Monica a Sebastian se spolu ještě chvíli líbali, až Monica polibek ukončila a co nejrychleji se vypotácela z bazénu ven. Vůbec si nevšímala lidí okolo, kteří ji zvědavě sledovali, a mířila zpátky do klubu. Sebastian ji následoval a hned jak ji dohnal, tak ji chytil za ruku. Monica se na něj naštvaně otočila.
„Už to víckrát nedělej!“ Vykřikla na něj.
„A co nemám dělat? Zachraňovat ti život nebo tě líbat?“ Zeptal se ji vážně.
Monica se zamyslela. „Vlastně… oboje.“ Řekla už klidně a pokračovala dál.
Sebastian se ale nedal, předběhl ji a postavil se před ní.
„Řekni mi, co ti na mě tak strašně vadí? Vždyť já ti chci jen pomoct! Nic víc v tom nehledej.“
Monica nevěděla co říct. Oba se na sebe mlčky dívali.
„Kde je moje kabelka?“ Zeptala se najednou Monica zmateně a rozhlížela se kolem sebe. Ani nečekala na Sebastianovu odpověď a vrátila se do klubu.
„Skvělé odběhnutí od tématu.“ Povzdychl si Sebastian a šel za ní. Našel ji u nějakého stolu, jak se přehrabuje v hromadě odložených bund. Naspodu ležela její kabelka. Monica ji otevřela a překontrolovala si věci. Nic nechybělo.
„Máš štěstí, že ti ji nikdo neukradl.“ Řekl Sebastian.
Monica zvedla hlavu a zamračila se na něj.
„Dobře, tak co teď?“ Zeptal se ji.
„Nevím jak ty, ale já jdu pokračovat v tom, proč jsem sem přišla.“
„A to jako v čem?“
„Jdu oslavovat!“ Řekla Monica vážně a šla k baru. Cestou kolem prošla číšnice a na tácu měla nějaký koktejl, Monica si ho vzala a chtěla se napít. Sebastian ji ho ale sebral a vrátil ho na podnos.
„No hej, co si myslíš, že děláš?“ Zlobila se Monica.
„Myslím, že už jsi oslavovala dost. Už bys neměla pít, měla bys jet domů.“
„Však ty slavit přece vůbec nemusíš. Klidně si jeď domů sám a mě si nevšímej, ok?“ Řekla Monica a chtěla zase zmizet. Sebastian ji ale znovu zadržel.
„Tak na to zapomeň, já tě tady v tomhle stavu rozhodně nenechám!“
Monica se k němu přiblížila. „A co chceš jako dělat? Unést mě nebo co?“ Ironicky se usmála.
„Vidíš, skvělý nápad.“ Řekl Sebastian s úsměvem, chytil Monicu do náruče a mířil s ní k východu.
„Hej, co si o sobě myslíš? Okamžitě mě pusť!“ Vyváděla Monica ale marně.

Diego seděl v lékařském pokoji a díval se na nějaké dokumenty. Po chvíli do pokoje přišel Daniel a nevěřil svým očím.
„No ne? Jaká to čest, že jsi sem taky jednou zavítal. Co tady děláš?“ Zeptal se ho Daniel. Diego se už několik dní neukázal v práci, tak ho překvapilo, že ho vidí.
„Jen jsem si pro něco přišel. A jen tak náhodou tady taky pracuju.“
„No to je dobře že to taky víš, už ses tady dlouho neukázal.“
„Vzal jsem si dovolenou.“ Odbyl ho Diego a pokračoval v hledání.
„Nehledáš náhodou tohle?“ Zeptal se Daniel po chvíli a v ruce držel spis Lucíe.
„Náhodou ano, proč ho máš ty?“
„Protože ten spis chtěl ředitel. Co jsi tady nebyl, tak jsi přišel o pár zásadních informací.“
„Vážně a jakých?“ Nechápal Diego.
„Například že slečna Sandra Delgado, podala na nemocnici a na naše oddělení žalobu za zanedbání povinností. Myslí si totiž, že při operaci její sestry došlo k nějaké chybě a naše nemocnice nese následky za její zdravotní stav.“ Řekl a hodil spis na stůl. „Teď chtějí prověřovat všechny, kteří s tím případem měli něco společného. A s tebou už dlouho chtějí mluvit.“

