O pět měsíců později, v průběhu několika dní…

Obě linie příběhu:

„A je to.“ Usmála se María Elisa, která hrdě rozhlížela po své nové kavárně. Byl to vždycky její sen, aby měla vlastní podnik a nakonec se jí to povedlo. Lucas si to tam všechno prohlížel a nakonec šel k Maríi a objal ji.
„Jsem na tebe tak hrdý, je to tady parádní.“ Řekl a políbil ji. „Určitě to bude nejoblíbenější kavárna v okolí!“
„To doufám.“ Usmála se María a oba se políbili.

Díky tomu, že se Lucía nastěhovala k Diegovi, konečně se Sandra a Daniel více poznali i v druhé lince příběhu. Sympatie mezi nimi byli od začátku a nakonec se spolu dali dohromady v obou částech příběhu.
Sandra seděla v Danielově pracovně a čekala na něj.
„Ahoj, co ty tady?“ Zeptal se překvapeně. Sandra šla k němu a políbila ho.
„Mám pro tebe překvapení.“ Usmála se a vytáhla z tašky katalog z cestovní kanceláře, položila ho na stůl a otevřela ho na stránce s dovolenou na Havaji. „Jak se ti líbí tenhle hotel a pláž?“
Daniel si stránku prohlédl. „Hmmm. No vypadá to moc hezky.“
„Tak si začni pomalu balit, protože tam za dva týdny pojedeme!“ Zasmála se.
„Ale jak to?“ Byl Daniel překvapený.
„Zlato, už potřebuješ dovolenou… a já taky!“ Poznamenala Sandra.
„Tak dobře.“ Souhlasil Daniel. „S tebou pojedu kamkoliv.“ Usmál se a oba se políbili.

Lucía držela svoji malou dcerku a uspávala ji. Na stole měla rozložené noviny, když ji zaujal jeden titulek, noviny rozložila a začetla se do článku. „Propad akcií, majitel firmy spáchal sebevraždu. Podnikatel Raul Montila z firmy Montila s.r.o. byl nalezen mrtví ve své kanceláři, důvodem jeho sebevraždy byl pravděpodobně propad akcií jeho firmy na burze.“ Četla Lucía v duchu a jen zakroutila překvapeně hlavou.

Nová linie příběhu:

Lucía uslyšela kroky a za chvíli se v kuchyni objevil Diego. Došel ke stolu a opatrně pohladil Lucíu a políbil ji do vlasů.
„Jak se mají moje dvě princezny?“ Zeptal se. Lucía vstala a opatrně mu dala do náruče miminko.
„Sarita by chtěla, aby ji pochoval tatínek.“ Usmála se.
„Ale já…“ Namítal Diego vystrašeně.
„Neboj se, jsem u tebe.“ Pohladila ho a dávala pozor i na malou. Diego po útoku přišel z velké části o zrak. Brzy ho ale čekala další operace, která mu mohla pomoci. Paradoxně to oba konečně nakoplo k tomu, aby si řekli o svých citech. Lucía Diegovi pomáhala, co jen to šlo. Dala výpověď v časopise a začala fotit na volné noze. Diego si opatrně choval jejich dceru a usmíval se při tom.

Stará linie příběhu:

Před časem

Lucía ležela v nemocnici a chovala si svou dceru, která se ji ten den narodila.
„Jsi tak nádherná.“ Byla Lucía dojatá. Po chvíli někdo zaklepal na dveře.
„Ano?“ Zavolala a do pokoje nakoukla Sandra, která u Lucíe už před chvílí byla, ale pak najednou musela někam odběhnout, když jí někdo volal. „Tak už jsi zpátky. Pojď dál.“ Sandra ale dovnitř nešla a tvářila se zvláštně. „Co se děje?“ zarazila se Lucía.
„No víš, mám tady někoho, kdo tě přišel navštívit.“ Oznámila ji nervózně.
„Aha? A koho?“ Byla Lucía zvědavá, Sandra ještě chvíli váhala, nakonec ale zašla za roh a po chvíli se vrátila s nečekaným hostem.
„Diego!?“ Vyhrkla Lucía překvapeně?

