Diego se stále díval na spící Lucíu a nemohl z ní spustit oči. Lucía vypadala tak bezbranně a zranitelně. Diego v tu chvíli myslel na spoustu věcí a ani o sám nevěděl, co si o tom má myslet. Najednou cítil tíhu viny z toho, co vlastně udělal a chtěl to nějak napravit.
„Děje se něco?“ Zeptala se ho Sandra, když Diego dlouho nic neříkal. Ten se probral ze zamyšlení.
„Ne nic, vše je v pořádku. Můžete mi prosím říct, co se vlastně včera stalo?“ Zajímal se Diego.
„No víte, včera za Lucíou přišel její přítel. Tedy spíš bývalý přítel. Rozešli se spolu a ona to teď nenese zrovna moc dobře. Padá to na ni ze všech stran.“ Vysvětlovala Sandra a šla k Lucíí. Sedla si k ní na postel a smutně se na ni dívala. „Už vážně nevím, co mám dělat. Tak ráda bych jí pomohla. Ale ona prostě nechce! Jako kdyby pro ni život najednou ztratil smysl.“ Dodala smutně.
Diego nevěděl co říct, musel pořád myslet na to, že kvůli jeho chybě je teď Lucía slepá a nešťastná.
„Včera večer se začala hrozně vztekat, házela věcmi po pokoji a strhala si obvazy z očí. Byla úplně nepříčetná! Snažila jsem se ji uklidnit a už jsem uvažovala o tom, že někoho zavolám, naštěstí se pak uklidnila a dala jsem ji nějaké prášky na spaní. Ty už brala předtím, má je od svého lékaře. Myslím, že to pomohlo. Ale i tak nevím, co když to přijde znovu?“ Zeptala se Diega zoufale.
„To je mi moc líto.“ Zakroutil Diego hlavou. „Možná bude nejlepší, když se Lucía dostane zpátky do společnosti. Víte, aby byla mezi lidmi, aby dělala to co dřív, v rámci možností. Možná že kdyby si promluvila s někým, kdo je ve stejné situaci, tak by se jí ulevilo. Hlavní je, aby se dostala zpátky do života.“ Navrhnul Diego.
„Možná ano, ale ona o tom nechce ani slyšet. O své slepotě. Nechce chodit ani na kontroly, vůbec jí to nezajímá. Já vím, že to chce čas, ale bojím se o ni, aby si třeba něco neudělala. Jak se může vrátit do normálního života?“

