“To je hodně zvláštní prosba!” podotkla Eva. “Já vím, Evo,” přikývla Erika, “a pochopím, když mi nebudeš moci pomoct. Přece jen se Samantha stará o tvou neteř a ta je přednější než moje problémy,” uznala, “ale jsem zoufalá, Evo!” dodala. “Eriko, ty si myslíš, že mezi tvým manželem a mou chůvou něco je?” zeptala se jí Eva. “To rozhodně není!” zdůraznila Erika, “nepochybuji o Miguelově věrnosti a lásce,” usmála se, “ale mám strach z ní! Už jednou se jí podařilo ukrást přítele jiné a já nedopustím, aby se to stalo i mě, a proto tomu chci předejít!” vysvětlila jí, “navíc má v ruce i trumf v podobě tvé neteře a toho se bojím ještě víc, protože Miguel má moc rád děti a ty víš, že já je mít nemůžu,” řekla Erika smutně. “Už mi nic neříkej, Eriko,” řekla jí Eva, “pokusím se něco vymyslet!” slíbila jí. “Ach Evo, mockrát ti děkuju!” usmála se na ni Erika a objala ji. “Zatím mi ještě neděkuj,” řekla jí Eva, “nic ti nezaručuju, ale slibuju ti, že se pokusím něco vymyslet, abych ti pomohla,” usmála se na ni. “Budu ti zavázaná, Evo,” usmála se na ni Erika a postavila se. “Jsi přeci dcera mé nejlepší přítelkyně,” usmála se na ni Eva a také se postavila, “kdykoli to jen bude možné, tak ti ráda s čímkoli pomohu,” dodala. “Nápodobně, Evo,” přikývla Erika, “no nebudu tě už zdržovat,” řekla a odešla ke dveřím pracovny. “Dám ti brzy vědět,” řekla jí Eva, která ji doprovodila. “Děkuji ti, Evo,” usmála se na ni Erika, obě se políbily na tvář a Erika odešla. Eva vzdychla. “Má milá, ty si děláš starosti, aby ti moje chůva nepřebrala manžela a přitom netušíš, že hlavně tvá matka by ti ho chtěla přebrat!” pomyslela si.

María Elena byla ve škole a rovnala si učebnice do skříňky. Skříňku zamkla a když se otočila k odchodu, tak do ní někdo narazil. “Zase ty?!” obořila se na Tomase, “to mi děláš snad schválně, ne?” křičela na něj. “Promiň, Marío Eleno, já jsem se začetl do knížky a nevšiml jsem si tě,” omluvil se jí Tomas. “Mně je jedno, co jsi dělal, ale dávej si pozor, kam jdeš!” zakřičela na něj María Elena. “Už se to nestane,” slíbil jí Tomas a pronikavě se jí zahleděl do očí. María Elena nechápala, proč se na ni tak dívá. “My se snad známe?” zeptala se ho. “Chodíme spolu na matematiku a literaturu,” odvětil jí Tomas, “já jsem…” chtěl se jí představit, ale María Elena ho přerušila. “Mně je úplně jedno kdo jsi!” obořila se na něj, “uvědom si, že já nejsem žádná tvoje kamarádka, protože na téhle škole ty patříš úplně do jiné skupiny!” upozornila ho, “tak se mi radši vyhýbej a neopovažuj se na mě mluvit! Ještě mě všichni začnou pomlouvat, že se stýkám s takovou chátrou jakou jsi ty!” opovrženě se na něj podívala a odešla. Tomas zesmutněl. Bylo mu líto, že s ním María Elena takhle mluví, ale byl do ní tak zamilovaný, že byl odhodlaný vydržet její ponižování, jen aby z ní postupně udělal tu milou dívku, kterou zná z dopisování.

