Monica chvíli pozorovala svého snoubence s jeho milenkou a po chvíli si odkašlala. Thomas i Natasha se ihned přestali líbat a podívali se na místo, kde stála Monica, která se zklamaně dívala na Thomase.
„Neruším?“ Zeptala se Monica se značnou ironií v hlase.
„Lásko, to není, to není…“ Koktal Thomas, který byl dost překvapený.
„Hlavně mi neříkej, že to není tak jak si myslím!“ Skočila mu Monica do řeči. „Myslím, že nejsem slepá a nejsem ani pitomá a vím naprosto přesně, o co tady jde. Jak jen jsi mohl!?“ Řekla Monica už skoro šeptem a vyhrkly jí slzy. Thomas vstal z postele a šel k Monice.
„Nesahej na mě!“ Vykřikla na něj. „A nepřibližuj se ke mně!“
„Počkej chvíli, já ti to vysvětlím.“ Prosil Thomas.
„Ale já nepotřebuju vysvětlení. Prostě ses chtěl vyspat s touhle blonďatou courou!“ Kývla směrem k Natashe, která si zatím sbírala své oblečení a oblékala se jako by nic.
„Ta blonďatá coura má jméno.“ Řekla Natasha s klidem v hlase.
„Ale mě je naprosto jedno, kdo jste a jak se jmenujete!“ Vykřikla na Natashu. „A byla bych vám vděčná, kdybyste vypadla z tohoto bytu!“ Dodala Monica naštvaně a chtěla ji vyhodit.
„Prosím, Moni, uklidni se. Nech mě ti to vysvětlit.“ Řekl Thomas a chytil ji, aby ji zabránil jít za Natashou.
„Tak ty ji budeš ještě bránit?“ Řekla šokovaně a vyprostila se z jeho náruče. „Tak bych řekla, že jsem tady navíc jedině já.“ Řekla Monica a vyběhla z pokoje a následně i z bytu. Thomas běžel hned za ní, jenže ho ještě zdržela Natasha.
„Přece za ní teď nepoběžíš? Stejně s tebou nebude chtít mluvit.“ Řekla Natasha skoro s úsměvem na tváři.
„Natasho, nepleť se do toho! A prosím tě odejdi odsud!“ Vykřikl na ni a běžel za Monicou. Když vyběhl před dům, Monica zrovna nastupovala do auta.
„Počkej! Prosím tě.“ Volal na ní.
„Nech mě být, jdi si za tou courou.“ Řekla Monica potichu.
„Prosím neodjížděj, dej mi chvíli abych…“
„Abys co? Abys mi lhal?“ Zeptala se Monica a už to nevydržela a rozbrečela se. „Prosím tě o jednu věc, nedělej ze mě aspoň idiota, neponižuj mě ještě tím, že budeš podceňovat můj zdraví rozum. Prosím tě o to.“ Dodala Monica a nastoupila do auta.
„Neodjížděj takhle, prosím tě.“ Křičel Thomas, ale už bylo pozdě, Monica nastartovala a rychle odjela pryč. Ještě se podívala do zpětného zrcátka, kde Thomase viděla a znovu začala plakat.

