“Auroro, co kdyby si ještě zašla za Jazmín, aby ti dala něco dobrého na cestu,” navrhla jí Samantha, “já si tady zatím s Miguelem promluvím,” dodala. Aurora přikývla, Miguel ji postavil na zem a ona odběhla do domu. “Migueli, to, co jsem Auroře řekla jsem nemyslela nijak špatně,” řekla mu Samantha. “To jsem si ani nemyslel,” usmál se na ni Miguel. “Víš, já jsem jí to řekla kvůli tomu, aby nebyla později zklamaná, kdyby si na ni neměl čas,” vysvětlila mu Samantha, “ona si tě příliš rychle oblíbila, a tak jsem ji chtěla připravit na to, že s ní nemůžeš být pořád,” dodala. “To chápu,” přikývl Miguel, “ale mohla jsi se mě nejdřív zeptat,” řekl jí. “To jsem asi měla,” přikývla Samantha. “Tak hlavně, že jsme si to vysvětlili,” usmál se na ni Miguel, “Aurora už vypadá zdravě,” vzpomněl si, že jí včera nebylo dobře. “Ach ano,” připomněl Samanthě její lež, “nebylo to tak zlé, jak jsem si myslela,” znovu mu zalhala. “To jsem rád,” usmál se na ni Miguel, “dnes je to vlastně týden, co se známe,” uvědomil si po chvíli, “a ani nevím proč, ale mám takový pocit jako bychom se znali celý život,” usmál se na ni. Samantha nevěděla, co mu na to má říct, a tak se jen usmála. “Tak jsem tady,” přiběhla k nim Aurora, “už jste si to vyjasnili?” zeptala se jich. Samantha a Miguel se rozesmáli. “Ano, vyjasnili jsme si to,” smál se Miguel. “Samantho, už bychom měli jet,” řekl jí šofér. “Ano, pojedeme,” přikývla Samantha. “Počkejte ještě chvíli,” zadržel je Miguel, “promiňte,” oslovil šoféra, “nemáte tužku a kousek papíru?” zeptal se ho. Šofér přikývl a z auta mu podal tužku a malý trhací blok. “Děkuju,” poděkoval mu Miguel a na papír něco napsal. Popsaný papír utrhl a blok s tužkou vrátil šoférovi. “Tohle je mé číslo na mobil,” podal papír Samanthě, “kdybyste si někdy během doby, co budete pryč chtěly popovídat,” usmál se na ni, “a hlavně, aby Aurora věděla, že na ni budu mít čas kdykoli bude potřebovat,” pohladil ji po vlasech. “Migueli, myslím, že to nebude nutné,” chtěla mu Samantha papírek vrátit. “Když Samantha to číslo nechce, tak já si ho vezmu,” řekla Aurora, papírek si vzala a schovala si ho do batohu, “určitě ti, Migueli, zavolám,” slíbila mu, “až mě bude Samantha zlobit, tak to někomu budu potřebovat říct,” zasmála se. Miguel se rozesmál a Samantha se na ni zamračila. “Copak já tě někdy zlobím?” zeptala se jí. “To byla legrace, Sam,” smála se Aurora. “Samantho, už máme opravdu nejvyšší čas jet,” popoháněl ji šofér, který už seděl v autě. “Auroro, tak se rozluč s Miguelem, protože už musíme jet,” řekla jí Samantha. Miguel vzal Auroru do náruče a ta ho objala. “Čau, Migueli,” usmála se na něj. “Poslouchej Samanthu a i když tě nebude zlobit, tak mi klidně zavolej,” zasmál se Miguel a políbil ji na tvář. Poté ji postavil na zem a Aurora nastoupila do auta. “Měj se, Migueli,” usmála se na něj Samantha. “Ty taky,” usmál se na ni Miguel a také ji políbil na tvář. Samantha znervózněla a rychle nastoupila do auta. Miguel jim ještě zamával a poté běžel dál.

