Bylo krásné slunečné ráno. Do zahrady domu Santanderových, vlivné caracaské rodiny, vešla Samantha Olivares. Skromná mladá dívka, která pro tuto rodinu již čtyři roky pracovala jako chůva. V rukou nesla podnos s jídlem a pitím. Položila ho na stolek a rozhlédla se kolem sebe. “Auroro, kdepak jsi?” zavolala na svou čtyřletou svěřenkyni, neteř Evy Montes de Santander, paní domu. Aurora se neozývala. Samantha popošla o kousek dál a uviděla Auroru, jak se schovává za keřem. Samantha se šibalsky usmála. “Aurora se mi zase někam schovala,” pronesla dostatečně nahlas, aby ji Aurora slyšela, “tak to svačinu asi budu muset sníst sama,” dodala a odcházela. “Ne, já jsem tady!” ozvala se Aurora Montes a zpoza keře vyběhla blonďatá holčička s culíky. “Tak tady jsi,” usmála se na ni Samantha a klekla si k ní, “už jsem si myslela, že ses mi ztratila,” dodala. “Neboj, Samantho, já se ti nikdy neztratím,” usmála se na ni Aurora. “To moc ráda slyším,” usmála se na ni Samantha a políbila ji na čelo, “a pojď si sníst tu svačinu,” dodala, chytla Auroru za ruku a vrátily se zpátky ke stolu.

Erika Velasquez de Mendoza, žena z vyšší společnosti, seděla na posteli ve své ložnici a prohlížela si módní časopis. Po chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešel její manžel Miguel Mendoza. Miguel byl pohledný muž s vypracovanou postavou. Jeho největší zálibou a prací zároveň byl totiž sport. Právě se vrátil z každodenního běhání. “Miláčku,” usmála se na něj Erika a políbila ho, “dneska si šel běhat nějak dřív. Když jsem se probudila, už jsi tu nebyl!” zesmutněla. “Dneska jsem si potřeboval pročistit hlavu víc, než kdy jindy,” odvětil Miguel smutně, “Felipemu by dneska bylo už sedm let,” dodal a vzpomněl si na jejich syna, který zemřel pár dní po narození. Erika se na svého manžela smutně dívala. “Půjdu se osprchovat a zajdu na hřbitov,” řekl Miguel, “nechceš jít se mnou?” zeptal se Eriky. Erika zavrtěla hlavou. “Migueli, já tam ještě nemůžu jít. Nezvládla bych to!” odvětila smutně. “Rozumím ti,” přikývl Miguel chápavě a políbil ji, “miluju tě,” usmál se na ni. “A já miluju tebe,” usmála se na něj Erika. Miguel ji pohladil po tváři a odešel do koupelny. Erika otráveně vzdychla. “Jak ještě dlouho bude na toho kluka vzpomínat?” zeptala se sama sebe, “už mě to přetvařování opravdu nebaví!” řekla si pro sebe.

Karina Abreu si z nočního stolku vzala klíče od auta, dala si je do kabelky a chystala se k odchodu. Měla totiž na letišti vyzvednout svého dlouholetého milence Adriana Santandera Montese, který se dnes po třech letech vracel ze studií v zahraničí. Zrovna když se chystala chytnout za kliku od vchodových dveří, někdo na dveře zaklepal. Karina otevřela a zůstala udiveně stát, když před sebou uviděla Adriana. “Adriane?” zvolala překvapeně, “vždyť si měl přiletět až za hodinu,” divila se. Adrian vešel dovnitř a zabouchnul za sebou dveře. “Nebudeme ztrácet čas mluvením, že ne?” řekl a začal Karinu vášnivě líbat. Karina upustila na zem kabelku, pevně ho objala a stejně vášnivě jeho polibky opětovala. Celou cestu do ložnice se líbali, nechávali za sebou kusy oblečení, až nakonec úplně nazí padli na postel a velmi vášnivě se spolu milovali.

