Stará linie příběhu:

Diego se díval na Lucíu a nevěděl co říct, vlastně ani pořádně nevěděl, co tam dělá.
„Dobrý den, promiňte, že ruším, ale já nejsem Raul“ Řekl Diego po chvíli ticha. „Jsem Diego Vargas, lékař z nemocnice kde jste se léčila.“ Dodal rychle.
„A co tady děláte? Kdo vás sem pustil?“ Zeptala se Lucía a rychle vstala. Byla nervózní, když byla sama v bytě s někým neznámým a nemohla ho vidět. Přesto se jí zdál jeho hlas povědomý.
„Jen jsem se přišel přesvědčit, že jste v pořádku. Nepřišla jste na kontrolu.“ Vymluvil se Diego.
„Mám přijít až později.“ Řekla Lucía nevrle, i když ani neměla v plánu na kontrolu chodit. „Ale jak vidíte, tak jsem v pořádku a můžete zase jít.“ Dodala a snažila se Diega co nejrychleji dostat z bytu.
„A co vaše ruce, nepořezala jste se o střepy?“ Zeptal se Diego a šel k Lucíi blíž. Chytil ji za ruku, aby se podíval, jestli jí něco není. Jakmile se jí dotknul, ucítil něco zvláštního. Podíval se na ni a nemohl z ní spustit oči, vypadala tak zranitelně a nešťastně. Najednou měl hroznou touhu jí nějak pomoci. Lucía byla také na chvíli zaskočená. Nakonec se mu ale vytrhla a ustoupila od něj.
„Nic mi není a byla bych vám moc vděčná, kdybyste odešel! Pokud budu něco potřebovat, tak si zajdu do nemocnice!“ Řekla mu rázně.
Diego chtěl něco říct, ale v tu chvíli se do bytu vrátila Sandra.
„Kdo jste a co tady děláte?“ Vyděsila se Sandra, když uviděla Diega.
„Jmenuji se Diego Vargas, jsem lékař z nemocnice. Přišel jsem se podívat na vaši sestru.“ Vysvětlil Diego rychle.
„Ach, ano, už si na vás vzpomínám!“ Řekla Sandra, když si ho prohlédla. „To jsem netušila, že sem někdo přijde. Moc se omlouvám, nedáte si něco?“
„Pan Vargas už je na odchodu.“ Vmísila se Lucía do hovoru. „Už jsme si řekli vše, co bylo třeba!“ Dodala a vrátila se do pokoje.
„Lus, jsi v pořádku?“ Zeptala se Sandra. Ale místo odpovědi jen uslyšela bouchnutí dveří od jejího pokoje.

Monica se střídavě dívala na Thomase a na Sebastiana, který se k nim právě blížil.
„Monico?“ Řekl Thomas překvapeně a chtěl jít za ní. Monica se rychle otočila směrem k Sebastianovi a šla mu naproti.
„Lásko, konečně jsi tady. Už jsem se tě nemohla dočkat!“ Řekla s úsměvem a pověsila se mu kolem krku. Chtěla Thomasovi ukázat jaké to je a doufala, že ji stále sleduje. Sebastian se na Monicu překvapeně díval a nevěděl, co si o tom má myslet. Než ale stačil něco říct, tak ho Monica začala líbat. Celou scénu sledoval Thomas s Natashou, která se přitom dobře bavila.
„Teda už se nedivím, že nereaguje na tvé vzkazy. Vidím, že děvenka neztrácela čas!“ Řekla s úsměvem a sledovala je.
„Buď zticha, Natasho!“ Okřikl ji Thomas a chtěl jít za Monicou. Natasha ho ale zastavila.
„Jen mi neříkej, že zrovna ty ji chceš dávat kázání? Je to snad její život, nebo ne?“ Zeptala se a ironicky se usmála. Thomas se na ni zamračil a podíval se na Monicu se Sebastianem. Nakonec si jen něco zamumlal a rychle odešel. Natasha mu byla v patách.
Sebastian a Monica se stále líbali a úplně zapomněli na to, co se děje okolo. Monica po chvíli polibek ukončila a odstoupila od Sebastiana, rozhlédla se a všimla si, že Thomas odešel.
„Co… co to mělo znamenat?“ Zeptal se Sebastian udiveně a udělal krok k Monice. Ta znervózněla a znovu odstoupila.
„Já… Promiň… už budu muset jít!“ Začala se vymlouvat a chtěla odejít. Sebastian ji ale chytil za ruku a přitáhl ji k sobě. „Tak to ne, buď mi teď hezky vysvětlíš, co to mělo znamenat anebo tě nepustím.“ Řekl vážně a díval se Monice přímo do očí.

