„Miluješ mě?“ Zeptala se Lucía překvapeně.
Diegovi v tu chvíli došlo, co vlastně řekl a taky si uvědomil, že je to pravda kterou si sám nechtěl dlouho přiznat. „Ano…“ Řekl po chvíli. Než stihla Lucía něco říct, pokračoval. „Jenže na tom nezáleží, protože ty si zasloužíš být s někým jiným a ne s člověkem jako jsem já.“ Dodal smutně a odstoupil od Lucíe.
„O tom si ale můžu snad rozhodnout sama, nebo ne?“ Namítla Lucía a znovu udělala krok k němu. Byli tak blízko sebe, že se Lucíi rozbušilo srdce ještě o kousek víc. „Je to strašně zvláštní, i když jsme spolu nikdy dřív nemluvili, tak cítím… cítím se s tebou tak hezky. A vím, že je mezi námi něco víc. To nemůžeš popřít.“ Pokračovala a chvějící se rukou se dotkla Diegovi tváře. Ten ji nakonec ruku chytil a smutně se na ni díval.
„Věř mi, že kdybys mě opravdu znala… nikdy bys to neřekla.“
„Tak mi dovol tě poznat.“
„Lucío… já jsem alkoholik, udělal jsem… velkou chybu, kterou už nemůžu vrátit zpět, a ty si zasloužíš lásku, strašně moc si ji zasloužíš… protože jsi úžasná bytost. A já si někoho jako ty prostě nezasloužím. Jsem prostě špatný člověk!“ Kroutil Diego hlavou. Věděl, že kdyby Lucía i kdyby jen tušila, kdo skutečně je a co jí způsobil, nikdy by k takovému rozhovoru nedošlo.
„Jenže já vím, že nejsi špatný člověk! Dokázal jsi mi to už několikrát a nepotřeboval jsi pro to slova. Když jsem tě slyšela hrát na klavír, věděla jsem, že takovou krásnou hudbu nemůže přece hrát někdo, kdo by měl zkaženou duši. Cítila jsem, že jsi na tom stejně jako já, že se ti stali zlé věci a potřebuješ někoho, s kým bys na ně mohl zapomenout… A taky vím, že jsi tady a svůj problém s alkoholem řešíš. Že ti to není jedno! A i když jsi něco provedl, možná je možnost jak bys svou chybu mohl aspoň trochu napravit.“
„O to se snažím už dlouho a stejně vím, že je to málo. Že nikdy nebudu moct smazat to, co jsem provedl. Nikdy mi to ta osoba neodpustí…“ Dodal smutně. „Ty mi to nikdy neodpustíš.“ Říkal si v duchu.
„Ale to nemůžeš vědět.“
„Já to ale vím…“
„A zeptal ses té osoby? Vysvětlil jsi jí to?“
„Ne… tady není co vysvětlovat. Byl jsem idiot a to co jsem udělal… to se prostě odpustit nedá.“ Diego od Lucíe odstoupil a odešel k oknu. „Už budu muset jít.“ Dodal po chvíli ticha.

Sandra seděla na policejní stanici, zajímalo ji, jak jde pátrání po Diegovi.
„Slečno Delgadová, máme pro vás dobré zprávy. Máme informace o tom, že pan Vargas před časem odletěl do Medellínu v Kolumbii. Jen nevíme, kde přesně se zdržuje a jestli tam vůbec stále je.“
„Cože!? Tam je ale zrovna i Lucía!“ prohlásila Sandra šokovaně.
„Opravdu?“
„Ano, to jistě není náhoda! Určitě tam moji sestru sleduje nebo něco horšího!“
„Vaše sestra je v léčebně je to tak?“
„Ano a určitě tam bude i Diego! Musíte to okamžitě prověřit.“ Naléhala Sandra, policista okamžitě začal jednat.