Jazmín Valdéz, služebná v domě Santanderových, byla v kuchyni a připravovala slavnostní oběd pro Adriana, nejstaršího a hlavně nejoblíbenějšího syna paní domu. Po chvíli vešly do kuchyně Samantha a Aurora. “Ahoj, holky,” usmála se na ně Jazmín, “přišly jste mi pomoct?” zeptala se se smíchem. “Já jo,” řekla Aurora a přisunula si k sektorce židli. “Auroro, já jsem si dělala legraci,” smála se Jazmín. “Ale já ne!” řekla Aurora s naprosto vážnou tváří a vylezla na židli, “tak co mám dělat?” zeptala se. Jazmín chvíli přemýšlela a nakonec řekla: “Tak mi pomůžeš se zákuskem.” Postavila před Auroru mísu, nasypala do ní cukr a mouku a podala Auroře vařečku. “Tak zatím tohle zamíchej,” usmála se na ni a Aurora hned začala míchat. “Jazmín, můžeš na chvilku?” zeptala se jí Samantha. Jazmín se usmála a šla k Samanthě. Od prvního dne, kdy Samantha začala v domě Santanderových pracovat, se z ní a z Jazmín staly nejlepší kamarádky. “Jazmín, chtěla bych tě poprosit, jestli by si mohla Auroru na chvíli pohlídat,” požádala ji Samantha. “Samantho, o to mě přece nemusíš žádat,” odvětila Jazmín, “moc dobře vím, co je dnes za den,” dodala smutně, “jen běž a nedělej si starosti,” usmála se na Samanthu. “Děkuju,” usmála se na ni Samantha a objala ji. “Auroro, já teď musím na chvíli odejít,” obrátila se Samantha na Auroru, “pohlídá tě Jazmín, ano?” usmála se na ni. “Jdeš za Jorgem?” zeptala se jí Aurora. “Ano, jdu,” odvětila Samantha smutně. “Tak ho ode mě pozdravuj,” usmála se na ni Aurora. “To víš, že budu,” pousmála se na ni Samantha a políbila ji na čelo. “Mám tě ráda, Sam,” usmála se na ni Aurora. “Já tebe taky, zlatíčko,” usmála se na ni Samantha a pohladila ji po vlasech, “vrátím se brzy,” dodala, mrkla na Jazmín a odešla.

Miguel vyšel z domu, který patřil jeho tchýni Victorii de Velasquez, a zamířil ke svému autu. Když si na zadní sedadlo položil bundu, zastavilo u něj auto. Vystoupila z něho matka jeho manželky Eriky, Victoria de Velasquez. “Kam jedeš, Migueli?” zeptala se Victoria svého zetě. “Jedu na hřbitov,” odvětil Miguel smutně. “Ach ano,” vzdychla Victoria, když si uvědomila, co je dnes za den, “vím, pořád to bolí!” “Ano, bolí,” řekl Miguel smutně, “a ani nevím, jestli to někdy přestane bolet,” dodal. Victoria mu položila ruku na rameno. “Bohužel to nepřestane bolet nikdy,” odvětila smutně, “ale pokud si Felipa uchováš ve svém srdci, pokud na něj nikdy nezapomeneš, tak bude svým způsobem pořád s tebou. A časem to alespoň trochu přebolí,” dodala Victoria a usmála se. “Děkuju, Victorie,” pousmál se na ni Miguel a objal ji. Victoria ho také objala a se zavřenými oči si užívala, že je tak blízko něj. Poté co se k ní Miguel a Erika nastěhovali, začala k Miguelovi pociťovat něco víc. Nedívala se na něj jen jako na svého zetě, ale dívala se na něj především jako na muže. “Už pojedu,” řekl Miguel, nastoupil do svého auta a odjel.

