“Promiňte, slečno, nechtěl jsem vás vyrušit,” omluvil se Miguel Samanthě, když se vzpamatoval. “Nic se nestalo,” odvětila Samantha a přes slzy se pokusila o úsměv. Miguel se na ni pousmál a klekl si k vedlejšímu hrobu. Smutně se podíval na náhrobní kámen se jménem Felipe Mendoza Velasquez a položil na něj květiny. “To je poprvé, co někoho u tohoto hrobu vidím,” pronesla Samantha a dívala se při tom na Miguela. Samantha ani nevěděla, proč to vůbec řekla. Nikdy by ji nenapadlo začít se bavit s cizím mužem a zvlášť ne v takové bolestivé chvíli. “Já a moje manželka jsme byli dlouhá léta mimo Caracas,” vysvětloval Miguel, “když náš syn zemřel, odjeli jsme odtud, aby se nám podařilo lépe zapomenout. Ale stejně to nepomohlo,” dodal smutně. Ani Miguel nevěděl, proč té cizí ženě vypráví svůj příběh, ale měl pocit, jako kdyby jí mohl svěřit všechny svá tajemství. “Taky jsem chtěla odjet někam daleko, když můj manžel zemřel,” začala vyprávět i Samantha, “ale nemohla jsem opustit moji Auroru,” usmála se, když se jí vybavil Aurořin smích, “a jak jste sám řekl, ani by to nepomohlo, kdybych odjela,” dodala smutně. “Aurora je vaše dcera?” zeptal se Miguel. Samantha zakroutila hlavou. “Ne, není,” odvětila, “starám se o ni. Jsem její chůva, ale mám ji ráda jako svou dceru,” dodala s úsměvem. “Máte štěstí, že ji máte,” usmál se na ni Miguel. “A vy máte štěstí, že máte svou manželku,” odvětila Samantha. Miguel a Samantha se na sebe dlouze dívali a ani jeden stále nemohl pochopit, proč toho tolik ze svého života řekli člověku, kterého poznali před pár minutami.

“Synku, konečně jsi doma!” radovala se Eva, když se ve dveřích objevil její nejstarší syn Adrian. “Ahoj, mami,” usmál se na ni Adrian a objal ji, “rád tě vidím,” dodal a políbil ji na tvář. “Tolik se mi po tobě stýskalo,” řekla mu Eva a objala ho. “A jak mně se stýskalo,” odvětil Adrian, “když jsem byl sám bez své milované rodiny,” přetvařoval se. Karina, která s ním přišla, se snažila zadržet smích. Adrian šel k ostatním členům své rodiny, kteří též byli v hale a Eva se zatím přivítala s Karinou. Sebastian Santander Montes, mladší bratr Adriana, držel v náručí svou čtyřletou sestřenici Auroru a vedle Sebastiana stála jeho manželka Leticia Abreu de Santander. “Tahle roztomilá holčička bude určitě Aurora,” usmál se Adrian na Auroru. Aurora se na něj zamračila, odvrátila se od něj, objala Sebastiana kolem krku a položila si hlavu na jeho rameno. “Adriane, z toho si nic nedělej,” smál se Sebastian, “ona se jen stydí,” dodal. “Spratek jeden,” pomyslel si Adrian, “jasně, to chápu,” usmál se. “Vítám tě doma, brácho,” usmál se na něj Sebastian a podal mu ruku. “Díky, brácho,” usmál se na něj Adrian a stisknul mu ruku, “a tady je moje krásná švagrová,” obrátil se na Leticii a usmál se. “Taky tě vítám, Adriane,” usmála se na něj Leticia a objala ho. Adrian se usmál a rozhlédl se po své rodině. “A María Elena?” zeptal se na svou mladší sestru. “Ještě je ve škole,” odpověděla mu Eva, “ale za chvíli by měla dorazit,” dodala. “Paní Evo,” vešla do haly Jazmín, “oběd už je přichystaný. Můžeme začít servírovat?” zeptala se. “Ano, můžete,” řekla jí Eva a chytla Adriana kolem ramen, “hlavní oslavenec už je tady,” dodala a usmála se na něj. Jazmín přikývla a odešla. “Co slavíme?” zeptal se Adrian Evy. “Přece to, že si se vrátil zpátky domů,” usmála se na něj Eva a vedla ho do jídelny. Sebastian s Aurorou v náručí je následovali. Leticia popošla ke své mladší sestře Karině. “Předpokládám, že ty si už Adrianovi oslavu udělala,” smála se. “Na to vem jed,” smála se Karina a společně odešly do jídelny.