Obě linie příběhu:

Současnost

„Monica a Sebastian si napsali své sliby a nyní mají prostor, aby je pronesli.“ Řekl oddávající. Byl jejich den D, jejich obřad se odehrával ve velké zahradě poblíž malého zámečku. Sebastian měl černý oblek, bílou košili a tmavě fialovou kravatu. Monica měla rozpuštěné vlasy a v nich květinu, šaty měla jako princezna, nadýchané a až na zem. Na svatbě byla jejich rodina a všichni jejich přátelé a blízcí.
Monica se zhluboka nadechla. „Nikdy jsem si nemyslela, že jednoho dne dokážu někoho milovat, tolik jako tebe.“ Začala Monica a usmívala se při tom na Sebastiana. „Ale ty ses prostě nenechal odbít a ukradl jsi mi srdce.“ Řekla vážně a všichni se začali smát. „Změnil jsi mi od základů celý život, pohled na to, co je skutečně důležité a já nikdy nezapomenu, co všechno jsi pro mě kdy udělal. Budu se ti to snažit vynahrazovat až do konce svého života.“ Řekla Monica dojatě, i Sebastian byl dojatý a usmíval se na Monicu.
„Celý život jsem doufal, že jednoho dne potkám ženu, jako jsi ty. Ženu, pro kterou bych byl ochotný i zemřít. A jednoho dne jsem ji skutečně potkal a nikdy na ten den nezapomenu. Pak mi došlo, že jsem celý život čekal na tebe a všechno konečně začalo dávat smysl. Dokud budu žít, budu tě chránit a budu se o tebe starat. A ne jen o tebe, ale i o naše miminko a všechny naše budoucí děti.“ Mrkl na ni a znovu se všichni začali smát. Monica byla dojatá a začaly jí stékat slzy po tvářích.
„Monico Reyesová, berete si Sebastiana Martinéze za svého právoplatného manžela, budete ho ctít a milovat dokud vás smrt nerozdělí?“ Pokračoval oddávající.
„Ano, beru.“
„Sebastiane Martinézi, berete si Monicu Reyesovou za svou právoplatnou manželku, budete ji ctít a milovat, dokud vás smrt nerozdělí?“
„Ano.“
„Tímto vás prohlašuji za muže a ženu, můžete políbit nevěstu.“ Ukončil oddávající. Sebastian Monicu dlouze a něžně políbil a všichni tleskali.

Stará linie příběhu:

Před časem

Sandra odvedla Diega blíž k Lucíi, podala mu slepeckou hůl, kterou držela a vzdálila se. „Nechám vám o samotě.“ Kývla a zmizela z pokoje.
„Ale…“ Než stihla pokračovat, byla Sandra fuč. Nakonec se nervózně podívala na Diega, který sám vypadal, že je z celé situace pěkně nervózní.
„Ahoj…“ Řekl nakonec.
„Ahoj.“ Odpověděla Lucía. A byla chvíle ticha.
„Mám odejít?“ Zeptal se Diego tiše.
„Ne…“
Diego chvíli váhal. „Jak je tobě a miminku?“
„Dobře. Vše proběhlo dobře.“
„To jsem rád.“
„Jak je tobě?“
Diego chvíli mlčel. „Teď už je to lepší…“
„Vím, že mi do toho nic není, ale… jak to že jsi tady? Myslím celkově, jak ses dostal… no, z té léčebny?“
„Pomohla mi tvoje sestra.“
„Sandra? Opravdu?“ Byla Lucía překvapená.
„Ano… ale hlavně jsi mi pomohla ty…“
„Já?“
„Dala jsi mi znovu smysl života… když jsi mi odpustila.“ Řekl Diego upřímně a Lucía byla překvapená. „A taky když jsem zjistil, že čekáš miminko. Nakonec jsem si řekl, že možná zkusím být trochu méně… blázen.“ Řekl vážně.
„Ale já vím, že ty nejsi blázen.“ Kroutila Lucía hlavou.
„Doufal jsem, že když se dostanu znovu mezi lidi, že třeba bych vás mohl jednou za čas… vidět… pokud bys chtěla…“
„To bych ráda…“ Řekla Lucía a pousmála se. Poprvé se pousmál i Diego.

