se mi divíš? Ta samota se nedala snést! Měli jsme tolik plánů, chtěli jsme rodinu a tys dal přednost své práci. Tys šel za svými sny a na moje sny jsi nebral ohled. Našla jsem někoho, koho zajímá i to, co chci já, i to co cítím!“
Diego jen kroutil hlavou. „Jak jen jsi mohla!? Vždyť to všechno dělám pro tebe, pro nás!“
„Kdyby šlo jen o mě, dokážu to snést. Ale tady už nejde jen o mě.“ Natalia si dala ruku na břicho. „Jsem těhotná. Čekám dítě.“ Řekla tiše a dívala se přitom do země. Diego si jen schoval obličej do dlaní a otočil se k ní zády, věděl jistě, že dítě není jeho. Natalia přišla pomalu k němu a položila mu ruku na rameno.
„Omlouvám se. Takhle jsem to nechtěla.“
„Vypadni.“ Řekl Diego rozčileně. Natalia jen vzlykla. Vrátila se k posteli, zavřela kufr, vzala ho a šla ke dveřím. Nakonec si sundala snubní prsten a položila ho na stolek u dveří.
„Jen chci… chci, abys věděl, že jsem chtěla takový život pro nás dva a moc mě mrzí, že to nejde…“ Řekla Natalia smutně, zadívala se na Diega, který se na ni ale ani nepodíval. Chvíli ho sledovala, ale nakonec bez dalšího slova odešla.

Současnost

„Přišel jsem o ženu, kvůli své práci. Přišel jsem o práci i soudnost kvůli chlastu a nakonec přijdu o všechno, co zbylo, protože jsem kretén.“ Poznamenal Diego sám pro sebe a znechuceně kopl do lahve, která ležela kousek od něj.

Sebastian připravoval večeři, už jen dodělal poslední úpravy a šel prostřít stůl. Ben Sebastiana sledoval ze svého pelechu.
„Bene, dnes budeme mít hosta. Našeho oblíbeného hosta.“ Ben zaštěkal a Sebastian se zasmál. V tom někdo zaklepal. Sebastian šel ke dveřím a za nimi byla Monica. Měla na sobě béžové šaty po kolena a vlasy vyčesané do ohonu. Sebastian na ni mohl oči nechat.
„Jsi nádherná.“ Řekl s úsměvem a políbil ji něžně na rty. „Pojď dál.“ Pozval ji dovnitř.
Monica se začervenala. „Děkuju.“A vešla k Sebastianovi do bytu. Poté šli oba ke stolu a Sebastian naservíroval večeři a nalil víno.
„Doufám, že ti to bude chutnat.“
„Určitě, vypadá to báječně!“
Společně se pustili do jídla a povídali si o všem možném. Přitom se na sebe každou chvíli zamilovaně dívali. V pozadí hrála tichá hudba a na stole se mihotalo světlo svíček. Po jídle Sebastian vyzval Monicu k tanci. Právě hrála pomalá zamilovaná píseň a ti dva se k sobě tiskli u tance a dívali se jeden druhému do očí.
„Děkuju, Sebastiane.“
„Nemáš vůbec zač, lásko.“ Usmál se na ni.
„Ale mám. Mám a za hodně věcí. Jsem totiž šťastná.“
„To já taky a jsem ještě šťastnější, když tohle slyším. Moc jsem si přál, abys byla šťastná a spokojená.“ Pohladil ji.
„To jsem a moc. Ani se mi tomu nechce věřit. Víš… myslela jsem si, že jsem byla šťastná i dřív. Ale poslední dobou jsem vzpomínala na věci, co byli. A… nevím, jestli tě to vůbec zajímá?“
„Pokračuj.“
„Prostě jsem si uvědomila, že mi toho s Thomasem hodně chybělo. Takovéhle věci, jako je tohle.“ Rozhlédla se kolem. „Taková romantická gesta. Ten pocit co mám teď s tebou… Byli jsme spolu dlouho, možná se ten další krok od nás čekal. Svatba a všechno kolem. Ale najednou prostě vidím, že každý z nás chtěl asi něco úplně jiného. Najednou vidím, co vlastně chci. Co jsem vždycky chtěla.“
„A co chceš?“ Zeptal se Sebastian tiše.
„Tohle.“ Usmála se na něj Monica a zadívala se mu do očí. „Tebe. Chci tebe.“ Dodala zamilovaně. Sebastian ji k sobě přitáhl a dlouze se políbili.

