“To je překvapení, viď, Sam?” zasmála se Aurora. “To je,” pousmála se Samantha, “jak si věděl, že dnes přijedeme?” zeptala se Miguela. “Aurora mi to dala vědět,” odvětil jí Miguel. “Často jsem mu totiž volala,” doplnila ho Aurora. “Jak často?” zeptala se jí Samantha. Miguel a Aurora se na sebe podívali a zamysleli se. “Skoro každý den,” řekli oba současně a rozesmáli se. “Ale já o tom vůbec nevím,” podivila se Samantha, “kdy jste spolu mluvili?” zeptala se jich. “Vždycky, když jsi byla ve sprše, tak jsem Miguelovi zavolala,” odvětila jí Aurora, “a vyprávěla jsem mu, co jsme ten den dělaly,” dodala. “A proč jsi mi o tom neřekla?” zeptala se jí Samantha. “Protože by si mi to určitě zakázala!” odvětila jí Aurora, “zase by si mi říkala, že Miguel na mě nemá čas,” dodala smutně. “A právě proto jsem vám dal svoje číslo,” na obě se Miguel usmál, “abyste věděly, že na vás si vždycky čas udělám!” zdůraznil jim. Samantha byla ráda, když viděla Auroru tak spokojenou, ale na druhou stranu se obávala, že ji někdy v budoucnu čeká další nepříjemný rozhovor s Miguelovou manželkou. “Auroro, tak už bychom asi měly jet domů,” řekla jí Samantha a ze země zvedla jejich zavazadla. “Dobře, tak jedeme,” zvolal Miguel a postavil Auroru na zem. “Migueli, pro nás ale přijede šofér,” řekla mu Samantha. “Nepřijede,” zasmál se Miguel, “já jsem vás nepřišel jen přivítat, ale taky jsem přišel, abych vás domů odvezl,” oznámil jí. “Migueli, to nemusíš,” zavrtěla Samantha hlavou, “my si můžeme vzít taxíka,” dodala. “Nesmysl!” zamítl Miguel její návrh a natáhl se pro zavazadla. Při tom se jeho ruce dotkly těch Samanthiných a jejich oči se setkaly. Samantha raději zavazadla rychle pustila a odtáhla se. “Tak jedeme!” zvolala Aurora a běžela k východu. Samantha a Miguel ji následovali. Došli k Miguelovu autu. Miguel uložil jejich zavazadla do kufru a poté každé jako správný gentleman podržel dveře a pomohl jim nastoupit. Nakonec nastoupil on sám a odjeli. Ve chvíli kdy jejich auto odjelo, zaparkovalo na tom samém místě jiné auto. Z něj vystoupil Adrian a rychle vběhl na letiště, aby na něj Samantha s Aurorou zbytečně nečekaly. Netušil, že ten kdo bude čekat, bude on a navíc, že se nikoho nedočká.

“Marío Eleno,” oslovil ji Tomas ve chvíli, kdy stála na školním dvoře v obležení svých kamarádek. “Marío Eleno, kdo to je?” zeptala se jí jedna její kamarádka a sjela Tomase opovrhujícím pohledem od hlavy až k patě. “Ty jsi mě snad minule nepochopil?!” zamračila se na něj María Elena. “Mluvil jsem s paní učitelkou a říkala mi, že bych tě mohl doučovat matiku,” řekl jí Tomas, aniž by nějak reagoval na její poznámku, “tak jestli chceš, tak já mám o víkendu čas, tak se můžeme domluvit,” usmál se na ni. María Elena se podívala na své kamarádky a všechny propukly v hlasitý smích. “Jestli se chceš o víkendu učit matiku, tak se klidně uč!” smála se mu María Elena, “ale že bych se já učila s tebou, tak na to zapomeň!” smála se. “To chceš na konci školního roku propadnout?!” nenechal se Tomas odbýt. “Podívej se,” María Elena se k němu přiblížila, “jestli propadnu nebo ne, to je moje věc!” zdůraznila mu, “takže se o to nestarej a už se mi konečně přestaň plést do cesty!” strčila do něj a odkráčela s hlavou vztyčenou. Její kamarádky též do Tomase strčily a poslušně cupitaly za ní. Tomas se za nimi otočil a díval se, jak odcházejí. “Buď si na mě protivná jak chceš! Ale já se tak lehce nevzdám!” pronesl sebejistě.

