Monica byla docela zaskočená a nevěděla co říct. Sebastian jí dal pusu. „Neboj se, vždyť já si dělám legraci.“ Usmál se na ni a pohladil ji po tváři. Pak se oba posadili a Sebastian vytáhl z piknikového koše dva sendviče. „Dáš si? Ještě nám tady něco málo zbylo? Hmm… Máš na výběr buď tenhle anebo ten druhý, už si nepamatuju, co jsem do nich dal.“ Zasmál se.
„Co když bych to myslela vážně?“
„Co?“ Nechápal Sebastian.
„Co kdyby to byla opravdu žádost o ruku?“ Zeptala se Monica nevinně, Sebastian jen překvapeně pozvedl obočí. „Já vím, když to řekneš takhle jako žádost o ruku a ještě z mojí strany… tak to zní strašně praštěně. Ale…“
„Ale?“
„No… když to vezmeme kolem a kolem…“ Sebastian čekal, co z Monicy nakonec vypadne a usmíval se nad jejími rozpaky. Vrátil jídlo do košíku a sledoval ji. „Není to tím, že jsem se už jednou vdávat měla, zpětně vidím, že by to nikdy nemělo smysl, protože to nebylo ani z části takové, jako je to teď. A když ses teď tak zeptal… Tak mi to najednou došlo.“ Monica ho chytila za ruce. „Já s tebou chci být do konce svého života. Protože tohle je něco, o co nechci nikdy přijít. A možná to bude znít šíleně… opravdu hodně šíleně…“ Odmlčela se a váhala, jestli má pokračovat. Sebastian se k ní naklonil a políbil ji. Jeden druhému se dívali do očí a Sebastian se na ní usmíval. „Sebastiane, lásko… chtěl by sis mě vzít za ženu? Ne teď… třeba až za nějakou dobu… třeba až…“ Sebastian ji ale nenechal pokračovat a začal ji něžně líbat, Monica mu polibky opětovala a objala ho, znovu skončili v objetí na dece… Potom se na ni podíval.
„Lásko, vždyť víš, že já bych si tě vzal za ženu klidně i hned zítra ráno, nebo klidně tady a teď.“ Hladil ji a díval se jí do očí. „Já bych tě klidně požádal o ruku už po naší první noci, ale bál bych se, že si budeš myslet, že jsem totální magor.“ Oba se tomu zasmáli. „Ale já jsem prostě už tehdy věděl, že už navždy budeš žena mého života.“
„Takže je to ano?“ Mrkla na něj Monica a Sebastian ji začal lechtat. „Nééé, nechej toho!“ Smála se Monica. „Víš, že jsem lechtivá.“ Sebastian ji ještě chvíli zlobil, ale pak toho nechal. Oba se na sebe dívali a oddechovali.
„Ano, vezmu si tě kdykoliv budeš chtít. Ale jen při jedné podmínce.“ Řekl vážně.
„A jaké?“
„Necháš mě, abych tě taky jednou mohl požádat o ruku, tak jak bych chtěl já… už to mám docela promyšlený a nerad bych o to přišel. Jsi pro?“
Monica byla dojatá a jen kývla na souhlas a kousla se při tom do spodního rtu.
„V tom případě jsme domluvený.“ Sebastian Monicu dlouze políbil a jí při tom polibku stékaly slzy štěstí.

Sandra chtěla zavolat své sestře, aby jí řekla, co zjistila. Bála se ale její reakce a rozhodla se, že jí to řekne až poté co se vrátí z léčby, aby ji zbytečně nerozrušovala. Věděla, že Lucía udělala velké pokroky a nechtěla to nijak kazit.

María se vrátila do prázdného bytu a povzdechla si. Poslední dobou jí nic nevycházelo podle jejích představ. Sedla si na pohovku, vzala si album se starými fotkami a začala jím listovat. V albu bylo spoustu fotek z jejího dětství. Zastavila se u fotky, na které byla společně s Monicou a Lucasem. Všichni tři se na fotce smáli, María se usmála a přejela rukou po Lucasově tváři. „Kdybys jen věděl, že tě mám ráda celý život.“ Povzdechla si a nakonec se jí vybavila jedna vzpomínka.

