Nová linie příběhu:
Las Vegas, Nevada

Lucía seděla v hotelovém pokoji na posteli a byla už trochu opilá, protože si na pokoj objednala místo jídla láhev víno. Do toho jí přišla SMS od Raula.
„Přijdu až zítra.“ Přečetla nahlas. „Však proč ne, nemusíš chodit vůbec!“ Prohlásila a odhodila mobil do postele. Vstala a napila se z láhve, ta byla ale prázdná, už ji stihla celou vypít. „Tak na zdraví paní Montilová. Máte konečně všechno, co jste chtěla! Skvělou práci, skvělého manžela. Manžela, co se vám věnuje ve dne v noci.“ Musela se té ironii začít smát. Nakonec si vzala kabelku a odešla z pokoje do hotelového baru. Měla na sobě stále své svatební šaty, byli dost jednoduché, žádná róba jak z pohádky, ale přesto v nich Lucía vypadala dobře.
„Dám si cokoliv.“ Prohlásila Lucía když si sedla k baru. Barman ji sjel pohledem, ale nakonec ji nalil panáka a postavil ho před ní. Po chvíli do baru přišla skupina mužů, všichni byli v dobré náladě. Bylo poznat, že se jeden z nich loučí se svobodou.
„Tak pánové, dnes jsem poslední večer svobodný, musíme to pořádně oslavit!“ Všichni si šli sednout do soukromého salónku opodál. Lucía už vypila druhého panáka a chystala se objednat si dalšího. Když jeden z mužů přišel k baru a objednal si pití. Tím mužem byl Diego, který přišel na rozlučku se svobodou s ostatními. Měl se ženit jeden jeho kolega z práce. Podíval se na Lucíu a měl pocit, že už ji někdy viděl, i když na jejich první setkání už dávno zapomněl. Diego už měl taky něco vypito, ale pořád na tom byl lépe než Lucía, která na alkohol nebyla zvyklá.
„Jste v pořádku?“ Zeptal se jí nakonec.
„Samozřejmě.“ Odpověděla Lucía podnapilým hlasem.
„No jen že nevypadáte moc dobře.“
Lucía ho sjela pohledem. „No vy taky nejste zrovna ze žurnálu! A vůbec co je vám po tom, já tady slavím!“
„Jen jsem se zeptal. Neměla byste tady pít takhle sama.“ Poznamenal, i když věděl, jak zrovna od něj to zní, když byl sám zvyklí pít hlavně o samotě. Možná právě proto věděl, že to není ideální.
Barman před Luciu postavil panáka a ta si ťukla se skleničkou, která byla před Diegem, polovina obsahu se vylila na stůl. „Tak na zdraví.“ Prohlásila a zbytek obsahu vypila.
„Neměla byste pít. Nedělá vám to dobře.“ Řekl Diego, nemohl si pomoct, ale vadilo mu vidět Lucíu jak se opíjí.
„Dělá mi to výborně. Navíc musím zapít, že jsem si konečně splnila všechny své sny.“ Řekla vážně a poté se začala smát. Na židli ale ztratila rovnováhu a málem upadla, když ji Diego v poslední chvíli chytil. Oba se na sebe zadívali.
„Co na mě saháte!?“ vykřikla Lucía a snažila se od něj dostat. Diego povolil sevření a Lucía znovu málem upadla, takže ji rychle zase chytil. „Bože, to se všechno točí.“ Zamumlala Lucía zmateně.
„Myslím, že už máte dost. Odvedu vás do pokoje. Jaké máte číslo pokoje?“
„No to by rád věděl, cooo?“ Zasmála se Lucía, trochu couvla a shodila kabelku ze stoličky vedle ní. Obsah se vysypal na zem. Lucía se hned sehla k obsahu, ale neudržela se v podřepu a nakonec si sedla na zem a začala se nahlas smát. Diego její věci posbíral a vrátil do kabelky, i když Lucía pořád mumlala nějaké protesty.
„Kartu od pokoje tady nemáte. Takže… jste tedy vůbec ubytovaná?“
Lucía se tvářila, jako že vůbec neví, co po ni Diego chce. Pravda byla, že si ji Lucía ani nevzala a nechala ji na pokoji, když odcházela.
Diego si povzdechl. „No… tak dobře.“
Nakonec ji vzal do náruče. „Vy… vy… vy jste fakt… drzej pane!“ Mumlala Lucía když ji Diego nesl k výtahu.

