„Ne to ne!“ Nevěřila Lucia tomu, co ji právě Diego řekl. „To nemůže být pravda!“ Vykřikla a znovu se pustila do obvazu, chtěla si ho strhnout. Diego k ní přiskočil a chytil ji za ruce.
„No tak, uklidněte se!“
„Ne! Pusťte mě! To není pravda.“ Křičela Lucia nepříčetně.
„Myslíte, že vám bude líp, když se přesvědčíte, že je to pravda!?“ Zeptal se ji Diego, ale ona ho vůbec nevnímala, najednou poradila a chtěla seskočit z postele a Diego se ji snažil uklidnit.
„Nechte mě být!“ Vykřikla na něj a snažila se ho odstrčit. Když se jí to trochu podařilo, seskočila na zem, ale zamotala se ji hlava a sesypala se k podlaze. Diego ji na poslední chvíli chytil a upadli na podlahu oba. Diego ji držel v náručí a Lucia plakala.
„To není pravda, ne, nemůže.“ Ale už se neměla ani sílu bránit. Diego v tu chvíli vůbec nevěděl, co má dělat, jen držel ženu v náruči a poprvé ucítil výčitky svědomí.

U Thomasova bytu se ozval zvonek. Když otevřel dveře, uviděl Natashu.
„Zase ty?“ Obořil se na ní.
„To je mi mile přivítání.“ Podotkla Natasha a sama se pozvala do jeho bytu.
„Co tady děláš?“ Zeptal se ji Thomas a šel za ní.
„Přišla jsem se ti omluvit za nepříjemnosti, které jsem ti způsobila.“ Řekla mu s klidem a rozhlížela se po bytě. „Jak vidím tak ta tvoje děvenka tady už není.“ Hádala, když viděla ten nepořádek.
„A či je to zásluha!?“ Zeptal se Thomas ironicky.
„Tak to promiň, ale nijak jsi neprotestoval.“ Zasmála se Natasha.
„Víš co, radši už běž. Nemám na tebe náladu!“ Řekl Thomas a ukázal na dveře.
„To je ale škoda, já doufala, že budeme pokračovat tam, kde jsme minule skončili.“ Řekla svůdně a pověsila se mu kolem krku.
„Tak o tom si nech leda tak zdát.“ Řekl jí Thomas, a vedl ji ke dveřím.
„Bude úplně nejlepší, když se mi nebudeš plést do života.“ Řekl jí a vyhodil ji z bytu.
„Ale…“ Začala Natasha ale Thomas za ní zavřel dveře.
„Tss, nemysli si Thomasi, že to takhle skončí. My dva se ještě uvidíme.“ Pomyslela si.

Do pokoje přiběhl jeden z doktorů, který slyšel hluk a pomohl Diegovi dostat Luciu zpátky do postele. Potom ji dali uklidňující injekci, po které po chvíli usnula. Sandra vyděšeně seděla vedle své sestry a doktor ji říkal, co stalo. Diego stal naproti posteli a sledoval spící Lucíi a vůbec neposlouchal, co jeho kolega říká Sandře.
„To není možné! Opravdu je to jisté?“ Ujišťovala se Sandra zoufale.
„Ano, bohužel ano.“ Potvrdil ji lékař. „Tady pan Diego, by vám o tom jistě řekl víc.“ Podíval se směrem na Diega. „Diego?“ Snažil se upoutat jeho pozornost.
„Ehm, omluvte mě. Musím něco zařídit!“ Řekl Diego najednou a rychle odešel z pokoje. Vtrhnul do lékařského pokoje, vzal si svoje věci a rychle zmizel z nemocnice.

Monica se zrovna chystala jít z práce domů, když ji zastavila její kolegyně.
„Moni, počkej chvíli. Něco tady pro tebe mám.“ Řekla a podala jí balíček.
„Co je to?“ Zeptala se Monica.
„Nevím, ale než jsi přišla tak to sem přinesl tvůj snoubenec.“
„Thomas tady byl?“ Nechápala Monica. Kolegyně přikývla.
„Ehm, tak dobře. Díky. Uvidíme se zítra. Ahoj.“ Rozloučila se a rychle vyběhla, aby stihla autobus. Když už seděla v autobuse, začala rozbalovat krabici od Thomase. Když ji otevřela, uviděla v ní vytisknuté pozvánky na svatbu a dopis. Monica si vzala dopis a začala si ho číst.