Před několika lety

Monice a Maríi bylo zhruba 13 let, Lucasovi bylo tehdy 16. María a Monica byly nerozlučné, chodily spolu do školky a později i do školy. Jako děti si hrály i s Lucasem, ten si později ale našel vlastní kamarády a s holkami už čas v podstatě netrávil. O víkendu jezdili jejich rodiče často pryč a starala se o ně jejich teta. María u nich byla často na víkendy také. Jeden takový víkend ale přijeli Moničini a Lucasovi rodiče dřív a tvářili se zvláštně, když tam Maríu viděli. Zavolali si oba do obýváku a Maríi to tehdy nedalo a vyslechla si jejich rozhovor.
„Monico, copak jsme ti to neříkali už dřív?“ Zlobil se otec Monicy.
„Ale co tati?“ nechápala Monica.
„Nelíbí se nám, že trávíš čas s tou holkou od Montesových.“ Pokračovala jejich matka.
„Ale María je moje nejlepší kamarádka.“ Namítla Monica.
„Tak si najdeš jinou kamarádku. Nechceme tě s ní už vidět!“
„Ale já nechci jinou kamarádku!“ Zlobila se Monica a utekla pryč. Její rodiče si povzdechli.
„Já to nechápu, o co tady jde?“ Nechápal Lucas. „María je fajn holka, co s ní máte za problém?“
„Tak už i ty?“ Zlobil se jeho otec.
„Znám Maríu už věky, nechápu, co s ní máte za problém.“ Namítal Lucas.
„Ta její rodina, to jsou samé špíny.“ Odfrkla si matka Monicy.
„Jak to myslíte?“ Mračil se Lucas.
„Ta její matka je alkoholička a ten její otec… všichni dobře ví, že je to kriminálník, co je každou chvíli v lochu. Kdo ví, co je zač ta jejich dcera. S takovými lidmi byste se ty a ani tvoje sestra neměli scházet! Určitě je to taky zlodějka, co nám sem chodí krást, když tady nejsme. Už jsi dost velký, abys to chápal, a když nechce Monica poslouchat nás, mohl bys jí to vysvětlit ty.“
Lucas byl v šoku. „María ale není jako její rodiče, vůbec nic o ní nevíte, nevím, co ji soudíte, když nemáte ani páru jaká je!“ Zakroutil Lucas hlavou a radši odešel.
María celou dobu plakala, ale snažila se, aby ji nikdo neslyšel, nakonec utekla z domu pryč.

Současnost

„Tvoje rodina by pukla vzteky, kdyby věděli, že jsme spolu něco měli. A co teprve kdybychom byli spolu? To by na mě nejspíš poštvali smečku psů. Ale však co, mají pravdu… s někým jako já by ses stýkat neměl.“ Pomyslela si smutně María.

O měsíc později

Monica se probudila a vedle ní ležel lístek a růže od Sebastiana.

Lásko, nezlob se, že tady dnes ráno nebudu s tebou.
Musím něco zařídit… Překvapení. Těš se. 😉
Miluju tě.

S.

