Nová linie příběhu:

Monica odešla z práce dřív a namířila si to rovnou do jednoho cukrářství.
„Dobrý den, mám tady objednaný dort na jméno Monica Reyes, je už hotový?“ Zeptala se Monica prodavačky.
„Moment, jdu se podívat.“ Odpověděla prodavačka a odešla. Po chvíli se vrátila s krabicí, ve které byl dort. „Sýrový dort, je to tak?“ Ověřila si objednávku.
„Ano ano, přesně tak.“ Potvrdila Monica, zaplatila a odešla. Venku nějaká žena sbírala letáčky, které se jí rozsypaly na zem. Monica položila krabici na zem a ženě pomohla. Ta se na ní usmála a poděkovala ji. Monica vzala krabici s dortem, podívala se na hodinky a zhrozila se, že už je tolik hodin, rozběhla se přes ulici ke svému autu, jenže zrovna ze zatáčky vyjel nějaký muž na motorce a na poslední chvíli se Monice vyhnul. Ona ale leknutím upustila krabici s dortem na zem, kterou muž přejel. Ten muž byl Sebastian.
„No to snad není pravda!“ Vykřikla Monica a sehnula se ke krabici. „Je na maděru. Výborně.“
Sebastian zastavil kousek od ní a šel za ní.
„Proboha, co jste dělala uprostřed silnice, jste v pořádku?“ Zeptal se šokovaně a sundal si přilbu.
„Vy pitomče! Ne, to tedy rozhodně nejsem! Vidíte, co jste udělal? To neumíte dávat pozor!?“ Křičela Monica na celé kolo.
„Já? To vy jste se promenádovala uprostřed silnice, buďte ráda, že jsem se vyhnul vám! Copak nevíte, že jsou i přechody?“ Bránil se Sebastian. „A co v té krabici vlastně bylo?“ Zeptal se.
„Dort.“ Vyštěkla na něj Monica.
„No když už nic horšího, já vám klidně koupím jiný.“ Pokrčil rameny.
„Jiný!? Tenhle dort byl na objednávku a bude trvat den, než bude nový.“
„A nebude vám stačit jiný?“ Zeptal se Sebastian.
„Ne to tedy nebude, měl být pro mého přítele.“
„Mně je to fakt líto, ale můžete si za to sama.“ Obhajoval se.
„Víte co, já nemám čas se s vámi vybavovat! Nejlepší bude, když se mi nebudete plést do cesty, tím mi pomůžete nejvíc.“ Řekla Monica naštvaně, nasedla do svého auta a odjela. Sebastian se za ní díval a nechápavě kroutil hlavou. Potom si nasadil helmu a také odjel.

Sandra se vrátila do své pracovny a vyřídila Lucíe vše co po ní předtím chtěla.
„Takže tady máš ty instrukce na další focení, jinak jsem všechno vyřídila a tady ti ještě šéf posílá nějaké fotky, prý budeš vědět, o co jde. Tady máš to kafe.“ Položila jí kelímek na stůl. „Jo a to letadlo přistálo před půl hodinou. Takže bys Raula měla každou chvíli čekat.“ Dodala Sandra.
„Skvěle, skvěle, děkuji.“ Usmívala se Lucía a prohlížela si fotky, co jí Sandra donesla. „Tak v tom případě mi prosím zarezervuj stůl v nějaké restauraci, Raul bude mít určitě hlad.“
„Dobře a v které? V té kde mají to dobré čínské jídlo?“
„Jo třeba tam, pak mi tady nech lísteček s časem, dobře?“ Než to stačila doříct, zazvonil ji mobil. „No ne, my o vlku…“
„A Raul na drátě.“ Doplnila ji Sandra se smíchem. „Tak já nebudu rušit a jdu to zařídit.“ Šeptla Sandra a odešla.
Lucía zvedla mobil. „Ano? Miláčku? Už jsi v Caracasu?“
„Čau, jo před chvílí jsem přijel. Ale potřeboval bych aby jsi se pro mě zastavila na letišti. Nějaký pitomec mi tady parkuje přímo před autem a já nemůžu vyjet.“ Rozčiloval se Raul.
„Ale já teď mám moc práce, dřív jak za dvě hodiny to nestihnu. Nechceš si vzít třeba taxi?“
„Práci? Tak já přijedu po dvou týdnech a ty budeš radši v práci, než abys přijela za mnou?“
Lucía se chvíli rozmýšlela, jestli má jet, ale nakonec se rozhodla, že na letiště nepojede.
„Raule, vážně bych přijela, ale čeká mě tady ještě hromada práce. Nezlob se, ale nejde to, uvidíme se později. Vezmi si taxi a sejdeme se potom. Dobře?“ Navrhla Lucía. Raul místo odpovědi hovor ukončil. Lucía zesmutněla.

