Monica vstala ze země a okamžitě běžela k Sebastianovi, padla vedle něj na kolena a celá se třásla. „Bože… to ne… prosím to ne… Sebastiane, lásko moje…“ Plakala, nevěděla, co má dělat, bála se, že by mu mohla ještě víc uškodit, bála se, že když nic neudělá, že to bude ještě horší. Sebastian byl v bezvědomí, vypadalo to dost vážně. Kousek od něj ležela zničená motorka, která schytala náraz jako první a tím trochu utlumila náraz do Sebastiana. „Pomoc!“ Zakřičela nahlas. „Prosím…“ Vytáhla z kapsy mobil a chtěla zavolat záchranku, ruce se jí ale tak třásly, že nebyla ani schopná ho odemknout. Nakonec ho odhodila zoufale vedle sebe a rozplakala se ještě víc.
Thomas to celé sledoval, držel křečovitě volant. „Proboha… Co jsem to udělal?“
Na místo se ale už scházeli pozvaní hosté, protože někdo slyšel hluk. Když jim začalo docházet, že došlo k nehodě, byli v šoku. Jedna žena okamžitě zavolala záchranku, dalších několik lidí šlo k Sebastianovi a Monice.
„Proboha, co se tady stalo?“ Zeptal se jeden z mužů. Monica ale nebyla schopná to vysvětlit, jen plakala a držela Sebastiana za ruku. V tu chvíli jako by se zastavil čas. Monica přestala vnímat hlasy, i když se u ní zastavili její rodiče a chtěli ji odvézt, stále jen plakala a nechtěla se od Sebastiana hnout. Mezitím přijela sanitka a začali se zjišťováním stavu u Sebastiana. Jeden z mužů se snažil Monicu odvézt. „Ne… ne…“ Bránila se, ale nakonec ji odvedli stranou, ona ale nemohla spustit oči z nehybného Sebastiana.
„Slečno, slečno, jak vám je? Jak se vám to stalo?“ Zeptal se zdravotník a snažil se zaujmout její pozornost. Musel otázku zopakovat třikrát, než se na něj Monica vůbec podívala.
„Cože?“ Nechápala.
„Jste zraněná, máte ránu na hlavě. Nejspíš budete mít otřes mozku. Musíme vás vzít do nemocnice.“ Monica si to za celou dobu neuvědomila, ale při pádu se zranila o kámen u cesty, na hlavě měla ránu, která krvácela. Když se ji před příjezdem záchranky ostatní snažili pomoct, všechny odháněla. Zdvihla ruku a dotkla se rány na hlavě. Ucukla bolestí, až teď jí došlo, že je také zraněná. Mezitím naložili Sebastiana na nosítka a dávali ho do auta. Když to Monica viděla, ihned běžela k sanitce, zrovna když jeden ze zdravotníků zabouchl dveře.
„Počkejte!“ Volal na ni zdravotník, který se o ni předtím staral.
„Prosím, prosím, jak mu je?“
„Je to vážné, musíme okamžitě jet.“
V tom přiběhl druhý zdravotník k Monice a chytil ji. „Slečno, musíte být v klidu.“
„Ne, já musím… musím jet s ním!“
„Ne vy pojedete s námi, máme tady ještě jeden vůz.“ Mezitím sanitka se Sebastianem nastartovala a rozjela se.
„Sebastiane! Ne! Prosím!“ Křičela Monica. V tom se jí zatmělo před očima a ztratila vědomí.

Nová linie příběhu:

„Co… co jsi to udělal?“ Monica byla v šoku. Po kolenou se dostala až k muži, který ležel kousek od ní. Teprve teď zjistila, kdo to vlastně je. Byl to Sebastian. „Bože můj… Pomoc! Prosím pomoc!“ Křičela Monica.
Thomas to celé sledoval, držel křečovitě volant. „Proboha… Co jsem to udělal?“
Na místo se ale už scházeli pozvaní hosté, protože někdo slyšel hluk. Když jim začalo docházet, že došlo k nehodě, byli v šoku. Jedna žena okamžitě zavolala záchranku, dalších několik lidí šlo k Sebastianovi a Monice.
„Proboha, co se tady stalo?“ Zeptal se jeden z mužů.
„Já… on… bylo to tak rychlé a on… bože… zachránil mě… a já…“ Monica sama nevěděla, co říct. Pořád nemohla uvěřit tomu, co se právě odehrálo.
Thomas vystoupil z auta.
„Co se to tady stalo? Co je to za chlapa? Co se to tady děje?“ Vyhrkla na něj jeho matka. Thomas ale jen kroutil hlavou a vypadal, že je úplně mimo.
Z povzdálí celou scénu sledovala Natasha, když se ale začali scházet lidé k nehodě, raději utekla pryč.
„O proboha, holčičko! Jsi v pořádku?“ Zeptala se matka Monicy, když viděla svou dceru v šatech od krve klečet vedle Sebastiana.
„Já ano, ale on potřebuje záchranku a rychle!“
„Sanitka už je na cestě.“ Prohlásil muž v davu. Lidé se snažili pomáhat, co to šlo.
„Má velmi slabý puls. Ale žije.“ Prohlásila jedna žena, která zkontrolovala Sebastianovi puls. „Snad tady bude sanitka rychle.“ Většina lidí ale jen stála a šeptali si různé teorie, co se mohlo stát.
„Možná jsou to milenci… Šlo o mileneckou hádku… Ano určitě…“ Ozývalo se šeptem z davu. Monica se to snažila ignorovat, držela Sebastiana něžně za ruku a šeptala. „Budete v pořádku… musíte být v pořádku…“ Srdce jí bilo jako splašené, stále si připadala jak ve špatném snu, ale cítila něco velmi zvláštního. „Jak je tohle vůbec možné, kde se tady tak najednou objevil? A proč?“ Pomyslela si.
Sanitka za chvíli přijela, začali kontrolovat Sebastianův stav a nakonec ho naložili do sanitky.
„Můžu jet taky?“ Zeptala se Monica.
„Vy jste příbuzná?“
„Ne… já… nejsem.“
„Je mi líto.“ Zakroutil zdravotník hlavou a nakonec Sebastiana odvezli. Monica sledovala, jak sanitka odjíždí. Poté si všimla, že je tam i policejní auto a že jeden z policistů vyslýchá Thomase, byla u něj i jeho matka. Thomas se držel za hlavu. Druhý policista mířil k Monice, než k ní ale stihl dojít, Monica se rozběhla k Thomasovi a vrazila do něj. Ten se zapotácel a spadl na zem, protože to nečekal, zničeně se na Monicu podíval.
„Co jsi to udělal!? Co jsi to sakra udělal!?“ Křičela na něj.

Stará linie příběhu:

„Tys ho zabil, ty vrahu! Jak jen jsi to mohl udělat!?“ Křičela Monica na Thomase, zatím co objímala tělo Sebastiana. Thomas se smál. Monica plakala. „Lásko moje… prosím, prosím vrať se mi…“ Prosila ho a celá se třásla. „Prosím! Sebastiane!“
Monica se trhnutím probudila a posadila se v posteli, byla v nemocnici. Poslední slova ze svého snu zakřičela nahlas a to ji probudilo. „Sebastiane…“ Zopakovala a najednou jí došlo, co se stalo. Zmateně se rozhlédla kolem. Byla noc.
„O bože, konečně jsi vzhůru.“ María vstala z křesla, kde do teď spala, šla k Monice a chytila ji za ruku. „Jak ti je? Jak se cítíš?“
„Kde je Sebastian?“ Zeptala se Monica.
„On…“ Odmlčela se.
„Ne to ne!“ Monice se začaly do očí hrnout slzy.
„Ne… počkej, on není mrtvý!“ Vyhrkla María rychle. „Ale… je na operačním sále… Znovu.“
„Znovu?“
María jí vysvětlila, že od nehody uplynuly už dva dny, během kterých měla Monica stále horečky a blouznila ze spaní. Že u ní každou chvíli někdo je, pro případ když by se probrala. A že Sebastian už byl na třetí operaci a zatím není jisté, jak to dopadne. Monica se rozplakala.
„Neměla jsem ti to říkat. Musíš být v klidu, máš dost těžký otřes mozku.“ María zazvonila na sestru a ta za chvíli přišla do pokoje, snažila se zjistit jak Monice je, ale ta byla znovu úplně mimo. Prosila, aby mohla vidět Sebastiana a nakonec ji sestra musela píchnout injekci na uklidnění. Monica znovu usnula.

