„Tak co se děje? Proč nic neříkáš?“ Zeptala se Lucía své sestry.
„Myslím, že nejlepší bude, když zajdu pro doktora. Určitě ti to vysvětlí líp než já.“ Řekla po chvíli Sandra. „Půjdu pro něj. Za chvíli jsem zpátky, ano?“ Lucia jen přikývla na souhlas a Sandra vyběhla z pokoje. Na chodbě nikdo nebyl, tak šla do pokoje lékařů. Zaklepala na dveře.
„Moment.“ Ozvalo se za nimi a po chvíli otevřel Daniel.
„Pane doktore, moje sestra se probudila!“ Oznámila mu Sandra.
Daniel si vzal pár věci a hned šel do pokoje, kde byla Lucía. Prohlédl ji.
„Můžete mi konečně říct co mi je?“ Zeptala se Lucía, když nikdo dlouho nic neříkal.
„Momentálně vám nemůžu přesně potvrdit nebo vyvrátit jak to vypadá. Hned ráno uděláme několik vyšetření a potom budeme moudřejší.“ Oznámil ji Daniel.
„A proč mi neřeknete hned teď, co se stalo? Copak jste za tu dobu, co jsem tady, na nic nepřišli?“ Nechápala Lucía.
„Měla jste vážnou autonehodu, nemůžeme se unáhlit a nerad bych tam řekl nepřesné informace.“ Odpověděl ji Daniel. Pravda byla, že přesně věděl co se děje, jen se snažil udělat co nejvíc pro to, aby mohl mít pro Lucíu nějaké dobré zprávy.
„Bude lepší, když se prospíte, zítra budeme vědět víc.“ Daniel si ještě udělal několik zápisku a zavolal do pokoje zdravotní sestru. Po chvíli do pokoje přišla a dala Lucíi nějaké léky proti bolesti a na spaní. Po chvíli Lucía znovu usnula.
Sandra na chodbě odchytila Daniela, když odcházel z pokoje, a snažila se získat další informace o stavu své sestry. Daniel ji ale neřekl o nic víc než Lucíi.
„Měla byste si jít odpočinout. Můžete jít domů, vaše sestra se teď stejně na několik hodin prospí a hned jak to bude možné, uděláme potřebná vyšetření.“ Ujišťoval ji Daniel. „Uvidíme se později a opravdu se nemusíte bát. A vážně byste měla jít domů, odpočinou si, taky to potřebujete.“ Rozloučil se s ní a odešel do lékařského pokoje. Sandra se vrátila do pokoje k Lucíi.

Druhý den. Monica šla z práce rovnou do Thomasova bytu, aby si vyzvedla svoje věci. Věděla, že v tuhle dobu chodí hrát fotbal a tak doufala, že ho nepotká. Pro jistotu několikrát zazvonila, a když nikdo neotvíral, vytáhla klíče a otevřela si. V bytě to vypadalo hodně zanedbaně. Nebyly vynesené odpadky, umyté nádobí, všude byl velký nepořádek. Monica šla do ložnice a hned ve dveřích se ji vrátili vzpomínky na den, kdy nachytala svého přítele s Natashou.
Monica přišla domů, když přišla do kuchyně, položila na linku dort a uviděla na podlaze rozházené oblečení. Trochu ji to udivilo, ale šla pomalu po cestičce z oblečení. Potom uslyšela z pootevřených dveří do ložnice ženský smích. Když přišla k ložnici a otevřela dveře úplně, uviděla svého přítele v posteli s nějakou ženou, jak se vášnivě líbají. Zůstala stát jako opařená a nevěřila vlastním očím.
Monica se rozhlédla po pokoji a začala si utírat slzy. „Tak dost Monico, žádné slzy, jasné? Už nikdy!“ Řekla si sama pro sebe. Potom šla do malé šatny, vytáhla si své kufry, otevřela skříň a začala z ní vytahovat všechny své věci. Když měla hotové oblečení, začala po bytě hledat i zbytek svých věcí, které tam nechtěla nechat. Protože se bála, že se Thomas brzy vrátí, naházela vše v rychlosti do kufru a krabic, které našla. V kuchyni si sedla ke stolu a chtěla napsat nějaký vzkaz. Chvíli přemýšlela co má vlastně napsat.
„Thomasi, přišla jsem si pro své věci… Ne, to snad pozná, to mu nemusím psát. Thomasi…“ Přemýšlela a stále měla čistý papír. Najednou se zadívala na zásnubní prsten, který měla na ruce. Vzpomněla si na den, kdy ji Thomas požádal o ruku.

