Diego volal z telefonní budky. „Vím, jak šíleně to zní, ale musíme se sejít, hned zítra… Jo přesně tam… Nikdo se o tom nemusí dozvědět… Víc ti řeknu na místě… Dobře.“ Diego hovor ukončil a zavěsil sluchátko. Nakonec vyšel do deště a pomalu odcházel pryč.

Nová linie příběhu:

Lucíu si přes noc nechali v nemocnici kvůli slabému krvácení. Právě byla znovu na kontrole a doktor jí dělal ultrazvuk. „Miminko je naštěstí v pořádku, měla jste velké štěstí. Musíte na sebe ale dávat větší pozor.“
„Díky bohu, tak moc jsem se bála, že o něj přijdu.“ Ulevilo se Lucíi a zasněně se dívala na obrazovku.
„Vše vypadá dobře, krvácení už se zastavilo a neměl by se snad objevit další problém.“
„Děkuju, pane doktore.“ Lucía se s doktorem rozloučila a mohla jít domů. Když vyšla z ordinace, došlo jí, že nemá ani nejmenší chuť vracet se k Raulovi do bytu a v jejím původním bytě momentálně bydlela Sandra. Lucía šla po chodbě a snažila se dovolat své sestře. Ta to ale momentálně nebrala, Lucía nedávala pozor a málem se srazila s jedním z lékařů, který vyšel z ordinace.
„Omlouvám se.“ Vyhrkla a zmateně se podívala na doktora, který nestihl ani reagovat, protože na ni zůstal hledět ve stejném šoku, jako byla právě Lucía.

Monica přišla do nemocnice a zamířila rovnou do pokoje Sebastiana. Ten tam ale nebyl a i všechny jeho věci byly pryč. Monicu zamrazilo.
„Ahoj.“ Ozvalo se za ní, a když se otočila, stál za ní Sebastian.
„Jsi v pořádku!“ Vyhrkla Monica a objala ho. Možná trochu moc silně, vzhledem k jeho zraněním, což jí po chvíli došlo a pustila ho. „Ehm, promiň.“ Sebastian se ale usmíval. „Přesunuli tě?“ Zeptala se, pak si ale všimla, že má na sobě normální oblečení.
„Ne. Už jdu domů. Ještě nějakou dobu budu muset být na neschopence, ale už to v té nemocnici déle nevydržím. Podepsal jsem revers a zrovna jsem se chystal zkontrolovat, jestli tady ještě náhodou něco nemám… a byla jsi tu ty.“ Řekl zasněně.
„Tak v tom případě máš rovnou i odvoz, hodím tě domů.“
„Vážně?“
„Jo. Stejně jsme teď sousedi.“
„Cože?“ Zeptal se Sebastian překvapeně.
„Vím, že jsem ti říkala, že bydlím u kamarádky… no a ta kamarádka je vlastně tvoje sousedka María. Asi jsem se zapomněla zmínit.“ Zasmála se.
„To jsi tedy rozhodně zapomněla!“ Vydechl Sebastian překvapeně. „Takže sousedi, říkáš? Hmm.“ Sebastianovi tahle informace udělala velkou radost.
„Už to tak vypadá.“ Usmívala se Monica.

