„Co-Cože?“ Zeptala se Monica překvapeně.
„Já vím, že je to asi trochu náhlé, vlastně jsem ani sám nějak nečekal, že ti to navrhnu. Ale… vlastně bych s tebou hrozně rád bydlel.“ Usmál se Sebastian.
„Ale vždyť spolu chodíme sotva dva dny. Není na to trochu brzy? Pořádně se ještě ani neznáme a tak vůbec.“ Namítla Monica.
„Já vím, ale popravdě jsou to nejlepší dva dny, co jsem zažil. Chápu, že to zní asi celé dost šíleně, ale…“ Na chvíli se zamyslel. „Máš pravdu, asi je to opravdu brzy, ale než se definitivně rozhodneš. Rád bych tě někam vzal a pak mi můžeš říct, jestli ano nebo ne. Šlo by to?“
„Teď hned?“
„Ano.“ Sebastian Monicu políbil a nakonec se oba začali oblékat. „Ale neboj, neznamená to, že nemůžu to tvé přání splnit později.“ Šibalsky se na Monicu usmál a ta mu úsměv opětovala.
Nakonec ji Sebastian na motorce vzal mimo centrum města, do vzdáleného parku, kde Monica nikdy předtím nebyla. Procházeli se, drželi se za ruce a dlouho oba jen mlčky šli a užívali si společnost jeden druhého. Nakonec se posadili na lavičku a užívali si krásný výhled na město.
„Je tady opravdu krásně.“ Začala nakonec Monica.
„Ano to je.“ Souhlasil Sebastian. „Chtěl jsem ti ukázat tohle místo a vlastně nejen to, chtěl jsem ti říct jeden příběh. Něco co o mně nevíš a možná ti to objasní pár věcí.“
Monica trochu znervózněla. „Tak povídej.“ Sebastian ji chytil za ruku a začal vyprávět.
„Před pár lety jsem pracoval jako manažer v jedné velké přepravní společnosti, rodiče ze mě vždy chtěli mít obchodníka a já jsem se snažil, aby na mě byli pyšní. Přiznám se, že mě to nikdy moc nebavilo, ale sám jsem moc nevěděl, co bych vlastně chtěl dělat. Na škole jsem se seznámil se svým nejlepším kamarádem, s Estebanem. Nakonec jsme v té firmě začali pracovat oba. Esteban se později seznámil se svou přítelkyní Anitou a díky ní jsem se seznámil se svojí ex přítelkyní Elenou, Anitinou sestrou. Esteban a Anita do sebe byli opravdu hodně zamilovaný, přiznám se, že jsem jim to trochu záviděl. Opravdu na nich bylo vidět, že jsou pro sebe jak stvoření. Zato já a Elena jsme nikdy nebyli takový pár, byli jsme spolu, protože se to nejspíš tak nějak čekalo. Tehdy mi to divné nepřišlo, ale zpětně vidím, že jsme spolu vlastně vůbec nebyli šťastný.“ Sebastian se podíval na Monicu. „Nevadí ti, že ti tohle říkám?“
„Ne, jen pokračuj.“
„Dobře… Takže… Jsou to skoro dva roky, měli jsme všichni čtyři jet na dovolenou, ale s Elenou jsme se těsně před odjezdem pohádali kvůli nějaké hlouposti a ona nakonec nechtěla jet. Tak Esteban a Anita odjeli bez nás.“ Najednou Sebastian zesmutněl. „Tehdy jsem je viděl oba naposledy. Při návratu se srazili s opilým řidičem a oba na místě zemřeli.“ Sebastianovi se zalesklo v očích a Monica ho obajala. „Ach ne. To mě opravdu moc mrzí.“ Řekla Monica smutně a Sebastian ji pevně objal. Chvíli jen tak seděli v objetí, dokud se na ni Sebastian zase nepodíval, vypadal pořád smutně, i přesto se na Monicu pousmál.