Monico,
je mi moc líto, co se stalo. Vím, že to co jsem udělal, se omluvit nedá. Ale chybu přece může udělat každý. Opravdu chceš všechno zahodit pro jeden hloupý omyl? Promysli si to a řekni mi, jestli za jeden omyl stojí, abychom ukončili nás vztah.

Miluju tě,
Thomas

P.S.: Co s těmi pozvánkami uděláš je na tobě…

Monica si dopis četla pořád dokola, dokud nebyla na zastávce, kde vystupovala a šla k Marií Elise. Přišla do kuchyně a posadila ke stolu.
„Monico, ty už jsi doma?“ Ozvalo se z vedlejší místnosti.
„Jo.“ Odpověděla ji.
„Výborně. Musím ti říct, co se mi dneska stalo v práci. Tomu nebudeš věřit. Ale nějaký chlap…“ Začala vyprávět, ale Monica ji vůbec nevnímala a znovu si četla dopis.
„Posloucháš mě vůbec?“ Zeptala se jí María Elisa, když přišla do kuchyně.
„Ehm, co jsi říkala?“ Zeptala se Monica.
„Ale nic.“ Zlobila se Maria Elisa.
„Podívej se.“ Řekla ji Monica a podala jí dopis. Maria Elisa si ho rychle přečetla.
„To je vážně zmetek. Co si o sobě myslí? Tomu chlapovi to asi vůbec nedochází!“ Rozzlobila se Maria Elisa.
„Co mám dělat?“ Zeptala se Monica smutně.
„To je přece jasné! Hezky mu ty jeho pozvánky vrať. Už by si měl uvědomit, že je konec a nechat tě na pokoji.“
„Ale to není tak snadný!“
„Ale je, je to snadný. Přece by sis nechtěla vzít nějakého chlapa, co kouká po každé druhé ženské…“
„Ale co to říkáš, dřív se to nikdy nestalo.“ Hájila ho Monica.
„Ale stalo.“ Nesouhlasila Maria Elisa.
„A co ty o tom víš?“ Nechápala Monica.
Maria Elisa znejistila. „No… Prostě to vím.“
„Ale jak můžeš něco takové tvrdit?“
„Není vhodný čas, abych ti to zrovna teď říkala.“ Snažila se změnit téma.
„Abys mi řekla co!?“ Vyděsila se Monica.
„No prostě… Prostě jednou to zkoušel i na mě. Je to už dlouho, ale…“
„Počkej, počkej.“ Zastavila ji Monica. „To mi chceš říct, že můj přítel tě zkoušel sbalit? To nemyslíš vážně!“
„Ale ano, myslím! Je to tak… Nechtěla jsem ti to říkat. Ale když vidím, že má takové sklony pořád, tak vidím, že to nebyla náhoda.“
„Nevěřím ti! To sis teď vymyslela, protože jsi ho už od začátku nesnášela!“ Rozčilovala se Monica a vstala od stolu.
„Jo, hned po tom co to na mě zkoušel! Ale nechtěla jsem ti to kazit, proto jsem ti to neřekla!“ Bránila se Maria Elisa.
„Tak dost, tohle nebudu poslouchat!“ Vykřikla Monica a vyběhla z bytu.
„Monico! Počkej!“ Volala za ní Maria Elisa, ale Monica už byla pryč.

Diego seděl ve svém hotelovém pokoji a opíjel se. V hlavě se mu stále dokola přehrávala jedna a ta sama scéna.
„Nechte mě být!“ Vykřikla na něj a snažila se ho odstrčit. Když se jí to trochu podařilo, seskočila na zem, ale zamotala se ji hlava a sesypala se k podlaze. Diego ji na poslední chvíli chytil a upadli na podlahu oba. Diego ji držel v náručí a Lucia plakala.
„To není pravda, ne, nemůže.“ Ale už se neměla ani sílu bránit. Diego v tu chvíli vůbec nevěděl, co má dělat, jen držel ženu v náruči a poprvé ucítil výčitky svědomí.