“Už budu muset jít,” řekla Samantha Miguelovi a vstala. Miguel se podíval na hodinky. “Já vlastně taky,” řekl a též vstal, “nebo přijdu pozdě na hodinu,” dodal. “Na hodinu?” divila se Samantha, “vy jste učitel?” zeptala se ho. “Vlastně ano,” odpověděl Miguel se smíchem, “s kamarádem vlastníme školu karate,” vysvětlil. “Aha,” usmála se Samantha, “ráda jsem si s vámi popovídala,” dodala. “Já s vámi také,” usmál se na ni Miguel. Samantha se pousmála a chtěla odejít. “Počkejte,” zastavil ji Miguel, “mohla byste mi prozradit alespoň své jméno?” požádal ji. Samantha se rozesmála, když si uvědomila, že se spolu tak dlouho bavili, ale ani si neřekli svá jména. “Samantha Olivares,” představila se a podala Miguelovi ruku. “Miguel Mendoza,” představil se Miguel a stisknul jí ruku. Jakmile se jejich ruce dotkly, oba pocítili chvění po celém těle. Dívali se tomu druhému hluboko do očí a vůbec nechápali, co se to právě děje. Nikdy předtím takový pocit nezažili. “Já už opravdu musím,” vzpamatovala se jako první Samantha a pustila Miguelovu ruku. “Nechcete svézt?” zeptal se jí Miguel. “Ne, to není třeba,“ zavrtěla Samantha hlavou, “moc mě těšilo. Na shledanou,” dodala nervózně a odešla. Miguel se za ní díval, jak odchází a usmíval se. Nakonec odešel druhým směrem. Samantha šla a stále musela myslet na to, jak se cítila, když se Miguela dotkla. Otočila se, aby ho ještě uviděla, ale viděla ho už jen zdálky, jak nastupuje do auta. Usmála se a pokračovala v cestě domů.

“Tak povídej, Adriane!” oslovila Eva svého syna při rodinném obědě, “jaké bylo studium?” zeptala se ho. Adrian společně s Karinou seděli v jídelně u stolu po Evině pravici a Sebastian, Leticia a Aurora po Evině levici. “Co ti mám povídat, mami,” řekl Adrian, “byl jsem velmi pilný student,” dodal se smíchem a všichni se rozesmáli. “Ale ne teď vážně,” zvážněl Adrian, “hodně jsem se naučil a hlavně jsem si uvědomil, jak strašně moc mi chybí moje rodina,” přetvařoval se. Karina si dala rychle jídlo do pusy, aby nevybuchla smíchy. “Ty jsi nám taky moc chyběl,” usmála se Eva na Adriana. Do jídelny vešla María Elena Santander Montes, jediná dcera Evy a mladší sestra Adriana a Sebastiana. “Adriane!” zvolala María Elena s úsměvem a objala svého staršího bratra. “No ne, sestřičko, ukaž se mi,” řekl Adrian a prohlédl si Maríu Elenu, “ty jsi nám za ty tři roky ještě více zkrásněla,” polichotil jí. “Děkuju,” usmála se na něj María Elena. “Marío Eleno, sedni si,” přikázala jí její matka Eva, “najíš se s námi,” dodala. “Ano, mami,” řekla María Elena zdvořile, ale v duchu si myslela svoje. Usmála se na svého staršího bratra Sebastiana a posadila se vedle své sestřenice Aurory. “Copak jsi dnes dělala, princezno?” zeptala se Aurory a políbila ji na vlasy. “Ráno jsem si hrála se Samanthou v zahradě a potom jsem pomáhala Jazmín upéct zákusek,” chlubila se Aurora. “Vážně? Tak to ten zákusek bude určitě vynikající,” usmála se na ni María Elena. Jazmín položila před Maríu Elenu talíř s jídlem. “Děkuju, Jazmín,” poděkovala jí María Elena a usmála se na ni. Jazmín jí úsměv opětovala a odešla. “Když už byla zmíněná Samantha,” řekl Adrian, “stále je v naší rodině na černé listině?” zeptal se Evy. “Adriane, prosím tě, nekaž mi chuť k jídlu tím, že mi budeš připomínat tu…,” chtěla říct Eva něco neslušného, ale před Aurorou se ovládla, “…konec debaty na toto téma,” zdůraznila. V místnosti nastalo trapné ticho. “Marío Eleno,” oslovila nakonec Eva svou dceru, “až se najíš, tak přijď do mé pracovny. Musím s tebou mluvit,” řekla jí. “Dobře, mami,” přikývla María Elena a všichni pokračovali v obědě.