Sebastian byl na odchodu, když se ve dveřích svého domu srazil s Leticií. “Kde jsi byla?!” obořil se na ni. “Co je ti potom?” zašklebila se na něj Leticia a vešla do haly. “Jsem tvůj manžel a tak chci vědět, kde jsi a s kým jsi!” chytl ji Sebastian za rameno. “Co to do tebe vjelo?!” Leticia se mu vytrhla a nechápavě se na něj podívala, “takhle jsi nikdy nevyváděl!” připomněla mu. “Asi mi už začíná lézt na nervy to, jak se mnou zacházíš!” zvýšil na ni Sebastian hlas. Leticia se zasmála. “Že by si díky tomu karate konečně zmužněl?” smála se. “Ještě si mi neodpověděla, tak kde jsi byla?” zeptal se jí Sebastian znovu. “Hádej,” zasmála se Leticia a chtěla odejít. Sebastian ji znovu chytil za rameno a nenávistně se na ni podíval. “Máš milence?” zeptal se jí narovinu. Leticia se zamyslela. “Ano, mám!” odpověděla mu i ona narovinu. Sebastian ji pustil a odstoupil od ní. “To si nečekal, že budu tak upřímná!” zasmála se Leticia. “Popravdě u tebe mě už nepřekvapí asi nic,” řekl Sebastian vážně, “i když tajně sem doufal, že mě toho ušetříš,” dodal smutně a odešel z domu. “Kdyby si tak ještě věděl, kdo mým milencem je, tak by tě to totálně porazilo!” pomyslela si Leticia a rozesmála se.

Miguel zastavil před domem Santanderových. Vystoupil z auta jako první, rychle auto oběhl a pomohl vystoupit nejdříve Samanthě a poté Auroře. “Děkujeme ti za odvoz, Migueli,” poděkovala mu Samantha, zatímco Miguel vyndával z kufru jejich zavazadla. “Nemáte mi za co děkovat,” usmál se na ni Miguel, “stýskalo se mi po vás a tohle bylo to nejmenší, co jsem mohl udělat,” dodal s čarovným úsměvem. “Tak ahoj,” rozloučila se s ním Samantha a chtěla odejít. “Sam, ty už mi zase utíkáš,” zasmál se Miguel, “počkej ještě,” chytl ji za ruku, “ještě pro vás obě mám nějaké dárky na přivítání,” usmál se na ni. Samantha úplně ztuhla, když se znovu dotkl její ruky. Vzpamatovala se, až když se jí pustil a pro něco se natáhl do auta. “Co máš? Co máš?” poskakovala Aurora před autem. “Samantha je určitě trpělivější, takže začnu u Aurory,” zasmál se Miguel a klekl si k Auroře, “zavři oči,” řekl jí. “Ne, já nechci zavírat oči,” smála se Aurora. “Tak nebude překvapení,” zakroutil Miguel hlavou. “Dobře, dobře, tak já je zavřu,” řekla mu Aurora a zavřela oči. “A ještě nastav dlaně,” řekl jí Miguel. Aurora ho poslechla a Miguel jí na ruce položil cédéčko. “Můžeš otevřít oči,” pobídl ji. Aurora otevřela oči a zůstala na svůj dárek koukat s otevřenou pusou. “Sam, to je nové cédéčko Fabioly!” zajásala, “a s podpisem a věnováním!” byla v šoku, “Migueli, kde si ho vzal?” zeptala se ho. “Bylo to lehčí než si myslíš,” zasmál se Miguel, “když si mi jednou po telefonu řekla, že si na Fabioliných písničkách vyrostla a že ji máš moc ráda, tak jsem jí jednoduše zavolal a ona mi to cédéčko poslala,” vysvětlil jí, “vyjde teprve až po víkendu, takže ho máš jako úplně první,” usmál se na ni. “Ale jak to, že ti ho jen tak poslala?” podivila se Aurora, “ty se s ní znáš?” zeptala se ho. Miguel se zasmál. “Věř tomu nebo ne, ale Fabiola je