“Opravdu si nedáš?” zeptala se Karina Adriana a napila se z láhve whisky. “Musím přijít domů alespoň první den střízlivý,” smál se Adrian. “Když myslíš,” pokrčila Karina rameny a znovu se napila. Karina seděla na posteli přikrytá jen prostěradlem, Adrian ležel vedle ní a pohrával si s jejími vlasy. “A co je tady vůbec nového?” zeptal se jí Adrian. “Všechno při starém,” vzdychla Karina a položila láhev na noční stolek, “tvoje matka všechny sekýruje a moje sestra navíc sekýruje tvého bratra. Prostě nic nového, co by stálo za řeč,” řekla otráveně, “ale však tvoje matka ti všechno řekne. Už se tě nemůže dočkat,” dodala Karina. “A jak se má moje osamělá švagrová?” zeptal se Adrian na Samanthu, kterou byl od první chvíle, co ji spatřil, úplně posedlý. “Co já vím, jak se ta hlupačka má!” odsekla mu Karina. Adrian ji chytil za vlasy a přitáhl si ji k sobě. “Adriane, to bolí!” vykřikla Karina. “A bude tě to bolet ještě víc, pokud budeš Samanthu urážet,” vyhrožoval ji Adrian, “budeš o ní mluvit slušně! Je ti to jasný?!” přikázal ji. “No jo, no jo,” zašklebila se Karina, “tak už mě pusť,” nadávala mu. Adrian jí chytil ještě silněji a místo toho, aby ji pustil, tak ji začal vášnivě líbat. Karina jeho polibky opětovala a znovu se spolu milovali.

Victoria vešla do svého domu právě ve chvíli, kdy její dcera Erika scházela ze schodů do haly. “Kde jsi byla, mami?” zeptala se Erika své matky Victorie. “Byla jsem v agentuře,” odpověděla Victoria a posadila se na pohovku, “musela jsem tam něco vyřídit, jelikož Eva dnes nedorazí, když se jí konečně vrátí Adrian,” dodala. Victoria a její nejlepší přítelkyně Eva Montes de Santander vlastnily malou agenturu na organizování různých oslav a večírků. “Aha, tak to chápu,” odvětila Erika a posadila se ke své matce, “pro Evu musely být ty tři roky hrozné, když neměla svého nejoblíbenějšího syna u sebe,” poznamenala Erika. “Ano, to byly,” souhlasila Victoria. “Proč si nejela s Miguelem na hřbitov?” změnila Victoria téma. “Ale, mami, prosím tě,” zvolala Erika otráveně a postavila se, “proč bych tam jezdila, když nemám důvod držet smutek!” dodala, “já už nevím, co mám dělat! Už je to sedm let, ale Miguel o tom klukovi neustále mluví!” stěžovala si Erika, “a mně to už leze krkem. Nejradši bych dnešní den vymazala z kalendáře, protože to je Miguel obzvlášť nesnesitelný s tím svým smutkem,” dodala s otráveným výrazem. Victoria se postavila a šla ke své dceři. “Takhle to dál nejde, Eriko,” vzdychla Victoria, “musíš Miguela přinutit, aby na Felipa zapomněl! Pokud o něm bude stále mluvit, tak ty to jednou nevydržíš a řekneš něco, čeho by si mohla litovat,” upozornila ji Victoria. Erika musela připustit, že má její matka pravdu.

“Ty seš ale šikovná,” pochválila Jazmín Auroru, když společně dozdobily zákusek, který spolu upekly. Do kuchyně vešla Eva Montes de Santander, paní domu. “Je už všechno hotové?” zeptala se Eva Jazmín. “Ano, paní,” přikývla Jazmín, “s Aurorou jsme právě dodělaly zákusek,” dodala a usmála se. “A co tu vůbec Aurora dělá?” zeptala se Eva Jazmín a podívala se na svou malou neteř. Aurora bydlela u své tety od té doby, co její rodiče zemřeli při autonehodě. “Kdepak je její chůva?” zeptala se Eva na Samanthu a kvůli zášti, kterou k Samanthě cítila kvůli tomu, že si vzala jejího nejmladšího syna Jorgeho, nedokázala ani vyslovit její jméno. “Šla na hřbitov,” odpověděla Jazmín, “dnes to jsou už tři roky,” připomněla Evě. Eva se zarazila, protože až teď si uvědomila, že přes všechny přípravy na slavnostní uvítání svého nejstaršího syna Adriana zapomněla na to, že dnes to jsou už tři roky, kdy zemřel její nejmladší syn Jorge. “Takže připravíš Auroru ty,” řekla Eva Jazmín potom, co se probudila ze svých myšlenek, “musí vypadat hezky až Adrian přijde. Vždyť ji naposledy viděl jako batole,” dodala. “Ano, paní,” přikývla Jazmín a Eva odešla. Jazmín si utřela ruce do utěrky a vzala Auroru do náruče. “Tak jdeme, princezno,” usmála se na ni Jazmín, “vyparádíme tě,” dodala a odešly z kuchyně.