Do nemocnice přivezla sanitka těžce zraněnou Lucíu, která utrpěla vážnou autonehodu. Měla těžce poraněnou hlavu, pohmožděniny a navíc poraněné oči z rozbitého skla. Hned ze sanitky putovala na operační sál.
Daniel, jeden z doktorů v nemocnici šel do lékařského pokoje, aby informoval svého kolegu Diega o přivezené pacientce. Když vešel do pokoje, byli zatažené žaluzie a na pohovce ležel spící Diego, vedle něj na malém stolku stála láhev od alkoholu, byla už poloprázdná.
„Diego!?“ Vykřikl Daniel a Diego se leknutím probudil.
„Sakra, Danieli, co tady tak řveš.“ Řekl Diego rozespale.
„To snad nemyslíš vážně, řekni mi, že jsi nepil v pracovní době!“ Rozčílil se Daniel a sáhl po láhvi na stolku. Šel k umyvadlu a zbytek obsahu vylil. „Právě přivezli nějakou ženu, měla bouračku a je dost vážně zraněná. Primář si tě žádá na sál, ale jak vidím, asi tam nebudeš moct jít. Tohle si budeš vysvětlovat sám.“ Dodal rozčileně a chtěl odejít.
„Ale jistě že tam můžu jít, jen jsem odpočíval.“ Řekl Diego a vstal z pohovky. Šel pomalu ke dveřím.
„To nemyslíš vážně, teď nejsi ve stavu, kdy bys mohl provádět nějakou operaci nebo cokoliv jiného.“ Řekl Daniel a stoupl si naproti dveřím. „Takhle tě na sál rozhodně nepustím!“
„Já jsem v pohodě a není čas tady řešit nějaké banality, ta pacientka jistě potřebuje pomoc rychle.“ Řekl Diego vážně a vzal si ze stojanu plášť.
„Hlavně potřebuješ pomoc ty! Jsi opilý, copak ji chceš zabít nebo co? Nebo chceš jít do basy? Už ses dočista pomátl?“
„Říkáš nesmysly. A okamžitě mě pusť.“
„Ne! Někdo taky musí mít aspoň trochu rozum.“
„Takový zelenáč jako ty mi tady nebude říkat, co mám dělat.“ Rozčílil se Diego a odstrčil Daniela od dveří. Rychle vyšel na chodbu. Ale tam už mířila jedna ze sester.
„Pane doktore, rychle na sále váš už potřebují!“ Řekla Diegovi naléhavě.
Diego jen kývl na souhlas a následoval sestřičku, která ho informovala o dosavadním průběhu operace. Daniel zůstal stát na místě a sledoval, jak Diego míří na sál.

Monica přijela ke své kamarádce Marií Elise, zaparkovala před domem a šla k jejímu bytu. Zazvonila na zvonek a hned jak Maria Elisa otevřela dveře, padla ji s brekem kolem krku.
„Proboha, Monico, co se děje? Co se stalo?“ Ptala se María překvapeně. Monica nebyla schopná jediného slova a nakonec šly k Marii do bytu. Ta ji uvařila kávu a když se Monica trochu uklidnila, vylíčila své kamarádce, co se stalo.
„To si děláš legraci? Ten zmetek, jak jen ti tohle mohl udělat, když se máte za tři měsíce brát?“ Kroutila María Elisa nevěřícně hlavou.
Monica jen pokrčila rameny. „Vážně nevím, ani ve snu by mě nenapadlo, že má Thomas nějakou milenku. A já husa ho ještě chtěla překvapit.“
„Tak doufám, že se tím dortem aspoň zadusí a ta čůza taky.“ Zasmála se María.
Monica ale její vtípek přešla, jako by ho ani neřekla. „Kdybych přišla domů, jak jsem měla, tak…“ Nedokončila Monica větu a zadívala se do hrnku s kávou.
„Tak co? Tvářil by se, jako kdyby se nic nestalo a ty bys ani netušila, že má jinou. Měla bys být nakonec ráda, že jsi to zjistila teď. Představ si, že bys na to přišla třeba po svatbě. To by bylo asi daleko horší.“
„Před svatbou nebo ne, špatný je to pořád. Já mu vážně věřila. Nechápu, proč to udělal.“
„Protože je to chlap.“ Dodala razantně María Elisa.
„Ale on nikdy takový nebyl. Byli jsme spolu čtyři roky a teď? Tohle je konec?“
María jen pokrčila rameny.
„Nebude ti vadit, když tady pár dní zůstanu?“ Zeptala se Monica šeptem.
„Jistě že nebude, můžeš zůstat, jak dlouho budeš chtít.“
„Díky.“ Řekla Monica a napila se kávy. „Možná jsem ho měla vyslechnout. Možná jsem mu měla dát šanci, aby mi to vysvětlil.“ Řekla po chvíli.
„Tak to ne, kamarádko, udělala jsi dobře, že jsi odešla. Chlap co tě podvádí, si tě nezaslouží! Takže žádná další šance.“
„Ale to nemění nic na tom, že ho miluju.“ Řekla Monica smutně a schovala hlavu do dlaní. María se posadila vedle ní a soucitně ji objala kolem ramen. „To bude dobrý, neboj.“ Utěšovala ji.