moje sestra!” usmál se na ni. “Páni!” zvolala Aurora nevěřícně, “to je paráda! Migueli, moc ti děkuju!” skočila mu kolem krku. Miguel byl šťastný, že jí udělal tak velkou radost. “A mám dárek i pro Samanthu,” postavil se a usmál se na ni. “Migueli, mně nemusíš nic dávat,” řekla mu Samantha, “to co jsi udělal pro Auroru je víc než dost!” dodala. “Ale já ti to stejně dám, i když nechceš,” Miguel se na ni usmál, chytl ji za ruku a položil na ni malou krabičku. “Co je to?” zeptala se ho Samantha. “Něco pro štěstí,” odvětil jí Miguel a usmál se. Samantha krabičku otevřela a v ní se třpytil zlatý přívěsek ve tvaru čtyřlístku. “Ten je nádherný, Migueli!” užasla Samantha, “ale to nemůžu přijmout!” zaklapla krabičku a vracela mu ji. Jak měla krabičku na otevřené dlani, tak Miguel jí jednou rukou chytnul za zápěstí a druhou rukou jí dlaň s krabičkou sevřel. “Musíš to přijmout,” usmál se na ni, “já strašně rád dávám dárky a nepřichází v úvahu, že by si mi dala košem,” dodal vážně. “Migueli, ten ale musel být hrozně drahý!” hrozila se Samantha. “Peníze nejsou důležité,” zavrtěl Miguel hlavou, “pro mě je důležité vidět radost v očích lidí, které mám rád!” usmál se na ni. “Tak dobře,” přikývla Samantha, “nechám si ho,” usmála se na něj. “To jsem chtěl slyšet,” čarovně se na ni Miguel usmál a Samantha znervózněla. “No, mé milé dámy, už musím jet,” řekl Miguel smutně, “mám ještě nějaké zařizování,” s oběma se rozloučil polibkem na tvář, nastoupil do svého auta a odjel. Samantha se cítila zmateně. Nechápala, proč se v přítomnosti tohoto muže cítí tak zvláštně. Tak, jak se ještě nikdy necítila.

“Victorie, ty mě vůbec nevnímáš!” rozčílila se Eva, když se jí už několik minut snažila osvětlit aktuální situaci v agentuře, ale Victoria byla myšlenkami úplně jinde. “Evo, promiň mi,” omluvila se jí Victoria, “nejsem dnes ve své kůži,” dodala. “To jsem si všimla,” přikývla Eva, “že by tě užíral pocit viny, že chceš zničit manželství své vlastní dceři?” podotkla ironicky. “Představ si, že ano!” rozčílila se Victoria a vstala od stolu, “i když si myslíš, že mi je jedno to, co se děje, tak není!” zakřičela na ni. “Victorie, hlavně se uklidni!” prosila ji Eva. “Evo, já jsem tak zoufalá!” vzdychla Victoria, “ať se snažím sebevíc se tomu citu bránit, tak je to ještě horší! Čím víc se tomu bráním, tím víc po Miguelovi toužím!” řekla zoufale. Eva pokroutila hlavou. “Co ti na to mám říct!” vzdychla. “Vím, že to není správné, Evo,” řekla jí Victoria, “ale také vím, že Erika není pro Miguela ta pravá!” zdůraznila jí. “Takže to ty jsi ty pravá?” zeptala se jí Eva. “A proč bych nemohla být?” odpověděla jí Victoria otázkou. “Už radši nechci nic dalšího slyšet,” mávla nad tím Eva rukou a odešla. Victoria vzápětí odešla ze své kanceláře také a vešla na toalety. Postavila se k umyvadlům a podívala se na sebe do zrcadla. Upravila si účes a usmála se na svůj odraz. “Proč bych nemohla být ta pravá?” zeptala se sama sebe, “jsem stále krásná! A přesně vím, jak udělat Miguela šťastným!” vítězně se na sebe usmála.