Nová linie příběhu:

Monica se vrátila domů a právě chystala něco k jídlu. Když uslyšela odemykání dveří a do bytu se vrátil Thomas. Hned mu šla naproti, aby ho přivítala.
„Ahoj lásko.“ Řekla mu s úsměvem a políbila ho.
„Ahoj, už jsi doma?“ Zeptal se Thomas překvapeně.
„Ano, už asi dvě hodiny.“ Odvětila Monica.
Thomas se podíval na hodinky. „Teda, úplně jsem zapomněl na čas, nevěděl jsem, že už je tak pozdě!“ Zakroutil Thomas hlavou.
„A kde jsi vlastně byl?“ Ptala se Monica a vrátila se do kuchyně, aby se jí nepřipálila večeře.
„Já? No byl jsem trénovat.“ Zalhal Thomas. Ve skutečnosti se právě vrátil od Natashy.
„Vážně? Neměl by ses takhle přepínat, víš, že bys ještě neměl takhle často trénovat.“ Vyčítala mu Monica. Thomas měl před rokem autonehodu a od té doby musel s fotbalem přestat, i lékaři mu nedoporučovali návrat ke sportu, on se ale chtěl za každou cenu vrátit.
„Ale o tomhle jsme už přece mluvili, potřebuju se dostat znovu do formy a k tomu je třeba pravidelný trénink. Neměj o mě strach, vím, co dělám.“ Snažil se ji uklidnit. „A navíc, co bych tady celý den dělal?“
„No já nevím? Co kdyby sis třeba našel práci?“ Navrhnula Monica.
Thomas obrátil oči v sloup. „Miláčku, o tomhle jsme mluvili taky.“
„Já vím, ale nechápu, co se ti nelíbí. Přece to není špatný nápad. A buďme upřímní. Peníze potřebujeme, hlavně když se máme za chvíli brát.“
„Už jsem ti říkal, že rodiče mi nějaké peníze dají. Nemusíš se bát, na mizině nebudeme!“ Řekl už otráveně.
„A to jim to nechceš vrátit?“ Namítla Monica.
„Do svatby ještě nějaký čas zbývá a pak to nějak vymyslíme, ano? A víš co, jdu se vysprchovat.“ Ukončil Thomas debatu a odešel. Monica jen nechápavě kroutila hlavou.

Lucía se vrátila z práce domů. Zrovna si probrala poštu a potom zapnula záznamník na telefonu. Bylo na něm několik vzkazů. Poslední byl od Raula.
„Ahoj Lucíe, dnes odlétám zpátky do New Yorku, mám tam něco naléhavého! Uvidíme se později.“
Lucía zesmutněla, na Raulovi náhle odjezdy byla už zvyklá, ale vždy ji zamrzelo, že na ni nemá skoro vůbec čas. Chvíli váhala, nakonec ale vzala mobil a vytočila jeho číslo. Ten to po chvíli přijal.
„Halo?“ Ozvalo se na druhé straně.
„Ahoj miláčku, chtěla jsem tě jen pozdravit a popřát ti příjemnou cestu.“ Řekla Lucía vesele. Snažila se, aby Raul nepoznal, že je smutná.
„Ehm, no díky. Ale já teď nemám moc čas! Právě jsem na letišti a za chvíli musím jít. Takže ti zavolám, až budu mít čas, jo?“ Odbyl ji Raul.
„Dobře, jen jsem tě chtěla slyšet, budeš mi moc chybět. A taky ti říct že tě miluju.“
„Jasně, tak ahoj.“ Odpověděl Raul a ukončil hovor.
„Halo? Raule?“ Volala už do němého sluchátka. Podívala se na displej.
„Jen tak mi to položil? A co třeba: Ano lásko, já tě taky miluju! Bude mi smutno. Nic?“ Pomyslela si Lucía zklamaně.

