„Vy jste opravdu cvok! Vždyť se ani neznáme… vždyť já ani nevím, jak se jmenujete!“ Vykřikla Lucía šokovaně. „To jste se najednou teď během deseti minut rozhodl, že se prostě stanete otcem mého dítěte nebo co?“
„No… možná že jo.“ Diegovi začalo docházet, jak to asi celé vypadá. Nastala chvíle ticha. Ani jeden nevěděl co říct. „Jmenuju se Diego.“ Řekl Diego po chvíli.
Lucía zakroutila hlavou. „Lucía.“ Odvětila nakonec a tvářila se pořád dost zvláštně.
Diegovi začal zvonit pager a podíval se na něj. „Budu muset jít.“
„Jo i já.“
„Vím, že si musíte myslet, že jsem totální blázen… ale kdybyste třeba neměla kam jít… tak bydlím v hotelu Sunset v centru. Zavolal bych tam a recepční by vám dal klíč… třeba než si urovnáte svoje věci.“
„To rozhodně ne.“ Kroutila Lucía hlavou.
„Dobře… tak ne…“ Pokrčil Diego rameny.
„Neměl jste už jít?“
„Jak vás ale zase najdu?“ Zeptal se Diego nevině. Lucía protočila očima.
„Já vím, kde najdu váš…“ Poznamenala ironicky.
„Tak… dobře.“ Diego nechtěl naléhat, sám vlastně ani nevěděl, co si o celé téhle situaci myslet. Nakonec se otočil a dal se k odchodu. Lucía hned začala znovu volat sestře.
„Luc, promiň, neměla jsem u sebe mobil. Jak ti je, už tě pustili? Co malé? V pohodě?“
„Ano, za chvíli pojedu do kanceláře a vše ti povím.“
„A nechceš radši ke mně, odpočinou si?“
„Ne, to je dobrý. Musím ti přijet říct, co se mi právě stalo!“

María Elisa a Lucas seděli před domem na schodech a podívali si.
„Za pár dní se budu muset vrátit do Mexika, ale slibuju, že zkusím vše zařídit tak, abychom se brzy zase viděli.“ Usmál se na ni Lucas. „Navíc, chci tady být i kvůli Monice, kdyby něco potřebovala.“
„Tomu rozumím.“ Souhlasila María. „Ale popravdě, o Monicu bych si asi zase až tak úplně nebála.“ Tajemně se pousmála.
„Je tady něco co nevím?“ Nechápal Lucas.
„No možná.“ Zasmála se María. „Monica si to nejspíš ještě nechce ani sama přiznat, ale se Sebastianem se nescházela jen z vděku. Myslím, že ty dva to k sobě prostě táhne!“
„Opravdu?“ Byl Lucas překvapený.
„Kdybys viděl, jak se na ni dívá, pochopil bys.“ Mrkla na něj María. „Navíc ji zachránil život a to se rozhodně taky počítá!“
„To je jasné. Když jsem mu byl tehdy poděkovat v nemocnici, za to co udělal… působil na mě jako dobrej chlap. A jelikož zachránil moji sestřičku, tak bude asi o dost lepší partie než ten idiot Thomas.“ Oba se při vzpomínce na Thomase zamračili.

Sandra a Lucía uklízeli v pracovně Lucíe nepořádek, co tam způsobil Raul. Sandra s tím dost pohnula už předtím, ale ještě bylo pár věcí k dodělání. Sandra chtěla, aby Lucía odpočívala, takže nakonec rovnala jen nějaké fotky u stolu.
„To je strašný, tolik zničených věcí!“ Zlobila se Lucía, když viděla krabici plnou rozbitých věcí a drahé foto techniky. „Šéf navíc chce, aby se na Raula podalo trestní oznámení za ty zničené věci!“
„To se ale není čemu divit.“ Kroutila Sandra hlavou. „Víc mě ale trápí to, co udělal tobě! Co chceš dělat dál?“
Lucía si sedla ke stolu. „Já nevím.“ Řekla smutně. „To co se stalo včera…“ Už jen při té vzpomínce se jí zalesklo v očích. „Myslím, že to byla poslední kapka. Raul byl nepříjemný vždycky, ale nikdy mě neuhodil!“
„Snad ho nechceš ještě bránit, že to byl nějaký zkrat nebo tak, že ne?“
„To ne…“ Řekla Lucía tiše. „Po tom co o všem ví, jsem si jistá, že nestojí ani o mě a ani o to dítě. A to ani v případě, když by bylo skutečně jeho! Možná si za to můžu nakonec sama…“
„To není pravda! Sice je to celé dost komplikovaná situace, ale tak jako tak, ho to neomlouvá, to jak se zachoval je nechutné. Uhodil tě a málem jsi kvůli němu přišla o miminko!“ Sandra se tvářila nenávistně. „Nesmíš se k němu už vrátit, co když by ti znovu ublížil?“
„Jenže… co mám teď dělat?“ Zeptala se Lucía zoufale.
„Musíme najít toho muže z Las Vegas!“ Prohlásila Sandra rozhodně. Lucíi došlo, že vlastně sestře ještě ani neřekla, že se dnes setkali.
„Ehm, no to nebude nutné. Dnes jsem ho potkala v nemocnici!“
„Cože?“ Vykulila Sandra oči a Lucía ji řekla vše o tom, jak se znovu setkala s Diegem.