“Ahoj, Jazmín!” vběhla Aurora do kuchyně, kde právě Jazmín vyndávala nádobí z myčky. “Holky moje, už jste zpátky!” zaradovala se Jazmín a vzala Auroru do náruče. “Ahoj, Jazmín,” usmála se na ni Samantha a všechny tři se objaly. “Konečně jste zpátky,” radovala se Jazmín, “už se mi po vás strašně mooooc stýskalo!” zasmála se. “Nám po tobě taky,” usmála se na ni Aurora. “A teď mi musíte říct všechno, co se dělo od výstupu z letadla až po teď,” vyzvídala Jazmín a všechny tři se posadily ke stolu. “Tak to bude nadlouho, jestli budeš chtít převyprávět každý den posledních dvou měsíců!” zasmála se Samantha. “To chci vědět taky, ale teď mi stačí vědět, co se dělo dneska,” řekla jí Jazmín. “Jazmín totiž ví, že pro nás měl přijet Miguel, víš?” osvětlila Aurora Samanthě situaci. “Co prosím?” podivila se Samantha, “takže to věděli všichni kromě mě!” nazlobeně se na Auroru podívala. “Všichni ne, jen ti zasvěcení,” zasmála se Aurora. “Tak jak teda přijel pro vás?” vyzvídala Jazmín znovu. Aurora se jí chystala odpovědět, když do kuchyně vešla María Elena. “No ne, vy už jste tady!” zaradovala se a se Samanthou a Aurorou se přivítala. “Marío Eleno, přišla si právě včas,” řekla jí Jazmín. María Elena si přisedla k nim a Auroru si posadila na klín. “Aurora se mi zrovna chystá říct, co se dělo dneska po jejich návratu,” dodala Jazmín. “Miguel pro vás teda přijel?” zeptala se María Elena Aurory a ta přikývla. “Tak moment!” zarazila je Samantha, “Marío Eleno, ty jsi o tom taky věděla!” zeptala se jí. María Elena přikývla a usmála se na ni. “Tak to je vážně vrchol!” rozčílila se Samantha a postavila se, “proč z toho dneška děláte takovou vědu! Miguel nás akorát dovezl domů, toť vše!” zdůraznila jim, “a taky nechápu, proč jste to musely přede mnou tajit! Proč vůbec kvůli takové maličkosti jako je odvoz z letiště děláte takovou estrádu!” vynadala jim a odešla. Jazmín a María Elena se na sebe udiveně podívaly. “To nic, to bude zase dobrý,” zasmála se Aurora, “ona je totiž ještě z Miguela pořád nervózní, tak jsme to hold odnesly my!” smála se. Jazmín a María Elena se rozesmály a Aurora jim poté převyprávěla všechno, co se od jejich příjezdu dělo.

“Ahoj, Leticie,” vešla do jejího pokoje Karina. “Ahoj, Karino,” pozdravila ji Leticia a obě se políbily na tvář. “Právě jdu z města,” řekla jí Karina a posadila se na postel, “potkala jsem tam Eriku a oznámila jsem jí tu smutnou zprávu, že se ty dvě dnes vracejí,” zašklebila se. “No jo, už jsem je před chvílí zahlédla,” řekla Leticia otráveně, “jak na to Erika zareagovala?” zeptala se. “Co myslíš?” zeptala se jí Karina. “Taky hned měla zkaženou náladu,” hádala Leticia. Karina přikývla. “A to tu byl bez nich takovej rajskej klid,” vzdychla Leticia. “Leticie,” oslovila ji Karina, “mluvila jsi dnes s Adrianem?” zeptala se jí. “Kdyby jen mluvila!” pomyslela si Leticia, “ano, mluvila jsem s ním,” odvětila jí. “A?” zeptala se jí Karina. “Je mi to líto, Karino,” odvětila jí Leticia smutně, “snažila jsem se ho přesvědčit, aby tu chůvičku vypustil z hlavy a vzal si tebe, ale je to úplně zbytečné,” řekla jí vážně. “Věděla jsem to,” vzdychla Karina smutně, “ale i tak ti děkuji!” usmála se na ni, “aspoň si to zkusila,” dodala. “To byla samozřejmost,” usmála se na ni Leticia, “jsme přece sestry,” dodala a obě se objaly.