Monica se usmívala a přivoněla si k růži. Nakonec vstala a odešla do koupelny. Za chvíli slyšela zvonění mobilu, bylo to nějaké neznámé číslo, ale Monica hovor nakonec přijala.
„Ano?“
„Monico?“
„Kdo je to?“
„To už mě ani nepoznáš?“
„Thomasi?“ Monica protočila očima. „Co chceš?“
„Víš co je dnes za den?“
„Sobota?“
„Dnes jsme se měli brát.“
„Jo tohle. Hmmm.“
„Pořád můžeme.“
„Co!? Žertuješ?“
„Víš, vlastně oni tak nějak přijeli hosté z mojí strany, já to úplně nezrušil a tak…“
„Bože, Thomasi. Prosím tě, udělej pro mě jednu věc a dej mi pokoj!“ Monica rozčileně hovor ukončila. „No to si ze mě snad dělá legraci?“ Kroutila nechápavě hlavou. Chtěla znovu odejít do koupelny, když ji za chvíli zvonil mobil znovu. Chtěla to rovnou ukončit, ale všimla si, že je to její matka.
„Ehm, mami?“
„Zlatíčko!“
„Děje se něco?“
„No jistě, kdepak jsi? Přijdeš pozdě na svatbu.“
„Co?“
„My už to víme, Thomas nám před pár dny volal, že jste se k sobě vrátili a že se budete nakonec brát. Tak jsme tady.“
„No co si…“ Monica začínala být pěkně naštvaná.
„Prý jste se včera nějak nepohodli, ale to bude v pořádku.“
„Tohle je sen… ne tohle musí být sen…“
„Tak zlatíčko, už se na něj nezlob.“
„Proboha, mami. Co vám to ten idiot napovídal!? Já… já přijedu… ale rozhodně ne proto, abych se vdávala!“ Monica hovor ukončila, rychle se nachystala a zavolala si taxi. Nechala se odvézt na místo, kde se měli s Thomasem brát.

Nová linie příběhu:

Monica se dívala na svůj odraz v zrcadle, měla na sobě svatební šaty a byl její svatební den. Všechno se zdálo skvěle připravené, až na to že Monica nebyla ani trochu šťastná.
„O zlatíčko, ty jsi kouzelná!“ Rozplývala se její matka, když Monicu viděla.
„Díky mami.“ Pousmála se a obě se políbily na tvář. Po chvíli přišel i její otec a také se přivítali.
„Jak se cítí budoucí nevěsta?“Zeptal se.
„Je mi fajn.“
„Jen fajn?“ Přidal se do hovoru Lucas, který přišel do místnosti. „To bych si měl asi s ženichem vážně promluvit.“ Řekl vážně a nakonec se usmál.
„Lucasi.“ Usmála se Monica a objala bratra. Viděla ho ze své rodiny ze všech nejradši.

O pár místností dál se připravoval Thomas, uvazoval si kravatu. Uslyšel klapnutí dveří, myslel si, že je to jeho matka.
„Mami, už za chvíli budu připravený.“
„Já ale nejsem tvoje drahá matka.“ Řekla Natasha a šla k němu. „Hmm, vypadáš dobře.“
„Natasho? Co tady děláš?“ Nechápal Thomas.
„Já vím, že jsme se domluvili, že se tady nebudu ukazovat, že tě nechám oženit se s tou tvojí šmudlou, ale věci se trochu změnily.“
„O čem to mluvíš?“
„Thomasi, zjistila jsem, že jsem těhotná a to dítě je tvoje.“ Prohlásila Natasha, Thomas byl v šoku.

Stará linie příběhu:

Monica přijela na místo konání svatby a opravdu tam vše bylo připravené, byla tam i velká část hostů, především z Thomasovy rodiny a přátel.
„Ten chlap se musel totálně zbláznit!“ Prohlásila Monica a šla hledat Thomase, narazila ale na svou matku.
„Ale zlatíčko, jak to vypadáš? Proč nemáš šaty?“ Nechápala její matka.
„Mami, já a Thomas už nejsme spolu. Už dlouho ne a žádná svatba nebude!“
„Ale já to nechápu…“
„Pochopíš, až tomu chlapovi zakroutím krkem. Kde je?“
„No on… před chvíli jsem ho viděla, ale asi někam odešel. Takže ta svatba?“
„Mami, žádná svatba nebude. S ním rozhodně ne!“ Rozzlobila se Monica a šla hledat Thomase.

