„O čem to tady zase mluvíš?“ Zeptal se Diego jako by vůbec nevěděl, o čem Daniel mluví a vrátil mu desky.
„O čem? No co bys řekl? To ti to vážně nedochází?“ Rozzlobil se Daniel. „Pokud někdo zjistí, že jsi včera operoval opilý tak můžeš okamžitě přijít o licenci a nejen to. Mohl by jsi se dost snadno dostat do vězení! Copak tohle chceš?“
„Hm, tak o tohle ti jde.“ Řekl s klidem. „Jak by se to někdo mohl dozvědět? Jediný kdo o tom něco určitého ví, jsi ty.“
„Jestli si myslíš, že si toho nikdo nevšiml tak se hodně pleteš. A ano, já to vím a popravdě já tě nechci prásknout, ale jestli nebudu mít jinou možnost, tak.“
„Tak co!?“ Skočil mu do řeči. „Chceš to někomu říct?“ Zeptal se skoro dotčeně. „Myslíš, že ti to uvěří?“
„Hele, uklidni se. Já jen říkám, že bys z toho mohl mít problém. Kdyby šlo jen o tebe, tak je to tvůj problém, ale tady už jde i o další lidi. Co ta žena co jsi včera operoval? To je ti jedno že jsi možná způsobil, že už nebude nikdy vidět? Chováš se jako pitomec od té doby co ses rozvedl. Neměl bys tahat soukromí do práce.“
„Tak dost, už mě to nebaví. Co tobě je do toho?“ Skočil mu do řeči. „Radši se starej sám o sebe a nech moje rozhodování na mě.“ Řekl a vyšel ze dveří. „A jestli se rozhodneš někomu něco říct, tak si uvědom, že ti to nikdo neuvěří. Ještě by si mohl někdo myslet, že se chceš dostat na moje místo, to by se ti asi moc nehodilo, ne?“ Dodal a odešel.
„Ty se nechováš jako pitomec, ty totiž pitomec jsi!“ Zavolal za ním Daniel, ale Diego to ignoroval.

„Támhle za rohem, už tam skoro jsme!“ Vykřikla Monica přes hluk motorky a ukázala směrem k budově radia. Muž jen kývl, dojel k místu a zastavil. Monica seskočila z motorky, sundala si helmu a podala ji muži.
„Vážně jste mi pomohl. Děkuju za odvoz. Nashledanou.“ Řekla Monica rychle a rozběhla se k rádiu.
„Počkejte.“ Zavolal muž a šel za ní. Monica se zastavila a otočila se na něj.
„Já ale opravdu spěchám! Moje šéfová je pes a nesnáší, když přijde někdo pozdě.“
„Já vás nechci zdržovat, jen mám jednu otázku.“ Monica se na něj nedůvěřivě podívala. „Snad mě ten chlap nechce zrovna teď balit.“ Pomyslela si. „Chtěl bych aspoň vědět, jak se jmenujete?“ Pokračoval muž.
„Ehm. Já jsem Monica. Monica Reyes.“ Vykoktala ze sebe Monica.
„Sebastian Martinéz. Moc mě těší.“ Řekl a usmál se na ni.
„I mě moc těší, ale už budu muset jít. Tak, tak nashle!“ Řekla rychle a rychle odešla. Muž se za ní díval, dokud nezmizela ve vchodu a poté odjel. Monica běžela k výtahu, když na ni někdo zavolal. Otočila se a uviděla Thomase, který právě seběhl ze schodů a mířil k ní.
„Monico! Tady jsi, prosím tě, lásko, vyslechni mě!“ Naléhal Thomas.
„Co ty tady děláš!?“ Zeptala se ho Monica nenávistně.
„Musím s tebou mluvit, nebereš mi telefon, hrozně jsem se bál, že se ti něco stalo. Přišel jsem sem a tvoje šéfová mi řekla, že tady nejsi, už jsem myslel že…“
„Thomasi, já nemám čas a ani chuť tohle poslouchat,“ skočila mu Monica do řeči „kde jsem a nejsem, je moje věc a byla bych ráda, kdybys mě nezdržoval!“ Dodala a chtěla nastoupit do výtahu, který právě přijel. Thomas ji ale chytil.
„Ne, ne, ne, počkej. Musíš mě vyslechnout! Neodejdu, dokud si to nevyjasníme!“
„Ale my dva si nemáme co vyjasňovat! Všechno je už jasné.“ Vykřikla Monica a snažila se od sebe Thomase odstrčit. „A hned mě pusť, slyšíš!“
„Tak necháš mě mluvit nebo ne?“ Zeptal se Thomas vyčítavě.
„Ne nenechám! Někdy prostě slova nejsou potřeba, za tebe už mluvily tvoje činy!“
„Tak co chceš, abych udělal? Jak ti to mám vysvětlit, jak se mám ospravedlnit? Ty jsi tak hrozně tvrdohlavá.“
„Tak a dost.“ Rozčílila se Monica ještě víc. „Já o tvoje ospravedlňování nestojím, nestojím o nic. Udělej pro mě jednu věc a nech mě konečně na pokoji. Jdi si za tou tvojí lady peroxid a na mě zapomeň!“ Vší silou ho od sebe ještě jednou odstrčila a Thomas ji nakonec rezignovaně pustil. Monica nastoupila do výtahu, a co nejrychleji to šlo, odjela.