Stará linie příběhu:
Medellín, Kolumbie

Byl už večer a Lucia se po večeři procházela po chodbě. Když uslyšela ze společenské místnosti hudbu. Vydala se tím směrem, až nakonec došla do místnosti, kde hrál Diego na klavír. Tu hudbu občas slýchávala už dříve, ale dnes poprvé se rozhodla přijít blíž, posadila se opodál a poslouchala.
„Krásná hudba, že?“ Zeptala se jedna starší žena, která seděla kousek od Lucíe. Byla také slepá.
„Ano, nádherná.“Souhlasila Lucía.
„Ten mladý muž nám sem chodí hrát poslední dobou každý večer. Je to kouzelné.“ Rozplývala se žena. Obě poslouchaly dál, v místnosti se střídali lidé, kteří si přišli hudbu poslechnout.
„Až budete chtít na pokoj, dejte mi vědět.“ Řekla jedna z ošetřovatelek a odešla s jiným pacientem. Lucia jen kývla na souhlas a poslouchala dál. Najednou byla v místnosti jen ona a Diego. Ten si ji konečně všiml a přestal hrát. Každý večer doufal, že ji tam uvidí, ale když tam konečně byla, najednou nevěděl co dělat.
„Už nebudete pokračovat?“ Zeptala se Lucia. A Diego po chvíli začal znovu hrát. Hudba zněla najednou tam smutně a Lucií z toho až mrazilo, přesto v těch tónech bylo něco, co ji fascinovalo. Diego dohrál píseň a jen se na Luciu díval.
„Bylo to nádherné.“ Řekla Lucía dojatě. Diego mlčel. „Jak se jmenujete?“ Zeptala se po chvíli. Diego se vál, že by ho Lucía mohla po hlase poznat a tak neodpověděl.
„To je Andrés.“ Řekla ošetřovatelka, která se právě vrátila. „Moc toho nenamluví.“
„Andrés?“ Lucií došlo, že je to ten muž co na něj narazila v zahradě. Než ale stihla cokoliv říct, Diego radši rychle odešel pryč.
„Půjdeme?“ Zeptala se ošetřovatelka. Lucía jen kývla a poté ji žena odvedla do jejího pokoje.

Nová linie příběhu:
Las Vegas, Nevada

Diego odnesl Lucíu k sobě do pokoje, cestou chvíli protestovala nebo si mumlala něco pro sebe. Nakonec ji položil do své postele. „Musím jít říct ostatním, kam jsem zmizel, aby mě nehledali… a pak si lehnu na zem, můžete tady zůstat, než se vám udělá líp, dobře?“ Lucía ale vypadala, že je docela mimo a vůbec neví, která bije. Vlastně ani nevěděla, že je v jiném než ve svém pokoji a objímala Diegův polštář. Diego ji sundal boty a Lucía skoro okamžitě usnula. Diego si sedl do křesla a sledoval ji, nakonec ho ale také přepadla únava a usnul. O chvíli později ho ale probudilo prásknutí dveří, když Lucía odběhla na toaletu. Udělalo se ji zle a skončila u toaletní mísy.
„Jste v pořádku?“ Zeptal se Diego u dveří. Lucía ale neodpověděla a nakonec šel za ní. Lucía vypadala, že je jí dost zle, Diego ji přinesl vodu a snažil se ji nějak pomoct, když si oplachovala obličej studenou vodou a nakonec si čistila zuby, stál poblíž, kdyby znovu ztratila rovnováhu nebo se jí udělalo znovu zle.
„Raule… ty parchante… najednou… máš o mě starost, co?“ Mumlala Lucía pro sebe.
„Já ale nejsem Raul.“ Protestoval Diego, i když věděl, že je Lucía pořád docela mimo.
„Ty lháři jeden!“
Diego váhal, jestli má odejít anebo se tam dohadovat s Lucíou, která očividně nevěděla ani pořádně s kým vlastně mluví.
„No jen si běž! Běž si… zase… jako pokaždé!“ Lucía se rozplakala. Diego nevěděl co dělat a šel k ní. „Nech mě, jdu se opít!“ Prohlásila a chtěla odejít, pustila se umyvadla a málem znovu upadla, Diego ji jen tak tak chytil.
„To už se myslím stalo.“
„Ne, já jdu!“ Začala se Lucía bránit a vypadala, že opravdu odejde, Diego ji nakonec chytil a vlezl s ní do sprchového koutu, kde na ně pustil studenou vodu.
„Aaaaaaaaa!“ Zakřičela Lucía šokovaně. „Co… co… sakra! To je… studený!“
Lucía se ještě chvíli snažila bránit a nadávala Diegovi, ale nakonec se začala pomalu uklidňovat. Nakonec Diego vodu vypnul a oba tam stáli v podstatě v objetí. Diego se na Lucíu díval a i když byla celá rozmazaná a mimo, stejně ho k ní něco přitahovalo. Byl kousek od ní a chvíli měl chuť ji políbit, nakonec se ale vzpamatoval a neudělal to.
„Měla byste si sundat ty mokré šaty a jít spát. A já… bych měl jít taky.“ Lucía vypadala dost zmateně, Diego přes ni omotal ručník i přes šaty. Napadlo ho sice, že by ji pomohl mokré oblečení sundat, ale ten nápad raději rychle zavrhnul. Lucía to ale vyřešila za něj a začala se svlékat sama. Diego se na ni chvíli díval, ale nakonec se k ní otočil zády. Lucía ho po chvíli zezadu objala.
„Ale no tak… já se nechci zase hádat… ne v naši… svatební noc.“
„Cože?“ Zeptal se Diego šokovaně a otočil se k ní, místo odpovědi ho ale začala Lucía líbat.