Thomas stál s Natashou u jejího auta u příjezdové cesty a ona po něm křičela.
„Jak jen jsi mohl zapomenout zrušit vlastní svatbu!?“
„Ale já nezapomněl.“ Bránil se Thomas. „Jenže tyhle věci měla na starosti moje matka a já neměl to srdce jí říct, že svatba nakonec nebude. A všichni ty lidi, prostě nevěděl jsem, co jim říct.“
„Bože ty jsi pitomec.“
„Souhlasím.“ Prohlásila Monica, která je spolu našla, vypadala rozzlobeně a měla ruce v bok. Oba se na ni otočili.
„Monico?“
„Thomasi, já fakt nevím, jestli v něčem jedeš nebo jestli jsi jen takový pitomec, ale vysvětli mi, co má tohle znamenat!?“ Thomas šel pomalu k ní, ale ona couvla.
„Tohle je znamení, znamení, že se máme vzít.“ Řekl vážně a Monica se začala smát.
„Co to tady plácáš?“ Praštila ho Natasha.
Monica se nemohla přestat smát. „Pardon, ne tohle fakt nejde. Víš co, hele nech si ho, nech si ho úplně celého, protože vy jste pro sebe jak stvořený. Já jdu, tohle je… to je komedie.“ Monica se dala k odchodu, Thomas k ní doběhl, chytil ji za ruku a otočil k sobě, Monica se ho snažila odstrčit, ale Thomas ji začal násilím líbat a pevně ji držel. Ve stejnou chvíli bylo slyšet prudké zabrždění motorky.
„Dej z ní ty pracky!“ Zařval na něj Sebastian. Seskočil z motorky, přiběhl k nim. Thomas Monicu pustil, když ho Sebastian chytil pod krkem a nakonec mu dal pěstí. Thomas se sesunul k zemi, rychle ale vstal a začali se se Sebastianem prát.
„Ne, Thomasi hned ho pusť! Slyšíš! No tak, nechte toho!“ Snažila se Monica bránit Sebastiana, ti dva se ale bili hlava nehlava. „A ty co, budeš tam jen stát a hledět!?“ Zařvala Monica na Natashu. Ta celou scénu jen sledovala a nehla ani brvou.

Nová linie příběhu:

„Ahoj Marío.“ Pozdravil Lucas Maríu.
„Ahoj Lucasi.“ Usmála se na něj a oba se objali.
„Rád tě vidím.“
„To i já tebe. Už je to dlouho.“
„Ano, to je.“
„A jak se vlastně…“ Nestihl to ale ani doříct.
„Lucasi!“ Zavolala na něj jeho matka, María se zamračila, ale to ona nemohla vidět.
„No, asi bys radši měl jít.“ Řekla María a odešla. Lucas nechápal, co se stalo.

„Těhotná!? Myslel jsem si, že bereš prášky!“
„Beru, ale nejsou prostě stoprocentní.“
„No a co s tím budeš dělat?“
„Já? Je to snad i tvoje starost!“
„Tak to ani náhodou.“ Mračil se Thomas.
„Jak to jako myslíš?“
„Tak jak to říkám, na tomhle jsme se nedohodli.“
„No jistě, tak pánovi se líbí, že se se mnou může pelešit, ale když přijde na povinnosti, tak uteče jako malej kluk, že ano? Já z toho taky nejsem nadšená! Ale už se stalo a je to moje dítě stejně jako tvoje!“
„Dítě?“
Oba se otočili a u dveří stála Monica. Nevypadala smutně, ani naštvaně, spíš vypadala znechuceně. Jen zakroutila hlavou a odešla.
„Monico!“ Thomas běžel za ní.
„Já ti to vysvětlím, není to tak, jak to vypadá.“
„Jistě že ne.“ Pronesla Monica ironicky. „Nikdy to není tak, jak to vypadá!“ Monica vyběhla ven a chtěla odejít, tohle pro ni byla poslední kapka.
„Ale no tak, já ti to vysvětlím. Jen mi dej šanci.“
„Já to ale nechci slyšet. Opravdu nechci. Právě jsi mi otevřel oči, konečně. A víš co? Díky!“
„To je jako konec? A co svatba?“ Naléhal Thomas a postavil se Monice do cesty.
„Žádná svatba nebude! A můžeš si to jít vysvětlovat sám.“ Chtěla ho obejít, ale Thomas ji chytil. „Ty si mě musíš vzít!“ Zakřičel na ni. „Já tě miluju!“
„Já tebe ale ne!“ Vyštěkla na něj Monica a tím ho dost zarazila, pustil ji a Monica se rozběhla po cestě pryč. Thomas stál kousek od svého auta, chvíli váhal, ale nakonec šel k němu a nastoupil do něj. Sledoval Monicu, která už byla docela velký kus od něj. „Tak nemiluješ!? Jak chceš!“ Šlápl na plyn a rozjel se přímo k ní, v půlce cesty zpomalil a na moment si to rozmyslel, po chvíli ale zase přidal. Monica se otočila, když už byl kousek od ní a v šoku nebyla schopná jediného kroku, v tom ji ale někdo odstrčil z cesty. Monica spadla o kousek dál, auto jí těsně minulo. Jejího zachránce ale auto bočně srazilo a dopadl kousek od Monicy.
„Proboha!“ Vykřikla Monica.

