Monica se otočila k posteli, kde Sebastian ležel a viděla, že se jí to nezdálo a že Sebastian je skutečně vzhůru. Okamžitě vstala a šla k němu.
„Lásko moje!“ Chytila ho za ruku, kterou k ní natáhl a znovu se rozplakala, tentokrát ale štěstím.
„Co se ti to stalo?“ Řekl Sebastian chraplavým hlasem. Monica byla celá pohublá a stále z ní kapala voda. Chtěl ji pohladit, ale byl pořád docela zesláblý.
„To nic, teď už je to v pořádku.“ Usmála se na něj Monica a něžně ho políbila. „Jsem tak ráda že jsi zpátky!“ Sestra mezitím doběhla pro doktora a ten se tam za chvíli objevil i se zdravotní sestrou.
„Slečno, dovolíte. Musíme pacienta zkontrolovat.“ Řekl jí vážně. Monica od Sebastiana nechtěla, ale věděla, že tam v podstatě vůbec neměla být a tak nakonec odešla počkat ven. Po nějaké době k ní doktor přišel. Monica šla k němu.
„Jak je mu, pane doktore?“ Strachovala se Monica.
„Pan Martinéz je z nejhoršího venku.“ Oznámil jí a Monice spadl obrovský kámen ze srdce. „Teď ale znovu spí. Nejlepší bude, když přijdete ráno, v době kdy jsou návštěvní hodiny a ne ve tři hodiny v noci.“ Pokáral ji.
„Já vím…“ Zastyděla se Monica. Toužebně se zadívala k jeho pokoji, chtěla ho znovu vidět a znovu s ním mluvit, ale také věděla, že má doktor pravdu a měla by odejít. „Přijdu tedy ráno.“ Řekla nakonec.
„To bude nejlepší, sama se potřebujete dát trochu dohromady. Nate. Vezměte si taxík, sestra už vám ho zavolala a čeká před nemocnicí.“ Podal jí z kapsy pár bankovek. Bylo vidět, že u sebe Monica nic nemá.
„Ale to ne…“ Kroutila hlavou. Doktor jí ale vložil bankovky do ruky a odešel. Monica nakonec z nemocnice odešla a jela domů. Celou cestu se ale usmívala, protože věděla, že Sebastian je zpátky.

Lucía a její rodina šli po chodbě, Daniel jí říkal všechny potřebné věci k pooperační péči o oči, jak to bude dále s kontrolami a podobně. Lucía ale byla tak šťastná, že ho ani pořádně nedokázala vnímat.
„Nemůžu tomu uvěřit! Všechno je najednou tak krásné a barevné!“ Rozplývala se Lucía.
„Jsem tak ráda, že ta operace vyšla.“ Usmívala se Sandra.
„Ano, pane doktore. Moc vám děkujeme!“ Děkovala matka Lucíi Danielovi.
Lucía ho ale místo odpovědi objala. „Děkuju, moc děkuju.“ Usmívala se a nakonec se na něj podívala. „Je fajn, moct si k hlasu konečně přiřadit i obličej.“ Řekla vážně a nakonec se všichni rozesmáli.
„Pane doktore, urgentní případ na čtyřce! Prosím pojďte rychle se mnou.“ Přiběhla sestřička k Danielovi.
„Omluvte mě, ale budu muset jít. Uvidíme se.“ Rozloučil se Daniel a rychle odešel k případu.
„A počkej, až uvidíš Piškota.“ Prohlásila Sandra.
„Musíme rychle domů, už se nemůžu dočkat!“ Zasmála se Lucía.

Druhý den brzy ráno Monica přišla do nemocnice. Byla učesaná a namalovaná a hezky oblečená, chtěla se Sebastianovi líbit. I tak ale bylo vidět, že se poslední týdny dost trápila a odrazilo se to na jejím zdraví. Když vešla do pokoje Sebastiana, tak ještě spal, šla potichu k němu a pohladila ho. Sebastian po chvíli otevřel oči a usmál se na ni.
„Ahoj krásko.“ Řekl rozespale.
„Ahoj…“ Monice začaly stékat slzy. Sebastian k ní natáhl ruku a setřel jí slzu.
„Neplakej.“ Řekl smutně. Monica ho chytila za ruku a dala mu na ni pusu.
„Když to nejde, tak strašně moc jsi mi chyběl.“
„Jo… už jsem slyšel, že jsem si tady trochu pospal.“
„Trochu ano, přišlo mi to ale jako sto let.“
Sebastian ji pohladil po ruce. „Vypadáš… unaveně.“ Řekl Sebastian starostlivě.
„Gentleman jako vždy.“ Usmála se Monica, věděla, že unavená je slabé slovo. „Teď už to ale bude všechno zase dobrý.“
„Budu ti muset hodně vařit. Hned jak se dostanu domů.“
„Ne, ty budeš hezky odpočívat a já se o tebe budu starat.“ Nesouhlasila Monica.
„Víš, že já se o tebe starám rád…“
Monica už to nevydržela a políbila ho. „Moc tě miluju.“ Řekla chvějícím se hlasem.
„A já miluju tebe.“ Zašeptal Sebastian.

