“Vidím, že jsem tě překvapil!” zasmál se Miguel, když Erika mlčela. “Trochu,” zasmála se Erika, “Migueli, já nevím, jestli je teď na to vhodná doba,” řekla vážně. “Proč by nebyla?” pokrčil Miguel rameny, “kdykoli je vhodná doba na to mít dítě, když ho chceš,” usmál se, “chceš ho taky?” ujišťoval se. “Kdybych ti řekla, že děti nemám ráda, tak už mě nebudeš chtít nikdy vidět!” pomyslela si Erika, “samozřejmě, že taky chci dítě,” usmála se na Miguela, “ale já mám strach,” dodala smutně. “Z čeho?” pohladil ji Miguel po tváři. “Co když ta adopce nevyjde, Migueli?” upozornila ho Erika, “to by potom znamenalo, že bychom ztratili další dítě a to já bych nezvládla!” řekla smutně. “Eriko, na to nesmíš myslet!” objal ji Miguel, “musíš myslet pozitivně a věřit, že jednou se nám to podaří!” políbil Eriku na vlasy. “Právě si to řekl!” odtáhla se od něj Erika, “jednou se nám to podaří! Ale kdy jednou!?” zeptala se, “nemůžu žít v takové nejistotě!” dodala zoufale. “Tak co tedy chceš?” zeptal se jí Miguel. “Chci, abychom ještě počkali,” chytla mu Erika tvář do dlaní, “je to jen pár týdnů, co jsme se vrátili domů a chci, abychom si tu nejprve zvykli,” vysvětlila, “a až potom, co si tu vytvoříme to pravé zázemí, tak můžeme začít přemýšlet o adopci! Souhlasíš?” smutně se na Miguela usmála. “Asi máš pravdu,” odvětil Miguel, “tak dobře! Ještě počkáme,” usmál se. Erika se šťastně usmála a padla Miguelovi kolem krku. “Miluju tě!” vyznala mu lásku. “Taky tě miluju,” pevně ji Miguel sevřel ve svém náručí.

Bylo poledne dalšího dne. Samantha a Aurora sešly ze schodů do haly a chystaly se odejít. “Samantho,” zaslechly za sebou Adrianův hlas. Obě se otočily a Aurora se chytla Samanthy pevněji za ruku. “Kam jdete?” zeptal se jich Adrian. “Jdeme do parku. Slíbila jsem Auroře, že zajdeme na houpačky,” vysvětlila mu Samantha. “To je skvělé,” usmál se Adrian, “mohl bych jít s vámi?” zeptal se. “A ty dnes nepracuješ?” divila se Samantha. “Dneska se v agentuře neděje nic důležitého, tak jsem si vzal volno,” vysvětlil Adrian, “radši bych ten den strávil s vámi,” usmál se. Samantha se podívala na Auroru, která se mračila, a tak Samantha pochopila, že by Aurora ráda nebyla, kdyby s nimi Adrian šel. Samantha se jí vůbec nedivila. “Promiň, Adriane, my půjdeme radši samy,” odvětila Samantha a zamířily s Aurorou ke dveřím. “Můžu vás tam alespoň odvézt!” nabídl se Adrian. Samantha se na něj v otevřených dveřích otočila. “To nemusíš, Adriane! My se rády projdeme,” usmála se na něj a s Aurorou odešly. “Spratek mrňavej! Jak mám být se Samanthou sám, když se na ni pořád lepí!” zanadával si Adrian v duchu.

