„Ano, jsem si více než jistý že jste připravena na operaci! Jediný problém je, že musíte počkat na vhodného dárce a to bohužel nemusí být hned.“ Oznámil doktor Lucíi, když byla na své pravidelné kontrole očí. Během dvou měsíců se jí zrak nepatrně zlepšil, začala vnímat světla, obrysy a dokázala se částečně orientovat v malém prostoru. Bylo ale potřeba, aby podstoupila transplantaci rohovky, na kterou byl potřeba dárce.
„A jak dlouho to může trvat?“ Zeptala se Lucía.
„To je různé, vhodní dárci se samozřejmě objevují, ale seznam čekatelů je také dost dlouhý. Může to trvat třeba i půl roku, rok nebo i déle.“ Zakroutil doktor hlavou.
„Aspoň jste mi dal naději, že bych mohla znovu vidět.“ Pousmála se Lucía.
„Nechcete o tom konečně informovat svou rodinu? Jistě by je to potěšilo.“
„Ne, bude to překvapení. Už za pár dní se budu vracet domů a chtěla bych jim to říct až osobně.“
„Nechám to na vás.“ Kývl doktor na souhlas.

Proces proti Diegovi byl v plném proudu, dokonce po něm začala pátrat policie. Zatím ale nevěděli, kde ho mají hledat, byla ale jen otázka času, kdy ho najdou. Diego o ničem neměl ani tušení, v léčebně se chtěl od všeho natolik izolovat, že přerušil veškeré kontakty z dřívějšího života. Za léčbu dal své poslední úspory, ale už nějakou dobu nepil. Zrovna byl na skupinové terapii.
„Tak Andrési, chceš nám dnes něco říct?“ Pobídla ho terapeutka. „Máme tady dnes několik nováčků, možná bys nám všem mohl připomenout, proč jste se rozhodl skoncovat se svou závislostí.“
Diego se tvářil trochu rozpačitě, ale nakonec začal vyprávět. „Dřív jsem dělal práci, která mě skutečně hodně naplňovala… ale kvůli své kariéře jsem ztratil svou ženu. Nevěděl jsem jak se s tím vypořádat a začal jsem pít… ale kvůli pití jsem nakonec ztratil i práci, co mě bavila. Nejhorší na tom všem ale bylo, že jsem kvůli alkoholu ublížil jedné ženě… jedné ženě, které jsem mohl pomoct, ale spíš jsem jí ublížil. Vím, že svou chybu mi nejspíš nikdy nebude moct odpustit, ale chtěl bych se srovnat a mít možnost jí znovu pomoct. Tentokrát už opravdu…“ Diego zesmutněl, když si na Lucíu znovu vzpomněl.
„A o jakou práci šlo, nám asi říct nechceš, je to tak?“ Zeptala se terapeutka a Diego jen zavrtěl hlavou. Diego se snažil, aby nikdo nezjistil, kdo ve skutečnosti je. Hlavně i proto, že by ho pod jeho skutečným jménem mohli na klinice znát.
„Takže to děláte kvůli nějaké ženě?“ Zeptala se jedna z pacientek.
„Částečně ano… ale dělám to i kvůli sobě.“ Odvětil Diego. „I když je to těžké…“
„V čem?“
„V tom, že nemůžu utopit svou vinu v alkoholu, musím si ji den co den plně uvědomovat a to není příjemné.“
„Ano ale i tak jsme na tebe moc hrdí, už dva měsíce si nepil a to je rozhodně úspěch.“ Usmála se terapeutka a vyslechli si příběh jednoho z nováčků ve skupině.

Nová linie příběhu:

Monica šla do nemocnice, aby navštívila Sebastiana. Chtěla za ním jít už dřív, ale nebylo to možné. Nakonec vešla k němu do pokoje, všude kolem pípali přístroje a Sebastian nehybně ležel na posteli. Monice se sevřelo srdce, když ho takhle viděla. Od lékaře zjistila, že má Sebastian těžký otřes mozku a několik zlomenin. Měl ale velké štěstí, že to nebylo nic vážnějšího. Zatím se ale od operace neprobral. Po chvíli do pokoje přišel muž, kterého Monica neznala.
„Omlouvám se, nevěděl jsem, že tady někdo je.“ Řekl muž.
„Ne, to ne… to já bych tady asi ani neměla být. Omlouvám se.“ Řekla Monica a chtěla odejít.
„Nemusíte odcházet.“ Řekl muž a podíval se na Monicu. „Vy asi budete Monica, je to tak?“
„Ehm, ano to jsem a vy jste?“
„Já jsem Marcos. Jsem Sebastianův kolega z práce.“ Představil se Marcos.
„Aha, těší mě.“ Podali si ruce.
„Víte, Sebastian je… jak to říct… je to váš velký fanoušek.“
„Cože? Můj fanoušek?“
„Věděl jsem, že to asi vyzní hloupě… ale takhle… Sebastian vás poslouchal často v rádiu a prostě… no…“ Nevěděl jak pokračovat. „Byl do vás asi tak trochu blázen!“
Monica vykulila oči.

