“Dnes jsem mluvila s chůvou od Santanderových,” zamluvila to Victoria tím nejzásadnějším tématem, díky kterému Erika zapomene na všelijaké své zvláštní pocity. “A o čem si s ní mluvila?” zeptala se jí Erika a bylo na ni vidět, že tohle téma je pro ni mnohem důležitější, než to, co se stalo v sirotčinci. Jak Victoria správně předpokládala, Erika to okamžitě vypustila z hlavy, jen co slyšela slovo “chůva”. “Narovinu jsem se jí zeptala, jestli je do Miguela zamilovaná,” odvětila jí Victoria. “A co ti řekla?” zeptala se jí Erika s obavami. “Řekla mi, že tě můžu uklidnit, že do Miguela rozhodně zamilovaná není,” odvětila jí Victoria, jíž Samanthina odpověď také uklidnila. “A ty jí věříš?” zeptala se jí Erika. “Působila na mě velmi upřímně,” odvětila jí Victoria, “navíc mi řekla, že kdyby bylo po jejím, tak se s Miguelem už nikdy nesejde. Ale že on si strašně oblíbil Auroru, a tak se těm setkáním vyhýbat nemůže,” dodala. “To jsou jenom kecy!” zvolala Erika nenávistně, “však ona by to nějak dokázala vymyslet, aby se ani s Aurorou nesetkával, ale to by musela chtít! Jenže ona nechce, protože Miguelovu přítomnost má sama velmi ráda!” “Jak to víš?” zeptala se jí Victoria. “Vidím jí to na očích,” odvětila jí Erika, “na jednu stranu se jí ani nedivím, však kdo by Miguelovi dokázal odolat!” zasněně se usmála. “To máš pravdu,” pomyslela si Victoria, která stále se svou touhou po Miguelovi bojovala. “Mami, řekneš, prosím tě, Miguelovi, aby za mnou přišel?” požádala jí Erika. “Jistě,” pokusila se Victoria o úsměv, políbila Eriku na tvář a odešla.

“Kde jsi celé odpoledne byl?” pustila se Karina do Adriana, jen co se objevil ve dveřích svého pokoje. “Prosím?” udiveně se na ni Adrian podíval. “Měli jsme se přece sejít u mě,” připomněla mu Karina. “Zapomněl jsem,” řekl jí Adrian klidně a odešel do koupelny. “A to je všechno, co mi řekneš?” šla Karina za ním, “tak kde jsi byl?” zeptala se ho znovu a byla velmi rozčílená. “Karino, už jsem tě jednou varoval, že mi nebudeš dělat tyhle žárlivé scény!” zakřičel na ni Adrian, “uvědom si, že nejsem tvůj manžel, tvůj snoubenec, přítel nebo cokoliv podobného! Jsme akorát staří známí, kteří si spolu občas užijí, to je všechno!” připomněl jí a zasmál se. “Takže jsem ti i po těch dlouhých letech stále dobrá jen do postele? Víš, jak mě to trápí, Adriane? Proč mi to děláš?” rozplakala se Karina. “Karino, nebuď směšná! Ty snad nejlíp ze všech víš, že slzy na mě neplatí!” vysmál se jí Adrian. “Ale kdyby ty slzy byly tvé drahé chůvičky, tak tu by si utěšoval, že?” zakřičela na něj Karina nenávistně. “Ano, tu bych samozřejmě utěšoval,” přikývl Adrian, “protože ta si ta zaslouží!” úlisně se usmál. “A já si nezasloužím ani tvůj respekt, že? Ani poděkování za všechno, co jsem pro tebe kdy udělala!” křičela na něj Karina. “Prosím tě, co ty si pro mě kdy udělala?” smál se jí Adrian. “Jen se směj, jen se směj!” dívala se na něj Karina nenávistným pohledem, “ale nakonec to budu já, kdo se bude smát jako poslední! To ti garantuju!” zakřičela na něj a při odchodu práskla dveřmi. Adrian se výborně bavil.

“Victoria mi řekla, abych za tebou přišel,” vešel Miguel do ložnice. “Ano, miláčku, pojď si ke mně lehnout,” natáhla po něm Erika ruku a Miguel si lehnul vedle ní. Silně ji objal a Erika si jeho objetí a blízkost velmi užívala. “Je vidět, že už je ti opravdu lépe,” usmál se Miguel a políbil ji na tvář. “Vždycky když si se mnou, tak je mi lépe,” přitulila se k němu Erika ještě víc. “To jsem rád, měl jsem o tebe strach,” řekl Miguel smutně. “Prosím, už o tom nemluv,” požádala ho Erika, “jakoby se to nestalo,” dodala. “Dobře, lásko,” políbil ji Miguel na rameno, “a tak můžu se tě zeptat na něco jiného?” zeptal se jí. “Na cokoliv,” odvětila mu Erika se zavřenýma očima. “Když jsem tě dnes viděl, jak se díváš na ty miminka, byl jsem moc šťastný!” usmíval se Miguel, “co kdybychom se o tu adopci už opravdu pokusili?” navrhl jí. Erika otevřela oči a zarazila se. Doteď ležela k Miguelovi zády, a tak se k němu otočila, aby mu viděla do očí. “Migueli, jestli mě miluješ, tak mi dej, prosím, ještě čas,” požádala ho, “potřebuju se na tu myšlenku, že bych byla znovu máma, pořádně připravit!” zalhala mu. I když byla pravda, že jí v sirotčinci bylo mezi dětmi příjemně, stále měla obavu z toho, že by byla špatná matka. A navíc by už Miguela neměla jen sama pro sebe a to by jí vadilo ze všeho nejvíc. “Ty víš, že tě miluju,” usmál se na ni Miguel, “a proto budu tvé přání respektovat a pomůžu ti se na roli matky připravit!” pohladil ji po tváři. Erika se na něj šťastně usmála a oba se něžně políbili.

