Lucía hned z nemocnice zamířila na policejní stanici a stáhla všechny obvinění proti nemocnici i proti Diegovi. Vyšetřovatel se jí to snažil rozmluvit, ale ona si stála za tím, že si to s nemocnicí vyřeší mimosoudně. Brzy se o tom dozvěděla Sandra, a když Lucía dorazila domů, už ji tam čekala.
„Lucío, copak ses zbláznila? Víš, kolik mi to všechno dalo práce a kolik mě to stálo času? Jak jsi mohla celý ten případ takhle zahodit?“ Začala Sandra, sotva Lucía vešla do domu. „Už jsme byly tak blízko! Konečně ses mohla dočkat spravedlnosti!“
„Spravedlnosti? A zeptala ses mě někdy v poslední době, jestli je to to, co chci?“
„A není? Vždyť sis kvůli tomu chlapovi tolik vytrpěla, tolik měsíců když jsi byla slepá kvůli nějakému alkoholikovi!“
„Ale nejvíc naštvaná jsi tady ty, jako bys snad byla ty ta, co oslepla!“
„Jen jsem ti chtěla pomoct!“
„Chceš mi pomoct? Tak už Diega nech konečně být!“
Sandra byla v šoku. „Ty toho chlapa snad chceš ještě bránit? Proč!?“
„Chceš vědět proč? Vážně? Tak třeba proto, že se nechal kvůli mně doživotně zmrzačit, jen proto, abych mohla znovu vidět! Nebo třeba proto, že jsem s ním těhotná a jestli ani to nestačí, tak by mohlo třeba to – že toho chlapa miluju!“ Vykřikla Lucía zoufale a Sandra si musela samým šokem sednout na pohovku.

Sebastiana propustili z nemocnice a konečně se mohl vrátit domů. Ben byl samou radostí bez sebe a Monica s Mariou připravila takovou malou akci na přivítání, kam přišli Sebastianovi kamarádi z práce a také jeho rodiče. Všichni se velmi dobře bavili. Když později zůstali jen sami dva, Monica uklízela nádobí z oslavy a Sebastian ji zezadu objal a políbil na krk. „Nech to být, uklidíme to později.“ Nadhodil, otočil ji k sobě a dlouze ji políbil. „Chci si užít chvíli, kdy jsem s tebou konečně zase sám.“ Usmál se na ni.
„Ale… měl bys jít odpočívat.“ Protestovala Monica.
„No a já mám lepší nápad. Dal bych si dlouhou sprchu a ty bys mi v ní mohla pomoct.“ Mrknul na ni.
„Jo tak sprchu říkáš?“ Zasmála se Monica.
„No říkala jsi přece, že mi budeš pomáhat se vším, co bude potřeba. A já nevím… možná by se mi v té sprše mohla zatočit hlava… tak bys mě mohla pohlídat.“ Říkal laškovným tónem.
„Jo tak zamotat hlava?“
„Ehmmm.“ Kývl hlavou a znovu Monicu políbil.
„Dobře, ale jdu tam s tebou čistě z… lékařských důvodů, protože jsi teď můj pacient!“ Kývala Monica hlavou.
„Samozřejmě. Nic jiného bych si ani nemyslel.“ Zasmál se Sebastián. Chytil Monicu za ruku a společně odešli do koupelny. I když měla Monica v plánu, že opravdu bude Sebastiana jen hlídat, on měl plány trochu jiné. V koupelně ji začal líbat a svlékat a ve sprše se spolu mazlili. Nakonec se po sprše přesunuli do ložnice a pomilovali se spolu.

Diego ležel na posteli, jednu ruku měl připoutanou k bočnici a byl myšlenkami úplně jinde, stále a znova se mu v hlavě odehrávali scény s Lucíou. Od Daniela věděl, že operace dopadla dobře a to bylo to jediné, co mu dělalo radost. Přesto měl ale pocit, že jeho život definitivně skončil. „Možná by bylo lepší, kdybych se po té operaci už neprobral.“ Pomyslel si.