„Bylo to těžké, ale přiznám se, že mi to konečně otevřelo oči. Zjistil jsem, že dělám práci, co mě nebaví a že jsem s ženou, kterou vlastně nemiluju. A že tak žít dál nechci. Elena se taky změnila, hodně se změnila, už dřív to s ní bylo složité, ale nakonec začala být hodně chladná, panovačná, tehdy jsem si myslel, že svůj smutek řeší prací, protože jsme se skoro neviděli, nebrala věčně telefony, v podstatě jsme se ani neviděli a když ano, tak jsme se jen hádali. Nakonec jsem zjistil, že v tom byl někdo jiný. Možná spíš několik jiných a ze dne na den to ukončila. A to byla pro mě poslední kapka. Odešel jsem z práce a přestěhoval jsem se do jiné čtvrti. Našel jsem si práci, co mě baví a začal jsem tak nějak znovu.“
Monica Sebastiana pozorně poslouchala.
„Proč ti to ale vlastně celé říkám… Víš, dřív jsem dělala většinou hlavně to, co chtěli ostatní, abych se zavděčil všem, ale většinou to byli věci, které jsem sám možná ani nechtěl. Po tom co jsem přišel o nejlepšího kamaráda, mi ale došlo jedno, že život je moc krátký na to, abych ho promarnil tím, co nechci. Protože nikdy nikdo neví, jaký další den je třeba ten poslední… A potom jsem poznal tebe a najednou jsem cítil, že jsi ta žena, kterou jsem vždy chtěl mít po svém boku. Vím, že jsme spolu krátce, že sis prošla hnusným koncem vztahu s tím svým povedeným ex a že to beru nejspíš moc rychle… Ale vím, vím, jak moc tě miluju a že jsem konečně našel v někom to, co tehdy našel Esteban v Anitě. To co jsem tehdy sám neznal, ale tolik jsem si to přál s někým zažít. A nechci promarnit ani jediný den. Chtěl bych být s tebou a chtěl bych vedle tebe v noci usínat, ráno se vedle tebe probouzet a vědět že se na tebe můžu těšit, když přijdu z práce domů. Jsem si tím jistý i po takové chvíli, a když bys třeba někdy, kdykoliv byla pro tak bych byl asi nejšťastnější na světě… Ale nechci, aby sis myslela, že na tebe chci nějak naléhat. Pokud je to moc brzy, pokud si nejsi jistá, tak to samozřejmě pochopím.“
Monica vypadala, že vůbec neví co na to všechno říct. Sebastian ji chytil za ruku a políbil jí ji. „No a když už jsme tady, aspoň se můžeme podívat na západ slunce.“ Oba se podívali směrem, kde zrovna začalo zapadat slunce a oba ho mlčky sledovali, Sebastian Monicu hladil a tulili se k sobě. Monica se nakonec zadívala na Sebastiana, který sledoval západ, srdce se ji rozbušilo ještě víc. Sebastian se na ni nakonec podíval a Monica ho políbila.
„Chci s tebou bydlet.“ Řekla nakonec.
„Opravdu?“ Zeptal se Sebastian překvapeně a vypadal šťastně.
„Ano.“ Kývla Monica na souhlas.
Sebastin vstal a vzal Monicu do náruče a ta se začala smát. „Paráda!“ Radostí se s ní zatočil, nakonec ji postavil na zem a dlouze ji políbil. „Moc tě miluju, ty můj splněný sne.“
„A já tebe.“ Oba se na sebe zamilovaně dívali ve svitu zapadajícího slunce.