Miguel se převlékal v šatně do kimona, když za ním přišel jeho nejlepší kamarád Andrés Ferando. “Ahoj, Andrési,” pozdravil ho Miguel, “jaký byl první den v nové práci?” zeptal se ho. Andrés před nedávném dokončil práva a dnešním dnem začal pracovat v jedné právnické firmě jako asistent. “Ale, no znáš to,” odvětil Andrés a posadil se na lavičku, “akorát jsem se seznámil s personálem a s tím, co budu dělat. Teprve až zítra se pořádně pustím do práce,” dodal, “a jaký den jsi měl ty?” zeptal se Miguela, ale jen co to dořekl, uvědomil si, co je dnes za den, “promiň! Mně se to úplně vykouřilo z hlavy,” omlouval se Andrés. “Prosím tě, neomlouvej se,” řekl mu Miguel a posadil se na lavičku vedle něj, “máš dost svých vlastních problémů a nemusíš si pamatovat i ty moje,” dodal a pokusil se o úsměv. “Ale zrovna dnešní den bych si pamatovat měl,” odvětil Andrés smutně, “byl jsi na hřbitově?” zeptal se Miguela. Miguel přikývl. “A bylo to stejně těžké, jako když jsem tam byl poprvé,” řekl smutně. “Erika byla s tebou?” zeptal se ho Andrés. “Ne, nebyla,” zavrtěl Miguel hlavou, “říkala, že by to ještě nezvládla,” dodal smutně. “Takže si se s tím musel poprat sám,” odvětil Andrés. “Vlastně ne,” řekl Miguel, “byla tam se mnou jedna žena,” dodal a vzpomněl si na Samanthu. “S tebou?” divil se Andrés. “Vlastně ne úplně se mnou,” opravil se Miguel, “byla u hrobu svého manžela,” vysvětlil, “ale bylo to zvláštní. Měl jsem pocit, jak kdybychom se o tu bolest podělili. Jak kdyby ta bolest byla menší,” dodal a sám tomu nerozuměl. Andrés ho soucitně objal kolem ramen.

