Stará linie příběhu:

Bylo sobotní dopoledne a María Elisa se zrovna chystala do práce, zamyšleně scházela schody, když narazila o patro níž na Monicu, která zrovna vycházela z bytu Sebastiana.
„Jé ahoj.“ Pozdravila ji Monica a obě se objaly.
„Kam míříš?“ Zeptala se jí María. „Takhle sama.“ Dodala. Věděla totiž, že Monica a Sebastian se od sebe v poslední době hnuli snad jen tehdy, když každý musel do práce.
„Ale nesu Sebovi něco k pití, čistí za domem motorku.“ Vysvětlila a vypadala u toho hrozně nadšeně. María se jejímu výrazu musela zasmát.
„Víš, nikdy jsem tě neviděla takhle zamilovanou. Vím, že se ti sem tam někdo líbil a tak různě, ale když vidím, jak se tváříš, když mluvíš o Sebastianovi, tak ti to začínám trochu závidět. A co teprve když jste spolu. Uf.“
„Když já si nemůžu pomoct. Prostě se to stalo a já… on… no prostě.“ Řekla zasněně a obě se začaly smát.
„Dobře, rozumím. Ale víš, že jsem za vás oba moc ráda… No… Tak ho pozdravuj, musím běžet do práce.“
„Dobře, tak pá.“ Rozloučily se a Monica šla zadním vchodem na dvůr za Sebastianem. Maríi to nedalo a chvíli je spolu pozorovala. Když Sebastian Monicu viděl, hned ji objal a dlouze políbil. Byl umazaný od čistění motorky, ale ani jednomu to ani trochu nevadilo. Vypadali tak šťastně. María si povzdechla a nakonec odešla do práce.

„Ty pitomče!“ Vykřikla Natasha a hodila talířem o zem.
„Ty jsi taková hysterka, co máš zase za problém!?“ Vyštěkl Thomas. Poslední dobou se stále jen hádali.
„Já jsem byla opravdu blbá, když jsem se vracela k někomu, jako jsi ty. Takový ubožák, co nemá ani pořádnou práci a peníze!“
„Ty máš co říkat! Vždyť taky nic pořádného neděláš a jen se necháváš živit!“
„Ha ha, no jistě a ani ne tebou, ale tvými rodiči, bez nich bys byl už dávno na ulici, fakt dost ubohé.“
„A ty bys byla kde? Hm?“
„Já jen lusknu prsty a budu mít, koho chci.“ Zasmála se Natasha.
„No tak prosím, nikdo tě tady nedrží!“
„Jak chceš, ty idiote!“ Natasha se sebrala a s prásknutím dveří odešla z bytu.

Nová linie příběhu:
Las Vegas, Nevada

Lucía se probudila vedle Diega a chvíli jen zmateně koukala kolem, nakonec jí došlo, že není ve svém pokoji a že neleží vedle svého manžela, ale vedle úplně cizího muže. „Proboha, co jsem to udělala?“ Pomyslela si a rychle vylezla z postele. Snažila se být, co nejvíc potichu, aby se Diego neprobudil. Posbírala si své věci a oblékla se v koupelně. Když se viděla v zrcadle, zhrozila se, byla celá rozmazaná a rozcuchaná. Snažila se v rychlosti trochu upravit, ale zaslechla nějaký rachot, znělo to, jako že se Diego každou chvíli probudí. Rychle si vzala své věci a zmizela z pokoje. Diego se po chvíli probudil a vzpomněl si na včerejší noc.
„Haló?“ Zavolal do prázdného pokoje, ale nikdo se neozval. Vstal a podíval se jestli Lucía není v koupelně, ale už ji nenašel. Trochu zesmutněl a nakonec se začal oblékat. Po chvíli slyšel klepání a rychle se vydal ke dveřím. Otevřel a za nimi byl Daniel.
„No kam jsi včera tak náhle zmizel? A jak to že ještě nejsi nachystanej? Za chvíli začíná obřad.“ Prohlásil Daniel.
Diego vypadal trochu zmateně a zklamaně, že to nebyla Lucía. „Ehm, no já jsem… já ti to pak vysvětlím, dej mi chvíli, musím se trochu… připravit.“ Odpověděl Diego a odešel do koupelny.