V průběhu operace přišel na sál Diego a pomáhal při operaci. Lucía měla poraněné oči od střepů z nehody, které ji spadly do očí a Diego jako specialista na takové operace, ji měl provést. Alkohol ale předložil svou daň a Diego nebyl ve stavu, aby takto složitý zákrok provedl. Při operaci se mu zamlžovalo před očima a měl rozklepané ruce.
„Pane doktore, jste v pořádku?“ Zeptala se ho jedna ze sester, která poznala, že Diego není ve své kůži.
„Ano, jsem.“ Kývl Diego, i když to tak vůbec nebylo. Nechtěl přiznat, že nemůže pracovat a už vůbec ne, že je pod vlivem alkoholu.
„Opravdu? Nemám zavolat nějakou výpomoc?“
„Ne! Takové operace jsem dělal už milionkrát, tak teď to zvládnu taky.“ Rozčiloval se Diego.
„Tak co se to tady děje?“ Zeptal se primář, který přišel k operaci a zaslechl hádku.
„Nic se neděje, jen je ten zákrok složitější než jsem čekal. Teď s tím nepůjde nic dělat. Stabilizujte ji a odvezte na pokoj, tohle je úplně zbytečné.“ Zalhal Diego a mířil ven ze sálu. Všichni se za ním jen tázavě dívali. Jeden doktor za ním šel.
„To nemyslíš vážně, nemůžeš odejít uprostřed operace.“ Volal za ním.
„To víš, že můžu. Ale jestli máš zájem, můžeš tu operaci dodělat za mě, ale jasně jsem řekl, že už s tím nejde nic dělat!“
Doktor neměl žádné argumenty, v této odbornosti neměl praxi a tak musel uznat, že má Diego pravdu.

Další den. Monica a María Elisa předešlý večer ještě dlouho debatovaly o Thomasovi, k jejich debatě se přidala i láhev vína a když se Monica ráno probudila, zjistila, že zaspala a že má být za chvíli v rádiu. Rychle se nachystala, a když vyběhla před dům uviděla, jak ji odtahová služba odtahuje auto. Běžela za mužem, který navigoval řidiče při nakládání.
„Moment, počkejte, co se to děje? Kam odvážíte moje auto?“ Tázala se ho.
„Slečno, vám nepřišlo oznámení o plánovaném úklidu komunikací?“ Zeptal se ji muž.
„Ne, nepřišlo. Já tady nebydlím. Prosím vás, nemohl byste to auto zase sundat?“ Žádala Monica.
Muž se zasmál „Hmm, tak to bych tedy nemohl, budeme si to muset vyřídit jinde. Já tady mám na starost jen odvážet auta, co tady nemají co dělat.“
„Ale já vážně dost spěchám do práce.“ Vykřikla Monica.
„Tak jeďte autobusem.“ Řekl muž a bez dalšího slova odešel.
„Tak to je vážně skvělé, díky, díky moc!“ Říkala si Monica, spíš sama pro sebe. Potom si vzala z kabelky mobil a volala Marií Elise, ale ta ji to nebrala.
„Sakra, no tohle není možné. Proč zrovna teď.“ Pomyslela si Monica a přemýšlela, jak se rychle dostane na zastávku autobusu. Ani si nevšimla, že ji už nějakou dobu pozoruje jeden muž.
„Ehm, slečno, nechcete svést?“ Zeptal se nakonec.
Monica se na něj otočila a sjela ho nedůvěřivým pohledem.

