„Lucío, sestřičko, prober se prosím.“ Sandra držela Lucíu za ruku, Lucía ležela na lékařském lehátku a byl u ní Daniel a ještě jeden doktor z pohotovosti.
„Co? Co se stalo?“ Lucía se nakonec probrala a opatrně se posadila.
„Tady, napijte se.“ Podal ji lékař vodu a Lucía se napila. Nakonec Sandra i Daniel odešli a lékař Lucíu zkontroloval. Po chvíli oba vyšli před ordinaci. Lucía si šla se Sandrou sednou na sedačku, která byla kousek od nich.
„Je ti líp?“ Strachovala se Sandra.
„Jo, už je to lepší.“ Kývla Lucía.
„Omluvám se, nechtěla jsem tě předtím rozrušit…“ Omlouvala se Sandra, Lucía jen kroutila hlavou. Nakonec se podívala na Daniela a dalšího lékaře.
„Jak jí je?“ Ptal se ho Daniel.
„Nejspíš jen úzkostný stav. Ale raději jsem jí vzal krev. Nemyslím si ale, že by šlo o reakci na transplantaci.“
„Dobře, dej mi potom vědět, pokud to náhodou bude souviset.“
„Jistě.“ Rozloučili se a Daniel šel za Lucíi a Sandrou.
„Jak se cítíte?“
„Jde to.“
„Měla byste se vrátit domů.“
„Já vím…“ Poznamenala. „Sandro?“
„Ano?“
„Donesla bys mi prosím čaj z automatu?“
„Jo, jasně.“ Sandra vstala a odešla Lucíi pro čaj.
Lucía se podívala na Daniela. „Prosím, řekněte mi, co se stalo Diegovi.“
Daniel se zhluboka nadechl. „To nemůžu.“
„Musím to vědět. Prosím…“
Daniel věděl, že když by řekl Lucíi pravdu, jistě by ji to velmi rozrušilo. Už mu totiž došlo, jak to tehdy Diego myslel s tím, že zařídí, aby šla Lucía na operaci co nejdříve.
„Diego… měl takový úraz. Ale určitě se z toho dostane.“ Řekl nakonec. Po chvíli se k nim vracela Sandra. „Dávejte na sebe pozor.“ Řekl vážně a odešel. Sandra nakonec odvezla Lucíu domů.

Sebastian se právě vracel z rehabilitace, po třech týdnech ležení potřeboval trochu procvičit tělo, i když stále měl zranění, která k hojení potřebovala čas. V pokoji už na něj čekala Monica. Lékař jim poté oznámil dobrou zprávu. „Ještě si vás tady chvíli necháme, ale pokud to půjde tak dobře jako poslední dny a neobjeví se žádné komplikace, pustíme vás domů.“
Oba z toho měli radost.
„A teď už se mě zase nezbavíš.“ Prohlásil Sebastian, když lékař odešel.
„Já ani nechci! Popravdě, myslím, že se od tebe asi nehnu ani na krok.“ Řekla a políbila ho.
„Jasně, pokud zrovna nebudeš v rádiu.“ Prohlásil s úsměvem. „To tě pak budu moct alespoň zase poslouchat.“
„No popravdě…“ Řekla Monica smutně. „O tu práci jsem přišla.“
„Cože? Ale jak to?“ Byl Sebastian zmatený.
„Leticia si našla náhradu, když jsem byla hospitalizovaná a pak…“
„Počkej, hospitalizovaná?“ Vyděsil se Sebastian.
Monice došlo, že mu ani neřekla, že tehdy skončila s úrazem hlavy. Sebastian tak naléhal, že mu nakonec ukázala zranění na hlavě, které přes vlasy normálně vidět nešlo.
„Já bych toho Thomase snad nejradši zabil!“ Zlobil se Sebastian a něžně Monicu hladil. „Ale ono na něj taky dojde, tím jsem si jistý!“ Nakonec se objali.