Caracas, Venezuela

Monica zrovna umývala nádobí, když se vrátil Thomas, který si byl zaběhat.
„Čau, puso.“ Pozdravil Monicu a plácl ji přes zadek. „Co budeme mít k obědu?“ Zeptal se a opřel se o linku, vzal si z mísy jablko a zakousl se do něj.
„No já… říkala jsem si, že bychom mohli jít třeba někam ven… už jsme dlouho nikde nebyli… a tak…“ Než to ale stihla doříct, skočil ji do řeči Thomas.
„To je super nápad, ale za chvíli přijdou kluci z týmu a chceme se dívat na zápas.“
„Jako tady? Dnes?“
„Jo jasně, za chvíli přijdou.“
„A proč jsi mi to neřekl dřív?“
„Říkám ti to přece teď.“
„No… já jen, nečekala jsem tady dnes nějaké hosty, to abych tady trochu uklidila.“
„Jo to bys měla. A když už budeš v tom, co kdybys uvařila něco i pro kluky, jako že bychom si tady rovnou všichni dali oběd a pak půjdeme na chvíli trénovat.“
Monice se ten nápad ani trochu nezamlouval, ale nakonec souhlasila. „Tak dobře.“
„Super. Tak spěchej, já si jdu zatím dát sprchu.“ Řekl a odešel. Monica si jen smutně povzdechla.

Las Vegas, Nevada

Lucía mezitím přišla ke svému pokoji a zjistila, že nemá kartu a mobil nechala v pokoji. „Sakra, sakra, sakra.“ Zanadávala a rychle šla k výtahu, aby si šla pro náhradní kartu na recepci. Na recepci byla fronta a Lucía nervózně přešlapovala, lidé se na ni dívali, protože vypadala jak po velkém flámu, šaty měla zmačkané a měla je i polité vínem. Nakonec ji kartu vydali a Lucía se chtěla rychle vrátit na pokoj, než se vrátí Raul. Ten se ale vrátil zrovna ve chvíli, kdy Lucía odcházela od recepce. Sjel ji pohledem.
„No co to sakra… jak to vypadáš?“ Vyštěkl na ni. Lucía se zarazila a nedokázala se na něj ani podívat. „Co jsi tady vyváděla? Vždyť vypadáš, jak kdybys byla nějaká fěťačka, co se zrovna vrátila z ulice!“ Vykřikl na ni a lidé se na ně tázavě otáčeli.
„Prosím uklidni se, já ti to vysvětlím.“
„To si piš, že mi to vysvětlíš.“ Raul ji chytil za zápěstí a šel s ní rychle k výtahu.
„Au, Raule pusť… bolí mě to.“ Prosila ho, ale Raul ji nepustil, nastoupili do výtahu a byli tam sami dva.
„No to je mi teda vizitka, moje vlastní žena a vypadá jako nějaká špinavá šlapka!“
„Raule, prosím tě…“ Vzlykala Lucía.
„Prosím tě, co? Prosím tě, co? Člověk tě tady nechá chvíli samotnou a ty tady vyvádíš já ani nevím co!“
„Já prostě…“ začala Lucía, ale sama nevěděla, jak to má celé vysvětlit.
„Tohle si teda nezvykej, teď jsi moje žena, a když ti řeknu, abys zůstala na pokoji, tak tam taky zůstaneš! A proboha, podívej se na sebe, vždyť se za tebe musím stydět.“
„Neměl jsi mě opouštět hned po tom, co jsme se vzali!“ Vykřikla Lucía.
„Co si dovoluješ na mě řvát?“ Raul se ji chystal uhodit, když v tom výtah zastavil a otevřely se dveře. Přímo v patře, kde stál Diego a Daniel. Všichni čtyři se zarazili. Lucía se ubrečenýma očima podívala na Diega a v tu chvíli si vybavila celou jejich noc.
„Co tak čumíte?“ Vyštěkl Raul na Diega a Daniela, chytil Lucíu za paži a vyšel s ní z výtahu.
„Raule, prosím.“ Šeptla Lucía.
„Buď zticha, Lucío! Už nemám chuť slyšet jediné tvoje slovo.“
„Takhle se chováte k ženě, to se ani trochu nestydíte?“ Vložil se do toho Diego. Lucía se na něj dívala a nevěděla, co má dělat.
„A co tobě je, kámo, do toho? Je to moje žena a já se k ní budu chovat, jak jen se mi zachce. Pojď!“ Štěkl na Lucíu a ta radši sklopila zrak a vydala se po schodech nahoru a Raul šel hned za ní. Diego chtěl ještě něco říct, ale Daniel ho zastavil.
„Asi bychom se do toho vážně neměli plést a navíc už jdeme pozdě.“
Diego si jen povzdechl a nakonec oba nastoupili do výtahu.