Lucía se tvářila zklamaně a byla smutná. „Takže ty mi řekneš, že mě miluješ a pak prostě jen tak odejdeš a už se nikdy neuvidíme? Očividně to tedy není ani trochu pravda!“
Diego si povzdechl. „Zapomeň prosím na to, co jsem řekl…“
„Jasně…“ Řekla Lucía a neměla daleko do pláče. „Tak si teda běž. Sbohem…“
Diego se otočil a sledoval Lucíu. Když mu došlo, že by ji měl opravdu vidět naposledy, svíralo se mu z toho srdce. Nakonec k Lucíi přistoupil a dlouze ji políbil, Lucía mu jeho polibek ihned opětovala. Nakonec ale Diego polibek ukončil, smutně se jí zadíval do očí a při tom se mu samotnému leskly slzy v očích, stejně jako Lucíi. „Promiň.“ Řekl nakonec a rychle z pokoje odešel. Lucía se naplno rozplakala a schoulila se do postele.

„Bohužel, žádný pacient pod jménem Diego Vargas tady není.“ Ujistila recepční policistu, který ji volal, aby prověřil, jestli se Diego zdržuje v léčebně.
„Dobře, děkuji vám.“ Ukončil policista hovor a oznámil informace Sandře, která se nechtěla z policejní stanice hnout.
„Tak možná není přímo v léčebně, ale jistě je někde poblíž a špehuje mojí sestru, jsem si tím více než jistá!“ Zlobila se Sandra.
„Slečno Delgadova, jelikož jde o jiný stát, není možné, abychom naslepo vyjeli do léčebny ověřit, jestli tam skutečně je nebo není. Podnikneme ale všechny kroky k tomu, abychom zajistili bezpečnost vaší sestře. Spojíme se s kolegy v Kolumbii.“
„Na to ale není čas. Zajedu tam tedy sama a sestru odvezu. Lucía se konečně musí dozvědět, co se tady děje.“ Prohlásila Sandra a okamžitě opustila kancelář.

Kdykoliv to aspoň na chvíli šlo, byla Monica u Sebastiana. Většinou u něj nemohla zůstávat moc dlouho, sama stále byla pacientem v nemocnici. Monica u něj seděla a četla mu nějakou knihu. „Doufám, že se ti líbí. Je to má oblíbená.“ Pousmála se a pokračovala ve čtení.

Nová linie příběhu:

Lucía si prohlížela fotky z posledního focení, ale nedokázala se na svou práci pořádně soustředit. O tom že je těhotná zatím nikomu neřekla. Po chvíli ji přinesla Sandra kávu.
„Ahoj, tady máš kafe.“ Položila jí ho na stůl. „Budeš ještě něco potřebovat?“
„Ehm, díky. Já… asi si dnes nedám.“
„Opravdu? Vždyť většinou bez kafe neuděláš ani krok.“ Zasmála se Sandra.
„Asi mě dnes nějak přešla chuť.“ Řekla Lucía smutně.
„Děje se něco?“ zeptala se Sandra starostlivě.
„Ne… nebo… ne… všechno je v pohodě.“
„Moc to tak nevypadá.“ Sandra si sedla naproti Lucíe. „Víš, že mě se můžeš svěřit s čímkoliv.“ Chytila Lucíu za ruku a ta se na ni smutně usmála.
„No víš…“ Na chvíli se odmlčela. „Já jsem těhotná.“ Oznámila Lucía sestře.
Sandra byla dost překvapená. „Opravdu? Wau. Tak to gratuluju!“ Usmála se na ni Sandra a šla sestru obejmout. Lucía vypadala pořád smutně. „Ale copak, není to dobrá zpráva?“
„Přiznám se, že nevím. Moc jsem s tím nepočítala a je tady ještě jedna věc, která to celé komplikuje.“
„Raul. Jasně… to docela chápu… on není zrovna, hmmm… no rodinný typ. Jak na to vůbec reagoval?“
„Ještě o tom neví, ale nejde jen o tohle… jde i o něco dalšího.“
„A o co?“
„Nejsem si jistá, jestli je opravdu jeho.“ Řekla Lucía vážně a zahanbeně sklopila oči.
„Cože?“ Byla Sandra v šoku.