Samantha a Aurora seděly v zahradě a hrály spolu Člověče, nezlob se. “Jůůů vyhrála jsem,” zaradovala se Aurora. “Jsi moje šikulka,” usmála se na ni Samantha a pohladila ji po vlasech. “Zahrajeme si ještě jednou?” zeptala se jí Aurora. “Můžeme,” přikývla Samantha a postavila figurky na startovní pole. “Sam, teď jsem dostala nápad!” zvolala Aurora. “A jaký?” zeptala se jí Samantha. “Zavoláme Miguelovi, aby si přišel zahrát s námi!” navrhla jí Aurora. “Ne, Auroro, to nepůjde,” zavrtěla Samantha hlavou. “Proč ne?” zeptala se jí Aurora. “Pojď ke mně,” řekla jí Samantha, natáhla k ní ruce a posadila si jí na klín. Aurora se na ni nechápavě dívala. “Sam, proč jsi tak smutná?” zeptala se jí. “Já nejsem smutná, zlatíčko, to se ti jen zdá,” usmála se na ni Samantha, “ale musím ti něco říct,” řekla jí vážně. “A co?” zeptala se jí Aurora. “Musím ti říct, že už se nebudeme s Miguelem tak často vídat!” řekla jí Samantha. “Proč ne?” nechápala Aurora. “Protože Miguel má svůj život! Má svou ženu, svou rodinu, své přátele, svou práci a my se do jeho života už nevejdeme, víš?” pousmála se na ni Samantha. “To si nemyslím!” zavrtěla Aurora hlavou, “Miguel měl vždycky čas, aby s námi mohl být v parku,” připomněla jí. “To ano, ale teď se něco změnilo a Miguel už tolik času mít nebude,” řekla jí Samantha. “A co se změnilo?” zeptala se jí Aurora. “Až budeš větší, tak ti to vysvětlím,” odvětila jí Samantha. “Ale já už jsem dost velká!” natáhla Aurora ruce nahoru, aby Samanthě ukázala, jak moc je velká. Samantha se rozesmála a objala ji. “Já vím, že už jsi velká, ale musíš mi věřit, že to dělám pro naše dobro,” řekla jí. “Nerozumím tomu,” zakroutila Aurora hlavou, “vždyť Miguel nás má rád, tak proč by s námi najednou nechtěl být?” řekla zmateně. “Samozřejmě, že tě má Miguel rád,” usmála se na ni Samantha, “jenom teď s tebou nebude tak často,” řekla jí. “Tebe má Miguel taky rád!” zdůraznila jí Aurora. Samantha se na ni pousmála a pevně ji sevřela ve svém náručí.

Bylo poledne, když se Erika vrátila domů. Přišla do svého pokoje, ale Miguela tam nenašla. Podívala se z okna a uviděla ho, jak se koupe v bazénu. Převlékla se do plavek a šla za ním. “Ahoj, lásko,” zavolala na něj, když přicházela k bazénu. “Konečně jsi doma! Kdepak jsi byla?” zeptal se jí Miguel, “ráno si zmizela bez rozloučení,” zamračil se na ni. Erika položila osušku na lehátko a skočila do bazénu. Vynořila se před Miguelem a objala ho. “Tak teď ti to vynahradím přivítáním!” poťouchle se na něj usmála a oba se dlouze políbili. “Už o žádném nerozloučení nevím!” zasmál se Miguel a oba se znovu dlouze políbili. Victoria stála na balkóně a pozorovala je. Neuvěřitelně žárlila, ale zároveň sama sebe kvůli té žárlivosti nenáviděla. Nemohla si ale pomoct. Po Miguelovi stále toužila. K balkónovým dveřím přišla Fabiola. Chtěla se jít odreagovat na vzduch, ale zarazila se, když si všimla Victorie, jak Miguela a Eriku pozoruje. “Victorie?” oslovila ji Fabiola. “Co je?” obořila se na ni Victoria. “Jsi v pořádku?” zeptala se jí Fabiola. “Jistě, že jsem v pořádku!” utrhla se na ni Victoria a odešla. Fabiola se za ní nechápavě dívala.