Fabiola byla ve svém pokoji, chodila sem a tam a stále se dívala na mobil položený na posteli. Váhala, jestli má zavolat Andrésovi. Andrés tou dobou seděl v práci za svým psacím stolem a i když pracoval, přesto pokukoval po svém mobilu. Také chtěl Fabiole zavolat, ale stále se nemohl odhodlat. Nakonec se odhodlal a Fabiole mobil zazvonil ve chvíli, kdy ho měla v ruce a chtěla vytočit Andrésovo číslo. Když na displeji uviděla Andrésovo jméno, zhluboka se nadechla a hovor vzala. “Andrési?” snažila se mluvit přirozeně, “zrovna jsem ti chtěla volat!” dodala. “Vážně?” zasmál se Andrés, “já jsem o tom hodně dlouho přemýšlel, jestli ti mám zavolat!” řekl opatrně. “Já taky,” odvětila Fabiola, “dobu jsem chodila sem a tam a říkala si, jestli ti mám zavolat nebo ne,” zasmála se. “Takže když jsi mi chtěla taky zavolat, tak nebude moc divné, když tě pozvu na večeři,” zasmál se Andrés. “Bylo by divné, kdyby si mě nepozval,” zasmála se Fabiola. “Takže večer u mě?” zeptal se Andrés, “předpokládám, že se nechceš vystavovat někde v restauraci,” dodal. “Předpokládáš správně,” řekla Fabiola, “neměli bychom tam klid, protože novináři už zjistili, že jsem tady,” vysvětlila. “V kolik tě mám vyzvednout?” zeptal se jí Andrés. “To nemusíš, přijedu k tobě sama,” odvětila Fabiola, “bude to tak lepší,” dodala. “Dobře, tak já zatím připravím něco dobrého,” řekl Andrés. “Těším se,” usmála se Fabiola. “Tak večer,” usmál se Andrés a ukončil hovor. Fabiola si opřela mobil o bradu a zasněně se usmála.

Karina a Leticia seděly v obývacím pokoji Karinina bytu. “Si neumíš představit, jak mi bylo trapně! Eva tomu vůbec nevěnovala pozornost a ještě se na mě dívala tak, jako kdyby mi vyčítala, že jsem si vůbec dovolila otevřít pusu!” stěžovala si Leticia, že ji při včerejší večeři Eva nepodpořila. “Nevím, proč se vůbec divíš, Leticie, že tomu Eva nevěnovala pozornost! Sebastian přece není Adrian!” připomněla jí Karina. “Vždyť já vím,” odvětila Leticia, “jenom jsem chtěla, aby Sebastianovi vynadala!” zasmála se. Karina mlčela a byla duchem nepřítomná. “Karino, děje se něco?” zeptala se jí Leticia. “Před chvíli mi volal Adrian, že se zastaví,” odvětila Karina. “To je snad dobře, ne?” řekla Leticia. “Není,” rozčílila se Karina, “protože budu zase jenom náhrada,” postavila se a nalila si sklenku whisky, “jeho milovaná Samantha nechtěla, aby šel s ní a s tím malým spratkem ven, a tak jede sem, aby si uklidnil nervy!” vysvětlila naštvaně a napila se. “Tak mu to řekni, že tě to štve!” přistoupila k ní Leticia. “Myslíš, že jsem to už nezkoušela?” zeptala se jí Karina, “to je úplně zbytečné! Má mě jen jako hračku! Nic víc!” dodala rozčíleně. “Tak mu pohroz! Řekni mu, že když tě nezačne brát vážně, tak ho necháš!” poradila jí Leticia. “Jo a on nechá mě!” podotkla Karina ironicky, “fakt díky za radu!” dodala. “Přece se nenecháš takhle ponižovat, Karino!” kroutila Leticia hlavou. “Jenže mně nic jiného nezbývá, pokud nechci Adriana ztratit!” zdůraznila Karina, “to jenom ty máš takové štěstí, že sis vzala takového suchara jako je Sebastian,” zašklebila se. “Se Sebastianem se dá skvěle manipulovat, to je opravdu velká výhoda,” zasmála se Leticia, “tak já už půjdu, abyste tu měli s Adrianem soukromí!” dodala se smíchem a odešla. Karina se zašklebila a nalila si další sklenku.

