“A kdy odjedeme, teto?” zeptala se Aurora Evy. “Zítra ráno,” odvětila jí Eva, “takže by sis ještě teď měla jít rychle sbalit svoje hračky, aby si kvůli tomu nemusela ráno brzy vstávat,” usmála se na ni. “Už jdu,” seskočila Aurora z postele a odběhla do druhé místnosti. “Doufám, že ti to nevadí,” zeptala se Eva Samanthy. “Samozřejmě, že mi to nevadí,” odvětila jí Samantha, “nevím, proč by mělo,” dodala. Eva se postavila a popošla k ní. “Ptám se kvůli tomu, jestli jsem ti třeba nezkazila nějaké plány,” řekla jí zdvořile. “Ne, neměla jsem žádné plány, paní,” řekla jí Samantha. “Tak to jsem ráda,” přetvařovala se Eva. Pravda byla, že i kdyby Samantha nějaké plány měla, tak by jí to bylo jedno. Stejnak by Samantha musela odjet také. “Sam, pomůžeš mi sbalit moje hračky?” přiběhla Aurora zpátky do místnosti s malým batohem v ruce. “Samozřejmě, zlatíčko,” usmála se na ni Samantha. “V osm ráno na vás bude čekat před domem šofér, abyste stihly první letadlo,” oznámila jim Eva. “Už se nemůžu dočkat,” zasmála se Aurora. “Tvá babička se na tebe taky moc těší,” usmála se na ni Eva, “tak už vás nebudu zdržovat v balení,” dodala a odešla. “Sam, tak pomůžeš mi zabalit ty hračky?” zeptala se jí Aurora. Samantha si k ní klekla a pohladila ji po vlasech. “Auri, hračky určitě zvládneš zabalit sama, vždyť už si velká holka, že jo?” usmála se na ni. Aurora přikývla. “Výborně,” usmála se na ni Samantha, “ty si zabalíš hračky a já ti zase sbalím oblečení, ano?” navrhla jí. Aurora přikývla a objala Samanthu kolem krku.

“Alvaro, já jsem se snažila novinářům vyhýbat, ale šlo to dost těžko, když hned druhý den zjistili, že jsem tady,” vysvětlovala mu Fabiola. “Mně zase tak netrápí, že o tobě novináři napsali,” řekl jí Alvaro, “přece jen publicita je dobrá věc,” dodal, “ale spíš mi vadí o čem ten článek konkrétně je!” zakřičel na ni. “Nekřič na mě, Alvaro!” zakřičela na něj Fabiola. “Jako kdybychom o tom před tvým odjezdem nemluvili!” připomněl jí Alvaro, “a ty se k tomu chlapovi hned při první příležitosti vrátíš!” zakřičel na ni. “Protože ho pořád miluju, víš?!” vykřičela mu Fabiola do tváře, “a i kdyby si mi to milionkrát zakazoval, tak moje city se nezmění!” zdůraznila mu. “Budou muset!” řekl jí Alvaro klidně, “ve tvé kariéře nepotřebuješ žádné rozptylování! A už vůbec ne tohohle rázu!” řekl jí zvýšeným hlasem, vzteky noviny roztrhl na půl a odhodil je na zem. “A co když mě už moje kariéra nezajímá!” předhodila mu Fabiola. “Tohle neříkej, Fabiolo!” pohrozil jí Alvaro zdvihnutým ukazováčkem, “víš moc dobře, že mi vděčíš za mnohé, a proto se na mě nemůžeš jen tak vykašlat! Beze mě by jsi byla nula!” připomněl jí. “A co když tou nulou chci zase být?!” zakřičela na něj Fabiola. Alvaro se zasmál a chytil Fabiolu silně za rameno. “Tak na to ani nemysli! Já jsem tě stvořil, a proto patříš mě! A budeš mi patřit tak dlouho, jak já budu chtít!” zdůraznil jí Alvaro s velmi vážným výrazem ve tváři. Fabiola se mu vytrhla a nenávistně se na něj zahleděla. “Alvaro, já nejsem věc, se kterou si můžeš dělat, co se ti zachce!” zakřičela na něj. “Ale můžu,” zasmál se Alvaro, “ty víš, že můžu!” smál se. Fabiole začal v kabelce zvonit mobil. Fabiola mobil vytáhla a na displeji si přečetla Andrésovo jméno. Už to chtěla zvednout, když jí Alvaro mobil vytrhl z ruky a hovor zvedl místo ní. “Momentálně nemá čas!” řekl Andrésovi a okamžitě složil. “Alvaro, tak tohle už jsi přehnal!” zakřičela na něj Fabiola a mobil si vzala zpátky. “Ten tvůj Andrés by si měl už začít uvědomovat, že ti nesahá ani po paty,” řekl jí Alvaro. Fabiola na něj nenávistně hleděla. Alvaro se na ni vítězně usmál a odešel do šatny, ze které přinesl její kufr. “Zabal si!” poručil jí, “ráno odjíždíme zpátky do Buenos Aires, kde jsem ti domluvil pár vystoupení v různých pořadech,” oznámil jí. “Ale já se nechci vrátit! Chci zůstat tady! Chci zůstat tady s Andrésem!” zakřičela na něj Fabiola. Alvaro se zamyslel. “Dobře, tak si tady zůstaň! Já se vrátím sám,” řekl jí klidně, “ale ještě předtím než odjedu, tak se stavím za tím tvým Andrésem a řeknu mu, co všechno si byla schopná před osmi lety udělat kvůli tomu, aby se z tebe stala slavná zpěvačka!” vítězně se na ni usmál, protože věděl, že tohle Fabiola nedopustí. “To neuděláš!” pohrozila mu Fabiola. “Ale to víš, že to udělám!” zasmál se Alvaro, “já tím nic neztratím, ale naopak ty ano,” vysmál se jí do obličeje, “to tebe bude ten tvůj Andrés nenávidět, až zjistí, že si se mnou vyspala jen proto, abych dal tvoje demo nahrávky svým kolegům! A co je důležitější, že si se mnou vyspala ještě v době, kdy si s ním chodila!” připomněl jí její velké tajemství, které se Andrés nikdy nesmí dozvědět. “Tehdy jsem byla mladá a naivní,” vzpomínala Fabiola a z ní samotné jí bylo zle, “dnes už bych to neudělala! Dnes bych kvůli kariéře nevyměnila svou životní lásku!” řekla mu nenávistně a do očí se jí nahrnuly slzy, “nenávidím tě, Alvaro!” zakřičela na něj, popadla kufr a šla si do šatny sbalit své věci.