“Zase jdeš vyučovat to svoje karate?” ušklíbla se Leticia na Sebastiana, když scházel ze schodů do haly. “Ano, jdu,” řekl Sebastian a zastavil se u dveří, “máš na mě ještě nějakou úsměvnou připomínku nebo už můžu jít?” zeptal se Leticie ironicky. “Můžeš jít, miláčku!” ironicky se na něj Leticia usmála. Sebastian otevřel dveře, do kterých právě vešla Karina. “Ahoj, Sebastiane,” pozdravila ho a políbila ho na tvář. “Čau,” letmo ji Sebastian pozdravil a odešel. “Zase jste se pohádali?” zeptala se Karina Leticie. “Jako obvykle,” pokrčila Leticia rameny. “Leticie, představ si, čeho naše chůvička byla schopná!” zasmála se Karina. “Čeho?” vyzvídala Leticia a obě se posadily na pohovku. “Ta holka si vzala moje slova k srdci a včera řekla Adrianovi, že s ním nikdy nechce nic mít!” pronesla Karina s vítězným úsměvem. “Vážně?!” podivila se Leticia, “to bych do ní nikdy neřekla, že je až tak odvážná!” kroutila hlavou, “ale asi neví k čemu to může vést!” zasmála se, “jak znám Adriana, tak ten si to určitě nenechá jen tak líbit!” dodala. “To máš bohužel pravdu,” vzdychla Karina, “Adriana tou svou nepřístupností ta ženská přitahuje ještě víc a já jsem zase tam, kde jsem byla!” řekla nenávistně. “Sestřičko,” vzdychla Leticia a objala ji kolem ramen, “hold sis vybrala moc složitého bratra k ovládání!” zasmála se. “Díky za podporu!” zašklebila se na ni Karina a naštvaně odešla.

Stmívalo se. Samantha a Aurora seděly v objetí v posteli Aurořina pokoje a dívaly se na pohádku, když do pokoje vešel Adrian. “Můžu na chvíli dál?” zeptal se jich. “Co potřebuješ, Adriane?” zeptala se ho Samantha. “Jenom jsem Auroře něco donesl,” vešel Adrian dovnitř a za zády něco držel. “Co jsi mi donesl?” zeptala se ho Aurora. Adrian se na ni usmál a podal jí plyšového pejska. “Líbí se ti?” zeptal se jí. “Je moc hezký,” odvětila mu Aurora a plyšáka si vzala, “děkuju ti,” poděkovala mu. “Nemáš zač,” usmál se na ni Adrian, “kdykoliv ti cokoliv splním,” slíbil jí, “jsem tvůj bratranec a mám tě rád,” usmál se na ni. Aurora se zmateně podívala na Samanthu. “Víš co, Auri, běž toho plyšáka ukázat Maríi Eleně,” řekla jí Samantha, aby Auroru dostala z nepříjemné situace. Věděla, že Aurora k Adrianovi nemá ještě tolik důvěry a že neví, jak s ním mluvit. “Dobře, Sam,” přikývla Aurora a seskočila z postele, “hned jsem zpátky,” dodala a odešla. “Samantho, jsem rád, že jsme samy, protože bych ti něco rád řekl,” řekl jí Adrian. “Co mi chceš říct?” zeptala se ho Samantha. “Hodně jsem přemýšlel o tom našem včerejším rozhovoru a chci ti říct, že budu tvé rozhodnutí respektovat,” oznámil jí Adrian. Samantha se na něj překvapeně podívala. “Opravdu?” zeptala se ho. Adrian přikývl. “Vím, jak jsi milovala mého bratra a pokud jsi rozhodnutá být mu věrná, tak to budu respektovat,” slíbil jí Adrian. “Děkuju ti,” poděkovala mu Samantha, i když nebyla přesvědčená, že jí říká pravdu. “Tak dobrou noc,” rozloučil se s ní Adrian a odešel na chodbu. “Spolkla mi to i s navijákem!” zasmál se a odešel do svého pokoje.