Lucíi hned došlo, s kým se právě málem srazila a nevěděla jak zareagovat.
„Omlouvám se.“ Řekl Diego nakonec, když se vzpamatoval.
Lucíi se ulevilo, že ji Diego možná nepoznal. „Nevadí.“ Řekla a pokračovala v cestě, Diego chvíli váhal, ale nakonec šel za ní.
„Počkejte, mohl bych s vámi na chvíli mluvit?“ Zeptal se. Lucíi zamrazilo, nakonec se k němu otočila.
„A o čem?“
„Myslím, že to oba víme…“ Řekl vážně a Lucíu polilo horko.
Nakonec spolu odešli do bistra, které bylo v přízemí nemocnice.
„Takže?“ Nadhodila nakonec Lucía po dlouhých minutách ticha.
„Nevím jak začít.“ Přiznal Diego. „V takové situaci jsem ještě nebyl.“ Lucía nevěděla co na to říct a Diego pokračoval. „Chtěl bych se vám moc omluvit.“
„Cože?“
„Měl jsem tehdy… no… nebo spíš jsem neměl. Já… omlouvám se za to, že jsem se nezachoval jinak a dopadlo to, jak to dopadlo. Měl jsem si od vás držet odstup a tohle opravdu není můj styl. Chtěl jsem vám tehdy jen pomoct a…“
„Nemusíte se mi omlouvat, to spíš já bych měla. Chovala jsem se nevhodně. Takže zapomeneme na to, ano?“
„No, nejspíš bychom asi měli.“ Řekl Diego nejistě. Lucía vstala od stolu zrovna ve chvíli, kdy k nim mířil Daniel.
„Tak jste tady, jak se daří miminku? Jste v pořádku?“ Zeptal se jí Daniel. Diego se na ni v šoku podíval. A Lucía nevěděla co říct.

Monica pomohla Sebastianovi s věcmi do bytu a nakonec mu tam přivedla Bena, který se mohl zbláznit radostí, když Sebastiana po takové době znovu viděl.
„Opatrně, dávej pozor na panečka.“ Říkala Monica. Sebastian ho hladil zdravou rukou a Ben po něm skákal, štěkal a vrtěl ocasem.
„Je skvělé být zase doma.“ Prohlásil nakonec.
„Můžu ti nějak pomoct?“
„Ne, to je v pohodě. Už to docela zvládám.“
„Ale víš, že bych ti pomohla ráda. Co třeba jídlo, nechceš nějaké uvařit?“
„Ne, ty máš určitě dost své práce.“
„Ne to nemám.“ Usmála se na něj Monica. „Tak co by sis dal?“
Sebastian nakonec rezignoval. „Dobře, něco bych si dal. Ale najíme se spolu, dobře?“
„Tak dobře.“Souhlasila Monica a odběhla do bytu k Maríi pro nějaké jídlo na vaření.
„Ach Bene, ona je tak kouzelná.“ Prohlásil Sebastian zamilovaně.

„Ehm, ano. Nakonec je to v pořádku.“ Pronesla Lucía nervózně.
„To jsem moc rád. Dávejte na sebe pozor.“ Řekl Daniel a pokračoval k pultu, aby si objednal jídlo. Lucía chtěla radši rychle zmizet.
„Vy jste těhotná?“ Zastavil ji Diego a upřeně se na ni díval.
„Jsem…“ Řekla Lucía tiše.
„Asi dost krátce.“
„To ano…“
„Vím, že budu znít asi dost indiskrétně, ale jak dlouho?“
„To není vaše starost.“
„No vzhledem k situaci možná je.“
Lucía nakonec řekla pravdu. „Jsem v půlce druhého měsíce.“ Diego nemusel ani dlouze počítat, aby věděl, že je to přesně ta doba, kdy se spolu v Las Vegas pomilovali. Zůstal na ni v šoku hledět. „Musím už jít.“ Pronesla Lucía a znovu se dala k odchodu. Diego šel za ní až ven před nemocnici.
„Nemůžete mi říct takovou věc a pak jen tak odejít.“ Vyhrknul Diego, který byl pořád v šoku.
„Já vám to ale říkat nechtěla.“
„No to je ještě horší.“
„Já po vás nic nechci… ano? A navíc…“
„Takže je to moje?“ Zeptal se Diego a hlas se mu chvěl.
„Já… já… nevím. Možná ano.“ Přiznala Lucía nakonec.