Sandra si sedla vedle Lucíe na gauč. „Volala máma, znovu se ptala, jak to vidíme s tím bydlením.“ Povzdechla si. „Prý už mají vybraný dům, který si chtějí pronajmout.“
„Myslím, že jsme už obě dost staré na to, abychom se vracely domů.“ Zakroutila Lucía hlavou. „Vím, tenhle byt není moc velký. Ale… myslela jsem si, že se budu brzy stěhovat.“ Zamračila se. S Raulem se měli po svatbě nastěhovat do domu a konečně bydlet spolu.
„Já vím.“ Povzdechla si Sandra. Vlastně jsem si od tebe pak tenhle byt chtěla pronajmout. A je to všechno úplně jinak.“ Přiznala Sandra, Lucía byla překvapená.
„To pořád můžeš.“ Řekla nakonec.
„Jak to myslíš?“ Nechápala Sandra.
„Sandro, já si neskutečně vážím toho, co pro mě děláš. A jsem ráda i za to, že mi chtějí pomoct naši. Ale každý máte svůj život. Nechci, aby se o mě znovu starali rodiče, a nechci ani, abys to musela dělat ty. Máš vlastní život a já ti ho rozhodně nechci brát.“
„Ale víš, že já jsem tady pro tebe, protože chci. Je to tak správné.“
„Jsi nejlepší sestra, jakou bych si mohla přát. Opravdu. Nikdy jsem ti dostatečně nedala najevo, jak moc jsi pro mě důležitá. Ale víš, jsi jediný člověk, co tady pro mě skutečně byl za všech okolností! Děkuju ti.“ Lucía našla ruku své sestry a stiskla ji. Sandra měla slzy v očích a objala Lucíu.
„Mám tě moc ráda, odjakživa jsi byla můj vzor. Vždycky jsem chtěla být jako ty.“ Přiznala Sandra.
„Já mám moc ráda tebe, ty trdlo.“ Usmála se Lucía a také se ji zalesklo v očích. Potom se od sestry odtáhla a vážně dodala. „Ale víš co? Jestli tady má být někdo vzor, tak rozhodně ne já. Ale ty. Co je na mně? Já byla jen nešťastně zamilovaná workoholička, co si myslela, že má všechno, co chce… a najednou vím, že to tak nebylo. Nechci, abys byla jako já, chci, abys byla sama sebou. Protože ty jsi skvělý člověk.“
„To ty taky. Děkuju.“ Sandra se rozplakala a znovu sestru objala.

Manažer hotelu přišel i s ochrankou do pokoje Diega. „Pane Vargasi, naposledy vás prosím, abyste opustil náš hotel. Hosté si stěžují na neustálý hluk a další potíže. Služebné už tento pokoj ani nechtějí chodit uklízet, protože to tady vypadá nehorázně!“ Znechuceně se díval kolem. „Takhle to opravdu dál nejde. Jste sice jeden z našich trvalých a vážených hostů, ale to neznamená, že se tady můžete takto chovat! Už jsme vás varovali dvakrát, tohle už je konečná. Opravdu tohle překračuje všechny meze.“
Diego byl opět v podnapilém stavu a seděl na posteli. „Fajn.“ Zabručel a vstal, trochu se zamotal, ale hned k němu přistoupila ochranka a chtěli ho vyvést. „No co je, co je? To mě vyhodíte jako psa na ulici?“ Rozčiloval se.
„Dobře pane Vargasi, máte hodinu na to, abyste se sbalil a odešel. Pokud to nepůjde po dobrém, vrátíme se a zavoláme i policii, pokud to bude nutné.“ Nakonec manažer i dva muži z ochranky odešli.
Diego se začal smát. „Tohle už prostě nemůže bejt lepší.“ Prohlásil se značnou ironií v hlase.