Monica a Maria Elisa se chystaly do města na nákupy. „No tak snad mám všechno. Tady mám seznam věcí, které potřebuju koupit a kam se chci stavit.“ Řekla Maria Elisa Monice a podala jí lístek. Monica ho rychle přejela pohledem.
„To jsi měla říct dřív, že chceš na takové nákupy, na tohle jsem si měla vzít tak týden dovolené.“ Řekla vážně, obě se na sebe podívaly a rozesmály se.
„Nepřeháněj, je to jen pár věcí.“ Protestovala Maria Elisa.
„No ale vážně, proč toho chceš tolik kupovat? Nejedeš snad mimo civilizaci ne? Tak si to můžeš koupit tam.“
„To je sice fakt, ale už dlouho jsem nebyla na pořádných nákupech. A když už tam jdu s tebou tak ať to stojí za to! Kdo ví, kdy se k tomu zase dostaneme. A navíc, ty bys taky potřebovala něco nového koupit, třeba něco na sebe.“ Sjela Monicu pohledem. „Nějaký pěkný ohoz na tu naši párty.“ Řekla a zakroutila boky.
„Ty a ty tvoje párty. Prosím tě, už radši pojď, ať to stihneme do tvého odjezdu.“ Protočila Monica očima a obě vyšly z bytu. Monica šla napřed, María Elisa zamknula byt a šla za ní. Když procházela kolem bytu Sebastiána, tak se právě otevřely dveře a vyšel z nich Sebastian, který se chystal jít na procházku se psem.
„Dobrý den.“ Pozdravila ho Maria Elisa a usmála se na něj.“
„Dobrý den.“ Odpověděl Sebastian a úsměv jí opětoval.
Maria Elisa sešla k hlavním dveřím a u schránek na ni čekala Monica, která si tam četla nějaké oznámení na dveřích. Mariu Elisu hned něco napadlo a doufala, že její plán vyjde podle představ.
„Moni, když už jsme u té naší párty, tak mám skvělý typ kam zajít!“ Řekla hodně nahlas a doufala, že to Sebastian slyší.
„Nemůžeme to probrat cestou?“ Řekla Monica a chtěla vyjít z domu.
„Ne ne, počkej, to musíš slyšet hned!“ V jednom klubu kde dělá můj kamarád DJe je dneska nějaká skvělá akce. Ten klub se jmenuje B123, nedávno ho tady otevřeli. Navíc je tam dneska vstup zdarma, takže tam bude hromada lidí. Třeba tam potkáš nějakého pěkného týpka, co ty na to, půjdeme?“
„Myslím, že času na vymýšlení plánu budeme mít víc než dost. Už teď nestiháme s tím tvým nekonečným seznamem.“
„Ale to nejde, musím to vědět hned teď, půjdeme tam nebo ne?“ Řekla znovu dost hlasitě.
„A nechceš tady křičet ještě víc? Sousedi vedle v domě tě neslyší.“ Řekla Monica ironicky a vůbec nechápala, co to má znamenat.
„Nehnu se odsud, dokud mi neřekneš, jestli ano nebo ne.“ Řekla Maria Elisa vážně a zkřížila ruce.
„Fajn, fajn, tak jo. Můžeme už jít?“ Zeptala se Monica.
„Jo už jo.“ Zasmála se Maria Elisa a vyšly z domu.
„Co to mělo znamenat?“ Nechápala Monica.
„Uvidíš.“ Usmála se Maria Elisa tajemně.
„Radši nechci už nic dalšího vědět.“ Řekla Monica a začala hledat klíčky od auta. Chvíli po nich vyšel z domu i Sebastian a díval se jejich směrem.
„Doufám, že to pochopil jako nepřímé pozvání.“ Pomyslela si Maria Elisa, když ho uviděla a musela se zasmát svému plánu jak zařídit, aby se ti dva náhodou setkali.
„Tak co? Jedeme?“ Zeptala se Monica a probrala tím Marii Elisu ze zamyšlení.
„Jasně.“ Odpověděla, poté obě nastoupily do auta a odjely.