“Samantho, konečně jsi zpátky,” oddychla si Jazmín, když Samantha vešla do kuchyně, “kde jsi byla tak dlouho?” zeptala se, “už jsem o tebe měla strach,” dodala ustaraně. “Na hřbitově. Kde jinde,” řekla Samantha a posadila se ke stolu. “Ale nikdy tam nebýváš tak dlouho!” připomněla jí Jazmín a též se posadila ke stolu. “Zapovídala jsem se tam s jedním mužem,” vysvětlila Samantha. “S mužem?” divila se Jazmín, “a kdo to byl?” vyptávala se. “Přišel dát květiny na hrob svého syna a ani nevím jak a proč, ale začali jsme si povídat,” vysvětlovala Samantha, “bylo to zvláštní. Měla jsem pocit, jak kdybychom se o tu bolest podělili. Jak kdyby ta bolest byla menší,” dodala a stále tomu nerozuměla. “A byl ten muž hezký?” vyzvídala Jasmín a usmívala se. “Prosím tě, Jazmín, na co se mě to ptáš?” zlobila se Samantha a uhnula pohledem. “Takže byl,” rozesmála se Jazmín, “jinak by si nebyla červená jak rajče,” smála se Samanthě. “Možná byl hezký,” přiznala nakonec Samantha, “ale mně to může být jedno. V mém životě existoval jen jediný muž a tak to bude už navždycky,” zdůraznila, “a navíc byl ten muž ženatý,” dodala. Jazmín smutně vzdychla. Do kuchyně přiběhla Aurora. “Sam, už jsi zpátky,” radovala se. Samantha se na ni usmála, vzala ji do náruče a posadila si ji na klín. “Byla jsi hodná?” zeptala se Aurory. “Jako vždycky,” smála se Aurora, “a už přijel Adrian,” oznámila Samanthě, “ale mně se nelíbí,” dodala. “Proč se ti nelíbí?” zeptala se jí Samantha. “Má takový zlý pohled,” odvětila Aurora a zamračila se. “Ale prosím tě, určitě to nebude tak zlé,” smála se Samantha, “Adrian je tvůj bratranec a má tě rád,” uklidňovala Auroru, “a navíc! Vzpomínáš si, co jsem tě učila? Že lidé se nemají posuzovat podle toho, jak vypadají, ale…” “…ale podle toho, jací jsou uvnitř,” doplnila ji Aurora. “Správně, zlatíčko,” usmála se na ni Samantha, políbila ji na čelo a pevně ji objala.

“Tak jsem tady, mami,” řekla María Elena Evě, když vešla do pracovny, “o čem jsi se mnou chtěla mluvit?” zeptala se. “O tvých zítřejších narozeninách,” odpověděla Eva a ani se na ni nepodívala, protože vyplňovala nějaké dokumenty. “A co je s nimi?” nechápala María Elena. “Zítra oslavíš své osmnácté narozeniny, takže se tu bude konat velká oslava,” odvětila Eva a stále pracovala. “Co prosím?” zvolala María Elena rozčíleně, “ale já žádnou oslavu nechci!” zdůraznila. “Ale bude! Všechno je zařízené a hosté jsou pozvaní,” řekla Eva a stále se věnovala vyplňování dokumentů. “Mami, mohla by ses na mě alespoň dívat, když s tebou mluvím!” rozčílila se María Elena. Eva odložila dokumenty stranou a podívala se na svou dceru. “Mami, ty si nepokládala za vhodné se mě zeptat, jestli nějakou oslavu vůbec chci?” rozčilovala se María Elena, “moc dobře víš, že od té doby, co umřel Jorge, tak své narozeniny neslavím,” připomněla Evě, “nemám důvod něco oslavovat,” dodala smutně a vzpomněla si na svého staršího bratra. Eva vstala a šla ke své dceři. “Tak tentokrát uděláš výjimku,” poručila jí, “přece víš, že významné události se v naší rodině slaví ve velkém stylu a s nejvlivnějšími lidmi z Caracasu,” připomněla Maríi Eleně, “všichni o tom musí vědět,” dodala. “Vážně?” divila se María Elena, “to je zvláštní,” zamyslela se, “že když si Jorge vzal Samanthu, tak se dělalo všechno pro to, aby se to nikdo nedozvěděl,” připomněla Evě. “To byla jiná situace,” odvětila Eva. “Ne, mami, to byla úplně ta samá,” křičela na ni María Elena, “taky to byla významná událost, ne-li důležitější jak nějaké narozeniny! Jenom se to nikdo nesměl dozvědět, jelikož nevěsta nebyla podle tvého gusta!” křičela na Evu. “Marío Eleno, nekřič tady na mě!” okřikla ji Eva, “zítra se prostě v tomto domě bude konat oslava tvých osmnáctých narozenin a ty na ni budeš, budeš se na všechny usmívat a budeš na ně příjemná,” přikázala jí, “a teď už můžeš jít,” dodala a ukázala na dveře. María Elena se na svou matku nenávistně podívala a odešla z pracovny.