Obě linie příběhu:

Současnost

„Můžu se podívat?“ Zeptala se Monica, která přišla k jejich fotografce, která na foťáku prohlížela fotografie z obřadu.
„Jistě.“ Usmála se na ni a ukázala jí několik fotografií.
„Wau, to je vážně krása! Už se na ty fotky moc těším.“
„Jsem ráda, že se vám líbí. A mimochodem moc gratuluju!“
„Děkuji.“ Usmála se Monica. „Mimochodem já jsem Monica.“ Podala fotografce ruku.
„A já jsem Lucía.“ Usmála se na ni Lucía. „Nechci být vlezlá. Ale už víte, co to bude?“ Podívala se na Monicino břicho a usmívala se, Monica si ho pohladila. Byla v šestém měsíci těhotenství.
„No jasně… bude to chlapec.“ Odpověděla Lucía s úsměvem. „Bude to Sebastian, po tátovi. Ale pššššt, on to ještě neví.“ Uchichtal se Monica.
No kdepak vás mám.“ Mířil k ním Sebastian, když k Monice došel, tak ji políbil.
„Dívala jsem se na fotky. Jsou úžasné!“
„To se není čemu divit, když jsi na nich ty.“
„Ach. Lásko.“ Usmála se Monica dojatě s políbila Sebastiana. Lucía je s úsměvem sledovala a nakonec je znovu vyfotila.

Monica a Sebastian spolu později tančili a oba vypadali šťastně. Kolem nich tančili i jejich přátelé, kousek od nich byl i Lucas s Maríou. María se na Monicu usmála a přitulila se k Lucasovi. Lucas vypadal spokojeně a Monica byla moc ráda, že jsou spolu.
„Tenhle den je prostě perfektní.“ Prohlásila Monica a zamilovaně se podívala na Sebastiana.
„Ano to je.“ Pohladil ji. „Mimochodem, už jsem ti řekl, že jsi naprosto nádherná?“
„Ano, minimálně už pětkrát!“ zasmála se Monica.
„No nejspíš to bude tím, že je to pravda a já se na tebe nemůžu vynadívat.“
„To víš, chtěla jsem vypadat dobře, vedle tak pěkného chlapa…“ Monica se podívala na Sebastiana a pak mrkla směrem, kde stál jejich postarší pan oddávající. „Jako je támhle pan Suarez.“ Dodala vážně. Sebastian se začal smát a políbil ji.
„Já tě fakt miluju, víš to?“ Zeptal se ji Sebastian.
„Stejně jako já tebe.“ Usmála se Monica a oba se něžně políbili.
Lucía je znovu vyfotografovala a smutně se pousmála.

Stará linie příběhu:

Před několika dny

Diego po propuštění skončil na čas v domě s pečovatelskou službou, později byl na nějaký čas u Daniela a nakonec ho k sobě vzala Lucía. Diego to dlouho odmítal, ale Lucía ho chtěla mít na blízku. Během té doby se vídali dost často i s jejich dcerou, Diego byl ale stále dost odtažitý, popravdě ani nedoufal, že by ho Lucía ještě kdy přijala jako partnera. Diego se o sebe postaral v mnoha ohledech postarat sám, ale časté střídání prostředí mu nedělalo dobře. Nedokázal pochopit, proč ho Lucía vůbec chce ve svém bytě, když ji s malou nedokázal pomoct a připadal si na obtíž. Diego seděl v pokoji na posteli a kolem byli rozházené jeho věci, chtěl si zabalit, ale nešlo mu to, nakonec se sedl vedle postele a v duchu si nadával.
„Jsi v pořádku?“ Zeptala se Lucía, která vešla do pokoje po chvíli, kdy Diego nereagoval na klepání. Když ho viděla, klekla si k němu.
Diego jen kroutil hlavou. „Musím odejít.“
„Co? Proč? A… kam?“
„Kamkoliv kde ti nebudu na obtíž!“
„Ty mi ale nejsi na obtíž…“
„Ne? Podívej se na mě. Vždyť si nedokážu ani sbalit věci. Nedokážu ti s ničím pomoct, to spíš ty musíš pomáhat mě a to já nesnesu. Nechci, aby ses o mě musela starat, jen proto, že je ti mě líto.“
„Já to ale nedělám z lítosti…“
„Ne a proč teda?“
Lucía ho pohladila po tváři. „Protože jsem se do tebe zamilovala. Protože ti chci pomáhat a když mi to dovolíš, tak se všechno naučíš, já ti pomůžu se vším, jen mě nech…“
„Ne, tohle není láska.“ Kroutil Diego hlavou. „To jsi zmatená z toho, že nevíš, jestli mě máš nenávidět anebo mě litovat…“ Diego vstal ze země a Lucía vstala hned za ním a nedovolila mu odejít.
„To není pravda. A můžu ti to dokázat.“
„Ano?“
„Ano.“ Řekla Lucía a začala Diega líbat, ten to nečekal, ale polibky ji brzy začal opětovat. Nakonec si ji přitáhl do náruče a jejich polibky byli čím dál vášnivější. Diego to ale nakonec ukončil.
„Už to prosím nedělej.“ Řekl vážně.
„A proč ne?“
„Proč ne? Protože se snažím zapomenout na to, že bych se tě vůbec ještě kdy mohl dotknout.“
Lucía šla k němu, vzala jeho ruce a položila si je na svoje tělo. „To ale můžeš…“
„Ne nemůžu…“ Řekl Diego a zase ji pustil.
„Takže už mě nechceš?“ Zeptala se smutně. Diego nevěděl, jestli se má začít smát nebo jak přesně reagovat. Lucía ale pokračovala. „Protože ten polibek mluvil dost jasně.“
„Tak když to chceš vědět, tak ano chci tě! Pořád tě miluju a nejradši bych…“ Radši to nedokončil.
„Co bys?“
„Nic.“
Lucía si povzdechla. „Tak já tě tady držet nebudu…“ Pronesla smutně. „Běž, když chceš.“
Diego ale věděl, že nemá kam jinam jít a že by sám, skoro ani netrefil z bytu. Nakonec si jen povzdechl a sklopil hlavu. Lucía ho pohladila a nakonec ho objala.

