“Samantho, já vůbec nechápu, proč si s tímhle tématem začala,” snažil se Adrian uklidnit. “Začala jsem s tím proto, aby sis zbytečně nedělal plané naděje,” řekla mu Samantha. “Ale já myslel, že jsme jen přátelé,” řekl jí Adrian. “Prosím tě, Adriane, nedělej ze mě hloupou!” okřikla ho Samantha, “myslíš, že to, co si mi chtěl před pár dny udělat značí známku přátelství?” zeptala se ho. “Samantho, to jsem ti přece vysvětlil. Opil jsem se a nevěděl jsem, co dělám,” připomněl jí, “a ještě jednou se ti moc omlouvám,” dodal. “Víš co, Adriane, nebudeme se v tom zbytečně babrat,” řekla mu Samantha, “svůj názor jsem ti řekla a nezměním ho. Ani teď ani nikdy v budoucnu s tebou nechci nic mít!” zdůraznila mu. Adrian se musel hodně ovládat, aby nezačal zuřit. “Děkuju ti, že jsi mi to řekla,” ironicky se na ni usmál a odešel. “Páni!” oddychla si Jazmín, která byla celému rozhovoru přítomna, “tady by se to napětí dalo krájet! Co že ses odhodlala mu to říct takhle narovinu?” zeptala se Samanthy. “Bylo to na popud Kariny a ještě někoho,” odvětila jí Samantha. “A kdo byl ten někdo?” zeptala se jí Jazmín. “Na tom nezáleží,” zavrtěla Samantha hlavou, “jdu se osprchovat,” vzala si noční košili ze skříně a odešla do koupelny. “Jak nezáleží?” postavila se Jazmín ke dveřím od koupelny, “nemysli si, že se mě zbavíš tím, že zalezeš do koupelny,” křičela přes dveře, “já se tady posadím,” sedla si na svou postel, “a až vylezeš tak mi budeš muset všechno vysvětlit,” dodala. Samantha byla opřená o dveře a v hlavě se jí přehrávaly nepříjemné rozhovory s Erikou a Karinou. Byla už z toho všeho velmi zoufalá.

Andrés a Fabiola leželi v objetí v posteli u něj v bytě. “Miláčku,” oslovil ji Andrés a políbil ji na vlasy. “Ano?“ zamumlala Fabiola v polospánku. “Jak dlouho tu se mnou budeš?” zeptal se jí Andrés. Fabiola otevřela oči a podívala se na něj. “A jak dlouho by si mě tu chtěl?” zeptala se ho Fabiola. “Proč se ptáš, když znáš odpověď,” odvětil ji Andrés a pohladil ji po tváři, “chci tě tu mít navždy!” zašeptal jí do ucha. Fabiola se usmála a políbila ho. “Já tu chci taky zůstat navždy,” řekla mu. “Opravdu?” zeptal se jí Andrés. Fabiola přikývla. “Ty jsi moje štěstí,” usmála se na něj. “A co tvá sláva? Co tvůj splněný sen?” zeptal se jí Andrés. “Řekl jsi to dobře. Je to splněný sen,” řekla mu Fabiola, “a já si až příliš pozdě uvědomila, že ne každý splněný sen přináší štěstí,” dodala. Andrés se na ni udiveně podíval. “Tomu nerozumím,” zakroutil hlavou. “Splnila jsem si svůj sen na úkor našeho vztahu a to byla moje největší životní chyba,” řekla mu Fabiola vážně. “Lásko,” pevně ji Andrés objal, “tohle všechno je už dávno pryč. Oba jsme si hodně vytrpěli, ale neměli bychom si připomínat zlé časy,” uklidňoval ji, “zvlášť teď, když jsme zase spolu,” usmál se na ni. “Miluju tě, miluju, miluju,” řekla mu Fabiola chvějícím hlasem a políbila ho. “Taky tě miluju,” usmál se na ni Andrés, oba se dlouze políbili a poté se milovali.