“Mami,” vešel do její kanceláře Adrian, “tady máš ty spisy, co si po mně chtěla,” podal jí několik složek. Eva si složky prohlédla a usmála se. “Vynikající práce,” pochválila ho. Adrian se usmíval nad tím, jak mu všechno vychází. Byl totiž pochválen za práci, kterou místo něj udělal Sebastian. “Tak já půjdu pokračovat v další práci,” řekl a chtěl odejít. “Adriane, počkej ještě vteřinku,” zastavila ho Eva a popošla k němu, “dnes by si mohl pozvat Karinu na večeři, abychom to všichni oslavili společně,” řekla mu. “A co se slaví?” zeptal se jí Adrian. “Že jsme se dneškem na pár měsíců zbavili naší chůvy,” odvětila mu Eva spokojeně. “Jak to myslíš?” zeptal se jí Adrian. “Poslala jsem ji s Aurorou na nějaký čas k mé matce,” odvětila mu Eva. “A proč jsi to udělala?!” rozčílil se Adrian. “Protože vy jste jako děti taky ke své babičce jezdili,” připomněla mu Eva. “To ano, ale proč jsi mi to neřekla?!” byl Adrian stále rozčílený. “A proč bych ti to měla říkat?” zeptala se ho Eva, “za Auroru mám zodpovědnost já, a proto já rozhoduju o všem, co se jí týká!” připomněla mu, “a nechápu, proč tě to tak rozčiluje,” dodala. “Mohl jsem tam jet s nimi,” řekl jí Adrian už o něco klidněji. “A proč by si to, prosím tě, dělal?” nechápavě Eva zakroutila hlavou. “Třeba abych se s Aurorou sblížil,” zalhal jí Adrian, “ještě si na mě nezvykla a mě trápí, že se mi vyhýbá!” přetvařoval se, že je mu to líto. “Však ono se to zlepší,” uklidňovala ho Eva, “uvidíš, že se jí v Madridu začne po všech stýskat a až se vrátí, budeš překvapený, jak k tobě po tom odloučení přilne,” usmála se na něj. Adrian přikývl a usmál se na ni. Jen on ale věděl, že kdyby jeho matka tušila, že mu nejde o to sblížit se s Aurorou, ale spíše se Samanthou, tak by ho tak srdečně nekonejšila.

Samantha a Aurora seděly v objetí v autě a vezly se na letiště. “Sam,” oslovila ji Aurora. “Ano, broučku,” usmála se na ni Samantha. “Víš, na co jsem teď myslela?” zeptala se jí Aurora. “To nevím,” zasmála se Samantha, “a řekneš mi to?” zeptala se jí. Aurora přikývla. “Líbilo by se mi, kdyby ty jsi byla moje maminka a Miguel můj tatínek,” řekla jí Aurora nadšeně. Samantha se na ni usmála a políbila ji na vlasy. “Taky by se mi líbilo, kdybys byla moje holčička,” usmála se na ni, “ale i když nejsi, tak tě tak beru,” dodala hrdě. “Ale kdyby sis Miguela vzala, tak byste mě mohli adoptovat a byla bych opravdu vaše,” usmála se na ni Aurora. “To ale nejde, Auri,” pohladila ji Samantha po vlasech, “víš přeci, že Miguel už je ženatý,” připomněla jí. “Ale mohl by se rozvést a vzít si tě,” řekla jí Aurora, “slušelo by vám to spolu,” dodala. “Kam na tohle, prosím tě, chodíš?” podivila se Samantha. “Jazmín to říkala,” odvětila jí Aurora. Samantha se zasmála, když pochopila odkud vítr vane. “Jazmín neposlouchej, protože někdy až moc mluví,” řekla jí. “Copak tobě se Miguel nelíbí?” zeptala se jí Aurora. “Miguel je ženatý, Auroro,” připomněla jí Samantha znovu. “A kdyby nebyl, tak by se ti líbil nebo ne?” zeptala se jí Aurora. Samantha se zamyslela. Vyhýbá se Miguelovi kvůli tomu, že jí to Erika přikázala anebo se mu chce vyhýbat, protože se bojí, že by k němu mohla začít něco cítit?

O dva měsíce později

Victoria seděla na pohovce v hale svého domu a prohlížela si rodinné album. Právě se dívala na svou svatební fotku a vzpomínala na den, kdy si vzala nevlastního otce Eriky. Na den, který patřil do období, které zcela změnilo její život. Období, které jí mnoho vzalo, ale také dalo šanci začít nový život. Obracela stránky alba, na kterých většinou byla Erika se svým nevlastním otcem, až se dostala na poslední dvoustranu. Na jedné stránce byla svatební fotka Eriky a Miguela a na druhé stránce byla také fotka Eriky a Miguela, ale z aktuální doby. Victoria prsty přejela po Miguelově tváři a vzdychla. Nikdy by si nebyla pomyslela, že zrovna manžel její vlastní dcery v ní probudí lásku, v kterou, po dlouhých letech, už ani nedoufala. “Mami,” scházela Erika ze schodů. Victoria zavřela album a usmála se na svou dceru. “Jdu nakupovat,” oznámila jí Erika, “nechceš jít se mnou?” zeptala se jí. “Ne, Eriko, běž sama,” řekla jí Victoria, “ještě musím zajít do agentury,” dodala. Erika jinou odpověď ani nečekala. Vždy se jí matka vyhýbala. Vždy měla na práci něco jiného než být pár minut s ní. A i když se teď v dospělosti jejich vztah trochu zlepšil, tak Erika nikdy nepocítila jaké je to pravé pouto mezi matkou a dcerou. “Dobrá, uvidíme se večer,” řekla jí Erika a odešla. “Odpusť mi to, holčičko,” zalesklo se Victorii v očích, “odpusť mi, že jsem ti nedokázala být dobrou matkou,” řekla zoufale.