Diego už nevěděl co říct. „A nějaké zájmy, koníčky nebo práce? Kde vaše sestra pracuje?“
„Lucía je fotografka, opravdu skvělá fotografka! Fotila pro jeden módní časopis, ale… také ji vyhodili. Našli si místo ní někoho jiného. Jak jsem říkala, padá to na ni ze všech stran.“ Dodala.
„Měla byste sestru zkusit nějak přemluvit, aby šla do nemocnice. Abychom ji prohlédli, tady na to nejsou nejlepší podmínky a ani žádné přístroje.“ Změnil Diego téma. Nemohl už poslouchat o tom, jaké následky má jeho chyba.
„Zkusím to, ale nevidím v tom velké naděje.“ Zakroutila Sandra hlavou a vstala z postele. „Nechám vás tady chvíli o samotě, ano? Mám v kuchyni rozvařený oběd a ráda bych to měla hotové, než se Lucía probudí. Nebude vám to vadit?“
„Jistě.“ Souhlasil Diego.
„Dáte si něco? Kávu nebo tak?“ Zeptala se Sandra, když procházela kolem Diega.
„Ne, nic nechci. Děkuji.“ Odpověděl.
Sandra se naposledy podívala na Lucíu a vyšla z pokoje, přivřela dveře a vrátila se k vaření.
Diego chvíli váhal, ale nakonec šel k Lucíi. Sedl si na kraj postele a položil vedle ní štěně, které ji přinesl. Opatrně ji chytil za ruku a díval se na ni.
„Kdybys jen věděla, jak rád bych ti pomohl. Ale jak to teď mám napravit, jak můžu napravit tuhle chybu!?“ Přemýšlel Diego a cítil se zoufale. Věděl, že by tam vlastně ani neměl být, že to on je ten, kdo vše způsobil. Ale něco ho k Lucíi přitahovalo a nebyl to jen pocit viny.
Pejsek začal Lucíu zvědavě očichávat a nakonec jí začal olizovat ruku. Lucía se začala pomalu probouzet. Diego nechtěl, aby ho tam našla. Neměl odvahu s ní mluvit, po tom všem co slyšel, ani nevěděl, co by jí vlastně řekl. Opatrně pustil její ruku, a šel ke dveřím pokoje. Ve dveřích se na ni ještě naposledy podíval a pak odešel z bytu, ani Sandra si nevšimla, když Diego odcházel, protože měla v kuchyni zapnuté rádio.
Lucía se mezitím probudila, pejsek ležel vedle ní a ona se ho po chvíli náhodně dotkla. Leknutím se posadila na postel a pejsek se k ní znovu přiblížil. Vesele vrtěl ocasek. Lucía opatrně natáhla ruku směrem, kde štěně bylo a to jí znovu začal olizovat ruku.
„Co, co ty jsi zač?“ Zeptala se šokovaně. Pejsek jako by ji chtěl odpovědět, jednou zaštěkal. Lucía byla v naprostém šoku.
„Sandro? Sandro!“ Začala volat na svou sestru.

„Podívej, to jsou ale krásné šaty a podívej ten top, ten taky nevypadá zle.“ Rozplývala se Maria Elisa u jedné výlohy.
„Po kolikáté už tohle slyším?“ Zamručela Monica.
„Mám takový dojem, že nemáš moc náladu na nakupování.“ Řekla Maria Elisa mrzutě.
„Ale to ne, já jen… víš co, jdi si je zkusit. Nějak nemám náladu na ty dotěrné prodavačky. Asi si půjdu dát někam kafe, jo? Sejdeme se tady, ok?“ Navrhla Monica.
„Tak fajn, ale jestli vážně nemáš náladu tak můžeme jít domů.“
„Ne, to je v pohodě, jen jdi.“
Maria Elisa odešla do obchodu a Monica šla opačným směrem a automatům s kávou. Procházela kolem jednoho obchodu a ve výloze viděla vystavené svatební šaty. Zastavila se u ní a smutně se dívala dovnitř. V obchodě si zrovna nějaká žena zkoušela šaty a její dvě kamarádky ji radily. Znovu ji přepadl smutek, ještě chvíli celou scénu pozorovala a potom odešla.

Nová linie příběhu:

Na stejném místě, ve stejný čas, ale za jiných okolností. Monica byla ve svatebním salónu a zkoušela si svatební šaty. Doprovod ji dělala Maria Elisa a jedna její kolegyně z práce, Soledad.
„Tyhle ti moc sluší!“ Řekla Maria Elisa s nadšením. „Hned bych si je vzala, kdybych je teda měla jak využít.“ Smála se.
Monica se prohlížela v zrcadle. „Jo, taky se mi líbí a myslím, že mi i dobře sedí. I když, možná byly lepší ty minulé. Já vážně nevím, všechny jsou tak krásné. Které si mám vybrat?“
„Tyhle jsou nejlepší. Moc ti sluší a navíc v nich máš skvělou postavu a dobře ti vyniknou tvé přednosti. Víš jak to myslím, ne?“ Dodala Maria Elisa a všechny tři se rozesmály.
„Co kdybychom se šly podívat ještě někam jinam? Hm, však to není jediný obchod. A vím o jednom, kde jsou fakt parádní šaty, moje sestra si tam jedny půjčovala.“ Navrhla Soledad.
„Jo asi máš pravdu, však vrátit se můžeme vždycky, ne?“ Souhlasila Monica a šla se převléct do kabinky.