Nová linie příběhu:

María, Lucas a jeho rodiče seděli v kavárně na letišti.
„Před lety jsme byli my a tvoji rodiče velmi dobří přátelé.“ Začal vyprávět otec Lucase. „To jste ještě předtím, než ses narodila, dokonce i předtím, než se narodila Monica. Měli jsme jen tebe.“ Podíval se na Lucase. „Byli jsme sousedé a postupem času i přátelé. Potom se oba začali zaplétat do nějakých nehezkých věcí a nám postupně začali mizet věci z domu. To už jsi byla na světě ty i Monica a byly jste velké kamarádky. Později jsme zjistili, že nás tvá rodina okrádá. A že to dělá nejspíš už od samého začátku.“ Zlobil se. Lucas byl v šoku a María také.
„Moc mě mrzí, ale já… já o tom neměla nejmenší tušení, vždyť jsem byla dítě a popravdě, sama jsem to v tu dobu neměla doma moc růžové. Ale já vám nikdy nic nevzala! Přísahám.“ Bránila se María. „Matka začala pít, později brát drogy a otec kradl a… nakonec nás obě začal bít. V tu dobu už jste ale odstěhovali. Když už to bylo takhle zlé…“
„To je mi tak líto. Kdybych to věděl…“ Vložil se do toho Lucas a chytil Maríu za ruku.
„Hned jak to šlo, tak jsem odešla. I když je mi to moc líto, oni se ode mě distancovali už dávno, nevím ani kde je jim teď konec… a ani to vědět nechci! Vím, že mého otce zavřeli a že matka si našla nějakého jiného chlapa, o mě už dlouho předtím neměla zájem. Celý život se snažím, abych nebyla jako oni. A ani taková nejsem! Už jako dítě jsem cítila, že mě nemáte rádi a od té doby, co jsme s Lucasem, jsem se stále bála toho, jak nakonec budete reagovat. Už ale nechci platit za chyby mojí rodiny.“ Uzavřela María Elisa smutně.
Rodiče Lucase se na sebe podívali a oba se tak trochu styděli za to, jak se zachovali.
„Mrzí nás to.“ Řekla nakonec matka Lucase. „Viděli jsme v tobě chyby tvojí rodiny, které v nás zanechali hořkost. Omlouváme se. Můžeme zkusit začít znovu a lépe?“
„To bych ráda.“ Souhlasila María a pousmála se. Lucas ji políbil a objal.

Sebastian seděl na pohovce a hladil po vlastech spící Monicu, která měla hlavu opřenou o jeho nohu. „Nedovolím, aby se ti ještě někdy něco stalo.“ Řekl tiše. „Budu tady pro tebe, i kdyby jen jako tvůj kamarád. Budu tady pro tebe jako kdokoliv mi dovolíš být, ale už nikdy nedovolím, aby ti ještě někdy někdo ublížil…“
„Vážně?“ zeptala se Monica po chvíli rozespale a posadila se.
„Promiň, nechtěl jsem tě probudit.“
„To nevadí.“ Usmála se na něj. „Myslel jsi to vážně?“
„Samozřejmě, že myslel. Chci, abys byla šťastná, spokojená a v pořádku. Udělal bych cokoliv, aby to tak bylo.“ Řekl Sebastian vážně. Monica se na něj chvíli dívala a nakonec ho dlouze políbila.

Stará linie příběhu:

Druhý den byla Lucía znovu na kontrole v nemocnici, aby ji doktor řekl výsledky testů, které ji dělal. „Báli jsme se, jestli nemáte například nějakou infekci, po té transplantaci. Ale ukázalo se, že jde o něco jiného.“ Začal doktor.
„O co jde?“ Vyděsila se Lucía.
„Kdybychom to věděli, patrně bychom celou operaci tehdy odložili. Ale…“
„Co se děje?“ Byla Lucía nervózní.
„Jste těhotná.“ Oznámil ji lékař, Lucía byla v šoku.

María Elisa konečně Lucasovi řekla, proč tehdy tak utekla a proč ho celou dobu odmítala.
„Hned jak to půjde, tak si to s mými rodiči vysvětlíme! Tohle je jen strašně blbé nedorozumění a já to takhle nenechám! Navíc… už je to strašně dlouho, všechno se mohlo dávno změnit.“
„Já nevím.“ Kroutila María hlavou. „Mám strach, že mě tvoji rodiče nikdy nepřijmou.“
„Určitě ano, musíme si jen společně sednout a promluvit si o tom.“
„Tak dobře.“ Souhlasila nakonec María. „Ale… jak to teď bude dál? Ty budeš v Mexiku a já tady…“
Lucas ji chytil za ruku. „Chci se vrátit do Caracasu. Už tady hledám byt a firma, ve které dělám má pobočku i tady, nebude to až takový problém.“
„Opravdu?“ Byla María překvapená.
„Ano.“ Usmál se Lucas a políbil ji. „Chci být s tebou a navíc je tady i Monica, pár mých přátel ze studia. Už jsem se rozhodl.“
„A co kdybys místo hledání bytu prostě šel bydlet sem?“ Mrkla na něj.
„Cože?“ Byl tentokrát překvapený Lucas.
„No zrovna jsem si říkala, že by se mi hodila nějaká nová spolubydlící, ale… brala bych klidně i tebe.“ Zasmála se.
„No to se podívejme, tak slečna dělá drahoty, a když dojde na lámání chleba, tak už by mě chtěla ve svém bytě!“ Smál se Lucas.
„Ano, protože když už jsme si to konečně vyjasnili, nechci už promarnit ani chvíli…“ Řekla vážně.
„Jsi si jistá?“
„Jsem…“ Souhlasila. „Jsem si tím jistá, stejně jako tím… že tě miluju.“ Řekla a pousmála se. Lucas se rozzářil jak sluníčko a políbil ji. „Já tebe taky.“ Řekl nakonec a oba se na sebe usmívali.