Stará linie příběhu:

Daniel a Sandra seděli v kavárně a znovu řešili věci ohledně soudu. Sandra se rozhodla, že se pokusí věci vyřešit co nejlépe k prospěchu Lucíi. Daniel se zase snažil, aby z toho Diego nevyšel co nejhůře. Za poslední dobu se viděli mnohokrát, Sandra totiž chtěla neustále vědět něco o Diegovi a přemýšlela o tom, jak by vše mohla použít proti němu. Nebyla schopná řešit nic jiného.
„Promiň, ale já už k tomu vážně nemám co víc říct. Mám pocit, že chceš ze mě jen dostat nějakou špínu na Diega a i když to na jednu stranu chápu… tak se mi to popravdě moc nelíbí. Rád bych se taky jednou bavil o něčem jiném.“
„Danieli, já vím, že chceš Diegovi pomoct. Ale v tomhle jsme bohužel dost proti sobě. Víš, že já si stojím za tím, aby Diego za svou chybu zaplatil a Lucía si zaslouží po tom všem, aby tenhle případ vyšel v její prospěch!“
„Máš pravdu, musí… ale Diego je i přes to všechno můj dobrý přítel a jsem si jistý, že jeho zmizení nebylo plánované. Jsem přesvědčený, že neutíká před policií a že v něm opravdu nemusíš vidět toho nejhoršího zločince ze všech.“
„Já nevím.“ Kroutila Sandra hlavou. „Je to celé až moc velká náhoda.“
„Já vím, že chceš, aby se případ vyřešil a že nepřítomnost Diega celou věc komplikuje. Ale možná bylo trochu unáhlené, aby po něm pátrala police, celý ten zatykač… Celé se to tím jen zhorší.“
„Já nevím, co mi tím chceš vlastně říct.“ Nechápala Sandra.
„Vím, že to bude znít jako vypočítavost, že si budeš myslet, že chci jen pomoct Diegovi a očistit jméno naší nemocnice. Ale chtěl bych tě opravdu moc požádat o to, abys stáhla obvinění na Diega. Může se to vše vyřešit mimo soud.“
„Nemůžu uvěřit, že tohle říkáš!“ Mračila se Sandra. „Jde ti jen o to, aby tvůj kamarád neskončil ve vězení! Ale za to co udělal, by měl zaplatit!“ Sandra vstala od stolu a chtěla odejít. Daniel ale vstal a vstoupil ji do cesty.
„Počkej prosím.“ Oba se na sebe zadívali.
„Tak to opravdu není. Já chci tvé sestře pomoct a vím, že Diego bude za svou chybu muset zaplatit. Ale jde to i jinak. Už nějaký čas jednám s jedním mým dobrým známým, který se specializuje na operace očí…“
„Ano, už jsi mi o tom říkal.“
„Až se tvá sestra vrátí, chtěl bych, abychom ho všichni společně navštívili a možná by pro nás mohl mít dobré zprávy a tvoje sestra by mohla zase vidět.“
„V čem je háček?“
„V ničem, opravdu bych byl rád, kdyby se tvoje sestra znovu uzdravila. A rád bych pomohl i tobě.“
„Já přece nepotřebuju pomoct!“ Nechápala Sandra. „Tohle všechno děláš jen proto, aby z toho všeho Diego vyšel tak, že se vlastně nic nestalo, protože by Lucía zase viděla.“ Zlobila se Sandra.
„Ale o tom to není…“ Namítal Daniel. „Já prostě jen… vidím, co s tebou celý tenhle případ dělá. Když jsem tě poznal, tak jsi byla… jiná. Od té chvíle co jsem ti o tom řekl, ses hrozně změnila. Nemluvíš o ničem jiném, neřešíš nic jiného… Mám pocit, že jsi…“ Radši větu nedokončil.
„Jaká!?“
„Že jsi tím případem posedlá.“ Dokončil ji nakonec.
„Nemáš právo mě soudit! Vždyť mě ani neznáš! Byla chyba sem chodit. Nejlepší bude, když se uvidíme až u soudu… ale zjevně budeme každý na jiné straně.“ Řekla zhnuseně a odešla. Daniel si povzdechl.