“Tak to by bylo asi všechno,” řekl Miguel Sebastianovi, když spolu šli po tělocvičně, “Andrés dorazí nějak před čtvrtou hodinou, tak mu akorát předáš klíče,” dodal. “Dobře,” přikývl Sebastian. “Jsi nervózní před svou první hodinou?” zeptal se ho Miguel. “Popravdě ani ne,” odpověděl Sebastian, “naopak se těším,” usmál se. “Tak já už tě nebudu zdržovat, ať se můžeš připravit,” podal mu Miguel ruku a odešel. Před budovou nastoupil do svého auta a odjel. Když projížděl kolem parku, zahlédl známou tvář. Zastavil u chodníku, vystoupil a šel k dětskému hřišti. “Ahoj Migueli!” zamávala mu Aurora, která se právě chystala sjet dolů z klouzačky. Miguel jí také zamával a Aurora se sklouzla dolů. “Jak se máš, Migueli?” zeptala se ho Aurora a objala ho. “Moc dobře,” usmál se na ni Miguel, “ale copak ty jsi tady sama?” podivil se, když nikde neviděl Samanthu. “Ale nejsem,” zasmála se Aurora, “Samantha je támhle. Šla mi koupit zmrzlinu!” ukázala na nedaleký stánek. Miguel se podíval na Samanthu a usmál se. Samantha právě za zmrzlinu platila a vracela se k Auroře. Když zahlédla Miguela, znervózněla. “Ahoj Samantho,” usmál se na ni Miguel. “Ahoj,” usmála se na něj Samantha a měla pocit, že se červená, “na, zlato,” podala Auroře zmrzlinu. “Děkuju,” poděkovala jí Aurora a pustila se do zmrzliny. “Kde se tu bereš?” zeptala se Samantha Miguela. “Mám tu nedaleko svoji školu karate a právě jsem jel odtamtud, když jsem uviděl Auroru,” vysvětlil Miguel. “Zůstaneš tu s námi, Migueli?” zeptala se ho Aurora. “Miguel určitě nemá čas, Auroro,” řekla jí Samantha. “Proč ty mě vždycky vyháníš?” zasmál se Miguel a trochu se na Samanthu zamračil. “Jo, Sam, proč ho vyháníš?” smála se Aurora. “Už jsem radši ticho!” bránila se Samantha. Miguel se podíval na Auroru, která lízala zmrzlinu. “Teď na tu zmrzlinu taky dostávám chuť,” zasmál se, “půjdu si ji koupit. Dáš si taky, Sam?” zeptal se jí. “A-a-ano dám,” vykoktala Samantha. Miguel se na ni usmál a odešel ke stánku. Samantha ho pozorovala a vůbec nevnímala, že na ni Aurora mluví.

“Fabiolo,” vešla Erika do pokoje své švagrové. “Jsem tady,” ozvalo se za zavřenými dveřmi šatny. Erika vešla dovnitř a uviděla Fabiolu, jak se prohrabuje svými věcmi. “Eriko, ještě že si přišla. Potřebuju poradit,” řekla Fabiola a dál se přehrabovala svými šaty ve skříni, “nevím, co si mám vzít večer na sebe,” dodala. “A na jakou příležitost se potřebuješ připravit?” přistoupila Erika k ní a prohlédla si její šaty. “Večer mám schůzku s Andrésem,” šťastně se Fabiola usmála. “Tak to chápu, že nevíš, co na sebe,” poťouchle se Erika usmála a ještě jednou se zadívala do Fabiolina šatníku, “a co vlastně od té schůzky očekáváš?” zeptala se. “Nebudu ti lhát! Nezlobila bych se, kdyby se něco stalo,” odvětila Fabiola šťastně. Erika se na ni chápavě usmála. “Ale už je to tak dlouho, co jsme se s Andrésem rozešli, a tak nevím, co ke mně cítí,” dodala Fabiola smutně. “Od doby, co jsme se s Miguelem vrátili, jsem s Andrésem tolikrát nemluvila, ale podle toho, co mi řekl Miguel, tak si myslím, že tě pořád miluje,” usmála se na ni Erika. Fabiola se usmála, ale vzápětí zesmutněla. “Jestli je to tak, tak si to vlastně ani nezasloužím. Opustit Andrése byla moje největší chyba!” řekla smutně. “Fabiolo, nemysli už na to! Každý někdy udělá v životě chybu, ale důležité je, sebrat všechny síly a pokusit se ji napravit!” snažila se ji Erika povzbudit. “Nevím, jestli Andrés chce, abych ji napravila,” řekla Fabiola. “To zjistíš večer,” usmála se na ni Erika, “a teď vybereme ty šaty,” dodala a začala podávat Fabiole jedny šaty za druhými.

