Druhý den ráno. Sebastian už byl vzhůru a sledoval spící Monicu, usmíval se přitom a vzpomínal na minulou noc, během které se spolu poprvé milovali. Nakonec Monicu začal hladit a ta se po chvíli probudila a rozespale se na něj podívala. Hned jak ji došlo kde je a co se vlastně stalo, trochu zčervenala a nevině se na Sebastiana usmála.
„Dobré ráno, lásko.“ Opětoval ji úsměv a políbil ji.
Monica se zasmála. „Dobrá ráno.“
„Jakpak ses vyspala?“
„Moc dobře. Takhle dobře se mi už dlouho nespalo… Když jsem zažila tak krásný večer… a vlastně i noc.“ Monica se celá rozzářila a Sebastian ji dlouze políbil.
„Moc tě miluju.“ Řekl Sebastian a díval se přitom Monice do očí. „Opravdu si ani neumíš představit, jak úžasně mi s tebou je. Je to jako nádherný sen co se stal realitou.“
Monica ho hladila a usmívala se, cítila se tak šťastná. „Možná si to umím představit, protože se cítím úplně stejně. Takhle jsem se nikdy předtím necítila…“
Sebastian ji znovu políbil. „Ani já ne.“
„Miluju tě, Sebastiane.“
„Řekni to ještě jednou, prosím. Tak krásně to od tebe zní.“ Zašeptal Sebastian tiše a usmíval se přitom.
„Miluju tě, Sebastiane.“ Řekla Monica taky šeptem a oba se rozesmáli. Nakonec se na sebe zadívali a začali se něžně líbat. A brzy se spolu znovu začali milovat.

„Ale… ale… to přece nejde!“ Vykoktala ze sebe Sandra. „Já nechci, abys odjela pryč! Já se o tebe postarám. Zvládneme to.“
Lucía chytila sestru za ruce a usmála se na ni. „Bude to tak pro všechny lepší. Chci, abys začala žít svůj život. Jsem ti strašně vděčná za to všechno, co jsi pro mě udělala, ale už jsem se rozhodla.“
„Ale přece tě nemůžu jen tak pustit samotnou, já… prostě…“ Sandra neměla daleko k pláči. Lucía ji objala.
„Budu v pořádku, neboj se o mě. Navíc nebudu sama. Vše už je zajištěné a nic se mi nestane. Teď začni myslet hlavně na sebe, chci, abys konečně začala myslet více na sebe, ano?“
Sandra věděla, že Lucía má svou hlavu a že s jejím rozhodnutím nehne. „Budeš mi moc chybět.“ Vzlykla.
„Slíbíš mi to?“ Nenechala se Lucía odbýt.
„Dobře, slibuju…“
„Brzy se zase uvidíme… ehm, no prostě brzy se zase sejdeme. To ti slibuju zase já.“
„Hlavně na sebe dávej pozor, ano?“
„Budu.“

Sebastian odvezl Monicu do práce, před radiem se ale ještě zdrželi, když se spolu líbali a nedokázali se od sebe odtrhnout.
„Už musím jít.“ Řekla Monica mezi polibky, ale nehnula se od Sebastiana ani o kousek.
„Já tě přece nedržím.“
„Opravdu?“ Zasmála se Monica.
„Dobře, možná jen trochu, ale jen maličko.“ Usmál se na ni Sebastian.
„Jo jen maličko…“ A ještě víc ho objala a znovu se začali líbat. Po pár dalších minutách ale polibek ukončil Sebastian.
„Fakt strašně nerad tohle říkám, ale vážně bys už měla jít do práce. A já bych vlastně taky měl.“ Pohladil Monicu po tváři a vypadal se dost smutně.
„Když mě se od tebe tak nechce.“ Přiznala Monica a taky zesmutněla.
„Tak to máme docela dilema, protože mě od tebe taky ne. Vím, že když tě teď pustím, tak mi budeš tak moc chybět, dokud tě nebudu moct zase takhle držet.“
Monica z jeho slov byla celá pryč. „Ach bože, chlape jeden… co ty mi to děláš?“
Sebastian se zatvářil úplně nevině a Monica ho znovu něžně políbila. Pak se od něj, i když nerada odtáhla a udělala dva kroky dozadu. „Už teď je mi smutno.“ Rychle se otočila ke dveřím a vběhla do rádia, věděla, že by jinak nedokázala odejít. Srdce ji bušilo jako o závod, neodolala a ještě se otočila, Sebastian se na ni zamilovaně díval.
„Miluju tě.“ Řekl potichu, ale Monica poznala, co říká i když ho nemohla slyšet.
„A já miluju tebe.“ Odpověděla mu, nastoupila do výtahu a sledovala ho, dokud se nezavřely dveře. „Hrozně hrozně moc.“

