Lucía spala a Diego ji hladil, sledoval jí, jak spí a cítil hrozné výčitky svědomí, že nechal situaci dojít tak daleko, na druhou stranu se ale cítil i šťastně, protože i přes všechny problémy a komplikace Lucíu miloval. Venku byla stále tma, ale vědět, že není nejlepší nápad zůstávat s ní ve společenské místnosti. Po chvíli vstal, oblékl se, vzal Lucíu, která byla zamotaná v dece, a odnesl ji do jejího pokoje. Lucía cestou něco mručela ze spaní, ale pořádně se neprobudila. Poté se ještě vrátil pro její oblečení a donesl ji ho do pokoje, tentokrát už sebou měl i své věci. Díval se na Lucíu jak spí, než odešel, vytáhl z tašky několik dopisů a položil je na noční stolek. Věděl, že si je Lucía nebude moct přečíst, ale i tak doufal, že jednoho dne bude moct. Ještě chvíli se díval na Lucíu, poté ji dal pusu na čelo a odešel z pokoje.

Diego vyšel z hlavní brány a v tu chvíli vůbec nevěděl, co dál. Poslední peníze co mu zbyli, měl na letenku zpět do Caracasu. Nebyl si ale jistý, jestli se vůbec chce vracet. V tu chvíli nevěděl co se svým životem. Šel bezmyšlenkovitě dál a dál, hlavou mu běžel každý moment, kdy se miloval s Lucíou a nedokázal ji pustit z hlavy. Nakonec se zastavil u silnice a začal stopovat. Po chvíli mu zastavil jeden řidič, Diego k němu nastoupil a jel neznámo kam.

„Co to má znamenat?“ Probudilo Lucíu hlas jedné z ošetřovatelek. Lucía jen překvapeně zamrkala, vůbec nevěděla kde vlastně je. Chvíli se bála, že ji a Diega našli ve společenské místnosti, pak ale zjistila, že leží v posteli a sama. „Víte, že alkohol je zde zakázaný.“ Pokračovala ošetřovatelka, která byla Lucíu zkontrolovat ale našla tam několik prázdných skleniček s alkoholem, které měla Lucía z letadla. Lucía vůbec nevěděla, co na to má říct.
„Ehm, já omlouvám se.“ Vykoktala ze sebe najednou.
Ošetřovatelka ještě měla nějaké poznámky, ale Lucía ji stejně neposlouchala. Přemýšlela, jestli se ji včerejší noc jen zdála nebo se to skutečně stalo. „A mimochodem.“ Pokračovala ošetřovatelka. „Na recepci čeká vaše sestra.“
„Cože? Jak to?“ Nechápala Lucía.
„Přijela si pro vás. Prý jde o něco vážného.“ Oznámila ji a Lucíi přeběhl mráz po zádech, vůbec nevěděla, co čekat.

„Jak se cítíte?“ Zeptal se lékař Monicy, ta jen pokrčila rameny.
„Asi líp. Nejspíš. Snad.“ Odvětila Monica.
„Za týden bychom vás už mohli pustit domů, ale do práce se ještě nebudete moct vrátit. To vidím ještě na několik dní na domácí léčbu.“
„Dobře.“
„Stejně mám takový pocit, že vás tady stejně budeme mít každý den znovu.“ Poznamenal doktor spíše pro sebe.
„Momentálně to jediné, co mě zajímá je člověk, co leží o pár pokojů dál…“ Řekla Monica smutně.

Lucía se oblékla a jedna z ošetřovatelek ji vzala do místnosti pro návštěvy. Sandra Lucíu hned objala.
„Ach sestřičko, tak ráda tě vidím! Jsi v pořádku? Není ti nic?“
„Co se děje, Sandro? Děsíš mě!“ Zeptala se Lucía vyděšeně.
„Stalo se tolik věcí. Ale řeknu ti to až jinde, teď je nejdůležitější abychom odsud rychle odjely.“
„Ale vždyť já se mám přece vracet až za týden. O co tady jde?“ Nechápala Lucía.
Nakonec obě odešly do pokoje Lucía a Sandra začala balit její věci. „Opravdu jsem ti to nechtěla oznámit takhle, ale už musím.“ Odmlčela se Sandra.
„Tak už mluv, co se stalo?“
„Vyšetřování tvého případu přineslo výsledky, nakonec šlo opravdu o pochybení ze strany nemocnice! Je to jejich vina, že operace nevyšla!“
„Cože?“ Byla Lucía v šoku.
„Ano, je to tak. Je mi to moc líto, ale už se ví, co se stalo. Doktor co tě operoval, byl totiž při zákroku opilý! Zjistilo se, že je to alkoholik a při tvé operaci byl opitý!“ Oznámila Sandra Lucíi, ta byla v šoku. „A dokonce se ví, kdo to byl.“ Dodala nakonec.
„Kdo?“
„Ten doktor, ten doktor jak jsi na něj po operaci vždycky tak zvláštně narážela – Diego Vargas!“