„Nechápu, proč jsme nemohli jet taxíkem.“ Stěžovala si Monica.
„Protože by nás tam v mokrém oblečení nezval, slyšela jsi ho sama.“ Odpověděl ji Sebastian. „A navíc, čerstvý vzduch ti udělá dobře, aspoň vystřízlivíš.“ Dodal už o něco tišeji.
Monica to ale stejně slyšela. „Já ale vůbec nejsem opilá!“ Řekla vážně.
„To vidím.“
„Kdybych byla opilá, dokázala bych třeba tohle?“ Zeptala se spíš sama sebe, roztáhla ruce a zatočila se dokola. Jenže se, ji zaškobrtla noha a málem upadla na zem, Sebastian ji ale na poslední chvíli chytil.
„Dobře, dejme tomu že ti věřím, ale už prosím nedělej blbosti. U tebe je to dost nebezpečný.“
Monica se rozesmála a pověsila se Sebastianovi kolem krku. Pak se mu zadívala do očí.
„Možná to s tebou nebude tak špatný, jak jsem si myslela. Vlastně bychom to mohli oslavit spolu.“
„A co to vlastně chceš slavit?“ Zeptal se Sebastian.
„To je vlastně jedno.“ Řekla Monica najednou, pustila Sebastiana a chtěla pokračovat v cestě.
„Počkej, vždyť už jsme tady.“
Monica se otočila a všimla si, že celou dobu stáli před domem, kde bydleli. Na nic nečekala a šla dovnitř.
„Nechtěla bys třeba pomoct? Nechci, abys spadla ze schodů.“ Zeptal se ji Sebastian, když ji viděl potácet se po schodech.
„Neměj péči, to zvládnu.“ Odsekla Monica, Ale Sebastian šel radši za ní. Když Monica přišla k bytu, otočila se na Sebastiana.
„Tak už můžeš jít. Dovedl si mě až sem a dál už to zvládnu.“ Řekla, vytáhla klíče od bytu a snažila se dostat dovnitř. Když ale dala klíč do zámku tak se v půlce zasekl a nešel dál, Maria Elisa totiž nechala svůj klíč z druhé strany a tak nešlo odemknout. Monica si ani nevšimla, že tam Sebastian pořád je a zkusil to i on.
„Myslím, že tvá kamarádka nechala klíč z druhé strany.“
„Tak to je skvělé, je ze mě bezdomovec.“ Stěžovala si Monica.
„Nemůžeš třeba zazvonit?“
„Ne, je nemocná a nebudu ji tak pozdě budit. Ale to nevadí, přespím na schodech.“ Řekla Monica a posadila se na schody.
„Ale to je hloupost, vždyť můžeš zůstat přes noc u mě. Samozřejmě ve vší počestnosti.“ Zvedl obraně ruce před sebe. „Byl bych nerad, aby sis myslela, že tě chci vlákat k sobě nebo něco podobného. Ale nemůžeš tady spát na chodbě.“ Navrhnul Sebastian a usmál se na ni.
Monica se na něj podezřívavě podívala.
„No jistě, jak taky jinak.“ Zamručela Monica, Sebastian se musel jejímu pohledu zasmát.

Ani jeden nevěděli, že je kukátkem sleduje Maria Elisa. Klíč v zámku nechala schválně a čekala, jestli se Monica vrátí sama nebo v doprovodu Sebastiana. Její plán vyšel lépe, než čekala, když je viděla společně odcházet. Vytáhla klíče ze zámku a šla si lehnout.
„Doufám, že ti to konečně vyjde.“ Pomyslela si Maria Elisa s úsměvem.

