Lucía se Sandrou se na sebe podívaly. „Ehm, já nechám vás o samotě.“ Vykoktala ze sebe Sandra a odešla z pracovny. Předtím než zavřela dveře, se na Lucíu ještě soucitně podívala.
„O co tady jde?“ Nechápal Raul. „O čem jste to mluvily?“
„No my jsme řešily jednu takovou věc. Chtěla jsem ti o ní říct až doma, ale když už jsi tady…“ Snažila se Lucía oddálit chvíli, kdy řekne Raulovi o svém těhotenství.
„Tak nechoď kolem horké kaše a mluv.“
Lucía se zhluboka nadechla. „Před nějakou dobou jsem zjistila… že jsem těhotná.“
Raul byl v šoku. „Cože? Těhotná?“
„Ano.“
„Ale na tomhle jsme se nedomluvili.“ Zlobil se Raul.
„Jak to myslíš?“ Nechápala Lucía.
„Myslel jsem, že je ti snad jasné, že já děti nechci!“ Vykřikl.
Tentokrát byla překvapená Lucía. „Ale já jsem děti chtěla a tys o tom nikdy pořádně mluvit nechtěl.“
„No pochopitelně, protože nebylo o čem mluvit.“
„No ale už se stalo a nejde s tím nic dělat.“
„Samozřejmě že jde, půjdeš na potrat!“
„Cože!?“ Zlobila se Lucía.
„Já to dítě nechci, a jestli se mnou chceš zůstat, tak si to dítě necháš vzít!“ Vyhrožoval jí Raul se zdviženou rukou.
„Nemůžu uvěřit tomu, že něco takového vůbec můžeš říct!“ Zhrozila se Lucía.
„Já jsem se tě o tohle překvapení neprosil. Nikdy jsem nechtěl být otec a ani se jím nehodlám stát!“
„Tak to mám pro tebe dobrou zprávu, možná totiž ani otec nejsi!“ Vykřikla Lucía. Raul se na ni zadíval a dal jí takovou facku, že Lucía upadla na zem.

Stará linie příběhu:

Monica seděla jako každý den v pokoji Sebastiana. Jeho stav se během té doby nezměnil, jeho zranění se sice hojily, ale byl stále v komatu. Monica nebyla schopná myslet na nic jiného, byla neustále ve stresu a Leticia si za dobu její nepřítomnosti v rádiu za ni našla náhradu. Monica byla buď v nemocnici anebo s Benem. Věděla, že by Sebastian chtěl, aby se o něj starala. Když ale byla Monica v Sebastianově bytě, všechno jí ho připomínalo. „Miláčku, kdybys jen věděl, jak moc mi chybíš. Tak strašně bych si přála, aby ses probral, abych věděla, že bude všechno v pořádku… Ale ta nejistota, ta mě ničí.“ Říkala Monica smutně a hladila Sebastiana po ruce.

„Nevypadá to moc dobře.“ Kroutil právník hlavou.
„Musíte mě odsud dostat nebo se tady z toho zblázním!“ Stěžoval si Thomas. Společně se svým právníkem seděli u stolu a řešili jeho případ.
„Na to můžete hodně rychle zapomenout, po výpovědi té vaší přítelkyně se všechno jen zkomplikovalo a stav toho muže co jste ho srazil tak ten se taky nezlepšil. Nevypadá to moc dobře. Všechny důkazy jdou ve váš neprospěch.“
„Co mám tedy dělat!?“
„Nejlepší bude, když přiznáte svou vinu, bude to asi lepší než když byste vše zapíral. Možná by se to dalo brát i jako polehčující okolnost.“
„Skvělá rada.“ Prohlásil Thomas ironicky. „Kolik vůbec za to můžu dostat?“
„Pokud by to prošlo jako újma na zdraví, šlo by o trest od pěti do patnácti let. Když by se to prokázalo jako pokus o vraždu, je trest od deseti do dvaceti let.“
Thomas zbledl. „To snad ne!“

Nová linie příběhu:

Lucía byla v šoku, držela se za tvář, do které ji Raul uhodil a ten se na ni nenávistně díval. „Ty couro! Co si o sobě myslíš? Tak ty mi tady první předhodíš, že jsi těhotná a chvíli na to, že tě zbouchnul někdo jiný!?“ Křičel Raul.
„Já jsem to takhle nechtěla!“
„Jo tak nechtěla? Takže jsi někomu roztáhla nohy omylem nebo co? Bože já jsem ale idiot! Proč jsem si už dřív nevšiml, že jsi jako každá jiná ženská. Prostě jen obyčejná coura, co vleze do postele každému!“ Raul po Lucíi křičel a ta se rozbrečela. Nakonec Raul začal ničit, co mu přišlo pod ruku, což bylo většinou velmi drahé fotografické vybavení.
Lucía se ho snažila zastavit. „Raule, prosím nech toho!“ Prosila ho, ten vzal foťák, co ležel Lucíi na stole a hodil ho po ní. Ta ho první chtěla chytit, ale nepovedlo se jí to a dostala úder do břicha.
„Au.“ Chytila se za břicho a vyhrkly jí slzy.
„To máš za to, ty děvko! Možná ani nebudeš muset k doktorovi, abych se toho spratka zbavil.“ Vykřikl Raul a šel k ní, vypadal, že Lucíu znovu uhodí, když se rozletěly dveře a do nich vběhla Sandra, který slyšela hluk.
„Hned ji nech!“ Vykřikla na něj Sandra. Raul se na ni naštvaně díval.

Monica a María seděly v kuchyni a pily čaj. Monica se nastěhovala k Maríí a navíc byl u nich v bytě i Ben, Sebastianův pes o kterého se staraly, když Sebastian nemohl.
„Víš něco nového o Thomasovi? Jak pokračuje to vyšetřování policie?“ Zeptala se María.
Monica pokrčila rameny. „Zatím nic moc nového není. Před pár dny byla policie v nemocnici a sepsali si výpověď Sebastiana.
„No už bylo na čase.“
„Thomas je zatím pořád ve vazbě, ale trochu se bojím, aby mu nakonec soudce nepovolil kauci. Jeho matka totiž dokáže tahat za takové nitky, že bych se tomu ani nedivila.“
„To snad ne! Vždyť šlo o pokus o vraždu, dalo by se říct, že skoro i dvojnásobný! Přece nemůžou nechat Thomase běhat po ulicích.“
„Doufám, že ne… Kdyby to bylo na mě, nechci ho už nikdy v životě vidět! Prohlásila Monica naštvaně.
„Není se čemu divit. Je to psychopat. Nikdy jsem ho neměla moc v lásce, ale po tom co udělal, uff…“
„Jo já vím, taky jsem z toho pořád v šoku. Nemůžu uvěřit, že jsem si takového chlapa málem vzala.“ Mračila se Monica.
„Naštěstí se to nestalo a možná že teď budeš mít možnost začít znovu a líp.“
„Jak to myslíš?“
„No jak… přece se Sebastianem.“
„Ale to ne… vždyť my jsme jen přátelé.“
„Možná ty to tak vidíš, ale jsem si jistá, že ten chlap je do tebe až po uši zamilovanej! Měla bys mu dát šanci.“
Monica nevěděla, co na to říct.

„Jen počkej, ještě jsme spolu neskončili.“ Křičel Raul, kterého musela odvést ochranka. Sandra byla u Lucíe, která klečela na podlaze, držela se za břicho a plakala.
„Bože, Lus! Co ti ten bastard udělal!?“
„Hodil po mě foťák a trefil se mi s ním přímo do břicha.“ Plakala Lucía.
„To je zmetek. Musíme jet do nemocnice, hned!“ Pomohla sestře vstát a pomalu ji odvedla z pracovny až k autu, aby ji odvezla do nemocnice.