Nová linie příběhu:

Lucía a Diego spolu každý den zašli na oběd nebo na večeři a vždy skončilo u dlouhé debaty. Zjistili, že mají dost společného a stále si měli co říct. Lucía cítila, že ji chce Diego opravdu pomoct a začínala tak trochu doufat v to, že by Diego mohl být skutečně otcem jejího dítěte. Lucía se na Diega dívala a usmívala se, on ji vyprávěl nějakou historku z práce, ale ona pořádně ani nevnímala, co vlastně říká.
„Co se děje?“ Zeptal se Diego překvapeně, když si všiml jejího výrazu.
„Nic.“ Usmála se Lucía. „Jen jsem ráda, že jsem tě nakonec mohla ještě potkat.“ Přiznala. Diego se na ni usmál a chytil ji za ruku. „Já taky.“

Monica si začala uvědomovat, že k Sebastianovi necítí jen přátelství, ale že se do něj pomalu ale jistě zamilovává. Sebastian se ji snažil dávat prostor, ale toužil po ní každým dnem víc a víc. Právě spolu byli společně i s Benem v parku a hráli si s ním. Házeli mu létající talíř a smáli se. Ben jim ho nosil a šťastně vrtěl ocasem.
„Díky že jsi s námi šla.“ Usmál se na ni Sebastian.
„Vždyť víš, že jsem s vámi ráda!“ Zasmála se Monica. V tom k nim přiběhl Ben a položil k nohám Monicy zaslintaný talíř.
„Fůůůj! Na to sahat nebudu.“ Vtipkovala Monica, Ben ho vzal a mířil k Monice ještě blíž, ta se zase začala smát a chtěla uskočit, aby se jí ten zaslintaný talíř nedotkl, ale skončila přímo v Sebastianově náručí. Oba se na sebe podívali a v tu chvíli jako by se čas zastavil. Sebastian ji odhrnul vlasy z tváře a zamilovaně se na ni díval.
„Miluju tě.“ Řekl bez rozmyslu a najednou mu došlo, že by tohle říkat neměl. Než ale stihl cokoliv dalšího říct, Monica ho umlčela polibkem. Poté se na něj podávala.
„A já vím, že jednoho dne budu milovat i já tebe.“ Přiznala se mu. Sebastian se celý rozzářil a začal Monicu znovu něžně líbat. Ben kolem nich vesele běhal a štěkal.

Thomas byl vyšetřovaný na svobodě a nesměl opustit zemi, s pomocí jeho matky ale odcestoval do Evropy, aby se vyhnul případnému vězení. „Díky mami.“ Políbil svou matku na tvář a poté nastoupil do soukromého letadla, které ho odvezlo so Španělska.

Raul nemohl Lucíi její zradu odpustit a přemýšlel, jak se jí za to ponížení co nejvíce pomstít. Od svého známého zjistil, že se Lucía vídá s někým jiným a byl vzteky bez sebe. „Tak to ne, Lucío! Jestli si myslíš, že jsem ti zapomněl, cos mi provedla, tak se šeredně pleteš, zaplatíš mi za to, jen počkej!“ Pomyslel si Raul s nenávistí v očích.

O několik měsíců později

Stará linie příběhu:

Sebastian vedl Monicu k jejich místu v parku, Monica měla na očích šátek a neustále chtěla vědět, kdy už budou na místě.
„Ty jsi ale nedočkavá.“ Smál se Sebastian.
„Jsem spíš zvědavá.“ Smála se Monica. „A trochu nervózní!“
„Nemáš proč.“ Usmál se Sebastian, udělali ještě pár kroků a zastavili se. Sebastian ji rozvázal šátek a sundal jí ho, Monica překvapeně zamrkala. Stála naproti jejich lavičce, která byla plná nafukovaných balonků s heliem. Uprostřed lavičky byla růže a krabička. Monica ji vzala a otevřela, ale krabička byla prázdná. Když se otočila k Sebastianovi, ten klečel před ní a držel prstýnek v ruce. Monica se rozzářila.
„Lásko moje, chceš…“
„Ano!“ Vykřikla Monica, aniž by ho to nechala doříct a Sebastian se začal smát.
„Necháš mě to vůbec doříct celé?“ Smál se a Monica se začervenala.
„Takže… lásko moje… chceš si mě vzít?“ Usmál se na ni.
„Chci, ano chci!“ Vykřikla Monica a vyhrkly jí slzy. Sebastian ji navlékl prsten, vstal a Monica mu ihned skočila kolem krku, Sebastian ji chytil a zatočil s ní. Nakonec ji postavil na zem a dlouze ji políbil. Za nimi právě zapadlo slunce a oba už nemohli být šťastnější.

Nová linie příběhu:

„Chci, ano chci!“ Vykřikla Monica a vyhrkly jí slzy. Sebastian ji navlékl prsten, vstal a Monica mu ihned skočila kolem krku, Sebastian ji chytil a zatočil s ní. Nakonec ji postavil na zem a dlouze ji políbil. Za nimi právě zapadlo slunce a oba už nemohli být šťastnější.
„Miluju tě, Sebastiane!“ Řekla Monica zamilovaně.
„A já tebe, krásko. Jsem tak rád, že jsi mi nakonec dala šanci.“ Usmál se na ni.
„Já vím, trochu mi to trvalo…“
„Víš, že bych na tebe počkal klidně i sto let.“
Monica se usmívala. „A víš co?“
„Copak?“
Monica ho vzala za ruku a položila si ji na břicho. „Brzy budeme tři.“
Sebastian vykulil oči. „Coo? Jako vážně?“
„Ano.“ Kývla Monica a Sebastian s ní znovu radostí zatočil. Pak ji opatrně postavil zase na nohy a oba se na sebe zamilovaně dívali. Sebastian si k ní nakonec klekl a políbil ji na břicho. Monica se šťastně usmívala.