Monica se nakonec nechala přemluvit a šla k Sebastianovi domů. Protože měla ještě trochu mokré oblečení z bazénu, tak ji Sebastian půjčil něco suchého. Monica se šla převléct a potom přišla do obývacího pokoje, kde Sebastian právě chystal gauč.
„Ehm, tak kde budu spát?“ Zeptala se Monica a rozhlížela se po místnosti.
„Nachystal jsem ti postel v ložnici, dal jsem ti tam čisté povlečení, já přespím na gauči.“ Řekl Sebastian a otočil se na Monicu. Měla na sobě jeho tričko. „Promiň, že nemám nic lepšího, ale nějak jsem nepočítal, s tvojí návštěvou.“ Řekl a prohlédl si Monicu.
„No, to je v pohodě, lepší než nic.“ Pokrčila Monica rameny. Sebastian ji odvedl ke dveřím do ložnice.
„Kdybys něco potřebovala, tak klidně zavolej. Nebo kdybys třeba měla hlad, tak si něco vezmi. Prostě jako doma, ano?“ Monica kývla na souhlas.„Dobře. No, tak dobrou noc.“ Řekl Sebastian a chtěl odejít.
„Počkej.“ Zadržela ho Monica. „Já, no víš. Chtěla bych ti poděkovat. Za všechno.“
Sebastiana překvapilo, jak najednou byla Monica milá. „No, nemáš za co.“ Řekl Sebastian a usmál se na ní.
„A taky se ti chci omluvit, vím, že jsem protivná. Občas. Ale není to nic… Nic osobního.“
„Vážně? A co to teda je?“ Nechápal Sebastian.
„Obrana.“
„Proti čemu?“
„Proti tomu abych se znovu nespálila.“
„Jak to myslíš? Někdo ti ublížil?“ Zadíval se Sebastian Monice do očí a pohladil ji po tváři. Ona ale uhnula pohledem a otočila se k němu zády.
„Jsem asi vážně opilá, říkám hlouposti. Nech to být.“ Řekla, aby to zamluvila.
„Ale mě to zajímá. Už jsem ti řekl, že bych ti chtěl pomoct.“
Monica se k němu otočila, sama nevěděla proč, ale objala ho a rozbrečela se.

„Cože? Podala na nemocnici žalobu? Jak je to možné?“ Nerozuměl tomu Diego.
„No vlastně, se jí nedivím, udělal bych na jejím místě asi to samé. Ale ty jsi to musel vědět, proč by ses jinak schovával? Co? Teď jsi sem přišel odstranit důkazy nebo o co se pokoušíš?“ Nařknul ho Daniel.
„Ale prosím tě, já o tom vůbec nevěděl!“ Bránil se Diego. „A i kdyby ano, tak sem nejdu ničit žádné důkazy. V tom spisu nic zásadního není.“
„Vážně tak proč ho hledáš?“
„Protože mě zajímá její stav.“
„Najednou tě zajímá její stav, no to je překvapení.“ Řekl Daniel ironicky. „Na to jsi měl myslet trochu dřív!“
„Přestaň mě tady poučovat!“ Vykřikl Diego a postavil se naproti Danielovi. „Jen ji chci pomoct, chci vědět, jestli se dá ještě udělat něco s tím, co se stalo!“
„Co tak najednou? Probudilo se v tobě svědomí nebo spíš strach, že někdo přijde na to, co se stalo?“
„Už jsem ti řekl, že jsem o té žalobě nevěděl! A ano máš pravdu, možná že se ve mně probudilo svědomí!“ Dodal, vzal spis ze stolu a chtěl odejít.
„Moc dobře víš, že je to tvoje chyba.“ Řekl Daniel už o něco klidněji. „Jsi sice můj přítel, ale pokud se nepřiznáš k tomu, jak to bylo, tak to budu muset udělat já.“
Diego k němu stál zády a držel kliku od dveří.
„Já vím, ale teď to ještě nejde.“ Řekl a rychle zmizel.