Thomas a Monica spolu byli v restauraci, slavili jejich výročí. Číšník jim přinesl šampaňské. „Tak na co si připijeme, lásko?“ Zeptal se Thomas s úsměvem.
„To je přece jasné. Na nás dva.“ Usmála se Monica.
„Takže na nás.“ Pronesl.
„Na nás. Ať to je každý den lepší a lepší. Miluju tě.“
„A já tebe!“ Přiťukli si skleničkami a napili se.
„Víš, ještě pro tebe mám jedno překvapení.“ Řekl Thomas a začal se záhadně usmívat.
„Vážně? A jaké?“ Zeptala se Monica nadšeně.
„Zavři oči.“ Přikázal ji. Monica zavřela oči. Thomas šel k ní.
„Tak a teď je otevři.“ Když Monica znovu otevřela oči, tak před ní Thomas klečel na jednom koleni a držel před ní krabičku s prstýnkem.
„Monico, vezmeš si mě?“
Monica byla hodně překvapena, ale nad odpovědi nemusela dlouho přemýšlet.
„Ano! Jasně že ano.“ Řekla šťastně a vrhla se Thomasovi kolem krku.
Thomas jí navléknul prsten a poté se spolu něžně políbili.

Monica se vrátila myšlenkami do reality. Po tvářích ji znovu stékali slzy, naštvaně si je sevřela rukou. Potom vzala tužku a na papír napsala jedno jediné slovo – Sbohem. Z prstu si sundala prstem a položila ho k lístku, který napsala.

Lucíu přivezli na pokoj, během dopoledne byla na několika vyšetřeních. V pokoji ji čekala její sestra.
„Promiň, že jsem tady ráno nebyla, ale musela jsem si něco zařídit doma.“ Omlouvala se jí Sandra.
„To je v pořádku, však tady nemusíš být dvacet čtyři hodin denně.“ Odvětila ji Lucia a uložila se do postele.
„Jak je ti? Co vyšetření, už ti něco řekli?“
„Ne.“ Zakroutila Lucia hlavou. „Už si připadám jako blázen. Všichni mi jen říkají, že tomu mám dat čas, ale já čas nemám.“ Stěžovala si. „Byla jsi v práci? Co ty zakázky pro Sanchéze?“ Změnila téma.
„Ale no tak, přece se teď nebudeme bavit o práci. Teď je hlavní aby ses uzdravila.“
„Ale nemůžu to všechno jen tak nechat, to přece musíš sama moc dobře vědět.“
Sandra nevěděla, jak má sestře říct, že její šéf už si za ní hledá, a možná už našel náhradu. „Myslím, že si tam bez tebe pár dní vystačí.“ Řekla nakonec.
„A co Raul? Byl tady?“ Zeptala se Lucia.
„Raul?“
„Ano Raul.“ Přikývla.
Sandra mu několikrát volala a psala, ale on na to nijak nereagoval.
„Myslím, že musel naléhavě někam odjet. Vždyť víš, pořád má nějakou práci.“ Vymyslela si Sandra. „Ale jistě za tebou přijde hned, jak bude moci!“ Snažila se ji nějak uklidnit.
Lucia zesmutněla, protože věděla, že pro Raula byla a stále je na místě, až za jeho práci a penězi. Ani její nehoda na tom nic nezměnila.
„Ano, asi to musí být velice důležité.“ Řekla Lucía potichu a otočila se k Sandře zády, pomalu usnula.