Erika seděla v hale a každou chvíli očekávala Miguela, až se vrátí z karate. V tom k ní ale přišla služebná s telefonem v ruce. “Paní Eriko, volá vám paní Eva Montesová,” oznámila jí. Erika se zaradovala, protože doufala, že má pro ni Eva dobré zprávy týkající se Samanthina odjezdu. “Děkuji ti,” poděkovala služebné a telefon si vzala. “Ano, Evo?” usmála se. “Jak jsem slíbila, tak jsem splnila,” ozval se Evin hlas. Erika se usmála ještě víc. “Vymyslela si něco?” zeptala se jí. “Zařídila jsem to tak, aby byly spokojené všechny strany,” odvětila jí Eva. “A to je?” zeptala se jí Erika. “Aurora i její chůva zítra ráno odjedou do Madridu k mé matce,” odpověděla jí Eva, “Aurora se ke své babičce moc těší a ty, já a mnoho dalších si alespoň na čas odpočineme od Samanthy,” zasmála se. “Evo, ty jsi úžasná!” zaradovala se Erika, “to ti nezapomenu! Máš to u mě! Mockrát ti děkuji!” řekla jí Erika nadšeně. “Nemáš mi za co děkovat! Ráda jsem ti pomohla,” řekla jí Eva, “tak brzy nashle,” rozloučila se s ní a zavěsila. Erika odložila telefon stranou a úplně se rozzářila, když si uvědomila, že její plán dokonale vyšel. Do haly právě vešel Miguel a Erika mu okamžitě skočila kolem krku. “Eriko, co se děje?” smál se Miguel, “prošvihnul jsem něco? Proč jsi tak šťastná?” zeptal se jí. “Jsem šťastná, protože ses mi už vrátil!” smála se Erika, “a protože jsi jenom a jenom můj!” řekla šťastně a oba se něžně políbili.