Stará linie příběhu:

„Lucío, Lucío!“ Volala její matka a vtrhla k Lucíi do pokoje.
„Co se děje, mami?“ Vyděsila se Lucía.
„Právě volali z nemocnice, našel se dárce!“
„Cože?“ Byla Lucía v šoku.
„Ano je to tak, máme okamžitě přijet.“
„To snad není ani možné.“ Lucía byla překvapená, její matka hned začala balit potřebné věci.
„Tak je to tady.“ Prohlásil otec Lucíe, který také do pokoje došel a Lucíu objal. Nakonec odvezli Lucíu do nemocnice a zavolali i Sandře, která se tam také hned vydala. Než se Lucía vůbec stačila vzpamatovat, už ji vezli na sál.
„Tak snad příště už na viděnou.“ Řekl Daniel s úsměvem, když ji uspával. „Teď počítejte od deseti do jedné.“
„Jak je možné, že tak rychle…“
„Počítejte…“
„Deset… devět… osm… sedm… šest…“ Lucía postupně ztrácela vědomí. Daniel ještě chvíli čekal.
„Můžeme zahájit operaci.“ Prohlásil nakonec a celý tým se dal do práce.

María chvíli váhala, ale nakonec vytočila číslo Lucase.
„Haló?“ Ozvalo se na druhé straně.
„Lucasi… můžu s tebou mluvit?“
„Marío?“
„Jo to jsem já. Musím s tebou mluvit o Monice.“
„Co se děje?“
„Mám o ni opravdu obavy. Všechno to se Sebastianem hodně těžce nese…“
„Jo já vím…“ Řekl Lucas smutně.
„Možná by měla na čas odjet, třeba k tobě a tvé rodině.“
„Vždyť ji znáš, víš, že neodjede.“
„Asi máš pravdu… když já… chtěla bych ji nějak pomoct. Je jako tělo bez duše…“
„Včera jsme se viděli, mluvil jsem s ní… Je holt zamilovaná… a bojí se, že o něj přijde… to docela chápu. Nejvíc by jí pomohlo, když by se z toho Sebastian dostal.“
„Jo… to já taky chápu…“ Řekla smutně.
„Taky jsi někdy byla zamilovaná?“ Nadhodil Lucas.
„Lucasi… tohle se teď nehodí…“
„Asi ne… tak promiň…“ Nastalo dlouhé ticho.
„Byla jsem zamilovaná… jednou.“ Řekla María nakonec.
„Tak to měl ten chlap štěstí…“
„Ne… myslím, žes neměl…“ Odpověděla a radši hovor ukončila, než Lucas mohl reagovat. Lucas jí volal zpět, ale ona nereagovala.

Nová linie příběhu:

„Bylo to výborné.“ Pochvaloval Sebastian jídlo Monicy.
„Jsem ráda, že ti chutnalo.“ Řekla Monica a odnesla nádobí do dřezu, kde ho začala rovnou mýt. Sebastian šel za ní.
„Ale to nech, já to potom umyju.“
„S jednou rukou? Prosím tě.“ Zasmála se Monica.
„Nechci, aby ses tady tak dřela.“ Mračil se Sebastian.
„Dřela? Vždyť tohle je jen maličkost!“ Monica dala nádobí na odkapávač a utřela si ruce.
„Jenže kdyby to bylo na mě, tak se o tebe starám já…“ Řekl vážně. Monica se zarazila a podívala se na něj. „Já vím, že se to nehodí. Ale… chci, abys věděla jednu věc.“
„A jakou?“
Sebastian ji chytil za ruku. „Že kdyby byla šance, i kdyby jen malá… někdy časem… kdybys třeba jednou chtěla… tak bych tě chtěl udělat šťastnou.“ Řekl a upřímně se jí při tom díval do očí. Monica nevěděla co na to říct. Sebastian ji držel za ruku a nakonec si ji dal na hruď, přímo na srdce. „Moje srdce buší jen pro tebe, víš? Chci, abys věděla… že tě miluju. A udělal bych pro tebe cokoliv, když mi to jen trochu dovolíš.“
„Sebastiane, já…“
„Ne, já vím… je to moc náhlé, bereš mě jako kamaráda a nechceš se mnou nic mít…“ Pronesl smutně. „Já už ti to jen chtěl říct.“ Pustil ji ruku a tvářil se smutně. Monica ho ale pohladila po tváři a nakonec ho něžně, i když krátce políbila.
„Dej mi prosím ještě trochu času…“ Řekla nakonec.
„Dám ti tolik času, kolik jen budeš chtít…“ Řekl Sebastian a cítil, že má možná aspoň malou naději.