Monica a Sebastian seděli na posteli v ložnici. Monica mu vyprávěla svůj příběh o jejím bývalém příteli Thomasovi, jak měli těsně před svatbou a jak ji nakonec podvedl s jinou.
„Vážně to nechápu, proč zrovna s takovou umělo hmotovou barbie? V čem byla lepší než já? Tolik jsem mu věřila, myslela jsem, že to skončí jinak.“ Vzlykala Monica a Sebastian ji utěšoval.
„Ten chlap si vůbec nezaslouží, abys kvůli němu byla smutná. Když tohle udělal, tak si tě vůbec nezasloužil, ani tvoji lásku.“ Řekl Sebastian vážně.
„Já vím, jenže já si prostě nemůžu pomoct. Myslela jsem si že… Že mě miluje. Že se mnou chce být až do konce života.“ Řekla Monica smutně. Sebastian ji objal.
„Vím, že je to asi hloupá otázka a teď se to nehodí, ale… Tehdy, když jsme se potkali v tom obchodním domě, když jsi mě z ničeho nic políbila… No… Proč jsi to vlastně udělala?“
Monica se na něj podívala a najednou se cítila provinile. „No… Protože tam byl on, s tou svojí manekýnkou. Když jsi na mě zavolal, tak se mě všimnul i on a já chtěla, aby věděl jaké to je.“ Přiznala se Monica a sklopila hlavu.
„Vlastně jsem si to myslel… Ale trochu jsem doufal, že jsi měla i jiný důvod.“ Řekl Sebastian smutně a pohladil ji po vlasech. Monica se na něj podívala a políbila ho.
„To bylo za co?“
„Jen tak.“
Sebastian se na ni zadával a polibek ji vrátil.
„Už bych asi měl jít.“ Řekl Sebastian a chtěl odejít. Monica ho ale chytila za ruku.
„Nechci, abys šel. Chci, abys tady zůstal se mnou.“
„Nevíš, co říkáš.“
„Ale vím. Nechci tady být sama. Prosím.“
Sebastian si nakonec lehnul k Monice, ta se k němu přitulila a usnula.

Druhý den. Lucia seděla na posteli ve svém pokoji a česala si vlasy. Po chvíli do pokoje vešla Sandra s podnosem, na kterém byla snídaně.
„Jé, promiň, nevěděla jsem, že už jsi vzhůru, jinak bych zaklepala.“ Omlouvala se Sandra.
„To je v pohodě.“ Řekla Lucía a dál si pročesávala vlasy. Sandra položila podnos na postel a za chvíli se u něj objevilo Lucíino štěně.
„Ale fuj, to není pro tebe.“ Odháněla ho Sandra. „Pro tebe mám dobrou konzervu v kuchyni.“ Dodala a vzala štěně do náruče. „Byl tady s tebou celou noc?“ Zeptala se Sandra, než odešla.
„Kdo?“ Nechápala Lucía.
„Přece ten pejsek.“
„Jo ten, no jo, byl. Nenechal se vyhodit.“ Zašklebila se Lucía. Sandra odešla do kuchyně a dala štěněti jídlo. Lucía si po chvíli sedla vedle podnosu a vzala si jídlo. Když uslyšela, jak se pootevřeli dveře a do pokoje vběhlo štěně, sedlo si Lucíi k nohám a zakňučelo.
„Hele, kámo, nemáš náhodou snídani v kuchyni?“ Zeptala se ho. Nakonec neodolala a dala mi kousek své snídaně.
„Ale, ale. Co to tady vidím?“ Smála se Sandra, která pro něj přišla.
„Aby bylo jasno, on mi to sebral!“ Bránila se Lucía.
„To jistě.“ Smála se Sandra. „Já to moc dobře viděla.“ Řekla a chtěla odejít.
„San?“ Zavolala na ni Lucía.
„Ano?“
„No, jen mě napadlo. Co kdybychom mu dali nějaké jméno, samozřejmě jen provizorní. Abychom tady na něj nevolali pse a štěně.“ Navrhla Lucía.
„A máš nějaký návrh?“
„Co třeba… Piškot? Vím, je to divný, ale nějak mi to k němu sedí.“ Pokrčila Lucía rameny. „Aby sis nemyslela, něco jiného.“ Upozornila ji.
„Já? Já si přece nic nemyslím.“ Řekla Sandra vážně a zadržovala smích. Bylo ji jasné, že už si na to malé psisko pomalu ale jistě zvyká. „Tak jo, klidně mu tak budeme říkat.“ Souhlasila a odešla s pokoje.
„No fajn, takže jsi Piškot, je ti to jasné?“ Zeptala se Lucía Piškota, ten jen vesele vrtěl ocasem.