Lucía odcházela z ordinace, v kavárně na ni čekali rodiče, aby ji znovu odvezli domů. Ona ale mířila jinam. Mířila do oddělení, kde byl Diego. Na recepci se zeptala na číslo pokoje a zamířila k němu. Z pokoje právě vyšel Daniel a málem se srazili.
„Lucío?“
Lucía zvedla obraně ruce. „Já vím, jsem tady zase. A vy asi nejspíše taky nikdy nemáte volno, že?“
„Nejspíš to tak trochu vypadá.“ Souhlasil a oba se odmlčeli.
„Můžu ho vidět?“ Zeptala se nakonec.
„To nebude nejlepší nápad.“ Řekl Daniel.
„Já vím, jak šíleně to zní… ale právě jsem se dozvěděla… něco. A prostě…“ Lucía nevěděla co říct.
„Opravdu byste měla jet radši domů, musíte odpočívat…“
„Musím ho vidět. Jak jste sám řekl, možná je to moje jediná šance ho vidět.“
„Ale proč byste ho chtěla vidět?“ Nechápal Daniel. „Po tom všem chápu, že byste mu nejradši za to všechno vynadala, ale to teď stejně nejde a navíc…“ Nestihl větu ani doříct.
„Jsem s ním těhotná.“ Skočila mu Lucía do řeči. Daniel zůstal s otevřenou pusou uprostřed slova, tohle tedy rozhodně nečekal.

„A už jsi přemýšlela, co bys teď chtěla dělat? Chtěla bys zkusit jiné rádio?“ Zeptal se Sebastian.
„Já nevím.“ Pokrčila Monica rameny. „Teď chci být hlavně s tebou, až budeš zase zpátky doma, chci ti pomoct se vším, co bude potřeba… A žádné odmlouvání!“ Usmála se na něj.
„Dobře… pokusím se moc neodmlouvat… ale stejně mě to trápí.“ Zakroutil hlavou.
„Já vím… no ale teď se mi nad tím ani moc přemýšlet nechce. Uvidíme za pár dní. Teď nemám na práci vůbec myšlenky… chci hlavně, abys byl v pořádku.“
„Tak dobře…“ Oba se na chvíli odmlčeli a Sebastian Monicu zamyšleně hladil. „V tom případě bych měl k probrání ještě něco. Asi na to není nejvhodnější doba, ale tak mě napadlo… Vím, že si budeš myslet, že jsem se asi zbláznil. Ale…“ Nadhodil.
„Copak?“
„Co kdybychom spolu měli miminko?“ Zeptal se jí vážně.
Monica se na něj překvapeně podívala a nevěděla, co na to říct.

„Prosím?“ Daniel měl v tu chvíli asi milion otázek, ale věděl, že mu do toho vlastně nic není.
„To je… trochu složitý. Prostě ho chci vidět.“ Pronesla Lucía zoufale.
Daniel to nakonec vzdal. „Tak dobře…“ A otevřel jí dveře, aby mohla vejít. Lucía pomalu vešla a když viděla Diega, sevřelo se jí srdce a bylo jí do pláče. Bylo to poprvé, co ho viděla. Diego byl už umytý, ale nebyl oholený, byl pohublí a měl zavázané oči.
„Proboha… co se mu stalo?“
„Popravdě, nevím jistě… Ale nejspíš byl nějakou dobu na ulici.“
„A… ty oči?“
Daniel si povzdechl. „Stejně byste se to dřív nebo později dozvěděla…“ Začal. Lucía šla pomalu k Diegovi a chytila ho za ruku. Daniel pokračoval. „Podle toho, jak ho našli… prodělal operaci očí. Nejspíš ji dělal nějaký lékař, ale podle infekce, kterou dostal, to jistě nebylo v nemocnici.“
„Ale to nechápu? Co se mu stalo, že musel prodělat operaci očí? Někde na ulici?“ Nechápala Lucía.
„Jak to bylo, by nám řekl asi jen Diego… ale…“ Daniel nevěděl, jak jí to říct. Lucía se na něj podívala. „Diego měl odstraněnou oční rohovku.“
„Cože?“
„Tento zákrok se samozřejmě nedělá, u živých pacientů…“
„Já to asi nechápu!“ I když Lucía moc dobře tušila, kam to celé míří ale doufala, že se plete.
Daniel se zhluboka nadechl. „K té operaci muselo dojít před pár dny… v době, kdy se našel dárce pro vás.“ Řekl opatrně. Lucíi se v tu chvíli málem zastavilo srdce, když ji došlo, co ji vlastně Daniel říká.
„Vy… myslíte, že… on?“ Vrtěla nevěřícně hlavou a začali jí stékat slzy.
„Myslím si, že on je váš dárce.“ Řekl nakonec Daniel. Lucía byla v naprostém šoku.
„To není možné!“ Rozplakala se.