Lucía a Diego seděli na lavičce před nemocnicí. Lucía mu nakonec vyprávěla, že když se setkali v Las Vegas zrovna se ten den vdávala, ale její svatba nedopadla podle jejich představ, opila se a zbytek už Diego znal na vlastní kůži.
„Takže jste vdaná.“ Prohlásil Diego a byl z toho trochu smutný.
„Ano…“
„Hmm… v tom případě je otec buď on anebo já.“ Konstatoval. „Chápu, že asi doufáte, že je otcem váš manžel.“
Lucía si povzdechla. „Popravdě… můj manžel o to dítě nestojí.“
„Řekla jste mu o tom, co se mezi námi stalo?“ Byl Diego v šoku.
„Ne… ne tak úplně. Ale ví, že jsem byla s někým jiným… a i kdyby ne… nechtěl o dítěti ani slyšet.“ Zesmutněla.
„To mě mrzí. Já bych byl hrozně rád, kdybych byl otcem…“ Řekl a díval se před sebe. Lucía se na něj podívala.
„A vy nejste ženatý?“
„Byl jsem… ale kvůli práci mě žena opustila, našla si někoho jiného a teď má rodinu s ním.“
„Tak to mě mrzí…“
„Co se vám vlastně stalo, že jste byla v nemocnici?“ Zeptal se Diego nakonec.
Lucía znervózněla. „Nic vážného.“
„Opravdu?“
Lucía si povzdechla. „Když se můj manžel dozvěděl o tom, že jsem těhotná tak jsme se začali hádat… chtěl, abych šla na potrat a já mu nakonec do tváře vmetla, že možná není otec. Hrozně mě naštval… pak ho popadl amok a…“
Diego ji skočil do řeči. „Co vám ten chlap udělal!?“ Vyděsil se.
Lucía se odmlčela. „Uhodil mě… a potom začal ničit věci v mém ateliéru a hodil po mě foťák. Bohužel jsem ho nezvládla chytit a praštil mě do břicha.“
Diego naštvaně vstal. „Ten bastard! Měla byste to okamžitě nahlásit na policii!“
„To nejde.“ Kroutila Lucía hlavou.
„Vždyť vás ten zmetek uhodil, nejen že uhodit ženu je něco odporného ale ještě když jste těhotná! No já tomu nevěřím.“ Diego byl z toho dost v šoku.
„Ale to vás přece trápit nemusí…“ Nechápala Lucía jeho přehnanou reakci.
„Ne? Ale trápí mě to teda dost!“
„Neměla jsem vám to říkat.“ Řekla nakonec. „A hlavně už bych měla jít.“
„Chcete se k tomu chlapovi vrátit?“ Zeptal se Diego vážně.
„Je to můj manžel.“ Zopakovala Lucía.
„Je to kretén a vy si nezasloužíte, aby s vámi někdo jednal takovýmhle způsobem!“
„Aha a co mám tedy dělat? Nastěhovat se k vám a budeme jedna velká a šťastná rodina?“ Zeptala se Lucía ironicky.
„No a víte, že jo? Radši tohle, než aby na vás znovu někdo vztáhl ruku!“
„Vy jste se zbláznil!“ Kroutila Lucía hlavou.
„Asi ano. Ale víte co, vy možná čekáte moje dítě a já ho chci chránit a vás jakbysmet.“ Prohlásil Diego vážně a Lucía byla v šoku.