 

Sandra seděla v nemocničním pokoji, kde byla Lucía. Měla na klíně položený notebook a snažila se přesunout vše, co měla Lucía naplánované na několik dní dopředu. Po chvíli do pokoje přišla lékařka společně se sestrou a kontrolovaly stav pacientky.
„Prosím vás, paní doktorko, kdy se moje sestra probudí? A jak je na tom?“ Zeptala se Sandra smutně.
„To vám bohužel nemůžu přesně říct.“ Kroutila doktorka hlavou. „Možná že už dnes, možná zítra. Musíte být trpělivá. K jejímu stavu je to složité. Musíme počkat, až se probudí, poté budeme muset udělat několik dalších testů a uvidí se.“ Vysvětlovala ji doktorka. „Hned jak budeme mít nějaké další zprávy, dozvíte se to první.“ Dodala a odešla.
Sandra si sedla na kraj postele kde ležela Lucía a vzala ji za ruku. „Sestřičko, musíš se probudit, co bych tady bez tebe dělala?“ Šeptala smutně.
Po chvíli ji zazvonil mobilní telefon, byl to její a Lucíin šéf.
Sandra hovor přijala. „Halo?“
„Dobrý den Sandro. Právě jsem dostal váš e-mail, co se stalo? Jak je na tom vaše sestra?“
Sandra mu vylíčila celou situaci a prosila ho, aby pozastavil objednávky, které měla Lucía udělat. Reakce jejího šéfa ale Sandru hodně překvapila.
„To je vážně příšerné, je mi to moc líto, opravdu. Netušil jsem, že je to tak vážné. Ale je tu jedna věc, která nepočká. Kdyby to záleželo jen na mě tak prosím, ale tady jde o časopis a o mnoho dalších věcí. Nemůžu počkat ani den. Budu si za vaši sestru muset najít náhradu, alespoň do doby než bude znovu schopná nastoupit do práce. O její místo je velký zájem, tak bych řekl, že v tom nebude problém. Možná že byste mohla dělat asistentku i jejímu nástupci, pokud by tomu nechtěl jinak.“
Sandra nevěřila tomu, co slyší. „To nemyslíte vážně! To přece nejde, nemůžete moji sestru jen tak vyhodit! Tolik toho pro časopis udělala.“
„To jste mě asi špatně pochopila, já ji nechci vyhodit, ale musím myslet na to, aby to neovlivnilo chod časopisu. To snad chceme všichni, nemyslíte? Až by se Lucía zotavila, tak bychom se domluvili, co bude dál. Přeji vaši sestře brzké uzdravení a doufám, že se mi ozve, až bude moci, nashledanou.“ Sandra už nestihla říct jediné slovo, protože to její šéf položil.
„To snad není možné, co je to za bezcitného chlapa!“ Nechápala Sandra, podívala se na svou sestru a pomyslela na její reakci, až zjistí, že ji její šéf při první příležitosti nahradil někým jiným.