María Elena byla na notebooku a netrpělivě očekávala příchod fotógrafa. Už pár dní nebyl k zastižení a María Elena si chtěla stále vyjasnit včerejší den, kdy někoho zahlédla jak ji fotí. Čekala ještě pár minut a už to chtěla vzdát, když se najednou fotógrafo objevil.

sola ME: Ahoj, kde jsi tak dlouho? Už jsem se o tebe bála, když si se tu několik dní vůbec neukázal. :(
fotógrafo: Ahoj a promiň mi mé zpoždění. :) Měl jsem toho teď hodně do školy. :oops:
sola ME: Opravdu? :think:
fotógrafo: Ano! :) Copak ty mi nevěříš? :(
sola ME: Věřím ti. ;-) Ale taky mám takový pocit, že ti ani nevadilo, že si sem nemohl přijít. :oops:
fotógrafo: Proč myslíš?
sola ME: Protože se mi zdá, že se mi schválně vyhýbáš! :oops:
fotógrafo: Tak to není, opravdu jsem toho teď měl moc. :) A proč bych se ti vlastně měl vyhýbat? :think:
sola ME: Protože mi nechceš říct pravdu, že víš kdo jsem! :oops:
fotógrafo: Ale já to vážně nevím! :oops:
sola ME: Tak to je ale zvláštní, protože včera, když jsem byla na školním dvoře, tak jsem někoho viděla, jak mě fotí! A tvá přezdívka mluví za vše. :oops: Navíc pořád nevím, kdo mi poslal toho plyšáka k narozeninám a to už je nějak moc náhod najednou. :oops:

Tomas dlouho neodpovídal.

sola ME: Tak už se mi přiznej a řekni mi, že víš kdo jsem! Stejně jsem tě už odhalila! ;-)
fotógrafo: A co kdybychom to přestali řešit a povídali si spolu jako dřív! Není důležité jestli víme nebo nevíme, kdo je ten druhý, důležité je, že si rozumíme! ;-) A já nechci, aby se to zbytečně pokazilo tím, že bychom si odhalili naši pravou identitu. :oops:
sola ME: Co mám s tebou dělat? :lol: Tak dobře, ještě chvíli budu trpělivá. ;-) Ale jednou se setkáme! S tím počítej. :heh:
fotógrafo: Počítám :lol: a už se těším. :)

Tomas, který byl ve svém internátním pokoji, se usmál a oddychl si. Oddychl si, že María Elena přestane zjišťovat, jestli ví, kdo je a on bude mít tak čas sblížit se s ní, aniž by ona věděla, s kým se to vlastně sbližuje.

Samantha a Jazmín byly u sebe v pokoji. Bylo už pozdě v noci a obě byly v nočních košilích, ale ještě nemohly jít spát, protože Samantha si ještě musela kvůli zítřejšímu odjezdu zabalit. “To je divné!” zamyslela se Jazmín, která seděla na své posteli a pozorovala Samanthu, jak na své posteli dává do kufru jedno oblečení za druhým. “Co je divné?” zeptala se jí Samantha. “Že se paní Eva rozhodla tak zničehonic,” dumala Jazmín. “Tak třeba o tom přemýšlela už dlouho, jenom to nikomu neřekla,” řekla jí Samantha, “nemusí se s tím přece nikomu svěřovat! Odjedu já a Aurora a nikdo další to přeci vědět nemusí!” dodala. “Nějak se mi to nezdá,” dál Jazmín dumala a v tom si vzpomněla na dnešní ráno,” už to mám!” zvolala. “Co máš?” zeptala se jí Samantha. “V tom má určitě prsty Erika Velasquezová!” odvětila jí Jazmín. “Miguelova manželka?” nechápala Samantha. “Ano, ano, určitě to byla ona!” řekla jí Jazmín rozhodně, “dnes ráno totiž za paní Evou přišla a chtěla s ní mluvit o něčem moc důležitém!” vysvětlila jí. Samantha dala do kufru poslední kus oblečení, kufr zavřela, podívala se na Jazmín a zakroutila hlavou. “Jazmín, prosím tě,” vzdychla, “Miguelova manželka za paní Evou určitě přišla kvůli tomu, aby jí poprosila, aby mě a Auroru někam poslala, aby nás tak dostala od svého manžela!” pronesla ironicky, “nebuď paranoidní, Jazmín!” zasmála se. “Ale, Sam, vždyť si to teď přesně řekla,” řekla jí Jazmín, “Miguelova manželka se vás obou chce nějak zbavit, protože z vás má strach,” zdůraznila jí, “sama si mi říkala, že Miguel má moc rád děti a jeho manželka mít děti nemůže! Takže kvůli tomu se bojí Aurory, protože si ji Miguel až příliš oblíbil a z tebe má strach kvůli tomu, že ty děti ráda máš na rozdíl od ní a Miguel to vidí!” vysvětlila jí, co se podle ní za tím náhlým odjezdem skrývá, “a Miguel rozhodně není slepý takže vidí taky to, že si krásná holka a to je ten další problém, kterého se jeho manželka bojí!” dodala nadšeně a byla na sebe hrdá, jak to všechno vyřešila. “Jazmín, já se opravdu nestačím divit!” zasmála se Samantha, “tebe je na to uklízení a vaření škoda, protože ty si spíš měla jít studovat psychologii, když umíš tak důkladně odhadnout a rozebrat myšlení každého člověka!” smála se. “Ty se směješ, Samantho, ale já to myslím naprosto vážně,” řekla jí Jazmín. “Však já vím, že to myslíš vážně,” smála se Samantha a lehla si do své postele, “pojď už radši spát, ať se ti z toho dumání nezavaří mozek,” zasmála se, zhasnula lampičku a lehla si. “Však ty mi jednou dáš za pravdu!” trvala Jazmín na svém, lehla si do své postele a obě po pár minutách usnuly.