“Marío Eleno, počkej ještě chvíli,” zadržela ji její učitelka matematiky, zatímco její spolužáci vycházeli ven ze třídy. “Ano?” postavila se María Elena před ní. “Marío Eleno, už jsi přemýšlela o doučování?” zeptala se jí učitelka. “Doučování? Proč?” nechápala ji María Elena. “Marío Eleno, copak ty nevíš, že propadáš!” připomněla jí učitelka. “Ale tak hrozné to ještě není,” mávla nad tím María Elena rukou. “Ale bude, pokud s tím nezačneš něco dělat!” hrozila jí učitelka. “Nemějte strach, já to zvládnu,” řekla jí María Elena a chtěla odejít. “Já jsem ještě neskončila,” zvýšila na ni učitelka hlas. María Elena se zastavila a otráveně se na ni podívala. “Já právě zase strach mám, že to nezvládneš,” řekla jí učitelka vážně, “tak mě napadlo, že by tě jeden tvůj spolužák mohl doučovat,” dodala. “A jako kdo?” zeptala se jí María Elena. “Tomas Otero,” odvětila jí učitelka, “je tu na matematiku nejlepší,” dodala. “A to má být kdo?” zeptala se jí María Elena. “Ty neznáš svoje spolužáky?” podivila se učitelka. “Jen ty, co se mi společensky rovnají,” povýšenecky se na ni María Elena podívala. Učitelka vzdychla, ale raději to nekomentovala. Na takové typy dívek byla už za léta učení zvyklá. “Stojí tamhle na chodbě,” ukázala na Tomase. María Elena se podívala na koho to ukazuje a zděsila se. “Tak to v žádném případě!” zamítla okamžitě její návrh. “Nemusí to být zrovna Tomas, ale měla by sis na doučování někoho najít!” řekla jí učitelka, “opravdu bych byla nerada, kdybych tě musela na konci roku nechat propadnout,” dodala a odešla ze třídy.

“Zaplatíme,” řekl Miguel servírce, která si od něj a Andrése brala prázdné talíře. Servírka přikývla a odešla. “Co že dnes tak spěcháš?” zeptal se ho Andrés. “Musím se ještě doma zastavit pro dárky Samanthě a Auroře,” odvětil mu Miguel, “dnes se totiž vracejí z Madridu,” vysvětlil mu. “Tak teď už chápu, proč jsi byl celou dobu myšlenkami jinde,” zasmál se Andrés, “nemůžeš se jich dočkat, viď?” zeptal se ho. “Je pravda, že se mi po nich hodně stýskalo,” odvětil mu Miguel, “ani jsem nečekal, že se mi tak moc bude stýskat,” zasmál se. “Kamaráde,” zakroutil Andrés hlavou, “tohle není normální! Asi budu muset ty dvě poznat, abych věděl, co tě k nim tak táhne,” řekl vážně. “Aurora je sluníčko, které ti prozáří celý den,” usmíval se Miguel, “a Samantha je naprosto úžasný člověk! Až si jednou uvědomí, že se může znovu zamilovat, tak nějakého muže udělá nesmírně šťastným!” vyprávěl o ní nadšeně. “A nechtěl by si být tím mužem náhodou ty?” zeptal se ho Andrés. “Co to povídáš, prosím tě?” nechápal ho Miguel. “Co si ji poznal, tak když spolu mluvíme, tak mluvíš skoro pořád o ní a neustále ji vychvaluješ do nebes!” připomněl mu Andrés, “nezamiloval ses do ní náhodou?” zeptal se ho podezřívavě. Miguel mu chtěl odpovědět, ale k jejich stolu právě přišla servírka s jejich účtem. Oba zaplatili a servírka odešla. “Tak já už běžím,” Miguel vstal a oblékl si sako. “Ještě si mi neodpověděl, jestli ses do Samanthy náhodou nezamiloval,” připomněl mu Andrés svou otázku. “Uvidíme se večer,” nereagoval Miguel na jeho otázku, “tak zatím,” rozloučil se a odešel.