„Přivezli ho před chvílí, našli ho poblíž nějakého skladu za městem. Je to asi nějaký bezdomovec, neměl u sebe doklady.“ Hlásila zdravotní sestra údaje Danielovi, když se chystal na sál. „Možná šlo o nějaký nelegální obchod s orgány anebo něco takového.“ Sestra se při té představě otřásla. Daniel vešel na sál a v tu chvíli ho zamrazilo. Muž, který tam ležel, měl oblečení, které už před pár dny viděl. Jiná ze sester právě odstranila zbytky obvazu, které měl muž kolem očí, a také ji zamrazilo.
„Proboha, vždyť to je pan doktor Vargas!“ Prohlásila zdravotní sestra do hrobového ticha na sále.
„Musíme okamžitě začít!“ Vzpamatoval se Daniel a okamžitě se pustili do operace.

Před pár dny:

„Diego, ty mě tady žádáš o naprostou šílenost!“ Zlobil se muž, kterému Diego volal noc před tím a domluvil si s ním schůzku. Právě stáli uprostřed opuštěného skladu. „Já už ani nemám licenci, stejně jako ty. Jsem ztroskotanec a tohle je… to je fakt magořina!“ Kroutil hlavou.
„Věř mi, že to chápu. Ale vím, že máš stále kontakty, které mi v tomhle můžou pomoct.“ Naléhal Diego.
„O to nejde, možná když bys počkal nějakou dobu, tak bych našel nějakého dárce. Ale… to není jen tak! A to co po mě chceš… chlape, vždyť to je na odvoz do psychiatrické léčebny, minimálně! Vážně začínám pochybovat, že jsi při smyslech. Jestli to někdo zjistí, tak mě zavřou!“
„Nikdo se o tom nedozví, přísahám.“
„Ty jsi fakt magor. Naprostý magor! Je to totálně proti etice a věcem, co jsem přísahal jako doktor.“
„Já už prostě nemám co ztratit, už nemám vůbec nic a stejně bych skončil dřív nebo později v base. Pokud je tohle poslední dobrá věc, co můžu udělat…“ Rozhodil rukama. „Tak ji prostě udělat chci.“
Muž kroutil hlavou a nervózně chodil sem a tam. „Chlape, ty chceš opravdu – opravdu dobrovolně přijít o zrak!? Pomátl ses?“
„Asi jo… Tak uděláš to?“

Současnost, toho dne brzy ráno:

Diego ležel na zemi ve skladu na několika kartonech a měl přes sebe hozenou deku. Měl zavázané oči, celý se třásl a potil.
„Má vysokou horečku. Nejspíš se mu do těch očí dostala nějaká infekce!“ Prohlásila žena, která u něj klečela a otírala mu pot nějakým špinavým hadrem.
„Je to pitomec, bože, já nechápu, jak jsem na něco takového mohl kývnout!“ Zlobil se muž, ten, se kterým Diego před pár dny mluvil a ten, který Diega operoval. Nakonec totiž k operaci došlo a díky několika kontaktům se nakonec dočkala Lucía své operace očí, aniž by tušila, že dárcem nebyl nikdo jiný než Diego. Nikdo netušil, že se jednalo o rohovky od živého dárce. Nikdo ani netušil, v jakých podmínkách vůbec k celé operaci došlo.
„Měl by okamžitě do nemocnice nebo nám tady umře.“ Prohlásila žena.
„Když pojede do nemocnice, tak jim dojde, o koho jde a pokud se z toho dostane, nejspíš poputuje rovnou do vězení anebo na psychiatrii. Nevím, co z těch dvou variant je reálnější!“
„Ale nemůžeme ho tady nechat umřít!“ Zlobila se žena.
„Dobře, tak zavoláme sanitku. Ale musíme se odsud co nejdřív zdekovat, jasné?“
Žena kývla na souhlas.