Miguel se v šatně převlékal do kimona, když do šatny přiběhl Andrés. Miguel se na něj udiveně podíval a mrknul na hodinky. “Chlapče, nemáš náhodou vyučovat ještě pět minut?” upozornil ho. “Brácho, nebuď na mě tak přísný!” zasmál se Andrés, “pustil jsem je o pět minut dřív, protože dneska cvičili výborně,” pochválil své žáky. “A nepustil si je spíš proto, protože se už nemůžeš dočkat mé sestry?” prokoukl ho Miguel a usmál se. “Odhalil jsi mě!” zasmál se Andrés, “jsem teď díky ní jako znovuzrozený,” zasněně se usmál. “To jsem moc rád,” usmál se na něj Miguel. “A co ty? Byl jsi dnes zase v parku se svými dvěma novými kamarádkami?” zeptal se ho Andrés. “Dnes ne, Aurora totiž onemocněla,” odvětil mu Miguel smutně. “A tobě bylo hlavně líto, že jsi neviděl její chůvu, viď?” zeptal se ho Andrés s poťouchlým úsměvem. “Co to meleš?” zakroutil Miguel hlavou. “No přijde mi, že se s tou…,” nemohl si Andrés vzpomenout na Samanthino jméno. “Samanthou,” pomohl mu Miguel. “Jo, Samantha,” zasmál se Andrés, “no víš, mě se zdá, že se s ní setkáváš nějak často,” zdůraznil, “nelíbí se ti takhle náhodou?” zeptal se ho. “Andrési, vždyť jsem ti říkal, že jsme přátelé!” připomněl mu Miguel, “v mnoha věcech si spolu rozumíme, ale nehledej v tom něco, co není!” zdůraznil mu. “Když myslíš,” pokrčil Andrés rameny, “tak já běžím! Fabiola už určitě venku čeká,” poplácal Miguela po zádech a vyběhl ven.

Fabiola seběhla schody v domě Velasquezových. Už byla u venkovních dveří, když ji zadržela Victoria. “Fabiolo, počkej,” zavolala na ni. “Victorie, já spěchám! Mám hrozné zpoždění!” řekla jí Fabiola naléhavě, “zapovídala jsem se s Erikou a úplně jsem zapomněla na hodiny,” zasmála se. “Někdo za tebou přišel,” oznámila jí Victoria. Dřív než se Fabiola nadechla, aby se zeptala kdo, objevil se za Victorií Alvaro. “Ahoj Fabiolo,” pozdravil ji. “Alvaro,” pokusila se Fabiola o úsměv, “tak už jsi tady,” povzdechla si, ale vzápětí se usmála, aby Alvara zbytečně nerozčílila, až by si všiml jejího zklamání. Své zklamání musela skrývat uvnitř. Věděla, že dnes večer se už s Andrésem neuvidí. “Říkal jsem ti, že přijedu brzo,” připomněl jí Alvaro a přistoupil k ní. “Já vím,” přikývla Fabiola. “Mohli bychom si promluvit někde osamotě?” zeptal se jí Alvaro. “Půjdeme do mého pokoje,” odvětila mu Fabiola, “omluv nás, Victorie, “ pokývla na ni a společně s Alvarem odešli nahoru. Když vešli do jejího pokoje, Fabiola si odložila kabelku na postel, otočila se na Alvara a pousmála se. Alvaro se ale neusmíval vůbec. Právě naopak se tvářil velmi vážně. Natáhnul se k nočnímu stolku, kde ležely bulvární noviny s Fabiolou a Andrésem na titulní stránce. “Co má tohle znamenat?!” rozčílil se Alvaro. Fabiola byla vyděšená.

Samantha ukládala Auroru do postele, když do Aurořina pokoje vešla Eva. “Teto, přišla jsi mi dát pusu na dobrou noc?” zeptala se jí Aurora. “To také, zlatíčko,” usmála se na ni Eva, “ale nejprve bych vám dvěma chtěla něco říct,” dodala. “Co, teto?” vyzvídala Aurora. Eva se na ni usmála, šla si k ní sednout a objala ji. Samantha poodešla stranou a postavila se naproti nim. “Tak teto, co nám chceš říct?” vyzvídala Aurora znovu. Eva se na ni usmála. “Dnes jsme mluvila s tvou babičkou, které se po tobě moc stýská, a tak jsme se domluvily, že by si mohla nějaký čas strávit u ní,” řekla jí, “samozřejmě i se Samanthou,” dodala a skoro se na Samanthu nepodívala. “Pojedeme za babičkou do Madridu?” usmála se na ni Aurora. Eva přikývla. “Hurááá!” zaradovala se Aurora a padla Evě kolem krku.