Samantha seděla u hrobu svého manžela Jorgeho Santandera Montese, který byl před třemi lety zabit při přepadení. Chodívala za ním velmi často a povídala si s ním. Utěšovalo jí to, ale zároveň jí to působilo velkou bolest. “Mám tě pozdravovat od Aurory,” usmívala se a přitom hladila Jorgeho fotku na náhrobním kameni, “škoda, že ji nemůžeš vidět. Byl by si na ni pyšný. Svým smíchem vždycky prozáří celý dům. A hlavně mě,” dodala s povzdechem a zesmutněla, “kdyby nebylo jí, už dávno bych byla s tebou, lásko moje” rozplakala se, “už nemůžu dál! Nezvládám to bez tebe!” Samantha se podívala vzhůru a vzpomněla si na poslední setkání s Jorgem.

Před třemi lety

Samantha vyšla z domu Santanderových a zamířila k autu. Když chtěla nastoupit, vyběhl z domu její manžel Jorge. “Samantho, počkej,” zavolal na ni a přiběhl k ní, “já do té lékárny zajedu,” řekl a usmál se na svou manželku. Tehdy roční Aurora onemocněla, a tak Samantha chtěla zajet do lékárny pro nějaké léky. “Vždyť budu za chvíli zpátky,” usmála se Samantha na Jorgeho, “Auroru hlídá María Elena, takže je o ni skvěle postaráno,” dodala a chtěla nastoupit. Jorge ji zadržel. “Ne, já tam pojedu,” trval Jorge na svém, “stejně chci Maríi Eleně ještě koupit nějakou maličkost k narozeninám, tak to vezmu při jednom,” dodal a usmál se, “a navíc Aurora je sice ještě malá, ale už teď je jasné, koho z rodiny má nejradši,” usmál se a mrkl na Samanthu. “Tak dobře,” přikývla Samantha a usmála se. “Za hodinu jsem zpátky,” usmál se na ni Jorge a políbil ji, “miluju tě,” řekl a pohladil Samanthu po tváři. “Taky tě miluju,” usmála se na něj Samantha. Jorge ji ještě jednou políbil, nastoupil do auta a odjel. Samantha na něj mávala a usmívala se. V té chvíli by ji ani ve snu nenapadlo, že svého manžela už nikdy neuvidí. Jorge dojel do ulice, kde byla lékárna, ale do ní už se nedostal. Šel na přechod, aby se dostal na druhou stranu ulice. Když přechod přecházel, vyběhli z protější banky tři maskovaní muži s několika plnými taškami peněz. Když Jorgeho uviděli, jeden z nich zpanikařil a Jorgeho zastřelil. Všichni tři rychle nasedli do svého auta a odjeli. I když lidé z banky ihned zavolali záchranku, bylo pozdě. Jorge neměl žádnou šanci přežít.

Současnost

“Proč se to muselo stát?” vzlykala Samantha a dívala se na Jorgeho fotku, “proč si mě tu nechal samotnou?” Samantha zoufale plakala. Najednou náhrobní kámen zastínila něčí postava. Samantha se podívala vzhůru a spatřila neznámého muže. Tím mužem byl Miguel. Miguel se díval do Samanthiných uplakaných očí a pocítil něco velmi zvláštního. U Samanthy se odehrávalo to samé. Ani jeden nechápal, co se děje, ale jakoby oba přesně cítili bolest toho druhého.