Stará linie příběhu:

Sebastian si zrovna četl, když někdo zaklepal na jeho dveře. Šel otevřít, ale za dveřmi nikdo nebyl, na zemi ležela pouze obálka. Když ji vzal a otevřel, našel v ní nějaký letáček na akci, o které se ráno bavila Maria Elisa a Monica. Maria Elisa ho nenápadně sledovala z mezipatra a doufala, že její plán zabere. Sebastian si ještě chvíli letáček prohlížel a pak zmizel za dveřmi.

Sandra vběhla k Lucíi do pokoje. „Co se děje…“ ani nestihla dokončit větu. Zarazilo ji, že tam Diego není. Sandra se zmateně rozhlédla po pokoji.
„Co to má znamenat?“ Zeptala se Lucía. „Kde se tady vzal ten pes?“ Nechápala.
„Kam se ten doktor vypařil? Jak já ji to teď vysvětlím.“ Pomyslela si.
Lucía vypadala lehce v šoku a pejsek se ji ještě snažil sebrat deku.
„Necháš toho? To je moje!“ Vykřikla Lucía a začala se o deku přetahovat. Pejsek to samozřejmě bral jako hru a vesele pokračoval. Sandra se při pohledu na ně musela začít smát.
„Nelíbí se ti?“ Zeptala se nevinně.
„Ne! Jistě že ne. No vidíš, co dělá? Kde se tady vůbec vzal?“ Zeptala se Lucía mrzutě.
„Ale myslím, že ty se jemu určitě líbíš.“ Zasmála se Sandra. „Je to dárek, pro tebe!“ Dodala.
„Dárek? A od koho?“
„Od jednoho…“ Chtěla říct doktora, ale tušila, že by se to Lucíi nelíbilo. „Od tvého tajného ctitele.“ Řekla nakonec.
„Pitomost, to je nějaký omyl.“ Nevěřila Lucía. „Radši si ho vezmi, než tady něco roztrhá.“
Sandra šla k nim a vzala si pejska do náruče, ten začal olizovat i ji. Sandra se začala smát.
„Je fakt roztomilej. Necháme si ho, že jo?“ Zeptala se Sandra opatrně.
„Copak ses zbláznila? To přece nejde!“ Nesouhlasila Lucía.
„A proč by ne? Vždycky jsme chtěly psa!“
„Jo, ale to už je hodně dávno.“ Mračila se Lucía.
„Na tom nezaleží. Navíc jsi ho chtěla hlavně ty! Copak si už nevzpomínáš? Jak jsi měla toho plyšového a všem jsi říkala, že je živý? Jak jsi mu říkala? Piškot?“ Připomněla ji Sandra. „Teď můžeš mít živého!“
„Ne, ne, ne a ještě jednou ne! Kdo ví čí je, majitelé ho určitě postrádají.“ Kroutila Lucía hlavou. Sandra ale poznala, že to nemyslí tak vážně jak by chtěla.
„Dobře, tak jak chceš. Ale než najdu čí vlastně je, tak musí zůstat tady.“
„Fajn, ale starat se o něj budeš sama.“ Řekla Lucía a naštvaně zkřížila ruce.
Sandra se pousmála. Bylo to poprvé, co se bavily o něčem jiném, než o jejím stavu. Navíc Sandra moc dobře věděla, že psa nikdo nehledá, protože byl pro Lucíu.
„Tak jo, ale nechám ti ho zatím tady. Musím jít totiž vařit a ještě by se mu tam něco stalo.“ Pronesla Sandra a položila ji psa do postele.
„Ale to…“ Chtěla začít Lucía protestovat ale Sandra byla už pryč.
Pejsek se lehnul do peřin hned vedle Lucíe a díval se na ni.
„Fajn, takže si uděláme pravidla. Nebudu si s tebou hrát a na peřinu mu nesahej, je ti to jasné?“ Vážně se na něj podívala. „Bože, vždyť já mluvím se psem.“ Zarazila se Lucía a zakroutila hlavou, otočila se k psovi zády a dělala, že spí. Sandra je sledovala pootevřenými dveřmi a potichu se smála.