Mexico city, Mexico

„Zdravím, je tady María Elisa?“ Zeptal se Lucas u baru, kde María pracovala.
„Bohužel. Včera dala výpověď.“ Odpověděl mu barman.
„Cože? Ale jak to?“ Nechápal Lucas.
„Tak to nevím.“ Pokrčil barman rameny. „Vím jen tolik, že už tady nedělá.“
„Tak díky.“ Povzdechl si Lucas a odešel. Vzal si mobil a chtěl Marii zavolat, ještě v tom mu došlo, že na ni vlastně ani nemá číslo. “Sakra.“ Schoval mobil znovu do kapsy. „Kam ses jen poděla, hm?“

María Elisa byla zrovna na letišti, rozhodla se, že se vrátí do Caracasu.
„Jsi pitomá, jsi tak pitomá. Začít si zrovna s Lucasem.“ Říkala si sama pro sebe.
„Let číslo 256 do Caracasu je připraven k nástupu. Dostavte se k terminálu 3. Opakuji. Let číslo 256 do Caracasu je připraven k nástupu. Dostavte se k terminálu 3.“ Ozvalo se z reproduktoru. María se vydala ke svému letu.

Caracas, Venezuela

Monice zazvonil mobil, zaradovala se, že je to Sebastian, ale pak si všimla, že je to někdo jiný a překvapeně hovor přijala.
„Lucasi?“
„Ahoj sestřičko.“
„Ahoj, stalo se něco?“
„Ne nic, nemůžu ti jen tak zavolat?“
„Ale jo, jasně… já jen… trochu jsi mě překvapil.“
„Čekala jsi někoho jiného?“
„No… ehm…“
„No?“
„Možná tak trochu.“ Přiznala Monica.
„Snad ne toho tvého ex?“ Zarazil se Lucas.
„Uf, ne… rozhodně ne!“ Zatvářila se Monica kysele.
„Takže někoho jiného?“ Byl Lucas zvědavý.
„Ano, někoho úplně jiného.“ Když si Monica vzpomněla na Sebastiana, hned se jí výraz tváře úplně změnil a zasněně si povzdechla.
„Tak to mě zajímá.“ Zasmál se Lucas.
„Čekala jsem hovor od mého přítele, Sebastiana.“ Přiznala.
„Ale ale, to jsou mi novinky.“ Byl tentokrát překvapený zase Lucas.
Monica mu v rychlosti řekla, jak se Sebastianem setkali a dali dohromady.
„Tak to ti moc přeju, když o něm mluvíš, tak se ti úplně změní hlas. Ty jsi zamilovaná, je to tak?“
„To jsem.“ Řekla Monica zasněně. „Ale… vlastně jsi mi ještě neřekl, co vlastně potřebuješ?“
Lucas chtěl původně od Monicy získat číslo na Maríu, došlo mu ale, že neví jak to celé zaobalit a vzpomněl si, že Maria nechtěla, aby o tom Monica věděla, i když nechápal proč. Rozhodl se její přání respektovat a vyhnout se vysvětlování toho, o čem ani sám nevěděl co si myslet. „Ale volám jen tak, jen jsem tě chtěl slyšet.“ Řekl nakonec a smutně se usmál, když mu došlo, že Maríu asi jen tak znovu nenajde.