Monica zaplatila taxikáři za odvoz, vystoupila z auta a začala vytahovat věci, které si odvezla z Thomasova bytu a začala je nosit ke vchodovým dveřím do domu.
„Nechcete s tím pomoct, slečno?“ Nabídnul se řidič.
„Ne, děkuju. Zvládnu to sama.“ Řekla Monica podrážděně a ani se na něj nepodívala. Taxikář jen pokrčil rameny, a když to měla hotové tak odjel.
Monica začala nosit zavazadla do bytu své kamarádky. Když vynášela poslední krabici, tak se před ní na schodech vyřítil pes, propletl se kolem ní a Monice upustila krabice na schody a její obsah se rozsypal všude kolem.
„No to je skvěle! Lepší už to být nemůže.“ Vykřikla Monica a začala sbírat své věci.
„Bene!? No tak kam jsi zase utekl?“ Ozval se mužský hlas z vrchního poschodí a po chvíli následovali jeho kroky.
Monica ani nezvedla hlavu a pokračovala ve sbírání. „Měl byste si toho psa lépe hlídat! Plete se lidem pod nohy.“ Pustila se do majitele psa. „Podívejte se, co provedl!“ Konečně zvedla hlavu a uviděla Sebastiana.
„Promiňte, to mě vážně moc mrzí.“ Začal se Sebastian omlouvat a pomáhal Monice sbírat její věci. „Příště na něj dám větší pozor.“ Dodal.
„Zase on?“ Pomyslela si Monica otráveně. „Nemusíte mi pomáhat, radši si běžte chytit toho svého psa, kdo ví, co zase kde provádí.“
„To nebude třeba, už se vrátil.“ Řekl Sebastian. Monica se otočila a uviděla psa, který stal kousek od ní a veselé vrtěl ocasem.
„To je skvěle.“ Podotkla ironicky.
„Určitě by se vám chtěl omluvit, kdyby to šlo,“ zasmál se Sebastian „ale protože to nejde, tak se vám ještě jednou moc omlouvám já.“ Usmál se na ní, ale ona se na něj ani nepodívala.
„To je v pohodě.“ Odvětila Monica a chtěla tím ukončit debatu.
„To je Vás přítel?“ Zeptal se Sebastian po chvíli ticha. Monica nechápavě zvedla hlavu a uviděla, že Sebastian drží rámeček s fotkou Thomase a jí, rámeček byl rozbitý. „Ten rámeček vám zaplatím.“ Dodal Sebastian když viděl její výraz.
„Dejte mi to.“ Řekla Monica naštvaně a vytrhla mu rámeček z ruky. Přitom se ale pořezala o sklo, které v něm zbylo. „Au.“ Zanaříkala. „To mi ještě chybělo!“

Diego přišel do nemocnice a bylo na něm znát, že v noci pil a teď měl kocovinu. Vešel do pokoje pro lékaře a hned se potkal s Danielem, který se vrátil z pokoje jedné pacientky.
„Ty jsi tady snad nonstop. Takových doktorů by nemocnice potřebovala víc.“ Řekl ironicky a šel si sednout na gauč.
„Zato ty tady pro jistotu nejsi vůbec, co?“ Odvětil a šel se podívat na e-mailovou poštu. Diego si šel uvařit kávu.
„Víš vůbec, že se včera večer se probrala tvoje pacientka?“ Zeptal se Daniel nenápadně.
„Jaká?“ Zeptal se Diego bez známky zájmu.
„Lucia Delgado. Ta, kterou jsi operoval…“
„Budeš mi to předhazovat každý den!? Už mě to vážně nebaví.“ Rozzlobil se Diego.
„Když to bude potřeba.“
„Co po mě vlastně chceš? Nechápu, o co ti jde? Mám za ní jít a omluvit se ji, abys zase mohl v klidu spát? Jistě bude nadšená.“ Zakřičel Diego.
„Copak ty nemáš žádný svědomí? To je ti to vážně jedno?“ Zeptal se ho Daniel vážně.
Diego nic neřekl, chvíli se díval do prázdna, po chvíli se otočil a vyšel z pokoje. Daniel šel za ním.
„Co chceš dělat?“ Zeptal se ho.
„Vyřešit to, jednou pro vždy.“ Řekl mu Diego a mířil přes chodbu, k pokojům pacientů.
„Hlavně neudělej ještě nějakou další hloupost!“ Pomyslel si Daniel a chtěl se jít podívat, kam jde. Jenže ho zdržela jedna ze zdravotních sester.
„Pane doktore, pacientka na jedenáctce má nějaké problémy, pojďte se tam prosím podívat!“ Žádala ho. Daniel se ještě jednou ohlédl, na místo kam šel Diago a poté odešel se sestrou do pokoje pacientky.

Sebastian po dlouhém přemlouvání dovedl Monicu do svého bytu, aby ji ošetřil.
„To vážně není potřeba, je to jen škrábnutí.“ Protestovala Monica ale Sebastian ji i přes její protesty ošetřil zraněnou ruku.
„Promiňte mi to.“ Omlouval se jí po několikáté. „Vážně mě to mrzí.“
„Už se mi neomlouvejte. Mužů si za to sama.“ Zakroutila hlavou. „Jako za všechno…“ Dodala potichu. Sebastian se na ní tázavě podíval, ale už nic dalšího neřekla.
„Přistěhovala jste se sem?“ Zeptal se Sebastian po chvíli.
„Ne, jsem tady jen dočasně. Než si najdu něco svého.“ Odpověděla mu a chystala se odejít.
„Aha, tak to je škoda.“ Dodal a Monica se na něj otočila. „Víte, tak mě napadlo. Nešla byste někdy na kafe?“ Zeptal se ji nakonec.
„No to si dělá legraci, vidí mě podruhé v životě a už mě báli. Už mě to nebaví.“ Pomyslela si Monica.
„Nebo třeba na jídlo…“ Pokračoval Sebastian.
„Ne, to asi nepůjde.“ Skočila mu do řeči. „Víte, já takové věci nedělám.“
„Nejíte jídlo?“ Zeptal se jí Sebastian se smíchem.
„Ale to ano. Ale já… No já prostě nechodím na rande!“ Dodala.
„Ale já vás nechci pozvat na rande, jen bych se vám chtěl nějak omluvit za ty nepříjemnosti, co jsem vám způsobil…“
„Ale to nemusíte, už jste se mi omluvil.“ Monica šla ke dveřím a vzala si krabici, kterou tam měla položenou. Sebastian chtěl něco říct, ale Monica znovu začala. „A navíc, už stejně budu muset jít. Takže tedy nashle.“ Řekla Monica a rychle z bytu odešla.
„Na viděnou.“ Zavolal za ní Sebastian, ale Monica už to neslyšela.