Odpoledne se Monica vrátila z práce, do bytu své kamarádky. María Elisa ji odchytila hned u dveří.
„Anoj, promiň, že jsem ti ráno nebrala mobil, ale měli jsme toho zrovna nějak moc. Co jsi potřebovala?“ Ptala se jí María Elisa.
Monica se opřela o dveře. „Dneska mám vážně příšerný den! Ani nevím, kde bych začala.“
„Co se stalo?“ Vyděsila se María Elisa.
„A co chceš slyšet první? Jak jsem ráno přišla pozdě do práce, jak mi odtáhli auto nebo jak mě v práci čekal Thomas?“ Zeptala se Monica.
„Tak mám pocit, že se na tohle asi posadíme, dáš si kávu?“
„Jo a pořádně silnou.“ Kývla Monica.
Potom si společně sedly do obývacího pokoje a Monica Maríi Elise vyprávěla, co všechno se ji od rána stalo.
„Teda holka, ty máš dneska vážně smůlu.“ Kroutila María Elisa hlavou.
„To tedy ano, kdybys viděla jak mě Letícia vynadala, vážně hrozně vyváděla. Ale můžu být ráda, že mě hned nevyhodila, ta ženská je schopná všeho. Do toho ještě Thomas, aj, mám toho vážně dost.“ Zamračila se Monica a schovala hlavu do dlaní. „Snad radši půjdu spát, tím se snad nic nepokazí.“
„Ale vlastně jsi měla i štěstí.“ Poznamenala po chvíli María Elisa.
„Vážně? A v čem?“ Nechápala Monica.
„No že jsi ráno měla odvoz, ten motorkář ti přišel vážně vhod, no ne? A ani jsi mi neřekla, jak vypadal.“
„To myslíš vážně? Já si ho neprohlížela, na tohle jsem neměla čas a ani náladu.“ Zlobila se Monica.
„Tak se hned nemusíš čertit. Já to myslím dobře. Určitě jsi se mu líbila, protože jinak by ti těžko nabízel jen tak odvoz.“ Pokračovala María Elisa, ale Monica ji vůbec nevnímala a přemýšlela jak vše vyřeší.
„A víš co? Možná vím, kdo to byl! No jasně, že mě to nenapadlo hned!“ Vykřikla María Elisa nadšeně a znovu tím upoutala pozornost Monicy.
„Cože? A kdo to jako byl?“
„Můj soused!“ Vykřikla María Elisa nadšeně.

Daniel seděl v lékařském pokoji a pročítal si lékařskou zprávu Lucíe. Pořád nemohl dostat z hlavy, to co se stalo.
„Jak jen jsi mohl něco takového dopustit? Přece to nemůžu takhle nechat, to nejde. Ta žena si něco takového nezaslouží a ty by jsi už neměl operovat.“ Říkal si Daniel sám pro sebe. Potom vzal mobil a zavolal na jedno číslo.
„Marcos Santander, co si přejete?“ Ozvalo se na druhé straně.
Marcos byl Danielův kamarád ze studií, zabýval se stejným oborem jako Diego.
„Ahoj Marcosi, tady Daniel. Měl bych na tebe jednu prosbu.“
„A, Danieli, tebe jsem už dlouho neslyšel, jak se daří? Co potřebuješ?“
Daniel mu vyjasnil celou diagnózu Lucíe, podrobnosti o tom proč se operace nevydařila, vynechal.
„Hm, zvláštní. Kdo tu ženu operoval?“ Zeptal se Marcos.
„Diego Vargas. Je to můj kolega.“
„Opravdu? Ale to není možné. Vargas je ve svém oboru špička, nechápu, že by zrovna on nevěděl co s tím.“ Nechápal Marcos. „Není to divné? O něm jsem slyšel jen ty nejlepší věci.“
„Jo, asi nastala nějaká chyba. Já bych jen potřeboval vědět, jestli by s tím ještě nešlo něco udělat?“
„To ti takhle po telefonu neřeknu, musel bych o tom vědět víc.“
„Jasně, no ale jistě chápeš, že ti nemůžu poslat údaje pacientů z nemocnice.“
„Ano, to je samozřejmé. Ale anonymní anamnéza by přece jen šla, ne? Docela mě to zajímá. Už jen proto kdo tu operaci vedl. A jsme přece přátele, nemusíš mít obavy, že se to dostane někam dál.“
„Hm, dobře. Tak kdybys na něco přišel tak dej vědět, ok?“
„Jasně, jde nám přece oběma o to stejné – o dobro pacientů. Tak zatím.“
Daniel položil mobil, sednul si k počítači a začal psát mail pro Marcose.