Monica přijela před dům a před vchodem se minula s Natashou. Ta ji sjela pohledem a poznala v ní snoubenku Thomase. Monica si ji ale ani nevšimla a šla domů. Když přišla do bytu, Thomas právě vyšel z koupelny.
„Ahoj lásko, ty už jsi doma?“ Zavolal na ni z ložnice.
„Ano jsem.“ Odpověděla Monica. Thomas šel za ní. Monica něco vybalovala z krabice.
Thomas si v tu chvíli oddech, že Monica nepřišla z práce dřív.
„Měla jsem pro tebe trochu jiné překvapení, ale to mi bohužel nevyšlo.“ Dodala smutně a otočila se k němu a v rukou měla dort ve tvaru srdce. „Ale i tak, všechno nejlepší k narozeninám, miláčku!“ Řekla s úsměvem.
Thomas si na ni usmál, vzal si dort a položil ho na stůl. Potom k sobě přitáhl Monicu a políbil ji. „Děkuju ti, miláčku. Jsi úžasná!“ Řekl a znovu ji políbil.

Lucía přišla do pokoje, kde býval Raul pravidelně ubytovaný, když byl v Caracasu. Měla kartu na otevření dveří.
„Raule? Jsi tady?“ Volala, když přišla do pokoje. Všude byla tma, ale u postele uviděla jeho kufr. Potom uslyšela z koupelny vodu, Raul se sprchoval.
Lucía chvíli váhala, ale nakonec se začala svlékat a šla za ním do sprchy. Raul byl k ní otočeny zády a ona ho začala hladit. Raul se na ni otočil.
„Co tady děláš?“ Zeptal se ji překvapeně a zároveň naštvaně.
„Co myslíš, že tady dělám?“ Zeptala se ho svůdně a šla k němu blíž.
„Neměla bys být v práci? Říkala jsi, že toho máš hodně, tolik že jsi pro mě ani nemohla přijet.“ Poznamenal ironicky.
„Copak se teď chceš hádat?“ Zeptala se smutně. „Já mám taky svoje povinnosti, víš?“ Řekla vážně. „Ale jestli ti tady tak vadím, tak zase půjdu.“ Dodala a chtěla odejít. Raul ji ale chytil a přitáhl si ji k sobě.
„Máš pravdu, teď se hádat nebudeme.“ Řekl a vášnivě ji políbil, nakonec se spolu milovali.

Stará linie příběhu:

„Posaď se, Monico.“ Pobídla Letícia Monicu, když přišla do její kanceláře.
„Chtěla jste se mnou mluvit?“ Zeptala se Monica a posadila se.
„Ano.“ Odpověděla Leticia. „Nebudu chodit kolem horké kaše. Vím, že jsme se domluvily, že ve svém pořadu můžeš mít témata, jaká chceš. Ale poslední dobou se mi zdá, že je to všechno až moc depresívní. Tak jsem se rozhodla, že od teď ti budu témata přidělovat sama.“ Řekla a podala Monice složku s dokumenty. „Máš tam napsána témata do konce měsíce.“ Oznámila ji.
Monica se na ni překvapeně dívala a poté nahlédla do papíru. Většina z témat se ji zdála úplně od věci.
„Něco se ti nezdá?“ Zeptala se ji Leticia, když viděla její výraz.
„Ne, já jen myslím že… Jen se mi zdá, že se to do mého pořadu nehodí. Přece jen pořád je o tom co se každý den děje kolem nás a tohle…“
„Ale život je změna.“ Skočila ji Letícia do řeči. „Chce to něco pozitivního, kdo chce poslouchat den co den o problémech a podobných věcech jako osud, nešťastná láska a kdo ví co ještě? Móda, jídlo, typy na dovolenou. To je to pravé! Každý má svých problémů dost, tak proč by to měl ještě poslouchat v rádiu?“ Oponovala ji. „Ale jestli to nezvládneš, tak stačí říct. Není problém najít moderátorku do rádia, která by takovou práci zvládla.“ Začala Monice hrozit vyhazovem.
„Ne, to ne. Já myslím, že to nějak půjde.“ Přetvařovala se Monica, i když z toho neměla velkou radost.
„Výborně. Tak už můžeš jít.“ Ukončila Letícia debatu a Monica odešla domů.