Nová linie příběhu:

„Jste tady.“ Usmál se Sebastian, když Monica vešla do pokoje.
„Ano.“ Usmála se Monica a šla k němu. „Něco jsem vám přinesla.“ Řekla a začala z tašky vytahovat nějaké ovoce a sladkosti.
„To jste si ale nemusela dělat škodu.“ Řekl Sebastian.
„Vždyť to nic není.“ Usmála se Monica. „Za to co jste pro mě udělal, je tohle opravdu drobnost.“
„Možná to vyzní drze…“ začal Sebastian. „A vím, že byste to měla nabídnout spíš vy. Ale nemohli bychom si přece jen začít tykat?“ Zeptal se Sebastian.
„No jasně, já jsem hloupá vůbec mě to nenapadlo.“ Zasmála se Monica.
Sebastian k ní natáhl ruku, druhou měl v sádře. „V tom případě, já jsem Sebastian.“ Usmál se na Monicu. Monica mu podala ruku a oba se na sebe podívali, Monice se rozbušilo srdce.
„No a já jsem Monica.“ Řekla Monica a dala mu rychlou pusu. Sebastian se zatvářil překvapeně a Monica se začervenala. Než ale stihl kdokoliv cokoliv říct, otevřeli se dveře pokoje a vešli do něj rodiče Sebastiana.
„Ach chlapče!“ Začala jeho máma sotva vešla, hned šla k Sebastianovu a opatrně ho objala.
„Ahoj mami.“ Přivítal se s mámou a pak i se svým tátou.
Jeho otec se pak podíval na Monicu. „Asi jsme přišli nevhod, že? Omlouváme se, ale právě jsme přijeli z letiště a chtěli jsme Sebastiana vidět.“ Omlouval se jeho otec.
„To je samozřejmě v pořádku!“ Vyhrkla Monica. „Já vás nebudu rušit.“ A rychle z pokoje odešla.
„Tak jak je ti? Co se vlastně stalo?“ Zeptala se Sebastiana jeho matka. Sebastian jim začal vyprávět, co se před pár dny odehrálo.

Stará linie příběhu:

„Cože?“ Nechápala Lucía. Byla z toho všeho pořád v šoku.
„Jo, ten doktor co ti dal Piškota, ten co se záhadně objevil u nás v bytě nebo tenkrát na cvičišti! Jistě tě sledoval, nejspíš se ti chtěl vetřít do přízně. Nejspíš proto, abys proti němu nešla, když by pravda vyšla najevo!“ Zlobila se Sandra, dál balila věci Lucíe, vzala i dopisy od Diega a dala je do tašky mezi ostatní věci.
„Já… vím, koho myslíš… ale co… co to má společného s tím odjezdem?“
„To je právě to! Po tom co vyšlo najevo, jak to celé bylo, po něm začala pátrat policie, protože o něm nikdo dlouho nic neví! Nejspíš věděl, že se na to brzy přijde a tak utekl. Nejhorší ale je, že jsem včera zjistila, že odjel také do Medellinu a nejspíš se tě snažil najít!“ Lucía pořád byla dost zmatená, snažila se vstřebat všechny informace. „Nevím, jak zjistil, že jsi tady, ale myslím si, že se tě možná bude snažit vyhledat a možná tě nějak umluvit, nějak tě zmanipulovat aby neproběhl soud. Ještě štěstí, že se mu to zatím nepovedlo…“
Lucíi hlavou běžely všechny momenty, které s Diegem zažila, jak na něj po operaci narážela všude možně.

„Ne! Pusťte mě! To není pravda.“ Křičela Lucia nepříčetně.
„Myslíte, že vám bude líp, když se přesvědčíte, že je to pravda!?“ Zeptal se ji Diego, ale ona ho vůbec nevnímala, najednou poradila a chtěla seskočit z postele a Diego se ji snažil uklidnit.
„Nechte mě být!“ Vykřikla na něj a snažila se ho odstrčit. Když se jí to trochu podařilo, seskočila na zem, ale zamotala se jí hlava a sesypala se k podlaze. Diego ji na poslední chvíli chytil a upadli na podlahu oba. Diego ji držel v náručí a Lucia plakala.


„A co tady děláte? Kdo vás sem pustil?“ Zeptala se Lucía a rychle vstala. Byla nervózní, když byla sama v bytě s někým neznámým a nemohla ho vidět. Přesto se jí zdál jeho hlas povědomý.
„Jen jsem se přišel přesvědčit, že jste v pořádku. Nepřišla jste na kontrolu.“ Vymluvil se Diego.