O několik dní později:

Dieguv stav se zlepšil, ale do všeho se vložila policie, která začala hlídat u jeho pokoje, aby nemohl utéct. Diego to ani neměl v plánu, jen odevzdaně čekal na to, co s ním bude. Daniel se ho několikrát ptal na to, co se vlastně stalo, ale Diego s ním nemluvil. Nemluvil už vůbec s nikým. Lucia za ním chtěla několikrát jít, než se ale odhodlala, už ji k němu vzhledem k případu nepustili. Lucía seděla ve svém pokoji a náhodou našla dopisy, které ji tehdy Diego nechal v pokoji. Začala je číst. V prvním z nich Diego vysvětloval, jak přišel o svou ženu a začal kvůli tomu pít. Bylo tam i o tom, jak zkazil operaci Lucíe a v dopise se ji za to omlouval. V druhém dopise bylo, jak se rozhodl odjet na léčení, jak Lucíu potkal na letišti a rozhodl se ji sledovat a jak se nakonec vydával za Andése, aby jí byl na blízku. Lucía u všech dopisů plakala a nakonec otevřela i ten poslední.

Lucío,

ani nevím, proč ti tyto dopisy píšu, pořád tak nějak doufám, že jednou budeš moct znovu vidět a třeba si je budeš moci přečíst.

Jen bych ti rád řekl, že i přes to všechno špatné co se stalo, ty dny které spolu trávíme v léčebně, patří k nejlepším, co jsem kdy zažil. Tak rád tě poslouchám a kolikrát bych ti tak rád odpověděl. Más nádherný smích a ještě krásnější duši. Tolik mě mrzí, že jsem si ublížil. Chtěl bych ti říct pravdu… o všem, co se stalo… Ale vím, že kdybys věděla, kdo jsem, kdybys znala celou pravdu – nenáviděla bys mě. A ta představa je horší než jakýkoliv trest ze všech…

Diego

Lucía to nemohla vydržet a vydala se znovu do nemocnice. Když přišla k pokoji Diega, nebyla tam stráž. Rychle běžela do pokoje, ale v něm nebyl ani Diego. Chvíli zmateně stála v pokoji a v hlavě se jí odehrávaly ty nejhorší scénáře.
„Dnes ho odvezli do vězeňské nemocnice.“ Řekl Daniel, který do pokoje přišel. Lucía se na něj otočila a měla slzy v očích. Daniel jí podal složený papír, byl zmačkaný a špinavý. „Tohle našli v oblečení, ve kterém ho sem přivezli.“ Řekl a nakonec odešel. Lucía se na papír dívala a nakonec ho rozložila, aby si ho přečetla.

Lucío,

Až tohle budeš číst, nejspíš už tady nebudu… ale na tom nezáleží. Jediné na čem záleží, je to, že jsem konečně přišel na způsob, jak konečně můžu napravit svou chybu. A pokud tohle čteš, tak se mi to povedlo. Je to jedno z mála rozhodnutí, kterých nelituju. Jediné co je mi líto, že už nikdy neuvidím tvoji krásnou tvář.

Vždycky si ji budu pamatovat. Vždy tě budu milovat. Snad mi jednoho dne budeš moct odpustit.

Diego

Lucíi se podlomili kolena a sesunula se s pláčem k zemi. Naplno se jí potvrdilo, že to byl on, kvůli kterému znovu vidí. Ale on sám už nejspíš neuvidí nikdy… „Já tě taky miluju…“ Plakala Lucía zoufale.