Diego seděl ve své ordinaci a nemohl přestat myslet na Lucíu a na všechno, co se právě dozvěděl. Celé to bylo tak šílené, že tomu ani chvílemi nechtěl věřit. Nakonec vzal telefon, vytočil jeden z kontaktů a po chvíli zvedl mobil jeho kamarád ze školy.
„Diego! Ahoj, jak se daří?“
„Ahoj Martíne, díky, jde to. Pořád ještě pracuješ v těch realitách?“
„Jasně! Co bys potřeboval?“
„Víš, jak jsi mi tehdy nabízel ten pěkný byt a já jsem si to nakonec rozmyslel a šel jsem radši bydlet do hotelu?“
Martín se zasmál. „Jo jasný, to si pamatuju. Málo kdo chce radši bydlet v hotelu než ve vlastním!“
„No možná jsem se rozhodl, že už bych šel rád zase do něčeho vlastního! Našel bys mi něco podobného co minule?“ Prohlásil Diego.
„Ale ale, copak ta změna? Že by v tom byla nějaká žena?“ Zeptal se Martín zvědavě.
Diego se zamyslel. „Zatím ne… ale jeden nikdy neví, co se může stát…“ Pronesl zamyšleně. Nakonec se spolu domluvili na schůzce.

„Možná to ale není tak blbý nápad!“ Konstatovala Sandra zamyšleně.
„Jako co?“ Nechápala Lucía.
„Co když bys to s ním prostě zkusila? Nemyslím to tak, že byste spolu hned začali bydlet a spát. Ale co když bys ho třeba trochu poznala a tak?“
Lucía kroutila hlavou. „Já nevím, vždyť to je… je to úplně cizí člověk!“
„Ano, ale možná s ním čekáš dítě.“ Poznamenala Sandra a Lucía se zamračila.
„Já mám v hlavě teď strašný guláš.“ Přiznala nakonec.
„Víš co? Tak půjdeš na nějaký čas bydlet ke mně a vymyslíme, co dál. Souhlasíš?“
„Dobře. Nic jiného mi stejně momentálně asi ani nezbývá!“
Sandra šla k Lucíi a obě se objaly. „Děkuju ti, sestřičko.“ Poděkovala ji Lucía.
„Víš, že jsem tady vždycky pro tebe, ať se stane cokoliv.“ Řekla a usmála se na svou sestru, nakonec se spolu objaly.

Stará linie příběhu:

Thomas vešel do místnosti pro návštěvy a zhrozil se, když u stolu uviděl sedět Monicu. Ta se na něj nenávistně dívala a vypadala hodně unaveně. Thomas se zastavil a váhal, jestli má ke stolu vůbec jít. Nakonec ale vstala Monica a šla k němu dřív, než si to stihnul promyslet.
„Teď už takový hrdina nejsi, co!?“ Zeptala se ho a mračila se při tom.
„Jen jsem tě tady nečekal.“ Odpověděl Thomas.
„Hmmm…“ Monica se mračila ještě víc.
„Co tady děláš?“ Zeptal se Thomas po chvíli.
„Co já tady dělám? No… přišla jsem se tě na něco zeptat… Už jsi konečně spokojený!?“ Vykřikla na něj poslední větu a Thomas sebou škubl, jak se lekl. Všichni kolem se na ně začali otáčet. „Už jsi konečně spokojený!? Zničil jsi mi život! Jak jsi mohl, jak jen jsi mohl!“ Monica se po něm vrhla a bouchala mu do hrudi pěstmi, ten se ani nesnažil bránit. Po chvíli k nim přiběhl hlídač a Monicu od Thomase odtrhnul.
„Slečno, okamžitě se uklidněte nebo vás nechám vyvést!“ Hrozil jí strážný a stále ji držel.
„Nenávidím tě, Thomasi. Tak strašně tě nenávidím za to, co jsi udělal!“ Křičela Monica, hlídač ji chtěl odvést. „Hned mě pusťte! Já už jsem v klidu…“ Vyjekla Monica a z minuty na minuty se uklidnila, hlídač chvíli váhal, ale nakonec ji pustil. Monica udělala krok k Thomasovi, zadívala se mu do očí a tiše pokračovala. „Chci jen, abys věděl, že tebe jsem za celé ty roky nemilovala ani na moment tolik, jak moc miluju Sebastiana každou minutou víc a víc! Popravdě…“ Usmála se. „Skutečně jsem tě nemilovala nikdy! Doufám, že skončíš v pekle, za to co jsi udělal Sebastianovi a mě.“ Řekla vážně, otočila se a odešla pryč. Thomas se tvářil zničeně.