„No kde jsi tak dlouho?“ Spustila Maria Elisa hned, jak uviděla Monicu vstupovat do dveří.
„Jsi se tam nějak zasekla ne? Že bys potkala našeho souseda?“ Poťouchle se usmála.
„Ne, jen jsem si musela ještě něco zařídit. Co pořád máš s tím Sebastianem?“
„Ty už sis vzpomněla, jak se jmenuje? To je tedy pokrok.“ Zasmála se María Elisa.
„Aspoň že se dobře bavíš.“ Zašklebila se na ni Monica.
„Bavím. Ale víc se budu bavit, jestli zjistím, že je to vážně on. To by bylo parádní.“ Monica dělala, že ji neposlouchá, i když už věděla, že Sebastian je opravdu ten muž, o kterém předešlí den mluvila.
„No a co ty věci?“ Ukázala María Elisa na krabice u dveří.
„Byla jsem si pro ně u Thomase.“ Odvětila Monica.
„A byl doma?“ Vyděsila se.
„Ne.“ Zamumlala Monica.
„To je dobře, protože si dokážu živě představit, jak by to vypadalo.“ Zamračila se Maria Elisa.
„Jo a jak?“ Nechápala Monica její narážku.
„On by tě znovu prosil o šanci a ty bys tady nad tím znovu přemýšlela, jestli ano, a nebo jestli ne… No však víš.“
„Kvůli tomu ho nemusím potkávat.“ Řekla Monica potichu.
„Co tím chceš říct?“ Nechápala tentokrát María Elisa.
„Nic, jen že… Možná… Ale to je jedno. Nebudeme to řešit, jo?“
„Hlavně mi neříkej, že přemýšlíš o tom, že bys tomu bídákovi dala další šanci!?“ Rozzlobila se Maria Elisa.
„Ehm, půjdu se podívat na ty věci. Už nemám v čem chodit a musím to jít vyprat.“ Vymluvila se Monica z debaty a odešla.
„Já se tě na něco ptala.“ volala za ní. „A nedělej, že mě neslyšíš!“ Dodala, ale žádné odpovědi se už nedočkala.

„Dáš si něco?“ Zeptala se Sandra své sestry, když si odcházela do bufetu pro jídlo.
„Ne, děkuju.“ Odpověděla. Tak Sandra odešla.
Lucía byla sama v pokoji a doufala, že nikdo nepřijde, už ji nebavilo čekat na to, co ji doktoři nechtějí říct. Začala si rozvazovat obvaz, který měla přes oči.
„To bych nedělal.“ Ozvalo se od dveří, které byli pootevřené. Stal v nich Diego.
Lucía se vylekaně otočila za hlasem. Diego vešel do pokoje.
„Neměla byste si ho sundávat, mohla by se vám do očí dostat infekce a taky…“
„Tak už mi konečně řekněte co se děje!“ Skočila Diegovi do řeči. „Pořád jen slyším nějaké výmluvy a lži. Chci vědět co se děje! Hned teď!“ Rozzlobila se.
Diego se na ni mlčky díval a přemýšlel, co ji má říct.
„Jste tady?“ Znejistila.
„Ano.“ Odpověděl. „Víte… Měla jste vážnou autonehodu.“ Začal Diego vysvětlovat.
„To vím.“ Odsekla Lucía.
„Střepy že skla vám poranili oči a také obličej.“ Pokračoval a začal vysvětlovat, co se jí stalo. „Jenže operace nevyšla, jak měla.“ Dodal nakonec a odmlčel se.
„A to znamená co?“ Zeptala se chvějícím se hlasem a obávala se nejhoršího.
„To znamená… Že jste oslepla.“