„Bydlí v bytě o patro níž a přistěhoval se před pár měsíci, pokud vím tak má i motorku.“ Pokračovala María Elisa v monologu. „To mě mělo napadnout hned, přece by ti nenabízel odvoz někdo, kdo pojede jen tak okolo. Určitě to byl on. Teda holka, jestli je to vážně on tak máš teda štěstí. Jak to děláš, že se nemusíš ani snažit a každému se zalíbíš?“
„Počkej, zpomal jo? Co tím chceš říct?“
„No že ten chlap není vůbec k zahození. Jestli je to vážně on. Sice jsem ho viděla jen párkrát, ale je to teda bonbónek.“ Zasmála se María Elisa zasněně ale Monice to tak vtipné nepřišlo.
„Ty jsi blázen, opravdu.“ Kroutila Monica hlavou.
María Elisa ale její kyselé poznámky ignorovala. „Neříkal ti, jak se jmenuje?“
„Náhodou jo, ale už si to nepamatuju.“
„Nepamatuješ? Jak si to nemůžeš pamatovat?“
„Neprožívej to tak. Jestli se ti líbí tak ho sbal, ale prosím mě do toho netahej.“ Mračila se Monica a chtěla odejít do pokoje.
„Ty jsi poslední dobou vážně jak citrón, nic se ti nezdá a nic se ti nelíbí. Copak nevidíš tu příležitost? Aspoň by jsi se nemusela už trápit kvůli tomu idiotovi Thomasovi.“
„To nemyslíš vážně, že ne? Copak si myslíš, že mám teď náladu na nějakého chlapa? Včera jsem si ještě myslela, že se budu za pár měsíců vdávat a dneska mi tady chceš dohazovat nějakého tvého souseda. Nezlob se na mě, ale tohle už je na mě až moc. Omluv mě.“ Řekla Monica smutně a odešla do svého pokoje.
„Fajn, jak chceš. Když nechceš být šťastná ty, tak ti to budu muset zařídit já! Ještě mi jednou budeš děkovat.“ Pomyslela si María Elisa s úsměvem a začala promýšlet svůj plán.

Bylo už pozdě večer. Sandra byla celou dobu u své sestry. Jen si odskočila pro nějaké jídlo a kávu. Když se vrátila do pokoje, posadila se k posteli a mlčky jedla, přemýšlela o tom jak tuhle situaci vyřešit. Ze zamyšlení ji vytrhlo, až to když se její sestra začala pomalu probouzet.
„Ach.“ Vzdechla Lucía ještě v polospánku. Sandra rychle všechno odložila.
„Sestřičko, jsi vzhůru? Jak ti je?“ Zeptala se Sandra vystrašeně.
„Sandro?“ Šeptala Lucía skoro neslyšně. „Jsi, jsi to ty?“
„Ano, jsem to já. Konečně ses probrala, díkybohu! Hrozně jsem se o tebe bála!“
„Kde to jsem? Co se stalo?“ Ptala se zmateně Lucía.
„Jsi v nemocnici, měla jsi autonehodu. Půjdu pro nějakého doktora.“
„Počkej.“ Stiskla ji lehce ruku. „Co se mi stalo?“ Zeptala se a druhou rukou si nahmatala obvaz, který měla zavázaný přes oči. „Proč… Proč nic nevidím? Co se děje?“ Zeptala se. Sandra v tu chvíli vůbec nevěděla, co má sestře říct.