Současnost:

„Piškote, ty můj miláčku!“ Vítala se Lucía s jejím psem. „Ty jsi ale krasavec.“ Rozplývala se. Piškot kolem ní skákal a oblizoval ji.
„Tak ráda tě zase vidím se smát.“ Poznamenala Sandra, která seděla na posteli a sledovala Lucíu s Piškotem. „Konečně se začínají věci urovnávat!“
„Ani nevíš, jak úžasný je to pocit znovu vidět. Ani jsem už nedoufala.“
V tom Sandře zazvonil mobil.
„Haló?… Ano… Cože!?… Opravdu?… Aha a o co přesně jde?… Dobře, díky za informace.“ Ukončila hovor a tvářila se zvláštně.
„O co jde?“ Zeptala se Lucía.
„Ale o nic, tím se netrap. Musím jít něco zařídit.“ Usmála se Sandra a odešla z pokoje. Lucíi to ale nedalo a nakonec šla za ní. Sandra odešla ven a znovu někomu volala. Lucía ji z dálky pozorovala. Sandra chodila nervózně sem a tam a nakonec někdo hovor přijal.
„Tak je to pravda!?“ Vyhrkla do telefonu.
„Sandro, právě jsem skončil operaci…“ Vydechl Daniel do telefonu, byla to chvíle, co skončila Diegova operace.
„A můžu se zeptat čí?“
Daniel si povzdechl. „Informace se šíří neskutečně rychle!“ K policii už se dostalo, že je Diego v nemocnici a jeden z vyšetřovatelů o tom informoval Sandru.
„Řekni mi, jestli je to pravda? Skutečně přivezli Diega do nemocnice?“
Když Lucía uslyšela Diegovo jméno, sevřel se jí žaludek nervozitou.
„Promiň, ale já o tom nechci mluvit a ani bych neměl.“
„Budu to brát jako ano!“
„Promiň, ale musím končit.“ Ukončil Daniel hovor. Sandra vypadala naštvaně a Lucía byla zmatená, vůbec nechápala, co se vlastně děje.

Nová linie příběhu:

Diego zrovna odcházel z noční služby, když si všiml, že před nemocnicí sedí Lucía. Překvapeně se na ni podíval a šel k ní. Lucía vstala. „Můžeme si promluvit?“ Zeptala se ho.
„Jistě.“ Souhlasil Diego. Nakonec se šli spolu projít do nedalekého parku. Lucía byla zamlklá.
„O čem jste chtěla mluvit?“
„Tak nějak ani nevím…“
„Můžu vám nějak pomoct?“
Lucía si povzdechla. „Dnes ráno mi přišla žádost o rozvod.“
„To mě mrzí.“
„Trochu jsem to čekala… Raul vyházel všechny moje věci z jeho bytu, bohužel jsem se to dozvěděla až pozdě a mezitím mi většinu věcí ukradli.“
Diego se mračil, chtěl něco říct, ale nakonec si to rozmyslel. „Když bych řekl, co si o vašem manželovi myslím, opravdu by to nebylo nic pěkného. Nejradši bych mu asi šel rozbít hubu.“ Řekl naštvaně.
„Ne, to je stejně zbytečné.“ Kroutila hlavou Lucía. „Aspoň jsem měla možnost konečně si nějaké věci srovnat a zjistit co dál.“
„Aha?“
„Beru to celé jako znamení, že bych asi měla začít znovu a líp.“
„Tak to mě těší.“
„Vlastně se vás to taky týká.“
„Ano?“
„Nevím sice, čí to dítě co čekám je… ale kdyby bylo třeba vaše… kdyby bylo tvoje… měli bychom se nejspíš trochu lépe poznat. Pokud máš stále zájem.“
Diego se pousmál. „To mám. Moc rád bych tě poznal.“ Lucía se na něj usmála.

María čekala na letišti na Lucase, který měl za ní znovu přiletět. V dálce už ho viděla, ale nebyl sám, byli s ním i jeho rodiče. María znervózněla. Lucas k ní přišel a políbil ji.
„Co to má znamenat?“ Zhrozila se Lucasova matka.
„Mami, tati. Tohle je María Elisa.“
„Ano, my moc dobře víme, kdo to je.“ Pokračovala Lucasova matka.
„Ano ale nenechala jsi mě to doříct, María je moje přítelkyně!“
„Cože?“
„Je to žena, se kterou chci být a tak nějak jsem tušil, že s tím budete mít problém, ale měli byste se s tím začít smiřovat, protože na tom nehodlám nic měnit.“
„Měli bychom si promluvit, o samotě.“ Prohodil Lucasův otec.
„Ne, já totiž vím, co byste mi chtěli říct. Vždycky jste s Maríou měli problémy, už před lety. Ale vůbec ji neznáte, a pokud ji nedáte šanci, ani ji nepoznáte. Už byste konečně měli s těmi předsudky skončit!“
Lucasův otec si povzdechl. „Chlapče, musíš si o nás myslet jen to nejhorší. Možná bychom ti konečně měli říct, co nás k tomu vede.“
Lucas a María se na sebe tázavě podívali.