Sebastian ležel na pokoji, měl zavřené oči a poslouchal rádio. Monica byla zrovna ve vysílání.
„Věříte na anděly strážné? Ne? Já od jistého dne ano. Možná jsou skutečně mezi námi lidé, kteří dávají pozor na to, aby se vám nic nestalo. Možná je to někdo, o kom nemáte ani tušení a možná jste vy sami pro někoho takový anděl strážný.“ Mluvila Monica do éteru a usmívala se při vzpomínce na Sebastiana, ten ji poslouchal a nemohl se úsměvu také ubránit.
„Ráda bych další píseň věnovala tomu mému andělu strážnému, protože dnes jsem si už stoprocentně jistá, že andělé i v dnešní uspěchané a moderní době existují… Děkuju za to. Opravdu.“

Lucía řekla Sandře o tom, co se stalo v den jejich svatby a jak dopadla její svatební noc, kterou strávila s úplně cizím mužem.
„Páni.“ Vydechla Sandra překvapeně. „Tak tohle je…“
„Já vím, je to hrozný.“ Styděla se Lucía. „Nejradši bych si za to dala pár facek.“
„Ale ne, to neříkej. To se prostě může stát… a po tom jak se Raul zachoval. No úplně se ti asi nedivím.“ Zesmutněla Sandra. „Ten chlap si tě vůbec nezaslouží!“
„Ale je to můj manžel a tohle…“ Zakroutila Lucía hlavou. „Tohle mi asi jen tak neodpustí, ani nevím, co mám vlastně dělat.“
„A co ten muž?“
„Já nevím, byl mi takový povědomí, ale jinak nemám nejmenší tušení, kdo to byl a nejspíš už to ani nikdy nezjistím.“
„Možná bychom to mohli aspoň zkusit, pomůžu ti!“
„Nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad.“
„A proč ne?“
„Nejspíš si myslí, že jsem jen nějaká coura, co leze chlapům do postele a teď bych za ním měla jít a říct mu: Jé ahoj, my jsme se spolu v Las Vegas vyspali, vzpomínáš si? No náhodou jsem zjistila, že jsem těhotná a možná je to tvoje. Co na to říkáš?“ pronesla Lucía se značnou dávkou ironie. „Beztak to už určitě dávno hodil za hlavu, kdo ví, kdo to vlastně byl.“
„Možná ale nehodil a možná by tě taky rád našel.“ Navrhla Sandra. Lucía vypadala zoufale. Sandra ji znovu pevně objala.

Stará linie příběhu:

María Elisa právě odcházela z práce domů, když za sebou uslyšela známý hlas. „Počkej.“ Volal na ni Lucas.
„Lucasi?“ Otočila se na něj. „Co tady děláš?“
„Opravdu už si s tebou potřebuju promluvit.“ Zastavil se u ní.
„Já ale nevím, o čem bys chtěl mluvit.“
„Myslím, že víš a proto se mi snažíš vyhýbat.“
„Já… se ti přece nevyhýbám…“ Snažila se María z celé věci vymluvit. Lucas ji ale chytil a zadíval se ji do očí.
„Vysvětli mi, proč jsi tehdy tak utekla, když jsme se potkali? Proč jsi neřekla jediné slovo a vrátila ses sem. Po tom, co se mezi námi stalo? Hm? Copak to pro tebe nic neznamenalo?“
María se mu nedokázala do očí dívat dlouho. „Já… prostě jsem…“ Koktala.
„Hele pokud to pro tebe byl jen takový úlet, mohla jsi mi to říct rovnou.“ Řekl Lucas smutně. „Ale bylo by to rozhodně lepší, než abys utekla a začala mě ignorovat.“
„Nebyl to pro mě jen úlet!“
„Tak proč jsi teda odešla bez jediného slova?“
„Protože… prostě vím, že mezi námi nic být nemůže! Zapomeň na to ano? Prosím.“
„Ale jak bych mohl? Proč by mezi námi nemohlo nic být?“
„Já pro tebe prostě nejsem dost dobrá!“
„Cože? Ale jak jsi na tohle přišla?“
„Prostě to vím, všichni to ví, že jsem jen ta holka z problémové rodiny, která nikdy nic pořádného nedokázala. Ta holka, která je určitě celá po rodičích a jen každého přivede do problémů.“ Řekla smutně.
„Ale vždyť, já si přece nic takového nemyslím… je pravda, že jsi to měla dřív těžký, ale už jsi dávno jinde.“
„Ne Lucasi, tvoje rodina by nikdy nepřijala někoho, jako jsem já.“
„To přece nemůžeš vědět!“
„Ale vím, já to vím. Vždycky mě nesnášeli a vždycky to tak bude. Zapomeň na mě, zapomeň na to, co se stalo. S někým jako jsem já, nemůžeš ztrácet čas, tebe je pro mě škoda.“ Prohlásila vážně a rozběhla se k zastávce autobusu, kam zrovna přijížděl autobus.
„Počkej!“ Volal na ni Lucas a rozběhl se za ní. Už ji ale nestihl. Smutně se díval, jak María odjíždí pryč.