Stará linie příběhu:

„My už si týkáme?“ Zeptala se Monica vážně, když se vzpamatovala a znovu odstoupila od Sebastiana. Ten se na ní podíval a začal se smát.
„Tohle je vážně neuvěřitelný.“ Kroutil hlavou. „Myslím, že za jistých okolností už asi ano.“ Dodal. Monica se na něj zamračila, otočila se a dala se k odchodu. Sebastian ji dohnal a postavil se před ni.
„To ale nemění nic na tom, že tady máme něco nedořešeného. Takže… Co měl znamenat ten polibek? Hmm?“ Zeptal se ji a šibalsky se usmál, její nervozita mu vůbec neušla. Monica ale nevěděla, jak mu to má vysvětlit. Sebastian se na ni díval a měl chuť ji políbit, přiblížil se k ní a Monica se na něj bez hnutí dívala. Na poslední chvíli ale ucukla a rychle utekla pryč.
„Jestli jsem tě nemohl dostat z hlavy předtím, tak teď už to tuplem nepůjde!“ Pomyslel si Sebastian a díval se směrem, kde před chvíli ještě Monica stála. Nakonec si vzpomněl na jejich polibek a musel se začít znovu usmívat.

Lucía seděla v pokoji na posteli a nevnímala nic, co se dělo okolo ní. Stále přemýšlela nad rozchodem s Raulem. Do pokoje přišla Sandra a položila ji na postel tác s jídlem.
„Už je ten doktor pryč?“ Zeptala se Lucía.
„Ano, už odešel. Donesla jsem ti něco k jídlu.“ Oznámila jí.
„Nemám hlad.“ Zakroutila Lucía hlavou.
Sandra si sedla k ní na postel. „Co se stalo?“
„Co se stalo s čím?“ Nechápala Lucía.
„Co se stalo mezi tebou a Raulem? Co se stalo, když jsem tady nebyla?“
„Nic a nechci o tom mluvit. Můžeš mě prosím nechat samotnou?“ Prosila ji Lucía.
„Já tě nechci otravovat, jen ti chci pomoct.“
„Ale já pomoct nepotřebuju, kdybych ji potřebovala tak si o ni řeknu!“ Začala se Lucía zlobit.
„Nemusíš se hned rozčilovat, jen chci, abys věděla, že kdybys potřebovala tak mi můžeš cokoliv kdykoliv říct!“ Řekla, vstala z postele a šla ke dveřím. Ještě než odešla tak se otočila zpátky na Lucíu. „A ať ti ten pitomec Raul řekl cokoliv, tak nestojí za to, aby ses trápila!“ Dodala a odešla.
Lucía si lehla na postel a znovu se jí vybavilo, co se stalo odpoledne:
„Víš, nikdy jsme na sebe neměli zrovna moc času a teď to asi bude ještě horší, tak by možná bylo lepší kdyby…“
„Počkej.“ Skočila mu do řeči Lucia. „Chceš se se mnou rozejít?“ Zeptala se Lucia šokovaně.
„Bude to tak nejlepší pro nás oba.“ Začal Raul.
„Hlavně to bude nejlepší pro tebe! Chceš se mě zbavit…“
„Lus, poslouchej mě.“ Řekl Raul a šel k Lucii.
„Vypadni!“ Vykřikla na něj.

Lucía byla v tu chvíli znovu rozčilená, vzteky kopla do tácu s jídlem, který ji ležel u nohou. Ten s rámusem žuchnul na zem.
„Nenávidím tě, Raule, nenávidím!“ Zakřičela do ticha a rozplakala se.