“Lásko, kdepak jsi byl?” usmála se Erika na Miguela, když vešel do haly, “myslela jsem, že strávíme odpoledne spolu,” objala ho a políbila. “Včera jsem ti říkal, že dnes nemůžu,” připomněl jí Miguel. “Ach ta moje paměť,” zasmála se Erika a znovu ho políbila, “a tak kde jsi byl?” zeptala se ho. “Byl jsem vyzvednout Samanthu a Auroru na letišti,” odvětil jí Miguel a šel se posadit na pohovku. Erika byla ráda, že Miguel nevidí její nemile překvapený výraz. “Copak ony už se vrátily?” zeptala se ho a otočila se k němu s velmi milým úsměvem. “Ano, Aurora mi včera volala a poprosila mě, abych pro ně přijel,” vysvětlil jí Miguel. “Aurora ti volala?” byla Erika stále více překvapenější. “Říkal jsem ti, že jsem je potkal, když před dvěma měsíci odjížděly,” připomněl jí Miguel a Erika přikývla. “Tak jsem jim dal svoje číslo na mobil, aby mi mohly kdykoliv zavolat,” dodal Miguel. “A pročpak si jim to číslo dával?” zeptala se ho Erika a přehnaně se usmála, aby na ni Miguel nepoznal její rozčílení. Miguel ji ale částečně prokouknul. “Eriko, nežárlíš, že ne?” zeptal se jí podezřívavě. “Já a žárlit?” podivila se Erika, “tohle jsme si přece už vysvětlili,” připomněla mu, “vím, že nemám důvod k žárlení,” dodala. “Správně, miláčku,” Miguel se k ní přiblížil a políbil ji, “a to číslo jsem jim dal proto, aby mi mohly kdykoliv zavolat, když by něco potřebovaly,” vysvětlil jí. “A volaly ti často?” zeptala se ho Erika. “Aurora skoro každý den,” zasmál se Miguel. “Ale to je zlatíčko,” přetvařovala se Erika, jak jí to potěšilo, “a Samantha ti taky volala?” zeptala se ho. “Ta ne,” odvětil jí Miguel, “Aurora se postarala o všechno sama,” zasmál se. “A kdy ti vůbec volala, že o tom nevím? A proč jsi mi to neřekl?” zeptala se ho Erika. “Volala mi vždycky, když mi skončilo karate a večer jsem ti to nikdy říct nestačil, protože sama dobře víš, že někdy jsem ti nestačil říct ani ahoj,” poťouchle se na ni usmál a políbil ji. “To je pravda,” zasmála se Erika. “A během dne jsme se teď vždycky míjeli, tak jsem na to prostě zapomněl,” dodal Miguel, “nezlobíš se na mě, že ne?” zeptal se jí a udělal na ni psí oči. “Jak bych se na tebe mohla zlobit?” zasmála se Erika a oba se něžně políbili. Usmáli se na sebe a objali se. “Jak mi mohlo uniknout, že spolu byli celou dobu v kontaktu! Ale chůvička má štěstí, že s Miguelem nemluvila ani jednou! I když ta malá je pro mě také nebezpečná!” pomyslela si Erika.

Samantha byla v Aurořině pokoji a vybalovala její věci. Odnesla do šatny pár jejích věcí, zatímco do pokoje vešel Adrian. Když se Samantha vrátila a uviděla ho, zarazila se. “Vítej zpátky, Samantho,” usmál se na ni Adrian. “Ahoj Adriane,” pozdravila ho Samantha a šla pokračovat ve vybalování. “Jel jsem pro vás na letiště,” řekl jí Adrian a popošel k ní blíž. “Vážně?” Samantha se na něj radši ani nepodívala a věnovala se vybalování. “Ano, vážně, ale nedočkal jsem se vás,” řekl jí Adrian zamyšleně a postavil se k ní. Samantha začínala mít strach, ale nechtěla to dát najevo, a tak dál vyndávala věci z kufru na postel. “Kdo vás dovezl domů?” zeptal se jí Adrian, “mluvil jsem s šoférem a ten to nebyl,” dodal a chytl Samanthu za rameno, “tak kdo vás přivezl?” zeptal se jí znovu. Samantha se na něj vyděšeně podívala. “Už je to zase tady! Proč mi nedá pokoj?” pomyslela si.