Nová linie příběhu:

„Pohádali jsme se, já se rozhodla odejít… šla jsem po cestě, když jsem za sebou uslyšela auto. Ohlédla jsem se a viděla jsem Thomase, který jel přímo proti mně. Než jsem stihla zareagovat, někdo mě odstrčil z cesty. Thomas ho srazil… a…“ Monica se odmlčela a schovala si tvář do dlaní, když se jí celá scéna znovu vybavila, velmi ji to rozrušilo.
„Pokračujte, prosím.“ Pobídl ji policista. Monica byla na policejní stanici na výslechu. Stále na sobě měla svatební šaty, na kterých byla Sebastianova krev.
„Srazil ho a… mě minul. Ten muž… dopadl kousek ode mě…“ Znovu se jí před očima celá scéna vybavila a Monice stékaly slzy po tvářích. „Víte jak je na tom?“ Zeptala se najednou.
„Víme jen tolik, že je na operačním sále.“ Odvětil policista a trval na dokončení výpovědi.
„Pak už nevím, začali se scházet hosté. Přijela sanitka… odvezli ho. Vy jste odvezli mě…“
„Znala jste toho muže, co vás strhnul z cesty?“
„Ne… nebo… ano… viděla jsem ho už dřív.“
„A znáte jeho jméno?“
„Ne…“
„Kde jste ho viděla?“
„Jednou když jsem nedávala pozor, přecházela jsem silnici a málem mě srazil na motorce…“ Najednou jí došlo, jak to asi celé zní. Policista jen tázavě zvedl obočí a zapsal si to. „Později mi dovezl jednu zásilku… dovezl mi boty… tyhle…“ Zadívala se na své boty. „Pracoval jako kurýr…“ Dodala smutně.
„A jindy už jste ho neviděla?“
Monice se vybavila scéna, kdy viděla Sebastiana naposledy.
„Já vím, že to asi vypadá divně a to co teď řeknu, vyzní asi taky zvláštně… ale tohle není náhoda.“ Monica se na něj tázavě podívala. „Moc dobře si pamatuju, jak jsem vás už potkal, první s tím dortem… za což se vám ještě jednou omlouvám, pak ty boty, za což se trochu omlouvám taky… no… a pak jsem vás začal poslouchat v rádiu, když jsem zjistil, že tam pracujete… Je hrozně fajn vás poslouchat… máte hrozně příjemný hlas… a… tak nějak jsem doufal, že vás zase jednou někde potkám. Zrovna sem občas chodím přemýšlet, dnes jsem si sem jen tak přišel zaběhat a najednou jste tady…“ Sebastian v ruce držel růži, kterou předtím Monice donesl na lavičku a tak jí ji podal. Monica se na ni podívala a pak na něj.
„Já mám přítele a budu se vdávat.“ Vyhrkla.
Sebastian si povzdechl. „Jo já vím, řekla jste mi, že máte dort pro přítele, přišli vám boty na svatbu… a mluvila jste o tom i v radiu… jednou…“ Sebastian to říkal takovým smutným hlasem. „Ale když vás ta růže aspoň trochu potěší… tak budu rád i já. Já po vás přece nic nechci, jen… abyste nebyla smutná.“
Monica si ji nakonec vzala, a když se jejich ruce i když jen letmo dotkly, oba cítili něco velmi zvláštního. Oba se na sebe zadívali a Monica nakonec uhnula pohledem.

„Ještě jsme se potkali v parku…“ Pokračovala Monica. „Měla jsem špatný den a on… byl na mě moc milej… a snažil se mi pomoct a já…“ Monica zesmutněla ještě víc. „Vůbec jsem ho neznala a on kvůli mně riskoval svůj život. Zachránil mě… Já tomu nerozumím.“ Policista si vše zapisoval. „Pane bože, prosím jen ať je v pořádku. Moc tě o to prosím.“ Pomyslela si Monica.