Erika seděla v posteli a četla si knížku, když do ložnice přišel Miguel. “Ahoj, lásko,” usmál se na ni Miguel a políbil ji. “Už jsem se tě nemohla dočkat, miláčku,” usmála se na něj Erika. Miguel se posadil na postel. “Ale, Eriko, vždyť jsme dnes celý den byli spolu,” připomněl jí, “to jsem ti ty tři hodiny tak strašně chyběl?” zasmál se. “Ty mi chybíš vždycky!” zdůraznila mu Erika, “i když si ode mě pryč třeba jen minutu,” dodala a políbila ho. “Však ty mi taky vždycky chybíš,” usmál se na ni Miguel a oba se dlouze políbili. “Dnešní odpoledne se mi moc líbilo,” řekl jí Miguel, “byl jsem moc šťastný, když jsem tě viděl, jak držíš Auroru v náručí,” usmál se na ni, “a taky jsem rád, že sis rozuměla i se Samanthou,” dodal. “Taky se mi dnešní odpoledne líbilo. Teď už chápu, proč si se Samanthou a Aurorou trávil tolik času, protože obě jsou velmi milé,” přetvařovala se Erika. “Takže už na ně nebudeš žárlit? A hlavně na Samanthu, ne?” zeptal se jí Miguel. “Žárlit na Samanthu?” zasmála se Erika, “teď když jsem ji poznala, tak vím, že nemám vůbec žádný důvod k žárlení,” usmála se na Miguela a políbila ho. “Konečně ti to došlo,” řekl jí Miguel, “takže když se s nimi někdy uvidím, tak už v tom nebude problém,” ujišťoval se. “Žádný problém,” usmála se na něj Erika. “Miluju tě,” řekl jí Miguel a políbil ji. “Já tebe taky,” usmála se na něj Erika. “Jdu se osprchovat a za chvíli jsem u tebe,” řekl jí Miguel a odešel do koupelny. Erika se usmívala, dokud se za ním nezavřely dveře. Poté zvážněla a uvědomila si, že bude muset vyřešit ještě jeden problém. Samanthě mohla zakázat stýkat se s Miguelem. Ale jak to má zakázat Miguelovi, aniž by se zase nepohádali?

Bylo velmi brzy ráno. Karina vyšla ze své ložnice a zavazovala si župan. Někdo jí už dobu klepal na dveře jejího bytu. Karina si promnula oči a podívala se do kukátka, za kterým uviděla sotva stojícího Adriana. Otevřela dveře a protože Adrian byl o ně opřený, tak spadnul na zem. Byl totiž opilý. Karina zavřela dveře a pomohla Adrianovi vstát. “Adriane, co se stalo, že jsi na mol už takhle brzo?” zeptala se ho. Adrian se jí vytrhnul z rukou, šel k baru a vzal si láhev vodky. Posadil se na pohovku a napil se. Karina si sedla vedle něj. “Adriane, tak co se děje?” zeptala se ho znovu. “Neuvěříš, co mi řekla Samantha!” vykřikl Adrian. “Copak ti řekla?” vyvrátila Karina oči a otráveně vzdychla. “Ona se mi odvážila říct, že se mnou nikdy nechce nic mít!” pronesl Adrian nenávistně. Karina se vítězně usmála. “Takže slečinka si vzala moje slova k srdci!” pomyslela si. “No chápeš to, Karino? Co ji k tomu vedlo?” ptal se jí Adrian zmateně. “Vždyť ji znáš, ona byla vždycky upřímná!” připomněla mu Karina, “tak aspoň víš, že už se nemusíš přetvařovat, aby si ji získal, když ona o tebe nestojí!” dodala se smíchem. “Drž hubu!” okřikl ji Adrian. Karina se na něj nenávistně zahleděla. Je naštvaný na Samanthu, ale odnáší to ona. “A co teď teda budeš dělat?” zeptala se ho Karina. Adrian si odpil z láhve vodky. “Jestli si Samantha myslí, že ji teď dám pokoj, tak to teda ne! Právě naopak!” zdůraznil, “ta její odvaha se mi postavit a její nepřístupnost mě přitahují ještě víc!” úlisně se usmál. Karina rudla vzteky.