Raul mezitím seděl ve striptýz baru společně s jedním z jeho klientů. Sledovali tanečnice a oba se dobře bavili. Po chvíli k nim dvě tanečnice přišli a ani jeden z mužů neměl problém s užíváním jejich společnosti plnými doušky. Oba dost pili a rozhazovali peníze za společnost žen. Raul si na Lucíu ani jedinkrát za večer nevzpomenul.

Stará linie příběhu:
Medellín, Kolumbie

Diego byl ve svém pokoji a koukal se z okna. Po té co zjistil, kde Lucía je, přihlásil se na stejné klinice, aby se zbavil své závislosti na alkoholu, na kterou se mimo jiné také zaměřují. Přihlásil se pod falešným jménem, ne jen kvůli Lucii ale také pro to, aby nikdo nevěděl, kde vlastně je. Začátky pro něj byli dost těžké, ale co byl Lucíi aspoň takto na blízku, tak se znovu nenapil. Výčitky svědomí ho ale trápili pořád. Aby se zbavil touhy po alkoholu, vrátil se ke hře na klavír, která byla v minulosti jeho velkou zálibou. Kromě své léčby věnoval svůj čas pomoci nevidomým, ale i tak nemohl Lucíu dostat z hlavy. Stále myslel na ni i na to co se stalo.

Caracas, Venezuela

„Daniely? Můžu s tebou mluvit?“ Zeptal se primář Daniela, když dorazil na noční směnu.
„Jistě, o co jde?“
„Nevíte, kde by mohl být Vargas? Vím, že už jsem se s vámi o tom bavil, ale je to akutní.“
„Bohužel nevím, zkoušel jsem mu volat, ale staré číslo si zrušil. Nemám tušení, kam mohl jít.“
Primář Danielovi řekl o tom, co zjistil vyšetřovatel o případu Lucie. Daniela popilo horko, když zjistil, že už se o všem ví.
„No kdo jen by to mohl tušit. Takový skvělý lékař to byl a teď? Není možné ho ani kontaktovat, jeho bývalá žena o něm také nic neví. Bude se do toho muset vložit policie. Tohle všechno je velice závažné.“ Uzavřel primář nakonec.
„Co přesně mu hrozí?“
„Licenci má už jako lékař pozastavenou a pokud se vše potvrdí…“ zakroutil hlavou. „Nejspíš jeho lékařská kariéra skončila. A nejen to, nemocnice se kvůli jeho omylu může dostat do finančních potíží, především pokud bude mít slečna Delgadová skutečně trvalé následky. A pak je tady samozřejmě velmi reálná možnost, že se Diego dostane do vězení. Jeho útěk ničemu nepomáhá, spíš naopak, udělal si to celé ještě mnohem horší!“
Daniel jen smutně kývl na souhlas.

Nová linie příběhu:
Las Vegas, Nevada

Diego Lucíi její polibky opětoval, ale nakonec to ukončil. „Ne, to nejde.“ Zakroutil hlavou.
„Co nejde?“ Nechápala Lucía.
„Já fakt nevím, jestli jste opilá, jen to na mě hrajete anebo nevím co. Ale nejsem Raul nebo kdo že jsem to měl vlastně být.“
Lucía se tvářila první šokovaně a nakonec se rozplakala. „Všechno je špatně.“ Vzlykala. Diego šel k ní, ale ona couvla. „Jsem hloupá…“
„Ale to ne…“ namítal Diego.
„Nikdy mě nebude milovat… on a ani nikdo…“
Diego to nakonec nevydržel a stejně Lucíu objal a snažil se ji utěšit. „Měla byste si jít lehnout, zítra vám bude líp…“
„Nebude mi líp. Je mi jen čím dál hůř.“ Řekla vážně.
Diego jo hladil. Lucía se od něj nakonec odtáhla a otřela si oči a podívala se na něj.
„Máte krásné oči.“ Řekl Diego a Lucía ho znovu políbila. Znovu se na sebe podívali, tentokrát ji ale Diego už neodolal a začal ji líbat a pomalu ze sebe začali svlékat mokré oblečení. Ani jeden pořádně nevěděl, co je k sobě táhne, ale v tu chvíli nad tím nepřemýšleli. Postupně se přesunuli až k Diegovi do postele a pomilovali se spolu.