Diego seděl v čekárně na letišti, ztratil se mezi mnoha lidmi, co čekali na svůj let. On ale neměl koupenou letenku a seděl tam už od minulého večera. Měl kocovinu a do toho měl chuť se znovu napít, jenže neměl čeho. Koukal se před sebe, měl úplně prázdný pohled, celý se dost třásl a potil se.
„Jste v pořádku?“ Zeptal se ho muž z ochranky, který ho už nějakou chvíli sledoval.
„Ehm, cože?“ Podíval se na něj Diego.
„Můžete mi ukázat vaši letenku?“
„Letenku?“
„Ano, letenku.“
Diego začal hledat letenku a po chvíli mu došlo, že vlastně žádnou nemá. „No já, vlastně letenku nemám.“
„V tom případě vás budu muset požádat, abyste opustil tento prostor.“
„Já ale… nemám kam jít.“ Přiznal Diego.
„Pane, buď odejdete dobrovolně, nebo vás vyvedu.“
Diego neměl nejmenší chuť se s někým dohadovat a nechat se znovu odněkud vyhodit, tak nakonec vstal, vzal si své věci a odešel.

„Je to opravdu velice kvalitní léčebna, jsem přesvědčená, že se vám tam bude líbit. Máme několik oddělení, ale naše sekce pro nevidomé a jinak zrakově postižené patří k nejlepším v zemi!“ Vyprávěla žena, která právě přijela s Lucíou na letiště. Vyprávěla dál, ale Lucia ji už nevěnovala moc pozornosti a občas jen prohodila „Aha, hmm, dobře.“ Nakonec došly k odbavení zavazadel a Lucía se rozloučila se svou sestrou, objaly se a Lucía a její doprovod z léčebny nakonec odešly k dalšímu odbavení, kam už Sandra nemohla. Ještě chvíli sestru sledovala a nakonec se dala k odchodu. Celou tuto scénu sledoval Diego, který si Lucie všiml, když přijela taxíkem na letiště, zrovna když se chystal sám odjet pryč. Sledoval nakonec i Sandru, která z letiště telefonovala rodičům a vůbec si ho nevšimla.
„Mami, musíme se sejít. Musím ti něco důležitého říct.“ … „Jde o Lucíu.“ … „Ne neboj se je v pořádku, ale mám pro tebe od ní vzkaz. Ona totiž dnes odjela do Medellínu.“ … „Všechno ti vysvětlím…“ Zbytek rozhovoru už Diego neslyšel, protože Sandra nastoupila do taxíku a odjela. Diego se znovu zadíval směrem k hlavnímu vchodu.

Sebastian a Monica se po práci znovu sešli, tentokrát v bytě u Monicy. Zrovna se spolu vášnivě líbali na pohovce.
„Myslím, že žádný film asi jen tak nedokoukáme do konce.“ Zasmál se Sebastian.
„Protože mě žádný film momentálně vůbec nezajímá.“ Znovu Sebastiana políbila.
„Ale to tys mě přece pozvala na filmový večer.“ Usmál se na ni.
„No ano, ale popravdě jsem si ho představovala trochu podobně jako ten včerejší.“
„O ano?“
„Ano.“ Usmála se Monica.
„To ti mile rád splním.“ A znovu se začali líbat. Nakonec se rozhodli, přesunou k Monice do pokoje, oba už byli napůl svlečený a vášnivě se líbali v objetí cestou z obýváku, když je zrovna někdo vyrušil.
„Wau, tak tohle jsem tady tedy opravdu nečekala.“ Prohlásila překvapeně María, která se právě zjevila v bytě. Monica i Sebastian se na ni vylekaně podívali a oba se tvářili dost překvapeně. „Ale nenechte se rušit.“ Zvedla obraně ruce. „Fakt jsem vás nechtěla takhle přepadnout, sorry.“ Řekla vážně, ale přitom se nedalo skrýt, že se usmívá.
„Co… co tady děláš?“ Zeptala se Monica nakonec.
„Zlato, já tady přece bydlím.“ Zasmála se.
„Jo… no… jasně… jen jsem tě zrovna úplně nečekala.“
„Vidím.“ María se usmíval a sjela oba pohledem, oba byli stále v dost blízkém obětí. „Ahoj.“ Mrkla María na Sebastiana a rozesmála se, když viděla jeho výraz, ale jdeš opravdu nevhod. Než ale stihl něco říct, María pokračovala. „No hrdličky, tak já přijdu později. Mějte se.“ Otočila se a zmizela stejně rychle, jak přišla.
„Tak tohle bylo… no, dost zvláštní… Takže… Nechceš jít bydlet ke mně?“ Zeptal se najednou Sebastian. Monica se na něj šokovaně podívala.