“Tak zase za týden. Děkuju vám, byli jste skvělí,” usmál se Miguel na své žáky karate, mezi nimiž byli chlapci a děvčata od osmi do dvanácti let, a zatleskal jim. Jeho žáci si též zatleskali a postupně odcházeli do šaten. Miguel šel k lavičkám, kde seděl jeho kamarád Andrés. “Budeš tu vůbec ještě vyučovat, když máš teď novou práci?” zeptal se Miguel Andrése a utřel si pot z obličeje do ručníku. Vlastníky školy karate byli oba dva a též tam oba dva vyučovali. “O tom jsem s tebou u toho pivka chtěl taky mluvit,” odvětil Andrés, “večerní hodiny si určitě nechám, ale problém bude s těmi hodinami od dvou do čtyř. To musím být ještě v práci,” vysvětlil Miguelovi. “Myslel jsem si to,” odvětil Miguel, “tak prozatím to vezmu za tebe a jinak si budu muset podat inzerát,” dodal, “skočím se rychle osprchovat a převléknout a pak můžeme vyrazit,” řekl Andrésovi a odběhl do šatny. Andrés se podíval ke vchodových dveřím tělocvičny, kam právě vešla Miguelova manželka Erika. “Ahoj, Eriko,” usmál se na ni Andrés. “Andrési, ráda tě vidím,” usmála se na něj Erika a políbili se na tvář, “jak se máš?” zeptala se ho. “Dobře, dnes jsem byl v nové práci,” odvětil Andrés. “Opravdu? A kde pracuješ?” zeptala se ho Erika. “V jedné právnické firmě jako asistent,” odpověděl Andrés, “zatím jen jako asistent, než naberu dost zkušeností, abych mohl vyhrávat velké kauzy,” dodal se smíchem. “Chápu,” smála se Erika, “Miguel je tady?” zeptala se Andrése na svého manžela. “Šel se osprchovat a převléknout a pak spolu chceme jít na jedno pivko,” odvětil Andrés. “Aha a já jsem ho chtěla vytáhnout na procházku,” řekla Erika smutně. “Tak to ho vytáhni,” zasmál se Andrés, “na to pivko můžeme zajít kdykoli jindy,” dodal, “vyřiď mu, že mu zavolám,” poprosil Eriku, políbil ji na tvář a odešel. Po pár minutách vyšel Miguel ze šatny. “Miláčku,” zvolal překvapeně, když Eriku uviděl, “kde se tu bereš? A kde je Andrés?” zeptal se jí. “Já jsem se tu vzala, jelikož chci být s tebou,” usmála se na něj Erika a políbila ho, “a Andrés ti vzkazuje, že ti zavolá a že na to pivko zajdete jindy,” vyřídila mu vzkaz od Andrése a znovu Miguela políbila. “Jsem rád, že si přišla,” usmál se na ni Miguel a políbil ji. “Říkala jsem si, že právě dnes bychom měli být spolu víc, než kdy jindy,” řekla Erika smutně. “Máš pravdu,” smutně se na ni Miguel usmál a políbili se, “tak jdeme,” řekl, chytl Eriku za ruku a odešly z tělocvičny.

“Auroro, chceš jablíčko nebo pomeranč?” zeptala se Samantha Aurory, když byly v Aurořině pokoji a hrály si. Aurora se zamyslela. “Obojí,” zasmála se. “Tak dobře,” usmála se na ni Samantha a pohladila ji po tváři, “hned jsem zpátky,” dodala a odešla z pokoje. Procházela chodbou, když se jedny dveře otevřely a vyšel z nich Adrian. “Samantho, tak rád tě vidím,” usmál se na ni. “Ahoj, Adriane,” pozdravila ho Samantha, “jak se máš?” zeptala se ho. “Teď už dobře, když tě konečně vidím,” řekl Adrian a mlsně si ji prohlédnul. Samantha znervózněla. Nyní musela dát Auroře za pravdu, že s tím zlým pohledem nebyla daleko od pravdy. “Promiň, Adriane, jdu Auroře pro ovoce,” řekla a chtěla odejít. “Tak počkej chvíli,” úlisně se na ni Adrian usmál a chytil ji za rameno, “vždyť jsme se ani pořádně nepřivítali,” řekl chtivě a silněji ji stiskl. Samantha se na něj vyděšeně dívala.