Bylo ráno. Fabiola a Alvaro scházely v hale Velasquezových ze schodů, kde už na ně čekali Miguel, Erika a Victoria. Ze schodů sešel i šofér s Fabiolinými kufry a odešel ven. “Opravdu musíš odjet tak brzy?” zeptal se Miguel Fabioly. “Jelikož Fabiola už odpoledne vystupuje v jednom argentinském pořadu a musí se na to připravit, tak musíme odjet už teď,” odpověděl mu místo Fabioly Alvaro. “Děkuji ti za velmi detailní odpověď,” řekl mu Miguel ironicky. “Victorie,” oslovila ji Fabiola, “děkuji ti, že si mě tu nechala bydlet,” objala ji. “To bylo samozřejmé,” usmála se na ni Victoria. “Eriko,” oslovila Fabiola svou švagrovou a objala ji, “starej se o mého brášku,” usmála se na ni. “O to nemusíš mít strach, že já bych se o něj nepostarala,” zasmála se Erika. Fabiola se usmála na Miguela a objala ho. “Brzy se vrať,” řekl jí Miguel a silně ji objal, protože cítil, že takové objetí teď potřebuje. “Ráda bych,” řekla Fabiola chvějícím se hlasem a odtáhla se od něj. “A ty!” podíval se Miguel na Alvara, “dávej na moji sestru pozor!” přikázal mu. Alvara to pobavilo a chytnul Fabiolu za ruku. “Jdeme,” táhnul ji ke dveřím. Fabiola se mu vytrhla a ještě jednou Miguela objala. “Řekni Andrésovi, že ho miluju!” zašeptala mu do ucha, vrátila se k Alvarovi a oba odešli. “Jdeš si zase zaběhat?” zeptala se Erika Miguela. “Ano, převléknu se a půjdu,” odvětil jí Miguel, políbil ji a vyběhl po schodech. Fabiola s Alvarem seděli v autě a jejich šofér už se chystal vyjet z brány, když jim nějaké auto zkřížilo cestu. “Seš slepej!” zakřičel šofér na řidiče. Řidič vystoupil a ukázalo se, že je to Andrés. Fabiola ihned vystoupila a šla k němu. “Zase by si odjela bez rozloučení?” zeptal se jí Andrés zklamaně.

“Dobré ráno, Karino,” vešla Leticia do jejího bytu. “Máš nějak podezřele dobrou náladu,” zavřela Karina dveře a obě vešly do obývacího pokoje. “Mám pro tebe totiž úžasnou novinu,” zasmála se Leticia a posadila se na pohovku. “Jakoupak?” zeptala se jí Karina s nezájmem. “Naše milá chůvička zmizí na čas ze scény,” oznámila jí Leticia s širokým úsměvem. “Jak zmizí?” nechápala ji Karina. “Erika byla totiž o něco akčnější než ty,” vysvětlovala jí Leticia, “a došla si za Evou, aby ji poprosila jestli by chůvička nemohla na nějaký čas zmizet, aby měla dost času na to urovnat to s Miguelem!” vysvětlila jí. “A jak to teda Eva vyřešila?” zeptala se jí Karina. “Chůvička a Aurora za chvíli odjedou na letiště a stráví nějaký čas u Eviny matky,” odvětila jí Leticia. “Tak to je paráda!” zaradovala se Karina, “snad i já budu mít dost času na to dostat ji z Adrianovy hlavy,” vzdychla. “Kdyby si potřebovala pomoct, stačí říct,” zasmála se Leticia.