Stará linie příběhu:

„Už dost! Prosím!“ Snažila se Monica urovnat spor mezi Sebastianem a Thomasem.
„Monica je moje!“ Zařval Thomas.
„Leda tak v tvém snu, ty parchante!“ Křičel po něm Sebastian.
„Stačí!“ Křičela na oba Monica. Nakonec se Monice podařilo dostat mezi ně, takže se museli přestat prát. Monica se postavila před Sebastiana a nedovolila, aby se znovu pustil do Thomase.
„Thomasi, dej nám už navždycky pokoj!“
„Tak to chceš?“
„Ano, to chci!“
„Já tě ale pořád miluju!“
„Já tebe ale ne! A až pozdě mi došlo, že jsem tě nikdy ani nemilovala!“ Thomas se tvářil naštvaně. „Už mi prosím dej pokoj.“ Dodala a starostlivě se podívala na Sebastiana. „Ach lásko.“ Začala kontrolovat jeho zranění.
„Zmizíme odsud, jo?“ Navrhnul Sebastian a Monica kývla. Thomas si jen odfrknul a šel k autu Natashy. Monica a Sebastian chtěli odjet, ale Sebastian kulhal na jednu nohu.
„Víš co, já nám zavolám taxi. Nechci, abys řídil, pojedeme radši přímo do nemocnice.“ Bála se o něj Monica.
„Ale to je dobrý, hlavně ať jsme odsud rychle pryč.“
„Prosím…“ Prosila ho Monica a on ji nedokázal odmítnout.
„Dobře, tak aspoň půjdeme tomu taxíku naproti.“ Sebastian jednou rukou vezl motorku a druhou se držel Monicy, který ho spíš podpírala.
„Zmetek!“ Nadával Thomas, který je pozoroval, jak odcházejí. Nakonec nastoupil k Natashe do auta. „Jeď!“
„Vypadni!“ Vykřikla Natasha.
„Říkám ti, abys jela!“ Poroučel Thomas.
„Říkám ti, abys vypadl!“
„Nastartuj tu káru a okamžitě jeď!“
„A co chceš, abych je srazila nebo co?“
„Ano!“ Řekl Thomas vážně.
„Ty jsi fakt magor, s tím já nechci nic mít!“ Řekla Natasha a otevřela dveře.
„Jak chceš.“ Řekl Thomas a vyšoupl ji ven z auta a přesedl si na místo řidiče.
„Co si myslíš, že sakra…“ Natasha jen tak tak uhnula, když Thomas zabouchl dveře a rozjel se proti Monice a Sebastianovi. Ti se oba otočili, když uslyšeli auto. Thomas byl už kousek od nich. Sebastian rychle odstrčil Monicu z cesty a Thomas ho srazil i s motorkou.
„Sebastiane!“ Vykřikla Monica zoufale.