Minulou noc do nemocnice přijela Sandra a celou dobu čekala na chodbě na výsledky operace své sestry. Po dlouhém čekání usnula. Do práce právě dorazil Daniel a všiml si spící ženy.
„Slečno?“ Snažil se ji opatrně probudit. „Jste v pořádku? Na koho tady čekáte?“ Zeptal se ji.
„Ehm.“ Vzdychla Sandra rozespale a rychle se posadila. „Včera sem přivezli mojí sestru, zatím mi nikdo neřekl jak je na tom. Vůbec nevím co se stalo, každý mi jen říká, že mám počkat.“
„A jak se vaše sestra jmenuje?“
„Lucía Delgado. Včera mi volali, že měla autonehodu.“
„Dobře, zkusím něco zjistit. Počkejte prosím tady, hned se vrátím.“ Řekl Daniel a odešel. Po chvíli se vrátil, posadil se k Sandře a řekl ji co se vlastně stalo.
„To je hrozné.“ Zděsila se Sandra. „Mohla bych ji vidět?“
„Myslím, že asi ještě ne. Vaše sestra je sice mimo nebezpečí, ale odvezli jsme ji na jednotku intenzivní péče. Měla byste si asi promluvit s jejím lékařem.“
„A nešlo by to nějak zařídit? Musím vědět jak na tom je, musím ji vidět!“ Naléhala Sandra. Daniel nakonec svolil a odvedl Sandru do pokoje. U postele Lucíe si vzal její spis a chvíli v něm četl, po chvíli zjistil že Lucía je včerejší Diégova pacientka, kterou operoval, ze spisu vyčetl, že operace neproběhla úspěšně. Sandra seděla vedle Lucíe.
„Prosím vás, nevíte kdy se probere?“ Zeptala se smutně a vytrhla tím Daniela ze zamyšlení.
„Zavolám vám sem jejího lékaře, snad vám řekne víc.“ Odvětil Daniel a rychle odešel.

„Co prosím?“ Zeptala se Monica neznámého muže.
„No jestli nechcete svést, viděl jsem, že vám právě odvezli auto, tak jsem si říkal že…“
„Ne děkuju, já nepotřebuju odvoz.“ Skočila mu Monica do řeči. „Za chvíli pro mě totiž přijede můj přítel.“ Zalhala a otočila se k němu zády.
„Dobře.“ Kývl muž a naložil si na motorku nějaké věci. Monica se nervózně rozhlížela okolo. Potom se podívala na hodinky a zhrozila se protože za necelou čtvrt hodinu měla být v éteru. Muž se zrovna chystal odjet a Monica na něj na poslední chvíli zavolala.
„Počkejte.“ Muž zastavil a Monica k němu přiběhla.
„Ano?“ Zeptal se ji a sundal si helmu.
„Víte, asi bych ten odvoz potřebovala. Ale hodně rychle.“
Muž ji neodpověděl, jen ji podal druhou helmu. Monica si ji nasadila ale na motorku nenasedla.
„Neříkala jste že spěcháte? Nemusíte se mě bát, já nejsem žádný úchyl nebo tak, abyste si nemyslela.“ Řekl a usmál se na ni.
„Tak to jsem hned klidnější.“ Podotkla Monica ironicky a sedla si za neznámého muže na motorku.
„A co váš přítel, nebude vás…“
„Povíme si to jindy, hlavně už jeďte.“ Odvětila Monica naléhavě, muž se zasmál.
„Tak a kam to bude, slečno?“
„Do rádia Galaxia, víte kde to je?“
„Jo.“ Přikývl muž, nastartoval motorku a odjeli.

Daniel vtrhnul do lékařského pokoje kde se právě Diego chystal k odchodu.
„Víš ty vůbec co jsi provedl?“ Vykřikl na něj.
„Co jsem provedl?“ Zeptal se nechápavě.
Daniel mu místo odpovědi podal spis Lucíe. Diego v něm chvíli listoval ale nic neřekl.
„Co je to?“ Zeptal se a začal listovat deskami.
„Ta pacientka co jsi včera operoval.“
„A co má být?“ Pokrčil rameny.
„Četl jsi vůbec co v tom spise je?“ Diego neodpověděl, tak Daniel pokračoval. „Díky tvé zkažené operaci ta žena možná nebude už nikdy vidět! Víš co to pro tebe znamená?“