“Hele, chlape, Fabiola nemá čas se teď s tebou vybavovat!” vystoupil Alvaro z auta a šel k Andrésovi a Fabiole. “Já zase nemám čas se vybavovat s tebou,” zakřičel na něj Andrés. Začali se spolu hádat, až mezi ně vkročila Fabiola. “Tak už dost! Přestaňte se hádat!” zakřičela na ně, “Alvaro, běž si sednout do auta a nech mě si s Andrésem promluvit,” řekla mu. Alvaro chtěl něco namítnout, ale Fabiola ho přerušila dřív, než se stačil nadechnout. “Alvaro, to není prosba ale příkaz!” zakřičela na něj, “běž si sednout do auta!” vážně se na něj podívala. I když se Alvarovi nechtělo, tak nakonec Fabiolu poslechl a vrátil se do auta, odkud ale pozoroval, co se bude dít. “Fabiolo, co má tohle znamenat?” zeptal se jí Andrés, “včera jsem na tebe čekal takovou dobu před školou a když jsem ti zavolal, tak to vzal tenhleten budižkničemu!” nenávistně se podíval na Alvara. “Andrési, já se ti moc omlouvám, ale já vůbec nevěděla, že přijede” řekla mu Fabiola, “zaskočil mě,” dodala. “Dobře, to pochopím, že si včera nemohla přijít, ale proč teď odjíždíš?” zeptal se jí Andrés. “Andrési, já…já…,” Fabiola nevěděla, jak mu to má vysvětlit. “Takže to byly jen lži?” zeptal se jí Andrés. “Co myslíš?” zeptala se ho Fabiola. “Byly to lži, když jsi říkala, že tu chceš se mnou zůstat navždy! Byly to lži, když jsi říkala, že už ti na tvé kariéře nezáleží!” odvětil jí Andrés smutně. “Ne, Andrési, všechno, co jsem ti říkala, byla pravda,” chytla ho Fabiola za ruku. “Tak proč teď teda odjíždíš?” zeptal se jí Andrés nechápavě, “kdyby mi Miguel nezavolal, tak bych to ani nevěděl!” vyčetl jí, “proč tedy odjíždíš bez jediného slova vysvětlení!” zeptal se jí. “Andrési, já bych ti to ráda vysvětlila, ale nemůžu!” odvětila mu Fabiola zoufale, “ale miluju tě nejvíc na tomto světě a kdybych mohla, tak už bych se od tebe nehnula ani na krok!” přísahala mu, “to mi musíš věřit!” dodala vážně. Andrés se jí pustil a odstoupil od ní. “Potíž je v tom, že já už ti nevěřím,” řekl jí smutně, nastoupil do auta a odjel. “Andrési!” volala za ním Fabiola zoufale. Alvaro, který celý rozhovor sledoval z auta, byl nadmíru spokojený. Šel k Fabiole a chytnul ji za rameno. “Už musíme jet, Fabiolo!” řekl jí. “Nesahej na mě!” řekla mu Fabiola nenávistně a vytrhla se mu. Sama poté nastoupila do auta, Alvaro také a šofér je zavezl na letiště.

Miguel se blížil k domu Santanderových. Viděl, jak šofér nakládá něčí kufry do auta. Chtěl běžet dál, ale zastavil se, když si všiml, že k autu došly Samantha s Aurorou. “Jééé, ahoj, Migueli,” rozeběhla se k němu Aurora a Miguel jí vzal do náruče. “Ty ses s námi přišel rozloučit?” zeptala se ho. “Rozloučit?” podivil se Miguel, “vy se někam chystáte?” zeptal se jí ve chvíli, kdy došli k Samanthě. “Dobré ráno, Samantho,” pozdravil ji Miguel a usmál se. “Dobré ráno,” pousmála se na něj Samantha. “Tak kampak se vy dvě chystáte?” zeptal se Miguel znovu. “Jedeme k mé babičce do Madridu,” odvětila mu Aurora. “Do Madridu? Tak daleko? To mi tu ale bude smutno!” zesmutněl Miguel. “Tak pojeď s námi?” navrhla mu Aurora nadšeně. “To bych moc rád, princezno,” zasmál se Miguel, “ale mám tady povinností, víš,” usmál se na ni. “Tak Samantha měla přece jen pravdu,” vzdychla Aurora smutně. “V čem měla pravdu?” zeptal se jí Miguel. “Že máš svůj život, ve kterém pro nás dvě už není místo,” zesmutněla Aurora. Miguel se nechápavě podíval na Samanthu. “Proč jsi jí něco takového řekla?” zeptal se jí. Samantha byla zahnaná do kouta. Nemohla mu přece říct, že to všechno Auroře řekla kvůli jeho manželce, která si nepřeje, aby se s nimi stýkal.