„Tak honem, už jsem volala taxi, za chvíli tady bude.“ Volala Monica na Marii Elisu.
Maria Elisa vyšla z pokoje a držela se za břicho. „Myslím, že s toho asi nic nebude. Asi jsem něco špatného snědla. Není mi vůbec dobře. Dneska mě asi žádná párty nečeká.“ Řekla a posadila se na židli.
„Vždyť jsi se tam tak těšila. No, ale tak já tam zavolám a zruším to. Můžeme se podívat třeba na nějaký film nebo něco.“ Navrhla monica a už sahala po mobilu.
„Ne, to ne, ty tam půjdeš! Vždyť už jsi nachystaná a přece si nebudeš kazit večer jen kvůli mně, prostě pojedeš sama.“ Protestovala Maria Elisa.
„Cože? Sama? To ani náhodou. Chtěla jsem tam jít jen kvůli tobě, víš, že mě tohle nebere.“
„No ale já už byla domluvená s tím kamarádem, že tam přijdeme a bude to vypadat blbě, když nedorazíme. Tak tam aspoň na chvíli jdi. Určitě se budeš bavit.“ Pobízela ji Maria Elisa. Pravda byla, že ji nebylo špatně a ani je nikdo nečekal. Doufala, že se tam Monica setká se Sebastianem. Ještě chvíli Monicu přemlouvala a ta nakonec souhlasila.
„A vážně tady nemám zůstat s tebou?“
„Ne, jen se jdi hezky bavit. Potřebuješ se odreagovat.“
„Ale jen na chvíli, víš, že takové akce nemám ráda.“
„Neboj se, myslím, že tahle by tě bavit mohla. Ale hlavně to nepřeháněj s pitím, víš, že neumíš pít.“ Smála se Maria Elisa.
„Neměj obavy, dlouho se tam nezdržím.“ Uklidnila ji Monica.
Před domem už stálo taxi a tak musela Monica odejít. Rychle vyběhla před dům a nasedla do taxíku, kde ji čekalo překvapení, kromě řidiče tam totiž byl i Sebastian.
„Co tady děláš?“ Zeptala se ho šokovaně.

Nová linie příběhu:

Lucía seděla ve své kanceláři a chystala si podklady na další focení.
„Můžu?“ Nakoukla do kanceláře Sandra.
„Jasně, pojď dál. Děje se něco?“
„Ne, nic, jen mě napadlo. Co kdybychom někam zašly? Martin a Amber nás pozvali na nějakou oslavu, Martin má narozeniny, co kdybychom šly?“
„Já nemůžu, mám tady ještě něco rozdělaného, ale ty klidně jdi.“
„Vždyť je sobota, můžeš to dodělat po víkendu.“ Protestovala Sandra.
„Když to můžu udělat hned, tak proč bych to měla odkládat? Navíc, stejně mě o tom nikdo neřekl.“ Odbyla ji Lucía.
„Protože všichni vědí, že bys hledala výmluvy, abys tam nešla.“ Řekla Sandra smutně. „Děláš to pokaždé, tak už to ani nezkoušejí.“
„Tak mě tak aspoň nebude nikdo čekat. A jestli tam chceš jít ty, tak běž. Už jsi dost stará na to, abys to zvládla ne?“ Zeptala se Lucía.
„Jen jsem chtěla, abys chvíli vypadla z práce a nedělala pořád jen něco, co ani nemusíš.“ Zlobila se Sandra.
„Ale nikdo se tě o to neprosí.“
„Tak promiň, že se snažím.“ Dodala a odešla pryč.
Lucía dál pokračovala ve své práci.