Karina byla už dost opilá, když k ní do bytu přišel Adrian. “Tak mě tady máš, miláčku,” zasmál se Adrian a začal Karinu líbat. Karina jeho polibky chvíli opětovala, ale nakonec ho od sebe vztekle odstrčila. “Co blbneš?” obořil se na ni Adrian. “Už toho mám plný zuby!” vykřikla Karina. “Čeho?” nechápal Adrian. “Nedělej, že nevíš! Už mám dost toho být pořád jen ta druhá!” křičela Karina. “Koukám, že si toho vypila nějak moc,” rozhlédl se Adrian po prázdných lahvích. “Adriane, posloucháš mě vůbec?” zakřičela na něj Karina. “Víceméně,” řekl Adrian s nezájmem a nalil si do sklenky nedopitou whisky z jedné lahve. Karina mu skleničku vzala dřív než se napil a hodila ji proti zdi. “Tak mě budeš poslouchat pořádně!” zakřičela na něj. “Ty jsi dneska vstala levou nohou nebo co?” zakřičel na ni Adrian. “Ne, jenom mi už došla trpělivost! Chci, aby se náš vztah už konečně někam pohnul! Chci, aby si zapomněl na tu blbou chůvičku!” křičela Karina hystericky. Adrian se pobaveně zasmál a chytnul Karinu pod krkem. “To bolí, Adriane!” sípala Karina. “Nevím, co ti to dneska přelítlo přes nos, ale opovaž se mi ještě někdy předvést takovouhle scénu!” výhružně se na ni Adrian díval, “uvědom si, má milá, že já nepotřebuju tebe, ale ty potřebuješ mě! Beze mě jsi úplně neschopná! Jsi jenom nula!” odstrčil Karinu od sebe, až spadla na sedačku, “až se vyspíš z téhle kocoviny, tak mi dej vědět!” dodal Adrian znechuceně a odešel. Karina se posadila a chytla se za bolavý krk. “Ty ještě nevíš, čeho všeho jsem schopná!” pomyslela si s nenávistí v očích.

“Děkuji, Jazmín,” poděkovala jí Eva, když jí Jazmín položila na stůl v pracovně šálek kávy, “můžeš jít,” řekla jí. Jazmín přikývla a odešla. Eva si ze šálku trochu odpila a přitom její zrak spočinul na fotografii jejího nejmladšího syna. Instinktivně se podívala vzhůru a přitom se jí vybavila jedna vzpomínka.