Stará linie příběhu:

María byla v práci, právě si u jednoho stolu zaznamenala objednávku, otočila se a narazila do Lucase, který stál za ní.
„Proboha, Lucasi, vyděsil jsi mě.“
„Promiň, ale musím s tebou mluvit.“
„Já teď ale nemám čas.“
„To říkáš vždycky.“
„Je to totiž pravda.“
„Ne, ty se mi jen chceš vyhýbat.“
„Musíme to řešit tady a teď?“ Lidé je sledovali.
„Ano, myslím, že musíme.“
„Marío…“ začal Lucas a klekl si před ní. Maríu zamrazilo. „Mám tě moc rád a vím, že ty máš ráda mě. Je mi fakt úplně ukradené, co si kdo bude myslet o našem vztahu. Dej mi prosím šanci, ano?“
„Lucasi…“
„Chceš být moje přítelkyně?“ Zeptal se jí nakonec.
„Ale tvoje rodina…“
„Jo už mi došlo, kde je nejspíš problém a nezajímá mě, co si o tom budou myslet! Ty jsi skvělá holka a oni to nakonec pochopí.“
„A když ne?“
„Tak to vyřešíme… ale spolu. Tak co říkáš?“
María chvíli váhala. „Tak… dobře… zkusíme to.“
Lucas vstal a dlouze ji políbil. Lidé okolo je sledovali a někteří začali dokonce i tleskat.

„Jak to dopadlo, pane doktore?“ Zeptala se jedna ze sester Daniela. Informace o tom, že do nemocnice přivezli Diega, se roznesla po celé nemocnici.
Daniel si povzdechl. „Nevypadá to dobře.“ Zakroutil hlavou. „Až několik dalších dní ukáže, jestli se z toho dostane. Má v těle infekci a momentálně nevíme, jak se s tím popere. Co se týče jeho zraku… nejspíš s tím už nepůjde nic dělat.“ Dodal smutně.
„Budete doufat, že se z toho pan doktor dostane. Ani si nedokážu představit, co se mu muselo stát.“
„Já bohužel už nějakou představu mám.“ Povzdechl si Daniel. Sestra chtěla odejít, otevřela dveře a za nimi stála Lucía, která právě chtěla zaklepat.
„Lucío?“ Daniel byl překvapený a vstal od stolu. „Co tady děláte?“
„Omluvte mě.“ Řekla sestra a nechala je tam o samotě.
„Prosím, potřebuju vědět, co se tady děje.“ Lucía řekla, že se jde projít kolem domu, nakonec ale zamířila do nemocnice. Než stihl ale Daniel reagovat, někdo zaklepal a vešla Sandra.
„Lucío?“ Byla překvapená, že tam Lucíu vidí.
„Sandro?“
„Co tady děláš?“ Zeptaly se obě zároveň.
„Ne, co tady děláš ty? Neměla bys doma odpočívat?“ Pokračovala Sandra.
„Nejspíš ano. Ale už mě nebaví, jak přede mnou stále někdo něco tají.“
„Nevím, jak to myslíš.“
„Myslím, že to víš moc dobře.“
„Dámy.“ Vložil se do toho Daniel. „Já na tohle opravdu teď nemám čas.“
„Je pravda, že se Diego našel?“ Zeptala se nakonec Lucía.
Daniel si povzdechl. „Ano, je to pravda.“
„Konečně dostane, co si zaslouží.“ Prohlásila Sandra a oba se na ni podívali ne moc hezkým pohledem. „No co je? Vždyť je to pravda!“
„Tak jistě budeš spokojená, protože to ani nemusí přežít! Když umře, tak už budeš konečně šťastná?“ Vyštěkl po ní Daniel, kterého už to opravdu celé unavovalo.
Sandra vyvalila překvapeně oči.
„On umírá?“ Řekla Lucía tiše, udělalo se jí zle a ztratila vědomí.