O měsíc později

„Je to jisté?“ zeptal se primář Stefana Gonzáleze, vyšetřovatele případu Lucíe, když si dočetl jeho závěrečnou zprávu k případu.
„Ano, bohužel je to tak. V případě slečny Delgado došlo v závažném porušení předpisů na operačním sále. Potvrdilo se, že pan Vargas má závažné problémy s alkoholem, které se na pracovišti sice snažil zatajit, ale v hotelu kde ještě donedávna bydlel, je několik svědků, kteří mohou potvrdit, že je to alkoholik.“ Potvrdil Stefano.
„Toho jsem se bál.“ Zakroutil primář hlavou.
„Celá věc půjde k soudu, bohužel je to nevyhnutelné. Jediná komplikace je to, že pan Vargas zmizel a nikdo o něm nemá za poslední měsíc žádné zprávy. Je to skoro jako by sám podepsal doznání k vině. Byla jen otázka času, kdy se to celé provalí.“
Oba společně řešili, jak by bylo nejlepší dále postupovat.
„Nedá se nic dělat. Teď bude nejlepší informovat o tom slečnu Delgado a zahájit soudní řízení, tato situace se musí jednou pro vždy uzavřít.“ Prohlásil primář a Stefano jen souhlasně kývl.

„Tak jak se máš, sestřičko? A jak se má Piškot? Oba mi tady moc chybíte.“ Sandra zrovna mluvila se svou sestrou po telefonu.
„Mám se opravdu moc dobře, ani jsem nečekala, že mi tahle změna tak pomůže. Konečně jsem se trochu osamostatnila a je mi o dost lépe.“ V pozadí zaznělo štěkání. „Jasně, neboj, vyřídím, Piškot tě zdraví.“ Zasmála se Lucía. „Je to můj velký pomocník.“
„Tak to strašně ráda slyším.“ Usmála se Sandra.
„A co ty a tvoje nová práce?“
Sandra zrovna volala ze své nové práce, začala pracovat jako redaktorka v místních novinách.
„Moc se mi tady líbí. Vždycky jsem chtěla něco takového zkusit.“ Přiznala Sandra.
„Jsem opravdu moc ráda, že ti to nakonec vyšlo. Zasloužíš si to.“ Usmála se Lucía, i když ji bylo trochu líto, že ona už se ke své práci nejspíš nikdy nevrátí.

Nová linie příběhu:
Las Vegas, Nevada

„Prohlašuji vás za muže a ženu, můžete políbit nevěstu.“ Prohlásil oddávající a Raul políbil Lucíu.
„Tak co, spokojená?“ Zeptal se ji, když mířili ze sálu, kam už mířil další pár.
„Ano.“ Řekla Lucía a snažila se znít normálně, i když ve skutečnosti byla dost zklamaná. Raul ji vzal do Las Vegas a kromě práce jim naplánoval i rychlou svatbu. Takovou, kterou si Lucía ale vůbec nepředstavovala. Po věčných hádkách to ale už vzdala a nakonec s takovou svatbou souhlasila. I když na ni nebyl nikdo z jejich blízkých a místo radosti ji bylo spíš do pláče.
„Dobře, fajn.“ Raul se podíval na mobil. „Sakra, musím jít něco zařídit, klient přijel dřív.“
„Cože? Teď?“
„Jo teď, měl sice přijet až zítra ale už je tady a já se mu musím jít věnovat. Dej si něco dobrého k jídlu na pokoji, já se večer vrátím a užijeme si svatební noc.“ Prohodil Raul, dal ji pusu na tvář a odešel. Lucía ho sledovala a po tvářích jí tekly slzy.
„Lucio, ty jsi tak pitomá.“ Pomyslela si.

Stará linie příběhu:

„Měla bys to aspoň zkusit.“ Pobízel Marcelo Lucíu. Marcelo byl jeden z asistentů v léčebně, který Lucíi pomáhal s aktivitami ve volném čase.
„Ale Marcelo, víš přece, že to je hloupost.“ Zakroutila Lucía hlavou.
„Ne není a myslím si, že tě to bude bavit.“ Namítal.
Lucía si povzdechla. „Tak dobře, zkusím to, protože ty mi jinak nedáš pokoj.“
Marcelo se zasmál. „Máš pravdu.“ A podal ji do ruky foťák. „Vím, že je to jiné, když nemůžeš vidět, co přesně fotíš, ale přiznej, že je to o dost zajímavější, když vlastně nevíš, co z toho vyjde, no ne?“
„Možná tak nějaké čmouhy.“
„Nesmysl, jsi skvělá fotografka. Víš jak fotit. Jen hold nevíš, co na fotce bude.“
„Vidíš to moc jednoduše.“
„To ty to spíš vidíš složitě.“
„Kdyby aspoň.“ Zašklebila se Lucía.
„Ale no tak, je to jen slovní obrat, musíš si na to zvyknout. A víš co, oba stejně víme, že ty se z toho dostaneš a pak se na všechny ty fotky podíváš a budeš jistě sama překvapená. Takže jdeme na to.“ Marcelo pomohl s nastavením foťáku a poté ho dal Lucií, aby fotila.
„Stejně se mi to pořád zdá jako nesmysl.“
„Víš co, tak můžeš vyfotit třeba mě. Já půjdu před tebe a ty mě hezky vyfotíš.“
„Tak fajn.“ Lucía počkala na signál a pak ho Lucía vyfotila. Marcelo se na fotku podíval, chyběla mu na ni část obličeje.
„No pro začátek je to super.“ Zasmál se. A poté Lucii navigoval, kde jsou věci a lidí co by mohla fotit. Lucía se ze začátku tvářila kysele, ale nakonec ji to začalo opravdu bavit. Vyfotila několik fotek kde byl Piškot a spoustu dalších fotek. Nakonec vyfotila fotku stromů, které byli kousek od nich, sama to netušila, ale na fotce vyfotila i osobu, která ji celou dobu sledovala. Marcelo si pak fotky prohlížel. „Některé jsou opravdu dobré, však jen počkej.“
Lucía se dívala směrem, odkud ji sledoval muž, kterého před chvíli vyfotila, přepadl ji zvláštní pocit a vydala se směrem k němu, i když ani nevěděla, kam vlastně míří a ani že tam někdo je. Muž znervózněl a chtěl odejít, Lucía ale slyšela kroky v listí.
„Haló, je tady někdo?“ Zavolala. Muž se zastavil. „No tak kdo je to?“ Ale muž nereagoval, jen se na Lucíu díval.

Monica zrovna připravovala jídlo, když ji zezadu objal Sebastian a políbil ji na krk. „Ahoj krásko.“ Řekl, otočil si ji k sobě a políbil ji na rty.
„Ahoj krasavče.“ Zasmála se Monica a znovu ho políbila. „Co tak brzy?“
„Ale, dnes bylo málo zakázek. Ale vůbec mi to nevadí, aspoň jsem mohl být brzy u tebe. Copak tady kutíš?“
„Chtěla jsem tě překvapit a uvařit něco dobrého. Ale tys mě překvapil dřív.“
„V tom případě ti pomůžu. Takže co mám dělat?“
Monica se na něj zamilovaně dívala. „Jen tady buď se mnou a povídej mi něco.“
„Tak to ne slečno, to ty mi něco povídej.“ Sebastian vzal Monice práci a pokračoval, kde ona skončila.
„Ale to přece…“ Namítala.
„Žádné ale, dnes jsi nebyla v rádiu a já tě nemohl poslouchat, takže mám absťák po tvém hlase.“ Zasmál se Sebastian.
„Já mám asi taky absťák a ne jen po tvém hlase.“ Řekla Monica chtivě. Oba se na sebe podívali.
„Myslíš, že to jídlo ještě chvíli vydrží bez dozoru?“
„Jsem si tím naprosto jistá.“
„Výborně.“ Prohlásil Sebastian a začal Monicu vášnivě líbat, ta mu to stejně tak opětovala. Nakonec se přesunuli do ložnice, kde se spolu vášnivě milovali.

„No tak neumíte mluvit nebo co? Slyším vás.“ Řekla Lucía nervózně. V tom tam přiběhl Piškot a běžel k muži, ten před ním začal couvat. „Piškote to jsi ty?“ Piškot přiběhl k Lucíi, ta se k němu sehla a začala ho hladit. „Tak to jsi byl ty, vylekal jsi mě.“ V tom k nim zamířil Marcelo a muž rychle zmizel.
„Děje se něco?“ Zeptal se Marcelo Lucíe.
„Ne, nebo já nevím. Kdo tu byl?“
„Jeden z pacientů z odvykačky. Tuším, že se jmenuje Andrés nebo tak nějak. S nikým tady nemluví. Je to hrozný podivín.“ Vysvětlil. Lucíu znovu přepadl zvláštní pocit. „Možná by ses tady neměla tak toulat.“ Marcelo odvedl Lucíu zpátky do zahrady.
Muž Lucíu z povzdálí smutně sledoval. Ve skutečnosti to byl Diego.