Andrés a Fabiola zastavili před budovou, kde Andrés pracoval. “Tak tady pracuju,” řekl Andrés, když vystoupil z auta. Fabiola obešla auto a objala Andrése kolem pasu. “Tak tahle budova z tebe jednou udělá velkého právníka,” prohlížela si Fabiola budovu. “Oprava, miláčku,” řekl jí Andrés, “já sám ze sebe udělám velkého právníka, protože jsem na právo machr,” vychloubal se. “Samozřejmě, ty jsi machr přese všechno,” zasmála se Fabiola. “Co je tady k smíchu?” zamračil se na ni Andrés. Fabiola se na něj usmála, objala ho a políbila. “Večer se sejdeme zase před školou, ano?” připomněl jí Andrés. Fabiola přikývla, ještě jednou se políbili a Andrés vešel do budovy. Fabiola se vydala pěšky k Velasquezovým. Usmívala se a myslela si, že její dobrou náladu nemůže nic zkazit. Mýlila se. Zrovna procházela kolem trafiky, když její zrak spočinul na titulní stránce jedněch bulvárních novin. Noviny si koupila a přečetla si titulek, který zněl Stará láska nerezaví. Pod titulkem byly dvě fotky. Na obou byla Fabiola s Andrésem. Jedna byla z doby před osmi lety, kdy Fabiola teprve začínala být slavná a druhá fotka byla z předešlého večera, kdy byla Fabiola s Andrésem přistižena před domem, ve kterém bydlel. Fabiola pokračovala v cestě a přitom si četla výmysly, které o ní zase napsaly.

Erika rychle seběhla schody v hale svého domu a zvedla telefon. Miguel jí totiž řekl, že bude volat Samanthě, že by mohli s Aurorou o víkendu jet na nějaký výlet, a tak Eriku zajímalo, co mu Samantha odpoví. Jestli byl jejich včerejší rozhovor k něčemu dobrý nebo ne. Telefon v hale vzala ve chvíli, kdy Jazmín říkala Miguelovi, že mu Samanthu ihned předá. “Ano?” ozval se Samanthin hlas. “Samantho, to jsem já Miguel,” ozval se Miguelův hlas, “chtěl jsem se zeptat, co plánujete s Aurorou na víkend?” zeptal se jí. “Asi nic, protože Aurora bude zřejmě o víkendu nemocná,” odvětila mu Samantha. “Ale copak jí je?” zeptal se jí Miguel ustaraně. “Před chvíli měla teplotu. Asi na ni leze chřipka,” odpověděla mu Samantha. “Tak to mě moc mrzí,” řekl Miguel smutně, “pozdravuj ji ode mě a ať se brzy uzdraví,” dodal. “Vyřídím jí to,” řekla Samantha. “Ach jo, to je taková škoda,” vzdychl Miguel, “chtěl jsem se za vámi zase zastavit v parku. Ty odpoledne s vámi mi vždycky zlepší náladu,” dodal. “Ano, je to škoda,” souhlasila Samantha, “už musím končit, Migueli. Měj se,” rozloučila se s ním a aniž by čekala na odpověď, zavěsila. Erika se po celou dobu, co jejich rozhovor poslouchala, usmívala. Samantha ji skutečně poslechla a snaží se Miguelovi vyhýbat. Jak byla ale Erika spokojená ze Samanthiny reakce, tak byla zklamaná z té Miguelovy. Miguel byl opravdu smutný, že se s nimi neuvidí, a Erika věděla, že musí něco udělat, aby Samanthu a Auroru dostala nejen z Miguelova dosahu, ale i z mysli. Proto se rozhodla zkusit plán, který vymyslela v noci. Sebrala se a odešla z domu.

“Samantho, počkej,” zastavila ji Jazmín, když chtěla odejít z kuchyně. “Copak?” otočila se k ní Samantha. “Proč jsi Miguelovi lhala?” zeptala se jí Jazmín, která byla u toho, když Samantha s Miguelem mluvila, “Aurora přeci teplotu neměla!” upozornila ji. “Vím, že teplotu neměla,” řekla jí Samantha a znovu chtěla odejít. “Samantho, zastav se!” zvýšila na ni Jazmín hlas. Samantha se k ní znovu otočila. “Co je zase?” zeptala se jí otráveně. “Včera večer jsem tě nechala na pokoji, když si se nechtěla bavit o tom, co se včera stalo, ale dneska tě už na pokoji nenechám!” řekla jí Jazmín, “proč jsi Miguelovi lhala?” zeptala se jí znovu. “Protože včera jsem kromě rozhovoru s Karinou absolvovala i rozhovor s Miguelovou manželkou!” odvětila jí Samantha. “Takže odtud vítr vane,” pochopila Jazmín, “co ti ta ženská řekla?” zeptala se jí. “To samé, co před pár dny,” odvětila jí Samantha, “že se mám přestat stýkat s jejím manželem!” dodala. “A vidím, že si se rozhodla to dodržet,” podotkla Jazmín. “Ano, rozhodla,” přikývla Samantha, “už jsem totiž z toho všeho unavená! Už mám dost toho, že ze mě všichni dělají tu nejhorší! Že mě považují za nějakou zlodějku manželů jdoucí po penězích!” vysvětlila jí, “a mám dost toho, že pak musím všechny marně přesvědčovat, že to tak není!” dodala. “Vím, že to máš těžké,” řekla jí Jazmín, “ale…” “Už žádné ale, Jazmín!” přerušila ji Samantha, “odteď se budu věnovat pouze Auroře, tobě a Jorgeho památce! Pro nic a nikoho dalšího už v mém životě není místo!” zdůraznila jí a odešla.