O místnost dál seděl Thomas a jeho matka do něj už nějakou dobu hučela.
„Hlavně nic neříkej, dokud tady nebude právník!“
„Vždyť už je to stejně jedno.“ Mručel Thomas.
„Jak jedno!? Jsi můj jediný syn a já nedovolím, abys kvůli nějaké holce skončil ve vězení!“
„Myslel jsem, že máš Monicu ráda.“
„To já taky, protože vypadala jako slušná mladá žena. Ale očividně je stejná jako ostatní. Takhle tě podvádět, nehorázné! Poběhlice je to!“
Thomas své matce nalhal, že Monica těsně před svatbou Thomasovi přiznala, že má milence, a když se je snažil zastavit při útěku, tak se stala nehoda.

„Nemůžu tomu uvěřit.“ Řekla smutně María a Lucas ji objal kolem ramen. Oba seděli na lavičce kousek od policejní stanice a čekali, až pustí Monicu. „Opravdu si myslíš, že chtěl Thomas Monicu zabít?“
„To zjistíme, až podle toho, co nám Monica řekne. Ale jestli ano, tak toho parchanta zabiju!“ Rozčiloval se Lucas.
„Pokud je to pravda, tak by si to zasloužil. Ale nejlepší bude, když za to bude pykat ve vězení, ne ještě abys ty si kvůli němu dělal problémy.“ Kroutila María hlavou. „Jednu věc ale pořád nechápu.“
„A jakou?“
„Kde se tam vzal můj soused.“
„Tvůj soused?“
„Ano, jmenuje se Sebastian. Ten muž, kterého Thomas srazil. Bydlí ve stejném domě jako já.“
„Takže ty ho znáš?“
„Vlastně spíš jen od vidění.“
„Tak to bys ale měla říct na policii! Vždyť oni možná ani netuší, kdo to je.“
„Máš pravdu.“ Došlo Maríí. „Tak jdeme.“ A vydali se oba na policejní stanici.

Stará linie příběhu:
O dva dny později

„Prosím, musím ho vidět.“ Prosila Monica sestru v nemocnici.
„Slečno, už jsem vám řekla, že to není možné. Pan Martinéz má těsně po operaci. A vy byste měla být v klidu.“
„Ale vy to nechápete! Mě ničí že nevím, co s ním je, co s ním bude! Pořád jen další a další operace! Nikdo mi nechce nic říct!“
„Je mi líto, ale nejde to. A zůstaňte prosím v pokoji, sama si svůj stav neustále zhoršujete.“ Monica byla často natolik rozrušená, že jí museli dávat injekce na uklidnění. Den předtím jí popraskaly stehy na ráně na hlavě a doktor chtěl, aby byla co nejvíce v klidu. Monica si rezignovaně znovu lehla do postele a čekala, než sestra odejde. Chvíli vyčkala a nakonec vyšla z pokoje. Chvíli bloudila, ale nakonec našla oddělení Intenzivní péče, kde byl Sebastian. Nakonec našla i pokoj, ve kterém ležel a byl prosklený. Sebastian byl napojený na několik přístrojů, které kolem něj pípaly. Monica dala obě ruce na sklo a dívala se na něj.
„Lásko moje…“ Začaly jí stékat slzy po tvářích. Její pozornost upoutal až rozhovor dvou lékařů, co byli nedaleko.
„A co se týče pana Martinéze…“ Začal jeden z lékařů a díval se do svých poznámek.
„Ano, už o tom vím.“ Kývl druhý. „Bohužel, dalo se to předpokládat.“
„Poslední operace dopadla dobře, ale bohužel je pacient stále v komatu. Teď ukáže jen čas, jestli se z toho nakonec dostane…“
„Cože? To ne!“ Vykřikla Monica. Oba lékaři se na ni ohlédli. „Tak Sebastian je v komatu…“ Pomyslela si, znovu se jí zatmělo před očima a ztratila vědomí.