Stará linie příběhu:

„Myslím, že máme stejnou cestu. Tak jsem si říkal, že bych se s tebou mohl svést.“ Vysvětloval Sebastian.
„Ale tohle je můj taxík.“ Protestovala Monica.
„Já nemůžu za to, že nám sem oběma poslali jen jeden.“ Pokrčil Sebastian rameny.
„Fajn, ale to že máme stejnou cestu, neznamená, že se spolu musíme bavit.“ Podotkla Monica a sedla si od Sebastiana co nejdál a koukala se z okna, snažila se Sebastiana ignorovat, ale moc ji to nešlo. Sebastian se na ni celou dobu díval, ale nepromluvili spolu už ani slovo.
„To se mnou nebudeš vůbec mluvit?“ Zeptal se Sebastian, když vcházeli do klubu.
„Už jsem ti řekla, že ne a když už jsme tady, tak můžeme jít každý svojí cestou.“ Řekla Monica rozhodně a rychle se ztratila v davu lidí. Sebastian ji chvíli sledoval, ale ona se mu nakonec ztratila. Když už si Monica myslela, že Sebastiana setřásla, tak se posadila k baru a objednala si vodku. Hned jak ji barman donesl na stůl, tak ji na ex vypila. Po třetím panáku se už Monica necítila moc dobře a chtěla odejít na vzduch. Propletla se mezi lidmi a vyšla na velkou terasu, kde byl i bazén. Okolo byla hromada lidí a všichni byli v dobré náladě. Monica se opřela o zábradlí a zavřela oči. Snažila se nemyslet na to, jak se jí točí hlava.
„Nevypadáš vůbec dobře.“ Uslyšela po chvíli.
Otevřela oči a uviděla Sebastiana. Jen protočila očima a chtěla odejít.
„Já to myslím vážně, nechceš jít domů?“ Zeptal se Sebastian starostlivě.
„A nechceš tam jít ty?“ Zeptala se ho Monica ironicky.
„Ne, nemohl bych tě tady v takovém stavu nechat.“
Monica se snažila před Sebastianem utéct, ale v jejím stavu jí to moc dobře nešlo, proplétala se kolem lidí a Sebastian jí byl v patách. Došli až k bazénu a Monica stála k Sebastianovi zády.
„Neměj péči, za své činy jsem zodpovědná jen já sama. A přestaň mě konečně sledovat.“
„Dobře, ale už bys neměla pít, když ti to nedělá dobře. Mohlo by se ti něco stát.“
Monica se k němu otočila. „A co tebe to vůbec zajímá? Já jsem dospělá a můžu si dělat, co chci, kdy chci a kde chci! Tobě do toho nic není a už mě štveš a nechci abys se o mě staral a abys za mnou chodil!“ Řekla naštvaně a chtěla rychle odejít, jenže zapomněla, jaký kousek od bazénu stojí a při jejím dalším kroku dozadu ztratila rovnováhu a spadla do bazénu. V šoku se potopila ke dnu, Sebastian neváhal a skočil hned za ní. Potopil se pro ni a vytáhl ji nad hladinu. Lidé okolo je zvědavě sledovali.
„Proboha, jsi v pořádku?“ Ptal se jí šokovaně.
Monica byla při vědomí, vykašlávala vodu a nevěřícně se na něj dívala.
„Copak jsem ti neříkal, že by se ti mohlo něco stát? A měl jsem pravdu! Vždyť by ses mohla utopit.“ Rozčiloval se Sebastian. Monica nevěděla, co na to má říct, jen se na sebe dlouze dívali. Sebastian si ji k sobě po chvíli přitáhl a začal ji líbat, Monica jeho polibky ihned opětovala.