„Hned tam budu.“ Reagovala Monica na zvonek u dveří, otevřela a stál tam Lucas.
„Jé ahoj.“ Usmála se na něj a políbili se na tvář. „Co ty tady děláš?“
„Přišel jsem se podívat, jak se ti daří. Mimo jiné.“ Podal ji růži.
„A tohle mám za co?“ Zasmála se.
„Aby ti to nebylo líto, že jsi taky nedostala.“ Usmál se na ni. Monica nechápala, jak to myslí. V tom se v chodbě zjevila María a překvapně se na oba dva dívala. Lucas jí podal druhou růži, kterou držel a usmál se na ni. Monica se podívala na Maríu a pak na Lucase.
„Moment, uteklo mi tady něco?“
„Skoro nic, jen že já a tvoje krásná spolubydlící spolu chodíme.“ Oznámil Lucas, Monica byla překvapená.

„Hrozně mě to bolí.“ Plakala Lucía, když seděly v čekárně na pohotovosti. Sandra se snažila někoho urgovat, ale bylo všude plno pacientů a sestry jen upozorňovaly, že musí počkat.
„Proboha, to tady není nikdo, kdo by nám mohl pomoct?“ Zlobila se Sandra.
Z výtahu zrovna vyšel Daniel a mířil ke své ordinaci, která byla poblíž pohotovosti, když ho zastavila Sandra. „Prosím, pane doktore, potřebuji pomoct. Moje sestra měla nehodu a je těhotná!“
Daniel k nim hned šel. „Zkusím někoho sehnat, vydržte prosím ještě chvíli.“ Daniel zvedl telefon a zavolal jednomu kolegovi z nemocnice, který pracoval na gynekologii. Za chvíli si pro Lucíu přijela sestra a na vozíku ji odvezla na kontrolu.
„Děkuju moc, pane doktore. Nikdo mě tady nechtěl vyslechnout!“ Děkovala mu Sandra.
„Hlavně doufám, že vaše sestra bude v pořádku.“
„To já taky…“

„Chodíte spolu? Ale, jak to že o tom nic nevím!?“ Podívala se Monica na Maríu.
„Ehm, no víš já…“
„No to mě tedy zajímá!“Řekla Monica vážně.
„Bála jsem se tvojí reakce.“
„Mojí reakce?“
„Ano… Vždyť víš, jde o tvého bratra a teď když je všechno takové zamotané, tak se to tak nějak nehodilo.“ U posledního slova se důrazně podívala na Lucase. Ten se tvářil hrozně nevinně. Monica se ještě chvíli tvářila vážně, pak se ale usmála.
„Já z vás mám takovou radost! Konečně nějaké dobré zprávy!“ Prohlásila nakonec, a jak stáli oba vedle sebe, tak je objala. Oběma se dost ulevilo.

Stará linie příběhu:

Lucía byla před pár dny v New Yorku u lékaře, kterého ji doporučil Daniel. Potvrdil ji vlastně to stejné, co ji řekl už lékař v Medellínu. Po transplantaci rohovky by znovu mohla vidět. Teď ale mohla jen čekat, až se ukáže vhodný dárce a dostane se na řadu v dlouhé řadě čekatelů. Právě seděla v čekárně u Daniela, ke kterému začala znovu docházet.
„Mám velkou radost, že se váš stav aspoň trochu zlepšil a po operaci určitě bude vše, zase jak bylo dřív.“ Prohlásil Daniel. „Vlastně jsem docela překvapený, že jste po tom všem nechtěla změnit nemocnici.“ První soudní řízení už bylo za rohem a Sandra byla do celé věci stále dost angažovaná.
„Vzhledem k tomu, že s touhle nemocnicí máme rozjetý soudní spor, tak je to nejspíš docela zvláštní. I přesto ale vím, že jste mi chtěl od začátku pomoct a já stejně nevím, kam jinam bych šla.“ Pokrčila Lucía rameny.
„To ano. Ale když byste přesto chtěla změnit lékaře, tak vám klidně můžu najít někoho jiného. Pokud byste chtěla…“
Lucía jen zakroutila hlavou, že ne. Daniel vstal a pomohl ji ke dveřím, Lucía se ale ještě zastavila.
„Já vlastně o celý tenhle kolotoč nestojím…“ Pronesla nakonec. „Jediné co chci, je znovu vidět a na všechny tyhle věci konečně zapomenout.“
„Tomu rozumím.“ Souhlasil Daniel.
„I když vás to asi překvapí, nestojím ani o nějaké odškodnění, nechci poškodit jméno nemocnice. Celý tenhle spor je akorát unavující. Ale moje sestra chce spravedlnost.“
Daniel byl překvapený. „A vy ne?“
„Peníze mi stejně nevrátí čas, během kterého jsem neviděla. A poškodit někoho dalšího mě nijak netěší.“
„Ani když jde o někoho, kdo za to skutečně může?“ Zeptal se Daniel opatrně na Diega.
Lucía si jen povzdechla, ale neodpověděla, popravdě sama nevěděla, jestli chce, aby Diego skončil ve vězení. „Vy víte kde je?“ Zeptala se nakonec.
„Nemám nejmenší tušení. Přísahám.“