Lucía a Diego spolu začali před pár dny bydlet, Lucía už byla ve vysokém stádiu těhotenství a Diego ji chtěl se vším pomáhat. Během několika měsíců se z nich stali dobří přátelé a oba cítili, že možná ne jen to. První krok ale neudělal ani jeden, protože se báli odmítnutí toho druhého. Právě spolu stáli v pokojíku pro miminko a Lucía byla dojatá.
„To jsi připravil ty sám?“
„No trochu mi s tím pomohla tvoje sestra.“ Přiznal.
„Je to nádherné. Děkuju.“ Řekla a dala Diegovi pusu na tvář a potom se na sebe zadívali.
„Nemáš zač.“ Řekl nakonec Diego a oba se od sebe vzdálili.
Lucía si dala ruce na břicho. „Už brzy se malé narodí a pak…“Odmlčela se.
„Víš… jen jsem ti chtěl říct, že i kdyby se ukázalo, že nejsem otcem toho dítěte…“ Odmlčel se a Lucía se na něj podívala. „Budu i tak moc rád, když tady zůstaneš. Když tady zůstanete.“ Dokončil větu a pousmál se. „Když bys třeba nakonec chtěla.“ Lucía byla překvapená.
„Děkuju, Diego.“

Stará linie příběhu:

Lucía byla ve svém novém bytě, právě stála v pokojíku pro své dítě, ale byla v něm sama. Hladila si břicho a myslela na Diega. I když se s nemocnicí nakonec soudit nechtěla, i tak ji nemocnice dala finanční odškodnění. Zařídila si nové bydlení a začala fotit na volné noze. Diego nakonec do vězení nešel, Lucía sice obvinění stáhla, ale vzhledem k dalším okolnostem skončil Diego v léčebně pro duševně nemocné. Odmítal totiž s kýmkoliv mluvit a po zjištění, že si své zranění způsobil vlastní vinou, ho nakonec převezli do léčebny.

Před pár dny

Lucía přijela navštívit Diega. Nebylo to poprvé, ale vždycky ji přepadl takový zvláštní pocit a nakonec za ním nešla. Tentokrát se ale odhodlala a šla za ním. Diego seděl u klavíru a vypadal, že je myšlenkami v úplně jiném světě, klávesy byli zakryté a bylo ticho. Lucía přišla až k němu a celá se třásla.
„Diego…“ Řekla nakonec. Diego věděl, že vedle něj někdo stojí, ale když zjistil, že je to Lucía zamrazilo ho. Lucía neměla daleko k pláči.
„To nemusíte ani zkoušet, slečno, ten s nikým nemluví.“ Zavolal na ni jeden z pacientů.
„Já vím, on radši poslouchá…“ Řekla tiše. Najednou se jí vrátily všechny vzpomínky, které zažila v léčebně s Diegem. V tu chvíli by nejradši vrátila čas, i když v tu dobu byla slepá, byla šťastná. „Snad mě budeš poslouchat i tentokrát.“ Pokračovala tiše. „Přišla jsem ti říct… že ti odpouštím.“ Vzala mu ruku, bála se, že ucukne, ale neudělal to. Nakonec si ji položila na břicho. „My ti to odpouštíme…“ Diego jen na sucho polknul. Lucía nakonec jeho ruku pustila, Diego ji měl stále položenou na jejím břiše, i když chtěl, nedokázal ji dát pryč a nakonec ji po břiše pohladil. Lucíi při tom vyhrkli slzy. „Bude to holčička…“ Řekla tiše. Diego se celý roztřásl a Lucía to cítila, nakonec dal ruku pryč a zase ji stáhl ke klavíru.

Současnost

Lucía měla zavřené oči a znovu a znovu se ji vracela vzpomínka na to, jak ji Diego pohladil po břiše. Později na ni ale už nereagoval a doktoři Lucii požádali, aby odešla. Co už netušila, bylo to, že se z toho Diego po jejím odchodu úplně zhroutil.