Nová linie příběhu:

„Byl do mě blázen?“ Zopakovala Monica nevěřícně. „Ale vždyť my jsme se prakticky ani neznali.“ Byla Monica v šoku.
Marcos se zmateně podrbal na hlavě. „Asi jsem vám to neměl říkat.“ Přiznal nakonec.
„No teď už mi to řekněte.“ Pobízela ho Monica. „Ten muž mi zachránil život a možná aspoň zjistím, co ho k tomu vlastně vedlo.“
„No…“ Marcos nevěděl jak začít. „Když jsme měli nějakou práci přímo ve firmě, tak jsem ho pořád viděl se sluchátky v uších, první jsem si myslel, že poslouchá nějakou dobrou skupinu, ale později mi řekl, že poslouchá rádio, že poslouchá nějaký váš pořad.“ Pokrčil rameny. „Později jsme si z něj začali dělat legraci, protože u toho vždycky vypadal, no víte jak… prostě tak zasněně. A po firmě se to pak docela rozkřiklo, a když byla nějaká zakázka blízko rádia, tak mu to vždycky všichni přenechávali. Už jsme skoro začali uzavírat sázky, kdy vás konečně pozve na rande.“ Zasmál se Marcos. Monica tomu nemohla uvěřit. „Ale on se tím nikdy nenechal rozhodit. Jo je to fajn chlap. Asi vás teda nakonec na to rande pozval, když jste tady.“ Mrknul na ni. Monica neměla slov.

Stará linie příběhu:

Lucía slyšela známou hudbu a zamířila rovnou do společenské místnosti. Diego hrál na klavír a Lucía se usmála. Chvíli ho poslouchala z povzdálí, nakonec ale došla až ke klavíru a posadila se na lavici vedle Diega.
„Ahoj Andrési.“
Diego přestal hrát. Podíval se na ni a nakonec se usmál. Nakonec zahrál pár tónů na klavír, místo pozdravu. Lucía se zasmála.
„Hovorný jako vždy.“
Od té doby, co Lucía slyšela Diega hrát poprvé, byla ho poslouchat každý den. Několik dní jen poslouchala, později ale šla k němu a snažila se navázat kontakt. Ošetřovatelé ji řekli, že Andrés s nikým nemluví. Diego se bál, že by ho mohla Lucía po hlase poznat, nedokázal ji ale ignorovat a tak později začal reagovat alespoň pomocí různých tónů a kousky písní. Lucíi se to líbilo a tak za ním často chodila a vyprávěla mu různé věci, Diego na to reagoval hudbou a vždy ji při tom pozorně poslouchal. Později se začali vídat i v zahradě, Diego si k ní chodil sedávat na lavičku a mnohdy tam jen mlčky seděli dlouhé minuty.
„Co naše dnešní lekce?“ Pokračovala Lucía a usmívala se. Diego se na ni chvíli jen díval, ale nakonec vzal opatrně její ruce a postupně ji je vedl, aby mohla hrát, ta se při tom usmívala a Diegovi u toho bilo srdce jako splašené. Chvíli takhle společně hráli, nakonec se na sebe oba podívali a hudba utichla. Lucía viděla hodně málo, ale i tak poznala, že se na ni Diego dívá. Lucía zvedla ruku a pohladila ho po tváři, Diega to překvapilo ale ani se nehnul. „I když se mnou nemluvíš, tak je mi s tebou hrozně hezky.“ Řekla tiše, pomalu se k němu přiblížila a políbila ho. Diego jí polibek opětoval.

Lucas právě přišel do nemocnice za Monicou, na chodbě se ale setkal s Maríou, která od ní právě odcházela. Když Lucase viděla, sklopila oči.
„Ahoj.“ Pozdravil ji Lucas.
„Ahoj.“ Odpověděla mu a nastalo ticho.
„Ehm, jak je na tom Monica?“ Zeptal se Lucas po chvíli.
„Spí. Museli jí dát něco na uklidnění. Zjistila, jak je na tom Sebastian a dost jí to vzalo.“
„Asi to byla jen otázka času, kdy se o tom dozví. Je to hrozný, pořád tomu nemůžu uvěřit. Celé je to šílené.“ Kroutil Lucas smutně hlavou.
„To ano…“ Souhlasila María. Celou dobu se mu nedokázala ani podívat do očí.
„Víš, ani jsme neměli příležitost si promluvit o tom…“
„Ehm… víš, já teď docela spěchám, takže… možná jindy, jo?“ Vykoktala ze sebe María a rychle odešla. Lucas se za ní jen smutně díval a nakonec šel do pokoje za Monicou. Dal jí na stůl květiny, posadil se k ní a pohladil ji po ruce.
„Ach jo, sestřičko moje… je mi to tak moc líto.“