Lucía chtěla odejít z ordinace, narazila ale na Diega, který stál kousek od ní. Když ucítila jeho dotek, tak znervózněla.
„Omlouvám se.“ Řekli oba zároveň a snažili se jeden druhému vyhnout, ale zamotali se ještě víc. Diego se díval na Lucíu a vůbec nevěděl, co říct, najednou nechtěl, aby Lucía odešla. Ona byla z Diegovy společnosti dost zmatená a ani se nesnažila odejít.
„Proč nic neříkáte?“ Zeptala se Lucía po chvíli, aby prolomila ticho.
Diego chtěl něco říct, ale místo toho se k Lucíi naklonil a políbil ji. Lucía byla v první moment v šoku, ale jeho polibek opětovala.


„Nechci, abyste se kolem mě neustále motal. Je to jasné? Už mě nevyhledávajte!“ Lucía se otočila a dala se k odchodu. Diego byl z toho smutný a sám nechápal proč. Lucía šla po parkovišti, i když vůbec nevěděla kde je. Sundala si brýle a znovu ji zasáhlo, že nevidí absolutně nic. Připadala si najednou hrozně dezorientovaná. Zastavila se kousek od jednoho zaparkovaného auta. Diego se podíval jejím směrem a rozběhl se k ní. Strhnul ji stranou, zrovna ve chvíli kdy auto u kterého stála, začalo couvat a málem ji srazilo. Diego držel Lucíu v náručí a ta byla v naprostém šoku a celá se klepala. Diego ji odhrnul vlasy z obličeje a poprvé se jí zadíval do očí.

„Lucío? Posloucháš mě? Jsi v pořádku?“ Vyrušila Sandra Lucíu z myšlenek.
„Co… co jsi říkala?“
„Že už mám sbalené všechny tvé věci a jestli můžeme jít. Dlouho jsi nereagovala. Chápu, že je to celé dost šokující a mrzí mě, že jsem ti to neřekla dřív, ale nechtěla jsem tě stresovat.“
Lucía chvíli mlčela. „Říkala jsi… že Diego je alkoholik?“ Zeptala se nervózně.
„Ano a kvůli tomu taky zvoral tvoji operaci!“
Lucíi se vybavila další vzpomínka a začalo ji všechno docházet.
„Lucío… já jsem alkoholik, udělal jsem… velkou chybu, kterou už nemůžu vrátit zpět, a ty si zasloužíš lásku, strašně moc si ji zasloužíš… protože jsi úžasná bytost. A já si někoho jako ty prostě nezasloužím. Jsem prostě špatný člověk!“ Kroutil Diego hlavou.
Lucíi v tu chvíli došlo, proč se ji hlas Andése zdál povědomí. Tehdy ji to ale vůbec nedošlo, ani ji nenapadlo, že by Andés byl někdo, koho znala už dřív. Ale Diego byl ve stejném městě a ji konečně do sebe zapadli všechny události. Lucía celá zbledla a třásla se. „Ne… To není možné…“ Rozplakala se.
„Sestřičko, co se děje?“ Rychle ji Sandra objala. Lucía ji ale momentálně nebyla schopná nic vysvětlit.
„To snad není možný…“ Plakala zoufale.

O dva týdny později

Nová linie příběhu:

Kdykoliv měla Monica chvíli, zašla za Sebastianem. Jeho stav se lepšil, ale samozřejmě to chtělo ještě čas, aby se zahojili všechny jeho zranění. Kromě zlomené ruky, měl zlomená i dvě žebra, otřes mozku a pár méně vážných zranění. Monica mu chodila číst nebo spolu chodili na procházky, první musel být Sebastian na vozíku, což se mu moc nelíbilo, ale později začal chodit na krátké procházky po svých. Právě spolu byli na další procházce a Monica ho stále starostlivě sledovala.
„Vážně bych byla radši, kdybys byl na vozíku, aspoň bych se nemusela bát, že se ti něco stane.“ Poznamenala starostlivě.
„No tak to ani náhodou, když bych si měl vybrat, tak bych se radši projel na motorce.“ Namítl Sebastian. „Navíc je mi už mnohem líp.“ Dodal a usmál se na Monicu. „Ve tvojí přítomnosti se uzdravuju asi rychleji.“ Zasmál se.
„Ale ještě pořád nejsi úplně zdraví a já nechci, aby se ti něco stalo.“
„To máš o mě opravdu takovou starost?“ Usmál se na ni.
„Jistě. Už takhle můžu za to, že se ti vůbec něco stalo!“ Zesmutněla.
„To už jsme ale řešili. A víš moc dobře, že i kdybych věděl, co se stane, tak to udělám znovu a neváhám ani vteřinu.“
„To já jsem ale měla být ta, co by tady chodila zafačovaná obvazy a ne ty.“
Sebastian jen kroutil hlavou. „Už takové věci neříkej, já jsem rád, že jsi v pořádku a nic se ti nestalo!“ Nakonec se spolu posadili na lavičku.
„Dobře… ale stejně ti to nikdy nebudu moct dostatečně splatit a dostatečně ti za to všechno poděkovat.“
„Děkuješ mi skoro pokaždé, když se vidíme. A víš, že to opravdu dělat nemusíš.“
„Já vím, ale prostě si nemůžu pomoct. Chci, abys věděl, že to pro mě moc znamená.“
Sebastian chytil Monicu za ruku. „Už stačí. Ano? Já to vím. Už mi prosím znovu neděkuj a už i to hlavně nevyčítej! To co se stalo, se prostě asi stát mělo a já nelituju toho, že jsem před to auto skočil. Nakonec zranění se zahojí a jsme oba v pořádku a to je to hlavní.“
„Dobře, asi máš pravdu.“ Souhlasila nakonec Monica.
„I tak bych ale něco rád věděl…“ začal Sebastian po chvíli.
„Ano a co?“
„Tohle všechno… to že za mnou tak často chodíš… Je to jen z vděku anebo…“ Odmlčel se a radši se podíval jinam. „Nebo víš co, zapomeň na to.“ Řekl nakonec.
„Pokračuj.“
„Ne, to se beztak nehodí. Vím, že toho máš teď sama moc a po tom všem. Je to hloupost. Stejně nejspíš odpověď znám.“ Zesmutněl.
„Nechodím za tebou jen z vděku…“ Začala po chvíli Monica. „Ze začátku to tak možná bylo, cítila jsem, že bych ti to měla nějak splatit. Ale potom jsem se těšila pokaždé víc a víc, že se znovu uvidíme.“ Přiznala nakonec. Sebastian se na ni podíval. „Já… teď je toho nějak moc, musím řešit nové bydlení a taky se brzy začne projednávat celá ta věc s Thomasem…“
„Jo, já vím… říkal jsem, že se ptám nejspíš nevhod.“ Souhlasil Sebastian. „Jenže… víš… já tě mám moc rád… a prostě bych jen rád věděl, jestli tě uvidím i potom, co z téhle nemocnice vyjdu…“
„Určitě ano! Vždyť jsme přece přátelé. Samozřejmě, že se budeme vídat i potom.“ Prohlásila Monica. Sebastian se pousmál, i když přátelství nebylo zrovna to, co k Monice cítil. Věděl ale, že je to pro Monicu všechno ještě až moc čerstvé.

Stará linie příběhu:

Rodiče Lucíe se přestěhovali do Caracasu, kde si pronajali velký byt. Lucía začala bydlet s nimi, do doby než se vyřeší věci ohledně operace. Sandra mezitím zůstala v bytě Lucíe. Lucía seděla ve svém pokoji, na posteli ležel i Piškot, který spal a měl opřenou hlavu o Lucíinu nohu. Lucía ho hladila a byla myšlenkami úplně jinde. Nikomu neřekla o tom, co se v léčebně stalo, své stavy svedla na to, že ji vzalo zjištění, jak došlo k tomu, že se její operace nepovedla. Pravda ale byla, že ji ještě víc vzalo to, co se mezi ní a Diegem stalo potom. Byla na Diega naštvaná, za to všechno co se stalo, za to že ji lhal a vydával se za Andése. Přesto ale nemohla zapomenout na to, jak byl s ní, když to potřebovala. „Byla to celou dobu jen snaha, aby mě zmanipuloval nebo se do mě skutečně mohl zamilovat?“ Tato otázka ji nedala spát.

Nová linie příběhu:

Lucía chodila nervózně po pracovně sem a tam.
„Dnes večer mu to už musím říct. Raul se dnes vrací ze služební cesty a já už to dál nevydržím!“ Prohlásila Lucía.
„A co všechno mu chceš říct?“ Zeptala se Sandra.
„To nevím, nejsem si ani jistá jak bude reagovat na to, že jsem těhotná. Natož jak by reagoval na to, že možná není otec.“
„Jsi opravdu rozhodnutá si to dítě nechat?“
„Samozřejmě.“ Neváhala Lucía ani vteřinu. „Nikdy bych nebyla schopná jít na potrat. To malé za to nemůže a tu kaši jsem si navařila sama.“
„Já tě obdivuju. Přiznám se, že sama nevím, jak bych se v takové situaci zachovala.“
„Bude to asi ještě dost složité… ale víš, že jsem děti vždycky chtěla… i když je pravda, že takhle jsem to tedy rozhodně neplánovala. Navíc… je tady pořád možnost, že je Raula.“
„Co že je moje?“ Zeptal se Raul, který se právě objevil u Lucíe v pracovně. Lucía v tu chvíli úplně zbledla.