Caracas, Venezuela

Po tom co Monica uklidila a uvařila, sledovala Thomase a jeho kamarády, jak s pivem v ruce sledují zápas v televizi. Všichni se dobře bavili, všichni kromě Monicy.
„Puso, pojď se taky dívat.“ Lákal ji Thomas. Ta ale jen zavrtěla hlavou. Nakonec se rozhodla, že půjde ven sama a aniž by si toho Thomas všiml, odešla… Procházela se městem a nakonec nastoupila na autobus, který ji zavezl až na kraj města. Procházela se parkem a sledovala lidi kolem. Najednou se cítila tak sama, po tvářích ji stékaly slzy a nakonec se posadila na lavičce a rozplakala se ještě víc, objala si rukama kolena a takto schoulená na lavičce se snažila vybrečet ze všeho, co ji trápilo. Nakonec ji z jejího smutku vyrušilo až to, když zapraskala lavička, když si sedl někdo vedle ní. Podívala se vedle sebe a první viděla růži, která byla položená vedle ní, bylo poznat, že je vytrhnutá z keře růží, který viděla cestou… pak její pohled ale skončil na muži, co seděl kousek od ní a smutně ji sledoval. Byl to Sebastian. První ho přes slzy v očích nepoznala, ale pak ji došlo, že se už viděli. Překvapeně zamrkala a otřela si slzy, posadila se normálně a trochu zmateně se na něj dívala.
„Ehm… omlouvám se.“ Řekl Sebastian nakonec. „Já jen… vy jste vypadala tak smutně a… Není vám nic? Můžu vám nějak pomoct?“
Monica jen zakroutila hlavou. „Ne…“
„Opravdu?“ Sebastian vypadal, že má o ni opravdu starost.
„Nic mi není.“
„Opravdu?“
„Jo opravdu.“
„A já vám to moc nevěřím.“
„Vážně mi chcete pomoct?“ Zeptala se Monica vážně. Sebastian kývl na souhlas.
„Tak mě nechte tak, nevšímejte si mě. Jděte pryč. Jak jsem řekla, nic mi není.“ Řekla a do očí se jí hrnuly slzy. Schovala si hlavu do dlaní a Sebastian k ní poposedl ještě blíž.
„Tak to je mi moc líto, ale tohle vám splnit nemůžu.“ Monica se na něj podívala. „Protože se nemůžu dívat na to, jak se trápíte. Nevím, čím to je, ale udělal bych cokoliv, abych vás viděl se smát.“ Řekl vážně. Oba se na sebe chvíli dívali, než mu Monica padla do náruče a rozplakala se.

Stará linie příběhu:

Daniel pozval Sandru na oběd, aby jí řekl o tom, co se děje v nemocnici.
„Bylo to opravdu výborné.“ Pochvalovala si Sandra. „Ale ještě jsme se vůbec nedostali k tomu, co jste mi chtěl říct.“
„Ano já vím, pořád tak nějak nevím, kde bych začal.“ Nakonec jí ale řekl o tom, že vyšetřování případu její sestry je u konce a co bylo zjištěno. „Je mi to moc líto, ale došlo k pochybení ze strany nemocnice. Přišlo by vám to písemně, ale chtěl jsem, abyste to věděla dřív. Brzy bude soud a vaše sestra, vaše rodina má na to plné právo. Je mi moc líto, že to takhle dopadlo.“
„Nemůžu tomu uvěřit. A co teprve až to zjistí Lucía. A ví se, kdo je za tím?“
„Ano a to je i hlavní důvod, proč vám to říkám… měla byste na to sestru připravit.“
„Začínáte mě děsit.“
„Jde o to, že je v tom všem jeden můj kolega a… přítel. Má teď nějaké osobní problémy, což ho samozřejmě neomlouvá. Ale je to člověk, se kterým se vaše sestra již zná.“
„O koho jde?“
„Jde o Diega.“
Sandra byla v šoku, nemohla tomu uvěřit. „Ten doktor, co se tolik o mou sestru zajímal? Zrovna on? Ale vždyť…“ Sandra tomu nemohla uvěřit. „Ale jistě, tak proto se o sestru tak zajímal, nejspíš aby si zajistil, že až pravda vyjde najevo, že se jí ho třeba zželí a nebude chtít proti němu jít soudně.“ Sandra zakroutila zamračeně hlavou. „To je pěkně podlé!“
„Jeho důvody neznám.“ Přiznal Daniel. „Myslím si, že si je svého omylu vědom a možná se to snažil nějak odčinit.“
„Pokud věděl, že je to celé jeho vina, že se operace nevyvedla, je to ještě mnohem horší! Jak by něco takového mohl odčinit? Měl říct pravdu, mělo se s tím dělat něco hned na začátku, ne aby se sestra už několik týdnů trápila nad tím, že už nikdy neuvidí! Nemůžu tomu uvěřit. A já mu ještě dávala možnost, aby byl vůbec kdy se sestrou o samotě. Ach, kdybych to tak tušila dřív. Kde vlastně ten doktor teď je?“
„To bohužel nevíme, už je to nějakou dobu co o něm nikdo nemá žádné zprávy.“
„Takže utekl, utekl jako zbabělec před svou vinou.“ Zlobila se Sandra.