Thomas seděl v cele na policejní stanici, pořád před očima viděl scénu, kdy srazil Sebastiana autem a pořád tomu nemohl uvěřit. Za chvíli uslyšel kroky a u cely se zjevila Natasha, hned jak si ji Thomas všiml, vstal a šel k mřížím. Ona ale couvla zpět.
„Konečně jsi přišla!“
„Ano, ale přišla jsem jen proto, že jsem tady před chvílí byla na výslechu.“ Zašklebila se. „Nemohl jsi totiž udělat nic lepšího, než k té tvojí šílené akci použít moje auto.“
„Cos jim řekla?“ Zhrozil se Thomas.
„Pravdu!“
„Jak jsi mohla!?“ Zlobil se Thomas.
„A co jsem měla jiného říct? Vždyť jsi je chtěl oba zabít a s tím já nic mít nechci, tohle já krýt teda rozhodně nebudu!“
„Sakra, Natasho! Jak se z toho teď dostanu!? Spoléhal jsem na to, že jim řekneš, že to byla nehoda!“ Křičel Thomas, Natasha se jen zasmála.
„Tak to ne, každej v tom jedeme za sebe a já rozhodně nebudu napomáhat vrahovi!“
Thomas ji chytil pod krkem a přitáhl blíž k mříži. „Ty jsi ale krysa, jak jsem s tebou vůbec mohl být?“
„Okamžitě mě pusť nebo budu křičet a budeš to mít ještě horší!“ Sykla. Thomas ji nakonec pustil. Natasha se držela za krk a nenávistně se na Thomase dívala. „Musím myslet na sebe a hlavně na své dítě!“ Pohladila se po břiše.
„Cože!? Ty jsi těhotná?“
„Ano. Ale neboj se, stejně není tvoje.“ Ušklíbla se Natasha a dala se k odchodu.
„Ty děvko!“ Křičel za ní Thomas. „Za to mi zaplatíš!“

Diego nakonec polibek ukončil a od Lucíi se odtáhl. Chtěl něco říct, ale v poslední chvíli se zarazil a neudělal to.
„Ehm, omlouvám se.“ Vyhrkla nakonec Lucía a byla trochu zaskočená Diegovou reakcí. „Asi jsem se nechala trochu unést.“ Zesmutněla. Diego ji nakonec pohladil po ruce, vzal jí ji a políbil ji na hřbet ruky. Lucía se trochu pousmála, Diego se na ni ještě chvíli díval, ale po chvíli vstal a odešel. U dveří se ještě jednou otočil a váhal, jestli se k ní vrátit, ale nakonec to neudělal. Lucía byla z celé situace zmatená a smutná.

Nová linie příběhu:

„No a ten den co se to stalo, Sebastian říkal, že zjistil něco vážného a že musí jet něco zařídit. Ale víc fakt nevím.“ Pokrčil Marcos rameny.
Monica se smutně dívala na Sebastiana a hlavou jí běželo tisíc myšlenek najednou. „A co jeho rodina, je tady?“
„Jeho rodiče prý dost cestují, momentálně ani nejsou ve Venezuele. Ale měli by se co nejdřív ukázat.“
„A co třeba jeho… no… přítelkyně?“
„Paní…“
„Slečno.“ Opravila ho Monica.
„Jo jasně no, vy jste se vlastně to… no nic… takže slečno… už jsem vám přece říkal, že jste se mu líbila vy. S tou jeho ex to prý nějak nedopadlo, ale o ní nějak nemluvil.“ Na chvíli se odmlčel a sledoval, jak se Monica dívá na Sebastiana. „Já už budu muset jít na šichtu, tak kdyby se třeba probral už, tak… že ho zdravím jo? Tak se mějte.“ A rychle zmizel z pokoje. Monica už ho skoro ani nevnímala, nemohla se přestat dívat na Sebastiana. Nakonec se k němu posadila a stále ho sledovala. Vzpomínala na všechny jejich setkání, přemýšlela nad tím, co jí Marcos řekl a nakonec i nad tím, co se stalo na její svatbě.
„Jak jen ti za to co jsi pro mě udělal, poděkuju?“ Řekla Monica tiše a chytila ho za ruku.
„Co třeba polibek?“ Řekl Sebastian chraplavým unaveným hlasem a pomalu otevřel oči.