„Co to se mnou ta ženská udělala?“ Pomyslel si Diego a napil se z láhve. Potom se mu vybavila další vzpomínka.
„Hele, uklidni se. Já jen říkám, že bys z toho mohl mít problém. Kdyby šlo jen o tebe, tak je to tvůj problém, ale tady už jde i o další lidi. Co ta žena co jsi včera operoval? To je ti jedno že jsi možná způsobil, že už nebude nikdy vidět? Chováš se jako pitomec od té doby co ses rozvedl. Neměl bys tahat soukromí do práce.“ Řekl Daniel Diegovi rozčileně.
„Byla to opravdu chyba?“ Zeptal se sám sebe nahlas. „Jistě že byla.“ Odpověděl si po chvíli. „Copak jsem mohl takhle ztratit soudnost?“ Zeptal se znovu, díval se před sebe, vzal láhev ze stolku a hodil s ní o zeď. Ta se rozbila a střepy popadaly na podlahu.

Sebastian rozvážel poslední zásilky a chystal se jet domů. Pomalu začínalo pršet, tak to chtěl mít co nejrychleji hotové. Byl v posledním domě, a když se chystal odjet, všiml si, že kousek od něj stojí známá postava. Byla to Monica. Po tom co se pohádala s Marii Elisou, se jen tak procházela městem a přemýšlela. Sebastian ji chvíli pozoroval a všiml si, že je hodně smutná. Nedalo mu to a šel za ní. Monica byla myšlenkami úplně někde jinde, opírala se o lampu a sledovala déšť.
„Není vám nic?“ Zeptal se ji Sebastian. Monica se rychle otočila a všimla si ho.
„Já mám na vás nějaké štěstí.“ Řekla po chvíli a znovu se k němu otočila zády. Sebastian se ale nenechal odbít a šel k ní.
„Vážně, jste v přádku?“ Zeptal se znovu.
Monica vzdychla. „Ne, nejsem v pořádku.“ Řekla nakonec. „Všechno co jsem chtěla, všechno v co jsem věřila je v troskách!“ Řekla smutně a chtěla odejít.
„A mohl bych vám nějak pomoct?“ Zeptal se ji Sebastian a tvářil se při tom smutně.
„Vážně mi chcete pomoct?“ Zeptala se Monica vážně. Sebastian kývl na souhlas.
„Tak mě nechte tak, nevšímejte si mě. Jděte pryč.“ Řekla a do očí se jí hrnuly slzy. Schovala si hlavu do dlaní a Sebastian k ní šel ještě blíž.
„Tak to je mi moc líto, ale tohle vám splnit nemůžu.“ Monica se na něj podívala. „Protože se nemůžu dívat na to, jak se trápíte. Nevím čím to je, ale udělal bych cokoliv, abych vás viděl se smát.“ Řekl vážně. Oba se na sebe chvíli dívali, než mu Monica padla do náruče a rozplakala se.

Když se Lucia znovu probudila, slyšela, jak se její sestra šeptem baví se zdravotní sestrou. Sandra ji držela za ruku a Lucia se jí vytrhla.
„Sestřičko, jsi vzhůru? Jak ti je?“ Zeptala se ji Sandra.
„Jdi pryč.“ Řekla Lucia chraptivě.
„Ale no tak, já…“ Začala Sandra.
„Ne, prosím tě. Jdi pryč. Chci být sama.“ Prosila ji Lucía.
„Tak, tak dobře.“ Souhlasila Sandra. Nechtěla sestru ještě víc rozrušovat. „Budu poblíž.“ Řekla a odešla z pokoje.
„Slečno, nepotřebujete něco?“ Zeptala se ji zdravotní sestra.
„Ne.“ Řekla Lucia a sestra odešla.
Lucia byla v pokoji sama. V tom si vzpomněla na rozhovor s lékařem.
„Ano.“ Odpověděl. „Víte… Měla jste vážnou autonehodu.“ Začal Diego vysvětlovat.
„To vím.“ Odsekla Lucía.
„Střepy ze skla vám poranili oči a také obličej.“ Pokračoval a začal vysvětlovat, co se jí stalo. „Jenže operace nevyšla, jak měla.“ Dodal nakonec a odmlčel se.
„A to znamená co?“ Zeptala se chvějícím se hlasem a obávala se nejhoršího.
„To znamená… Že jste oslepla.“
„Proč zrovna já?“ Zeptala se Lucia sama sebe, schoulila se na posteli do klubíčka a začala brečet.