Nová linie příběhu:

„Já… ehm… omlouvám se, asi jsem…“ Monica zakroutila hlavou a vstala z lavičky. Sebastian šel k ní. Chvíli oba mlčeli. Ale pak Sebastian promluvil.
„Já vím, že to asi vypadá divně a to co teď řeknu, vyzní asi taky zvláštně… ale tohle není náhoda.“ Monica se na něj tázavě podívala. „Moc dobře si pamatuju, jak jsem vás už potkal, první s tím dortem… za což se vám ještě jednou omlouvám, pak ty boty, za což se trochu omlouvám taky… no… a pak jsem vás začal poslouchat v rádiu, když jsem zjistil, že tam pracujete… Je hrozně fajn vás poslouchat… máte hrozně příjemný hlas… a… tak nějak jsem doufal, že vás zase jednou někde potkám. Zrovna sem občas chodím přemýšlet, dnes jsem si sem jen tak přišel zaběhat a najednou jste tady…“ Sebastian v ruce držel růži, kterou předtím Monice donesl na lavičku a tak jí ji podal. Monica se na ni podívala a pak na něj.
„Já mám přítele a budu se vdávat.“ Vyhrkla.
Sebastian si povzdechl. „Jo já vím, řekla jste mi, že máte dort pro přítele, přišly vám boty na svatbu… a mluvila jste o tom i v radiu… jednou…“ Sebastian to říkal takovým smutným hlasem. „Ale když vás ta růže aspoň trochu potěší… tak budu rád i já. Já po vás přece nic nechci, jen… abyste nebyla smutná.“
Monica si ji nakonec vzala, a když se jejich ruce i když jen letmo dotkly, oba cítili něco velmi zvláštního. Oba se na sebe zadívali a Monica nakonec uhnula pohledem. „Už bych měla jít. Děkuju za tu růži.“ Řekla a radši se rychle dala k odchodu. Sebastian se za ní jen smutně díval.

Stará linie příběhu:

Sebastian a Monica byli na svém oblíbeném místě v parku, na místě, kde Monica souhlasila s tím, že se k Sebastianovi nastěhuje. Udělali si společný piknik při západu slunce a potom se spolu mazlili na dece. Kousek od nich se rozvaloval na trávě Ben.
„To je moc pěkná oslava prvního měsíce společného bydlení.“
„To souhlasím.“ Kývl Sebastian a políbil Monicu na nos, ta se rozesmála.
„Mám pocit, jako kdybych začala žít až teď s tebou. Jako kdyby všechno předtím najednou bylo jak nějaký jiný život.“
Sebastian ji hladil a usmíval se na ni. „Jsi šťastná?“
„Ty víš, že ano, jsem tak šťastná, že mám pocit, že se asi zblázním z takového množství štěstí a lásky.“
„Udělal bych pro tebe cokoliv, jen aby to tak bylo napořád.“
„Cokoliv?“
„Ano.“
„Hmmm… tak co kdybys mi třeba… dal pusu?“
„Pusu? No to bych nejspíš mohl.“ Řekl zamyšleně a nakonec začal Monicu líbat. Pak to ukončil. „Jo tys vlastně chtěla pusu.“ Tak jí dal malou pusu a usmál se na ni.
„Ty jsi jak z pohádky.“ Řekla Monica zasněně a Sebastian se začal smát.
„Jo určitě, nějaký hrozivý drak co?“
„Mmm tak drak jo?“ Oba se rozesmáli.
„Když už jsme u pohádek, tak to ty jsi princezna. Taková, co ji drak nikdy nepustí!“ A silně ji objal.
„Nechci, abys mě někdy pouštěl. Chci s tebou být totiž napořád. Ta tvoje dobrá nálada a optimismus jsou dost nakažlivé věci, najednou se mi všechno zdá tak hezké.“ Sebastian jí dal pusu na čelo. „Vidíš, tohle jsou takové věci, za které tě miluju víc a víc.“ Řekla Monica tiše.
„Taky tě miluju.“
„V tom případě bychom se měli vzít, mít spolu tři děti a Bena.“ Řekla Monica vážně a nakonec se začala smát. Sebastian se na ni podíval.
„Mám to brát jako žádost o ruku?“ Mrknul na ni.