“Victorie,” scházel Miguel ze schodů do haly, “neviděla jsi Eriku?” zeptal se své tchýně, která seděla na pohovce a dávala si věci do kabelky. “Před chvílí někam odešla,” odvětila mu Victoria. “To je divné. Ani se se mnou nerozloučila,” podotkl Miguel. “Měla naspěch, tak to bylo asi něco důležitého,” řekla mu Victoria. “Asi,” přikývl Miguel. “Pojď si ke mně sednout,” požádala ho Victoria a usmála se na něj. Miguel si sedl vedle ní. “Jak to teď mezi tebou a Erikou vypadá?” vyzvídala Victoria. “Dobře! Moc dobře!” usmál se na ni Miguel, “všechno jsme si vyříkali a už je to mezi námi zase tak dobré jako vždycky!” dodal. “Tak to opravdu ráda slyším!” doširoka se Victoria usmála, i když pravda byla, že tuhle odpověď slyšela velmi nerada. “No nebudu tě zdržovat. Už jdeš asi do práce,” řekl jí Miguel a chtěl vstát. “Ne, Migueli,” chytla ho Victoria za ruku, “ty mě nikdy nezdržuješ!” usmála se na něj, “já si s tebou moc ráda povídám,” pohladila ho po vlasech. Miguel se na ni pousmál. “To je hrozný!” zakřičela Fabiola, když vešla do domu. “Co se stalo?” zeptal se jí Miguel a přistoupil k ní. “Radši si to přečti sám,” dala mu Fabiola noviny, “protože já nemám sílu opakovat ty lži, co tam o mě zase napsali!” řekla rozčíleně, “bože můj já tak nesnáším, když se můj soukromý život rozebírá na titulních stránkách bulváru!” dodala nahněvaně a vyběhla po schodech nahoru. “Fabiolo, počkej!” rozběhl se Miguel za ní. Victoria stále seděla na pohovce a tvářila se nenávistně. “Vždycky nás musí někdo vyrušit! Všechno je pořád proti mně!” pomyslela si zoufale.

“Paní Evo,” vešla do pracovny Jazmín, “přišla za vámi paní Erika Velasquez,” oznámila jí, “může jít dál?” zeptala se jí. “Samozřejmě, ihned ji sem pošli,” pobídla ji Eva a vstala od stolu. Jazmín přikývla a odešla. Po chvíli vešla do pracovny Erika. “Dobré ráno, Evo,” usmála se na ni Erika, “doufám, že tě neruším,” řekla jí. “Ty nikdy, Eriko,” usmála se na ni Eva a obě se políbily na tvář. “Víš, Evo, mám na tebe takovou malou prosbu,” řekla jí Erika. “Posaď se,” ukázala Eva na pohovku. Erika se posadila na pohovku a Eva se posadila do křesla vedle ní. “Tak copak potřebuješ?” zeptala se jí Eva. “Chápej, je mi dost trapné o tom mluvit,” začala Erika, “ale můj manžel a tvá chůva se poslední dobou začali až příliš často stýkat,” vysvětlila jí, “samozřejmě i s tvou neteří,” dodala. Eva ji napjatě poslouchala. “A vím, co tvá chůva provedla Leticii,” pokračovala Erika, “a proto nechci, aby se to samé stalo i mně!” zdůraznila. Eva chápavě přikývla. “A co tedy chceš ode mě?” zeptala se jí. “Jestli by si nemohla nějak zařídit, aby tvá chůva na nějaký čas odjela,” odvětila jí Erika, “je jedno kam, ale potřebovala bych, aby ona a Miguel neměli možnost se setkat! Abych měla čas dostat Miguela tam, kde jsem ho měla předtím, než se s ní seznámil!” zdůraznila jí.