O několik dní později

Nová linie příběhu:

„To snad ne!“ Vykřikla Monica překvapeně do telefonu, když ji její právník oznámil novinky k případu s Thomasem. „Jak je to možné!?“
„Je mi to moc líto, ale nebyl dostatek důkazů a pan Peréz mohl odejít na kauci. Bude prozatím vyšetřován na svobodě.“
Monica tomu nemohla věřit. „To je strašné. To nikoho nezajímá, že se mě ten chlap pokusil zabít!? A Co Sebastian, u něj se mu to málem povedlo, to nic neznamená!?“
„Je mi líto, že pro vás nemám lepší zprávy.“ Právník nakonec hovor ukončil a Monica se rozplakala.
„Co se děje?“ Zeptal se ji Sebastian, který právě společně s Marií přišel do bytu. Šel hned k ní a položil jí ruku na rameno. Monica se otočila a Sebastian se na ni smutně díval, nakonec to nevydržela a objala ho. „Ale no tak, copak se ti stalo?“ Zajímal se Sebastian vyděšeně.
„Jo Moni, co se děje?“ Nechápala María. Nakonec si společně sedli a Monica jim řekla, že Thomase pustili. Sebastian ji držel za ruku a hladil ji po vlasech.
„Neboj se, to se nějak vyřeší.“ Uklidňoval ji Sebastian.
„To je ale mizera!“ Prohlásila María a nemohla tomu uvěřit.
„Ale co když, co když znovu něco provede?“ Plakala Monica.
„Neboj, já tě ochráním, ten parchant ti znovu neublíží!“ Řekl Sebastian vážně.
„Ale vždyť nejde jen o mě, nechci, aby se ti znovu něco stalo!“ Prohlásila Monica a znovu Sebastiana objala. „Už tehdy jsi to odnesl místo mě a znovu se to stát nesmí!“
Sebastian ji hladil. „Nikdo to neodnese, slibuju.“

Stará linie příběhu:

„Připravená?“ Zeptal se Daniel.
„Ano.“ Odpověděla Lucía chvějícím se hlasem. A Daniel ji pomalu začal sundávat obvazy, které měla kolem očí.
„Dobře. Hotovo.“ Oznámil ji.
Lucía pomalu otevřela oči, první ji oslepila záře, ale nakonec začala pomalu rozpoznávat tváře, které před ní byli. Lucía začala plakat dojetím. „Mami? Tati? Sandro?“ Šeptla a její rodina nemohla skrýt své dojetí. „Já vidím. Já skutečně vidím!“ Radovala se Lucía. Všichni se společně objali. Daniel se usmíval.

Monica se probudila z hrozné noční můry, kdy se jí zdálo, že ji oznámili, že Sebastian zemřel. Celá se třásla, po chvíli vstala a šla se nalít vodu. Stála v kuchyni a žaludek se jí svíral. Venku zrovna pršelo a bylo dost pozdě, Monica ale nemohla vydržet do rána, chtěla Sebastiana vidět hned. Oblékla se a zamířila z bytu rovnou do nemocnice. Šla pěšky a vůbec ji nezajímalo, že je to takhle pozdě nebezpečné… v dešti ale nikdo venku nebyl a po čtyřicíti minutách došla až do nemocnice. Zamířila si to přímo do patra, kde Sebastian ležel.
„Slečno, no co tady děláte? Haló slyšíte mě?“ Volala na ni jedna ze sester, Monica ji ale neposlouchala a odešla k Sebastianovi do pokoje. Sestra tam ale za chvíli dorazila také. „Copak neslyšíte? Co tady děláte? A jak to vypadáte?“ Monica byla celá mokrá, kapala jí voda z oblečení a celá se třásla. „Musíte hned odejít nebo zavolám policii!“
„Ne, prosím, nechte mě tady!“ Vzlykala Monica.
„Nemůžu vás tady nechat. Pojďte prosím.“ Sestra ji chtěla chytit za paži, ale Monica se jí vysmekla.
„Ne, já nikam nejdu!“ Křičela Monica zoufale.
„Když to nejde po dobrém, tak zavolám ochranku.“ Sestra chtěla odejít a Monica se sesypala k zemi, klečela a brečela jako malé dítě.
„Neposílejte mě od něj pryč.“ Plakala. „Já už dál nemůžu!“ Byla celá zoufalá. „Víte vůbec, jaké to je? Já už prostě nemůžu dál!“ Sestra nevěděla, jak reagovat. Monica byla úplně mimo.
„Monico?“ Ozvalo se najednou za nimi. Monica v tu chvíli ztuhla, když znovu uslyšela Sebastianův hlas.