Lucia byla ve svém pokoji, který ji Sandra připravila. Seděla na posteli a dívala se do prázdna. Po chvíli zaklepala na dveře Sandra, Lucia ale neodpověděla.
„Lus? Mužů dál?“ Zeptala se ji.
„Jo.“ Odpověděla Lucía.
Sandra vešla do pokoje a všimla si, že má Lucia zatažené žaluzie v oknech. Hned je šla odtáhnout.
„Proč si sem nepustíš trochu slunce?“ Zeptala se.
„Stejně nepoznám rozdíl. Tak k čemu?“ Řekla mrzutě.
Sandra už radši nic neřekla a začala jiné téma. „Ehm, přišel za tebou Raul. Ale nevím, jestli ho chceš vidět.“
„Raul?“ Divila se Lucia. „Tak ať jde sem.“
Sandra odešla a po chvíli se vrátila i s Raulem.
„Já teď zajdu něco nakoupit, jo? Tak vás tady nechám.“ Řekla Sandra a odešla.
„Ahoj Lus.“ Pozdravil ji Raul, když Sandra odešla.
„Nazdar.“ Řekla Lucia naštvaně.
„Donesl jsem ti květiny.“ Pokračoval Raul a sednul si k Lucii.
„Tak to je vážně milé.“ Poznamenala Lucia ironicky. „Kde jsi sakra celou dobu byl, proč jsi za mnou ani jednou nepřišel!?“ Rozzlobila se Lucia a vstala z postele.
„Víš, že mám moc práce, já nemohl…“ Hájil se Raul, ale Lucia ho nenechala domluvit.
„Prosím tě, nelži, aspoň mi nelži! Ten den, kdy jsem měla nehodu, ses zrovna vrátil do Caracasu, tak jakou práci!?“ Křičela Lucia.
„Já, já vím… Ale prostě jsem nemohl.“
„Co jsi nemohl? Přijít za svoji snoubenkou do nemocnice? Nebo co? Vysvětli mi to!“
„Nevím, já nevím, jak ti to mám vysvětlit, prostě se to stalo. Já vím, měl jsem přijít, ale něco mi do toho přišlo.“ Vysvětloval Raul.
Lucia jen nevěřícně kroutila hlavou.
„Tebe zajímá jen práce, na ničem jiném ti nezáleží. A víš co je největší ironie? Že jsem to přehlížela, nechtěla jsem vidět, jaký jsi. A až teď když vidět nemůžu, teprve vidím, co jsi zač!“ Řekla Lucia a hlas se jí pomalu ztrácel. Sedla si na postel a schovala hlavu do dlaní.

Monica byla v nákupním centru, chtěla jít nakupovat, ale místo toho se procházela kolem obchodů a přemýšlela o tom, co se dnes stalo v práci. Uvažovala o tom, jak si poradí s novým směrem jejího pořadu v rádiu. Vůbec se jí nelíbil nápad její šéfky, ale o práci nechtěla přijít.
Když procházela kolem obchodu s oblečením, všimla si, že několik metrů od ní je Thomas. A nebyl sám, společnost mu dělala Natasha. Právě vyšli z nějakého obchodu. Během poslední doby za ním Natasha chodila každý den, když mu Monica neodpovídala na jeho zprávy, tak se k ní nakonec vrátil. Natasha se prohrabávala ve své kabelce.
„Já to vážně nechápu, vím jistě, že jsem si sem tu peněženku dávala. To je fakt neuvěřitelné!“ Stěžovala si Natasha.
„No to nevadí, podíváš se po ní doma.“ Odvětil ji Thomas.
„Doufám, že bude v hotelu.“ Zakroutila Natasha hlavou. „Ale aspoň že jsi tady měl peníze ty, protože zítra by tady ty krásné šaty už určitě nebyly.“ Zasmála se a políbila ho. Monica je překvapeně pozorovala. Chtěla zmizet dřív, než si ji všimnou, ale jakmile se otočila, uslyšela své jméno. Nebyl to ale Thomas, kdo ji volal. Byl to Sebastian. Jakmile se Monica otočila zpět, uviděla ho kousek od ní. Ale všiml si ji i Thomas s Natashou.

Raul si přisednul k Lucii a chtěl ji obejmout, ta se od něj ale odtáhla.
„Bylo by lepší, kdybys odešel.“ Řekla mu vážně.
Raul chtěl něco říct, ale Lucia šla pomalu do kuchyně a tak ji následoval.
„Dobře, máš pravdu. Nezachoval jsem se správně. Promiň.“ Řekl po chvíli.
V kuchyni dál do sklenice květiny, které pro Luciu měl.
„A to je vše? Myslíš si, že tohle stačí? Že mi řekneš „promiň“ a budeme dělat, jako by se nic nestalo?“ Zeptala se Lucia.
„Nechci dělat, že se nic nestalo.“ Odvětil Raul.
„Proč jsi vlastně přišel?“
„Víš, nikdy jsme na sebe neměli zrovna moc času a teď to asi bude ještě horší, tak by možná bylo lepší kdyby…“
„Počkej.“ Skočila mu do řeči Lucia. „Chceš se se mnou rozejít?“ Zeptala se Lucia šokovaně.
„Bude to tak nejlepší pro nás oba.“ Začal Raul.
„Hlavně to bude nejlepší pro tebe! Chceš se mě zbavit…“
„Lus, poslouchej mě.“ Řekl Raul a šel k Lucii.
„Vypadni!“ Vykřikla na něj.
Oba chvíli mlčeli.
„Takhle jsem to nechtěl. Vážně ne.“ Řekl Raul, ale Lucia už mu neodpověděla.
Otočila se k němu zády a po chvíli slyšela kroky a otevření dveří. Raul odešel. Lucia chvíli stala na místě, potom ale šla ke stolu, na kterém byla váza s květinami, která spadla na zem. Lucía se k rozbité váze instinktivně sehnula a řízla se o střepy. Ani si nevšimla, že do bytu přes nezavřené dveře opět někdo přišel. Slyšela kroky, které se k ní blížily.
„Řekla jsem ti, ať jdeš pryč, Raule!“ Vykřikla Lucía.
Do domů se ale nevrátil Raul, byl to Diego.