Diego byl zpátky v Caracasu. Byl ale daleko mimo centrum, v ulici kde se potloukali jen bezdomovci, feťáci a alkoholici. Diego seděl opřený o zeď, měl na sobě špinavé šaty, byl zarostlý a vypadal hodně unaveně.
„Hej kámo, dáš si?“ Zeptal se ho jeden bezdomovec, který si k němu přisedl a nabídl mu krabici s vínem. Diego ale jen zakroutil hlavou. I když byl na dně, k pití se vrátit nechtěl. I když každý den odolával tomu, aby se znovu napil. Když to šlo, pomáhal v jedné nedaleké fabrice s úklidem, dostal za to nějaké peníze a za ty si většinou koupil jídlo nebo nocleh v ubytovně. Poslední dny ale práce nebyla a Diego neměl už žádné peníze. Bezdomovec Diegovi něco povídal, ale on ho vůbec nevnímal. Toho to nakonec přestalo bavit a tak zase odešel. Diego už moc dobře věděl, že ho hledá policie a několikrát přemýšlel i o tom, že sám dojde na stanici. Nakonec vstal a pomalu se vydal na cestu do centra města.

Monica se zrovna vrátila z procházky s Benem. U dveří bytu na ní čekala María, Monica se na ni jen smutně podívala a neřekla ani slovo.
„Monico, mám o tebe už opravdu starost. Od té nehody jsi jako tělo bez duše. Skoro se mnou už ani nepromluvíš, buď jsi v nemocnici anebo jsi zavřená doma. Navíc strašně jsi zhubla, jestli to tak půjde dál, tak akorát tak onemocníš!“
„A co na tom sejde… Můj život bez Sebastiana nemá smysl.“
„Takhle nemluv! Navíc on není mrtvý!“ Připomněla ji María.
„Ale já si připadám, jako bych bez něj ztratila chuť žít.“ Řekla Monica vážně. „Tak moc mi chybí.“ Rozplakala se, María ji objala.
„Já vím, že jo, ale bude to dobrý. Všechno bude dobrý.“

Byl večer. Daniel se právě vracel domů, když u domu viděl nějakého muže. První si ho nevšímal, ale muž na něj nakonec promluvil. “Danieli… můžu s tebou na chvíli mluvit?“ Daniel se na něj podíval a po chvíli v něm poznal Diega.
„Proboha, Diego! Co tady děláš a jak to vypadáš?“ Zhrozil se Daniel.
„Jak je na tom Lucía?“
„To myslíš vážně?“
„Jo…“
„Pane bože, chlape, víš vůbec o tom, že tě hledá policie!? Už o všem ví, všichni už znají pravdu!“
„Já vím…“ Poznamenal tiše. „Odpovíš mi?“
Daniel jen zakroutil hlavou. „Je… je na tom líp.“
„Opravdu?“ Řekl Diego s nadějí v hlase.
„Ano, trochu se ji vrátil zrak. Už před nějakou dobou, ale jen hodně málo. Potřebuje transplantaci rohovky, ale bude nejspíš ještě nějaký čas trvat, než k operaci dojde.“
Diego vypadal zamyšleně. „Díky.“ Nakonec se otočil a chtěl odejít.
„Počkej, to je jako všechno?“
„Vím jak zajistit, aby ta operace byla co nejdřív.“ Pronesl Diego a šel pryč.
„Počkej, jak to myslíš, co chceš dělat? Diego!“ Diego už ale nereagoval.