Monica se vrátila do bytu Maríí Elisy. Hned před dveřmi si všimla několika zavazadel a Maria Elisa přinesla na hromadu další tašku.
„Někam se chystáš?“ Zeptala se Monica udiveně.
María Elisa se na ni podívala. „Ty už se mnou mluvíš?“ Zeptala se ironicky.
„Vlastně… chtěla bych.“ Řekla a sklopila hlavu. Za poslední dobu se spolu moc nebavily, hlavně proto, že ji María Elisa řekla, že se ji Thomas snažil sbalit. „Chtěla bych se ti omluvit. Vím, že jsem to přehnala.“ Pokračovala. Maria Elisa položila tašku na zem a poslouchala, co ji Monica řekne. „Promiň mi to. Moc mě mrzí, jak jsem vyjela. Prostě jsem tomu nechtěla věřit a nelíbilo se mi to, co jsi mi řekla… Jenže jsem přišla na to, že jsi vlastně měla pravdu a já neměla právo bejt na tebe taková, zvlášť když jsi mi pomohla v tak těžké situaci! Odpustíš mi to?“ Zeptala se a podívala se smutně na Maríu Elisu.
Ta se nejdřív tvářila trochu uraženě, ale nakonec se začala usmívat. „Jasně že jo, tohle už mě stejně nebavilo!“ Řekla a obě se objaly.
„Vím, že jsem byla protivná, ale nechystáš se mě vyhodit, že ne?“ Zeptala se Monica se smíchem a rozhlédla se po zavazadlech okolo.
„Ale co blázníš? Jasně že ne!“ Začala se Maria Elisa smát. „Moje kamarádka otevírá vlastní klub a víš co? Chtěla, abych jí tam na pár týdnů dělala barmanku. Jenže je to mimo Caracas, takže na chvíli odjedu. Už mě nebaví ty čtyři stěny v restauraci, tak jsem dala výpověď a pojedu za ní, navíc si potřebuju trochu odpočinout a je to výzva.“ Vysvětlovala.
„Vážně? Tak to je skvělé, moc ti to přeju.“ Usmívala se Monica. Ale já si ještě ani nezačala hledat byt, to bych si měla pospíšit, než odjedeš, což je podle příprav asi brzo.“ Zasmála se a zamyslela se, kde rychle sežene byt.
„Ale to vůbec neřeš, můžeš zůstat tady! Mně to nevadí, navíc jsem ti řekla, že tady můžeš zůstat, jak dlouho budeš chtít a to stále platí. Odjíždím po víkendu, vlastně jsem si říkala, že bych odjela už zítra ráno, když se tady pořád tak hádáme, ale teď už to neplatí tak ještě zůstanu.“ Mrkla na Monicu. „A víš co? Musíme to naše usmíření o víkendu pořádně oslavit!“ Řekla nadšeně.
„A taky loučení.“ Dodala Monica smutně a obě se znovu objaly.

Druhý den. Diego stál před domem, kde bydlela Sandra a Lucía. Nemohl Lucíu celý den dostat z hlavy a chtěl ji znovu vidět. Tentokrát ale nešel s prázdnou. Od svého známého sehnal dárek a doufal, že se jí bude líbit. Nakonec šel ke dveřím a zazvonil. Po chvíli mu otevřela Sandra a překvapeně se na něj dívala.
„Dobrý den, moc se omlouvám, že vás znovu ruším. Ale…“
„Dobrý den. Právě jsem vám chtěla volat!“ Skočila mu Sandra do řeči.
„Proč? Děje se něco?“
„Ano, moje sestra včera neměla moc dobrý den a v noci měla, no takový menší záchvat vzteku. Teď ale spí, ale i tak jsem chtěla, aby se na ni přišel někdo podívat.“ Vysvětlovala a pozvala Diega dovnitř. „A taky vidím, že nejdete sám. Ten je váš?“ Zeptala se.
Diego v náruči držel malé štěně Zlatého retrívra.
„Ne, není můj. Je pro vaši sestru!“ Oznámil ji.
„Cože?“ Vytřeštila Sandra oči.
„Víte, můj známý pracuje se slepeckými psy. A tenhle krasavec bude jednou pomáhat slepým lidem, možná by pomohl i vaší sestře.“ Vysvětloval.
„Ale to nemůžeme přijmout. A navíc, Lucía ještě není se svým stavem tak úplně vyrovnaná, nevím, jestli ji to přilepší.“ Kroutila Sandra hlavou.
„Tak co to třeba nejprve zkusit a uvidíme?“ Navrhnul.
„Dobře.“ Souhlasila Sandra a vedla Diega do jejího pokoje.
Když vešli do pokoje, Lucía spala. Diego ale zůstal stát ve dveřích a díval se na ni. Lucía si v záchvatu vzteku strhala obvazy, které měla kolem očí. Diego ji poprvé viděl celou tvář.
„Jak je krásná.“ Pomyslel si.