Erika vystoupila z auta před obchodním centrem a u vchodu se srazila s Karinou. “Ahoj, Karino,” usmála se na ni. “Eriko, ráda tě vidím,” usmála se na ni Karina a obě se políbily na tvář. “Jak se máš?” zeptala se jí Erika. “Musím říct, že docela dobře,” odvětila jí Karina, “od té doby, co se tu kolem nemotá ta proradná chůvička a ten malej spratek, tak se mi hned lépe dýchá!” zasmála se. “Mně o tom povídej,” zasmála se Erika, “s Miguelem teď vycházíme naprosto skvěle! Za ty dva měsíce jsme se ani jednou nepohádali!” řekla spokojeně. “Já a Adrian jsme se teď taky vůbec nehádali,” řekla jí Karina, “opravdu jsi měla výborný nápad s tím, aby je Eva někam poslala,” dodala. “Já vím,” zasmála se Erika. “Ale taky se obávám, že mi dneškem to nehádací období skončí,” řekla jí Karina smutně a naštvaně zároveň. “Proč by to dneska mělo končit?” zeptala se jí Erika. “Ty to nevíš?” zeptala se jí Karina. Erika pokroutila hlavou. “Ty dvě se dnes vracejí!” oznámila jí Karina. “Cože?!” vykřikla Erika, “já myslela, že tam budou alespoň půl roku,” zdůraznila. “To taky měly,” přikývla Karina, “ale to víš, Auroře se už stýskalo,” zašklebila se. “Zatraceně!” zanadávala si Erika, “jen doufám, že se to Miguel dozví, co nejpozději,” řekla vážně. “Ty mu to určitě neřekneš a pokud se budete domu Santanderových vyhýbat, tak by to nemuselo mít tak rychlý spád,” zasmála se Karina, “za to já se tomu nemám jak vyhnout,” řekla nenávistně. “Nechápu to,” zakroutila Erika hlavou, “místo toho, aby si Adrian vzal tebe, tak běhá za tou chudinkou,” řekla nechápavě. “Já se to snažím pochopit už několik let, ale zatím bez výsledku,” vzdychla Karina.

Leticia byla v hotelovém pokoji. Seděla na posteli, byla zahalená jen prostěradlem a upíjela ze skleničky šampaňského. “Proč musíš jet na to letiště zrovna ty?” zavolala na svého partnera, který byl v koupelně. Leticia si znovu upila trochu šampaňského. “Slyšel jsi mě?” zavolala znovu, když se nikdo předtím neozval. “Slyšel a jedu tam protože chci,” vyšel z koupelny Adrian a zapínal si košili. “Copak pro ně nemůže dojet šofér?” zeptala se ho Leticia otráveně, “mohli jsme si spolu ještě užít,” přitáhla ho za košili a oba se vášnivě políbili. “Však si ještě užijeme,” odstrčil ji Adrian od sebe, “ale teď musím jet na letiště! Musím být první, koho Samantha po návratu uvidí!” úlisně se usmál. “Můžeš mi vysvětlit, co na té potvoře vidíš?” rozčílila se Leticia. “Leticie, s tímhle ani nezačínej!” pohrozil jí Adrian se zdvihnutým ukazováčkem, “na hádky, co se týče Samanthy, jsem už zvyklý s tvojí sestrou a kvůli tomu jsme si spolu opravdu nezačaly! Já jsem potřeboval čas od času změnu, protože tvá sestra už mě někdy nudí a ty jsi zase potřebovala pořádného chlapa, protože můj bratr jím rozhodně není!” připomněl jí jejich domluvu, na které se spolu před dvěma měsíci dohodli. “Víš, já jsem Karině slíbila, že se jí pokusím pomoct dostat Samanthu z tvé hlavy, ale když si to nepřeješ, tak se do toho plést nebudu,” řekla mu Leticia. “Hodná holka,” usmál se na ni Adrian a políbil ji, “na někdy se zase domluvíme,” pohladil ji po tváři a odešel.

Miguel dorazil na letiště. Měl sice trochu zpoždění, ale věděl, že Samanthu a Auroru nemůže propásnout. Přišel k výdeji kufrů, kde se s Aurorou domluvil, že bude čekat. Aurora ho už vyhlížela a když ho uviděla, rozeběhla se k němu. Samantha stála zády k nim a právě si vyzvedávala jejich kufry. Otočila se na Auroru, ale ta vedle ní nestála. Samantha se vyděsila, že se jí Aurora ztratila. Rozhlížela se na všechny strany, až najednou uviděla, jak k ní přichází Miguel s Aurorou v náručí. “Ahoj, Samantho,” čarovně se na ni Miguel usmál. Samantha na něj překvapeně hleděla. Nenapadlo by ji, že zrovna Miguel bude první, koho po návratu uvidí.