Diego přišel do nemocnice, aby si promluvil s ředitelem, chtěl vědět, co už se všechno ví o jeho zpackaném případu a taky, co mu chce říct.
„Diego, rád tě vidím. Posaď se.“ Pobídl ho ředitel. „Dáš si kávu nebo něco jiného?“
„Ne děkuji, Horacio. Rád bych přešel rovnou k věci.“ Řekl Diego a posadil se naproti Horaciovi. „Dostalo se ke mně, že se prý nějak vyšetřuje operace slečny Delgado. Je to pravda?“ Zeptal se Diego.
„Ano, je to pravda. Ale vyšetřování je trochu silné slovo. Sestra pacientky pouze navrhla přešetření jejího případu, jestli nedošlo k nějaké chybě, která vedla k jejímu nynějšímu zdravotnímu stavu, když byla u nás v nemocnici.“
„Ano, už mi něco takového říkal i Daniel.“ Souhlasil Diego. „Ale nemyslím si, že při její operaci nebo při následném pobytu v nemocnici, došlo k nějaké chybě. Její stav byl velice vážný, už když ji sem přivezli, nedalo se nic jiného dělat. Za svými lidmi si stojím.“
„To jsem moc rád, že to říkáš, ale přece jen, nerad bych aby se ukázalo, že to bylo celé úplně jinak.“ Kroutil hlavou Horacio.
„Jak to myslíš?“ Nechápal Diego.
„To ty jsi vedl operaci slečny Delgado, je to tak?“
Diego kývnul na souhlas.
„Jedna se sester na sále tvrdila, že jsi prý nebyl úplně ve své kůži. Dokonce naznačila, že jsi byl možná pod vlivem alkoholu. Co mi k tomu můžeš říct?“ Zeptal se Horacio Diega.

Lucía přišla do kuchyně a šla k lince, kde zrovna Sandra myla nádobí.
„Potřebuješ něco?“ Zeptala se ji.
„Já? Ne, jen jsem se na tebe přišla… Podívat.“ Odvětila ji Lucía a pomalu se procházela po kuchyni. „Vlastně, možná bych něco potřebovala.“ Dodala nakonec.
„Povídej.“
„Co kdybychom šly ven? Už mě nebaví tady celý den sedět.“
„Opravdu?“ Nevěřila Sandra tomu, co slyší.
„No jistě, myslíš, že tady chci tvrdnout zbytek života?“
„Ne, jistě že ne.“ Řekla Sandra, utřela si ruce do osušky a šla k Lucíi. „Kam bys chtěla jít?“
„No, nevím. Pro začátek bychom se mohli jít podívat do nemocnice.“ Řekla Lucía vážně, Sandra byla překvapená ještě víc.

Sebastian se probudil dřív než Monica a napadlo ho, že by mohl připravit snídani. Odešel do kuchyně, aby ji nachystal. Monica se po chvíli probudila také a v první moment vůbec nevěděla kde je. Rozhlížela se zmateně po pokoji. Nemohla si vůbec vzpomenout, jak se sem dostala.
„Co se to sakra včera stalo?“ Chytila se za hlavu a vstala z postele. Viděla, že na sobě má jen dlouhé pánské tričko. Zamyslela se nad tím, co se včera dělo. Matně se jí vybavilo, jak se Sebastianem byla včera v klubu. Přemýšlela, kde se vzala u něj v bytě.
„To přece není možné! Co se to tady děje?“ Na topení viděla své šaty, co měla včera na sobě, hled vedle byli její boty. Rychle je sebrala a chtěla pomalu zmizet. Pootevřela dveře ložnice a slyšela Sebastiana, jak si píská, slyšela taky, jak něco rachotí v kuchyni. Pomalu vyšla z pokoje a proplížila se kolem kuchyně, Sebastian si ji vůbec nevšiml. Na pohovce ještě uviděla svojí kabelku, rychle ji vzala, otevřela dveře od bytu a potichu je zavřela. Vyběhla o patro výš, vytáhla z kabelky klíče a dala je do zámku, vzpomněla si, jak se včera snažila dostat do bytu a nešlo to, teď ale v pohodě odemkla. Nebyla si vůbec jistá, jestli to byla pravda nebo ne. Vběhla rychle do bytu a prudce zabouchla dveře a opřela se o ně. Z kuchyně vyšla Maria Elisa a překvapeně se na Monicu dívala.
„Co to tady vyvádíš?“ Zeptala se Maria Elisa. „A co to máš na sobě?“ Zasmála se, když viděla co má na sobě.
Monica jen zakroutila hlavou. „Vůbec nic si nepamatuju!“ Řekla zoufale.