Daniel a Sandra seděli v kavárně.
„Chtěla bych se ti omluvit. Měl jsi pravdu… Já jsem opravdu byla jak posedlá.“ Přiznala Sandra. „Nevím proč, ale tolik jsem se upnula na život Lucíe, že jsem najednou jednala, jako by šlo o mě. Mrzí mě, jestli sis připadal, že tě nějak využívám.“
„To je v pořádku, zapomeň na to. Už je to pryč.“
„Doufám, že ano. Konečně jsem se zaměřila víc na sebe, na svoji práci a na to, abych byla konečně šťastná.“
„Jsem moc rád, že tohle slyším.“
„Vlastně jsem se tě na něco chtěla zeptat…“
„Ano?“
„Vím, že jsme se viděli už několikrát a že to bude asi trochu zvláštní – ale co si zajít na schůzku, myslím skutečnou? Na rande…“
„A ty bys chtěla?“ Byl Daniel překvapený.
„Ano.“
„Moc rád.“ Usmál se na ni Daniel a ona mu úsměv opětovala.

„A tímto vás odsuzuji, k odnětí svobody ve výši deseti let za dvojnásobný pokus o vraždu.“ Prohlásil soudce a Thomas v tu chvíli zbledl jako stěna. Jeho matka šla do mdlob a v celé soudní síni byl pěkný rachot.

Natasha mezitím ležela na pláži a opalovala se. Odjela do Italie a sbalila si bohatého podnikatele, který nejen že byl ale o několik let starší než ona, ale také i o dost širší. Své těhotenství si tehdy jen vymyslela, aby Thomase naštvala. Pravda byla taková, že Natasha nikdy mít děti nemohla. Natasha byla zamyšlená, když najednou ji zastínil stín jejího milence.
„Tak pojď, babika, pronajal jsem nám společnou saunu. Namasíruješ mi záda.“ Vyzval ji a chlípně se u toho usmíval.
„Samozřejmě.“ Souhlasila Natasha. Když se ale její přátel nedíval, tvářila se zhnuseně. Nakonec spolu odešli do hotelu.

Nová linie příběhu:

Thomas byl už nějaký čas v Barceloně, sport už ho nezajímal a spustil se s partičkou, kde začal brát drogy. Po velmi bujaré noci ležel na posteli ve svém bytě a ani se nehnul.
„Hej kámo, máš tady nějaký fet?“ Zeptal se ho opilý muž a dloubl do něj. Thomas ležel tváří dolů a ani se nehnul. „Hej, mluvím s tebou.“
Po chvíli k nim přišel ještě jeden muž a společně na Thomase zírali. „Není ten chlap nějakej divnej?“ Poznamenal druhý po chvíli, který byl také značně mimo. Nakonec ho společně otočili a oba uskočili. Thomasova tvář byla celá nateklá a bledá.
„Ty vole, on je tuhej! Rychle, padáme odsud!“ A oba muži z bytu utekli.

Lucía se chystala jít na nákup, právě procházela podzemními garážemi, když zpoza rohu vyšel muž a držel v ruce nějaký sprej a v druhé nůž. Lucía se vylekala, upustila na zem tašku, kterou držela a ihned se k ní sehnula.
„Dej sem tu kabelku!“ Zařval muž s divným přízvukem. Lucía se celá třásla a pomalu mu podávala tašku, co měla, muž ji jí vytrhl z ruky a Lucía ztratila rovnováhu a upadla. Muž vypadal, že nečekal, že mu ji opravdu dá, nakoukl do ní a pak se začal ohánět divnou lahvičkou. „A tohle je za to, že jste pošpinila jméno svého manžela.“ Lucía před sebe dala obraně ruce a muž na ni stříkl tekutinu z lahvičky.
„Au.“ Sykla Lucía bolestí, nebyla to totiž voda ale kyselina, která ji ruku popálila. Muž jí původně mířil do očí. Chtěl to zkusit znovu, ale někdo je vyrušil.
„Dej od ní ty pracky!“ Zařval Diego a přiběhl k nim, strčil do muže a začali se spolu prát. Lucía byla úplně v šoku z toho, co se právě děje.
„Ne to ne!“ Vykřikla.
Diego dal útočníkovy pěstí, ten měl ale stále v ruce lahvičku. Vyskočil ze země a začal se s ní ohánět.
„Pozor, je to kyselina!“ Zakřičela Lucía, sotva to ale dořekla, muži se podařilo ji našplíchat Diegovi do očí. Ten zakřičel bolestí a couvl od muže, který se dal okamžitě na útěk.
„Proboha to ne!“ Vykřikla Lucía, posbírala se ze země a běžela k Diegovi, který klečel na zemi a ruku měl přes oči. „Pomoc!“ Křičela Lucía. „To bude v pořádku.“ Utěšovala Diega. V tu chvíli do garáže přijel jeden z obyvatelů domu, když slyšel volat Lucíu o pomoc, okamžitě k nim běžel a zavolal záchranku.