Monica ležela Sebastianovi v náručí na gauči a sledovali spolu film. Sebastian hladil Monicu po vlasech a sledoval místo filmu hlavně ji a usmíval se přitom.
„Co se na mě pořád tak díváš?“ Zasmála se Monica, ale nespustila oči z filmu.
„Jak víš, že se na tebe dívám?“ Zeptal se Sebastian s úsměvem.
„Protože to prostě jde poznat. Cítím tvůj pohled.“ Monica se na něj podívala a dala mu jeden rychlý polibek. „Ale vlastně se mi to líbí.“
„Tak nějak mě to baví, víš? Je to příjemná změna.“ Přiznal Sebastian. „Když mě konečně neodháníš.“ Zasmál se.
„Já tě odháněla?“ Monica dělala uraženou, posadila se a vzala si polštář z kraje gauče. „To odvoláš!“ Prohlásila a připravila si polštář, aby mohla Sebastiana praštit.
„Cože? Ještě řekni, že to není pravda?“ Smál se Sebastian a z legrace se kryl před plánovaným útokem.
„Není, není.“ Monica ho praštila polštářem a oba se tomu smáli. Nakonec se k ní přidal i Sebastian a chvíli spolu jen tak dováděli a začali se s polštáři laškovně prát. Po chvíli byli polštáře rozházené po podlaze. Sebastian se skláněl nad Monicou, která ležela na gauči a on nad ní. Díval se jí zpříma do očí a oba oddechovali.
„Polib mě.“ Prohlásila Monica najednou. Sebastian jen zakroutil hlavou, že ne. Monica ho tedy chtěla políbit první, ale Sebastian se odtáhl a usmíval se přitom. „Heej! To není fér. Ty zlobíš!“ Smála se Monica.
„Ne ne, já nic nedělám.“ Sebastian se tvářil úplně nevinně.
„Ale jo jo, děláš. Nechceš mi dát pusu.“ Řekla Monica smutně a snažila se tvářit stejně tak.
„Dobře, tak jen jednu malou pusu, dobře?“
„Dobře.“
Sebastian dal Monice pusu na tvář a ta se začala smát. „To není pusa, jakou jsem chtěla.“
„A jakou bys chtěla, hmm?“ Zeptal se Sebastian s šibalským úsměvem.
„Já nevím, hmmm… třeba takovou…“ Monica ho objala kolem krku a začala ho vášnivě líbat. Sebastian ji polibky opětoval a oba se k sobě velmi měli.

„Promiň, že volám tak pozdě… Ale dřív jsem neměla možnost mluvit.“ Začala Lucía telefonní hovor. „Potřebovala bych od tebe jednu laskavost a vím, že to bude znít šíleně. Ale potřebuju tvoji pomoc. Už to tak dál nejde.“
„O co jde?“ Zeptal se hlas na druhé straně. A Lucía začala vysvětlovat, co by potřebovala. „Budu ráda, když to bude co nejdřív, už nechci čekat.“
„Dobře, pokusím se o to co nejdřív.“ Souhlasila žena na druhé straně.
„Děkuju.“ Řekla Lucía tiše a ukončila hovor.

Diego vyšel z hotelu s jedním jediným kufrem. Venku zrovna pršelo, ale on si toho nevšímal. Před hotelem na něj už čekal taxík a tak do něj nastoupil.
„Kam to bude?“ Zeptal se taxikář.
„Na letiště.“ Odpověděl Diego.
Taxikář jen kývl na souhlas a odjel na letiště.

Sebastian se zvedl z gauče, chytil Monicu za ruku a ta vstala spolu s ním. Nakonec se začali znovu líbat, Sebastian ji zvedl do náruče a ona dala nohy kolem jeho pasu. Pak se na sebe dlouze zadívali a dlouze se políbili. Monica se na něj zadívala a pohladila ho.
„Nebude ti tady přes noc vadit společnost?“ Zeptala se nevinně. Sebastian se zasmál a místo odpovědi ji dlouze políbil a nakonec ji odnesl do ložnice, kde skončili v Sebastianově posteli, kde se začali oba pomalu svlékat a mazlit. Brzy byli oba nazí a užívali si jejich blízkost.
„Já tě tak šíleně miluju.“ Pronesl Sebastian, když líbal Monicu na krku a ta si to velmi užívala.
„Taky tě miluju.“ Odpověděla Monica po chvíli. Sebastian se na ni překvapeně podíval a ona se na něj usmála. Sebastian ji místo odpovědi začal znovu chtivě líbat. Nakonec jejich polibky přešli k prvnímu milování.