Druhý den ale Diego zmizel a Lucía o něj měla obrovský strach, Daniel ji ale nakonec řekl, že ví kde je a že se o něj nemusí bát, že si ale Diego nepřeje, aby věděla, kde je.

Současnost

Monica a Sebastian běželi uličkou mezi hosty a ty na ně házeli plátky růží.
„Hodně štěstí!“
„Užijte si svatební cestu…“
„…a svatební noc.“ Ozývalo se z davu a všichni se smáli.
Nakonec se spolu ještě jednou dlouze políbili před autem, nastoupili a odjeli.
„Jak se cítíte, paní Martinézová?“ Zeptal se ji Sebastian se smíchem.
„Úžasně! A to jen díky vám, pane Martinézi.“ Usmála se Monica a políbila svého manžela.

Lucía si začala balit foťák a všechny své věci do tašky, stála v uličce pro nevěstu, kde momentálně už nikdo z hostů nebyl. Věci měla na židli a rovnala si je. Po chvíli ale uslyšela divný zvuk, ohlédla se a uviděla Diega, který k ní pomalu šel a ťukal slepeckou holí o židle kolem.
„Diego?“
„Nenápadný příchod mi moc nejde.“ Poznamenal a zastavil se kousek od ní.
„Co tady děláš?“
„Přišel jsem se ti omluvit.“
„A za co konkrétně?“ Dala ruce v bok a byla stále trochu naštvaná.
„Za všechno…“ Přiznal. „A taky za to, že jsem zmizel…“
„Aha…“
„Myslíš… že bys mi dala ještě jednu šanci?“
„Šanci? Myslím, že jsi o ni nestál ani předtím.“
Diego šel k ní a dlouze ji políbil, Lucía byla dost překvapená, ale nedokázala mu odolat.
„Kde jsi vlastně byl?“ Zeptala se ještě trochu vyvedená z míry z toho polibku.
„No… Daniel prostě nechce jen tak vzdát ty moje oči.“ Prohodil jako by o nic nešlo.
Lucía se na něj vážně podívala. „Ty… vidíš?“ Zeptala se šokovaně. Diego ji ale neodpověděl a jen se pousmál. „Odpověz mi!“ Nenechala se Lucía odbít.
„Miluju tě.“ Řekl Diego.
„Diego, řekni mi pravdu!“
„Pravda je… že tě miluju.“ Znovu ji k sobě přitáhl a dlouze ji políbil.

O rok později

Monica, Sebastian a jejich malý syn Sebastian byli v parku. Na místě, které pro Monicu a Sebastiana tolik znamenalo. Měli rozloženou deku kousek od jejich lavičky. Společně si hráli s jejich synem a vypadali šťastně.
„A tady jsem tatínka požádala o ruku!“ Smála se Monica.
„A támhle zase požádal o ruku tatínek maminku.“ Zasmál se Sebastian a ukázal směrem k jejich lavičce. Malý Sebastian se smál a hrál si s plyšovou opičkou. Kousek od nich pobíhal Ben. Monica zvedla malého a políbila ho na tvář, hned poté to udělal i Sebastian a jejich syn se vesele smál na celé kolo. Sebastian se nahnul k Monice a také ji políbil, poté se na ni zadíval. „Vlastně si dost jasně vzpomínám, že jsi tehdy chtěla tři děti! Platí to ještě?“ Zeptal se Sebastian s úsměvem. Monica se jen tajemně usmála.

FIN