Monica odstoupila od Sebastiana.
„Ehm, omlouvám se. Asi jsem se nechala trochu unést.“ Řekla a rozhlédla se nervózně kolem sebe.
„To je v pořádku. Nic se nestalo.“ Řekl Sebastian s úsměvem.
„Už bych asi měla jít.“ Řekla najednou Monica.
„Takhle v dešti? Vždyť máme stejnou cestu, klidně vás svezu.“ Nabídl ji Sebastian.
Monica se podívala na něj a potom na motorku.
„Nebojte se, umím řídit za deště.“ Dodal když si všiml jejího výrazu.
„Tak… Tak jo.“ Souhlasila nakonec Monica. Sebastian se na ní usmál a ona mu úsměv opětovala.
„Já věděl, že máte nádherný úsměv.“ Řekl Sebastian a poté společně odjeli.

O dva týdny později:

Sandra balila Lucii věci v nemocnici. Dnes ji pouštěli. Lucia se stěhovala do bytu Sandry, který Sandra připravovala, když Lucia byla v nemocnici. Od té doby s nikým moc nemluvila a stále byla myšlenkami úplně někde jinde. Lucia byla na poslední prohlídce. Po chvíli ji do pokoje přivedl Daniel.
„Tak a každý týden vás tady čekám na kontrole. Musíme vědět, jak to s vámi vypadá.“ Připomněl ji Daniel.
„Jako by to mělo cenu.“ Řekla Lucia ironicky.
„Ale sestřičko, tu ironií si nechej. Jistě že to má cenu.“ Vložila se do rozhovoru její sestra.
„Když myslíš…“ Odvětila Lucía.
„Už mám zabalené tvoje věci. Takže pokud jsi připravena, můžeme už jet domů.“ Oznámila ji Sandra.
Lucia jen pokrčila s nezájmem rameny. Sandra vzala tašku s věcmi, a když se otočila, Lucia už byla na chodbě a u stěny šla pomalu k výtahu. Lucia neměla ráda, když jí někdo pomáhal. Lucía se zastavila kousek od výtahu, z kterého právě vystoupil Diego, a když uviděl Luciu, zůstal stát uprostřed chodby. Sandra k ní došla a navedla ji do výtahu.
„Nashledanou.“ Řekla Sandra Diegovi, když kolem něj procházela.
„Nashle.“ Odvětil a nemohl se přestat dívat na Luciu. Zůstal tam stát, dokud se výtah nezavřel a ona neodjela.

„Jistě se už každý z vás, dostal do situace, která naprosto změnila vás život.“ Začala Monica vstup v rádiu. „Někdy v dobrém a někdy v tom špatném.“ Pokračovala. „A také vás jistě napadlo, co by se stalo, kdyby bylo všechno jinak. Kdybyste udělali jedno rozhodnutí jinak, kdybyste se rozhodil pro jinou cestu a vše zůstalo tak jako dřív…“ Pokračovala Monica.
Lucia a její sestra právě jely domů a v autě měly puštěné rádio. Obě mlčely. Lucia začala poslouchat reportáž v rádiu.
„A proto jsem si jako dnešní téma vybrala – Osud. Je vše jen náhoda nebo se to tak má opravdu stát? Už jste se někdy dostali do situace, kdy jste si museli říct – co by se stalo kdyby…? Pište na číslo našeho rádia. Po písničce budeme pokračovat.“ Ukončila Monica vstup a pustila nějakou písničku. Potom si sundala sluchátka a zamýšlela se nad vlastní otázkou.
„Co by se stalo kdyby…?“ Pomyslela si a vzpomněla si na den, kdy našla svého snoubence s jinou. Tu stejnou otázku si položila i Lucia, která se vracela z nemocnice. Vybavil se ji den před její autonehodou. V ten moment se všechno vrátilo do osudného dne těchto žen…