Před čtyřmi lety

“Mami,” vešel do pracovny Jorge, “měla bys na mě pár minut?” zeptal se Evy. “Jistě, synku,” usmála se na něj Eva a odložila svou práci stranou, “posaď se,” pobídla ho. Jorge se posadil a nervózně se usmál. “Tak copak máš na srdci?” zeptala se ho Eva. “Přišel jsem ti říct, že já a Samantha se budeme brát,” řekl Jorge vážně. “Ale no tak nevtipkuj, Jorge,” smála se Eva. “Já nevtipkuju, mami! Myslím to smrtelně vážně,” odvětil Jorge. “Ty jsi se úplně zbláznil?” bouchla Eva pěstí do stolu, “myslela jsem si, že je to pro tebe jen flirt a ty hned začínáš se svatbou?” rozčílila se. “Se Samanthou to nikdy nebyl flirt!” upozornil ji Jorge, “zamiloval jsem se do ní okamžitě!” dodal. Eva vstala od stolu a snažila se zachovat si klid. “A co Leticia?” připomněla mu Eva jeho bývalou přítelkyni. Jorge se zasmál a postavil se. “Mami, proč jsem pleteš Leticii? Rozešel jsem se s ní dávno předtím než se Samantha objevila! Jenom jste to prostě nikdo nechtěl vidět, že už spolu nejsme!” připomněl jí Jorge. “Ale to jí přece nemůžeš udělat! Vždyť tě tak miluje!” přesvědčovala ho Eva. “Leticia toho umí hodně, ale co opravdu neumí, je milovat! Možná tak samu sebe!” odvětil Jorge. “To ale nic nemění na tom, že ti nedovolím, aby sis vzal tu hloupou chůvu!” zakřičela na něj Eva. “Ty mi nemáš, co dovolat, mami! Jsem dospělý a můžu si dělat, co chci!” zdůraznil Jorge. “Copak jsi úplně slepý, Jorge? Tý ubožačce nejde o nic jiného než o náš majetek! Celý život neměla ani cent, a proto si to teď chce vynahradit!” varovala ho Eva. “Samantha taková není! Kdyby si s ní strávila jen pár minut, zjistila bys, jak úžasný je to člověk!” zamilovaně se Jorge usmál. “Nemusím s ní trávit ani minutu, mně stačí se na ni podívat, abych věděla, co je zač!” pronesla Eva nenávistně. “Vidím, že nemělo žádný smysl ti to říkat,” vzdychl Jorge, “ale i kdyby ses postavila na hlavu, mami, tak mi nezabráníš, abych si Samanthu vzal! Nikdo mi v tom nezabrání!” dodal rozhodně a odešel.

Současnost

“Je to její vina! Nebýt jí, tak si tu ještě mohl být!” dívala se Eva na Jorgeho fotografii, “to ona za to může! Nikdy jí neodpustím, že mi tě vzala! Samantha Olivares bude ještě litovat, že se připletla do naší rodiny!” zvolala nenávistně.

Chýlilo se k večeru. Miguel strávil celé odpoledne se Samanthou a Aurorou na hřišti a právě je dovezl domů. “Ještě jednou ti děkujeme za odvoz, Migueli,” usmála se na něj Samantha, když všichni tři vystoupili, “ale opravdu to nebylo nutné,” dodala. “Přestaň mi už děkovat a říkat, že to nebylo nutné,” zasmál se Miguel, “přece jsem vás nemohl nechat jít samotné,” usmál se. “To byl super den! Brzy si ho musíme zase zopakovat,” smála se Aurora. “Není problém,” zasmál se Miguel. Aurora se šibalsky usmála a naznačila Miguelovi, aby se k ní naklonil. Miguel si vyměnil se Samanthou nechápavý pohled a naklonil se k Auroře. Aurora ho objala kolem krku a dala mu pusu na tvář. “Jéé ta byla sladká,” usmál se Miguel, “to si teď tu tvář ani nebudu moct umýt,” zasmál se. “Tak já ti příště dám další,” rozesmála se Aurora, “ale teď musím běžet říct Jazmín a Maríi Eleně, co všechno jsme dneska dělali,” zamávala na Miguela a rychle utekla do domu. “Je kouzelná,” usmíval se Miguel. “Ano, to je,” usmála se Samantha, “ona mi dává sílu žít dál,” dodala smutně. Miguel chápavě přikývl a zadíval se Samanthě do očí. Samantha znervózněla, ale nedokázala se jeho pohledu vyhnout. Oba mlčeli, protože měli pocit, že jejich oči řeknou daleko víc. Byli tak zamyšlení, že si ani nevšimli, že u nich zastavilo auto. “Ale koho pak to tu nevidím?” vyrušil je něčí hlas. Samantha a Miguel se vzpamatovali a podívali se na Leticii, která se přehnaně usmívala.