Bylo pozdě v noci, Diego seděl u klavíru, ale nebyl schopný zahrát jedinou notu. Vedle klavíru ležela jeho taška se sbalenými věcmi, ráno měl léčebnu opustit. Chtěl odejít nejlépe hned, ale nebylo možné takhle pozdě areál opustit. Všude bylo ticho a klid, všichni už dávno spali. Ale Diego přemýšlel o tom, co bude dělat dál. Věděl, že nemá kam jít, věděl, že do práce se vrátit nemůže a že jakmile opustí areál léčebny, bude z něj prakticky bezdomovec. Nakonec začal hrát, melodii, která přesně vystihovala jeho aktuální pocity. Melodie byla hodně smutná. Společenská místnost byla od všech pokojů docela daleko, i tak ale po dohrání písně radši už dál nehrál, aby někoho neprobudil. Zamyšleně seděl u klavíru, když se ho najednou někdo dotkl na rameni. Diego se vylekal, ale neotočil se. Stála za ním Lucía a nakonec sjela oběma rukama po jeho hrudi a v podstatě ho zezadu objala a přitiskla se k němu.
„Tak hezky voníš.“ Pronesla tiše. Diego jen zavřel oči a nakonec ji pohladil po rukou, které kolem něj měla omotané. Zůstali tak několik dlouhých minut, ani jeden nic neřekl.
Diego ale nakonec ticho prolomil. „Já budu muset…“
Lucía ho ale přerušila. „Šššš…“
Diego se nakonec opatrně vyprostil z jejího objetí, překročil lavici a stál naproti Lucíí, ta se k němu ale znovu přiblížila, Diego couvl, ale narazil do lavice, kde předtím seděl. Lucía do něj trochu popostrčila a tak se nakonec znovu musel posadit. Lucía byla u něj tak blízko, že po hmatu byla schopná poznat, kde Diego přesně sedí a obkročmo si sedla na jeho klín a nakonec ho začala líbat. Diego byl z celé situace dost překvapený, ale polibky jí nedokázal, neopětoval, objal ji, aby nespadla. Nakonec Lucía polibek ukončila a zasmála se.
„Ty jsi pila?“ Zeptal se Diego šokovaně.
„Jen trošku.“ Přiznala Lucía a objímala přitom Diega kolem krku. „Říkala jsem si, že pak bych ti možná mohla chutnat i já.“ Pronesla vážně a nakonec se znovu zasmála. Diego se zamračil. „Ale no tak…“ Pokračovala Lucía. „Nemůžeš se na mě zlobit.“
„Tohle není správné. Už bych měl jít.“ Pronesl Diego, ale Lucía se od něj nechtěla ani hnout.
„A to se se mnou ani hezky nerozloučíš? Copak mě nechceš?“ Řekla chtivě a znovu ho začala líbat. Diego ji nedokázal dlouho odolávat a nakonec ji polibky vášnivě opětoval.

Sandra právě čekala na letišti na letadlo do Kolumbie, aby v léčebně vyzvedla svou sestru. Lucía měla už sama za pár dní jet zpět do Caracasu, Sandra se ale bála o její bezpečnost. Byla rozhodnutá, že jí musí říct pravdu, kterou se před ní už několik týdnů snažila zatajit. „Musím ji říct, že viník toho všeho, čím si musí procházet je Diego Vargas. A ten za to musí zaplatit.“ Pomyslela si nenávistně.

Lucía a Diego se spolu vášnivě líbali, Lucía mu seděla na klíně a měla kolem něj omotané nohy, Diego ji nakonec vzal a odnesl ji na pohovku, která byla kousek od nich. Oba v tu chvíli zapomněli na celý svět, na všechny problémy a jen se soustředili jeden na druhého. Lucía chtěla Diega začít svlékat, ale moc jí to nešlo. Nakonec ji s tím Diego pomohl a začal svlékat i Lucíu. Oba se mazlili na pohovce a vášnivě se líbali. Nakonec vše přešlo v jejich první milování.