Další den ráno někdo zaťukal na dveře Tomasova internátního pokoje. “Claudie?” zvolal Tomas překvapeně, když dveře otevřel a v nich stála jeho starší sestra Claudia. “Taky tě ráda vidím, bráško,” usmála se na něj Claudia, políbila ho na tvář a vešla dovnitř. Tomas zavřel dveře a udiveně se na svou starší sestru díval. “To je teď nějak moc překvapení najednou!” podotkl Tomas nevěřícně, “včera mi asi po půl roce zavoláš, sotva mě pozdravíš, zeptáš se mě na školu a než já stihnu domluvit, tak mi zavěsíš a teď se tu zničehonic objevíš!” kroutil nechápavě hlavou. “A to hlavní překvapení jsem ti ještě neřekla,” zasmála se Claudia. “Začínám se bát,” nedůvěřivě se na ni Tomas podíval. “Nechala jsem školy!” oznámila mu Claudia se spokojeným výrazem. “Já věděl, proč se mám bát!” řekl Tomas vážně, “naši to vědí?” zeptal se jí. “Blázníš?” zeptala se ho Claudia, “to už by si tu teď mluvil jen s mým duchem, protože ti by mě zabili!” smála se. “To není moc vtipný!” upozornil ji Tomas. “Musím to brát s humorem, jinak bych se zbláznila já!” odvětila mu Claudia a posadila se na jeho postel. “A co chceš teď jako dělat? Kde budeš bydlet?” zeptal se jí Tomas a posadil se na židli u psacího stolu. “Budu bydlet u jedné kamarádky, takže si musím najít práci, abych jí mohla pomáhat s placením nájmu a budu čekat až odteď uběhnou dva týdny, kdy se bude konat casting do SuperStar,” vysvětlila mu Claudia své plány. “Už s tou SuperStar zase začínáš?” vzdychl Tomas. “No co! Před dvěma lety jsem to propásla kvůli tomu, že jsem zrovna maturovala a to bych našim vážně nemohla udělat, ale teď už nemám důvod tam nejít!” řekla mu Claudia, “víš, že ze mě inženýrka ekonomie nikdy nebude! I naši to vědí, akorát si to nedokážou přiznat!” dodala. “A kdy jim chceš tu radostnou zprávu, že si nechala školy, oznámit? Až tě uvidí v televizi?” zeptal se jí Tomas ironicky. “Zatím ještě v žádné televizi nejsem, takže jim to zatím ani nemusím říkat,” odvětila mu Claudia, “a kdopak je tahle hezká holka?” už pár vteřin se dívala po fotkách Maríi Eleny, které byly rozmístěné po celém Tomasově pokoji, “tvoje holka předpokládám,” dodala. “Ne, není to moje holka,” odvětil jí Tomas. “Tak proč tu máš všude její fotky?” zeptala se ho Claudia. “To je moje věc,” odvětil jí Tomas. “Však já to z tebe jednou vytluču,” zasmála se Claudia a postavila se, “ale teď už musím běžet, čeká na mě ta kamarádka. Jenom jsem ti chtěla říct, jak se věci mají!” řekla mu. “To jsi hodná, že si se o to se mnou podělila,” usmál se na ni Tomas ironicky. “Já vím,” též se na něj Claudia ironicky usmála, “ozvu se ti,” řekla mu a odešla.

Miguel a Andrés byli jako každou neděli ve fitness centru. Stáli proti sobě a oba zvedali činky. “Takže Erika z toho sirotčince utekla?” podivil se Andrés, když mu Miguel řekl všechno o včerejším dni. “Ano, ale nevím proč,” odvětil mu Miguel, “ona sama to nevěděla! Prý ji přepadl takový zvláštní pocit, když držela tu holčičku,” dodal. “Tak byla třeba jen nervózní,” hádal Andrés, “pokud vím, tak od té doby, co držela v náručí Felipeho, tak s jiným dítětem do styku nepřišla!” “Asi máš pravdu,” přikývl Miguel, “asi si vzpomněla na Felipeho a trochu jí to rozhodilo,” řekl chápavě. Andrés přikývl, odložil činky a šel si zajezdit na rotoped. Miguel ho následoval. “A jakou jsi měl ty sobotu?” zeptal se ho. “Nebyla ničím zajímavá,” odvětil mu Andrés, “jo vlastně teď si vzpomínám, že když jsem se ráno vrátil domů, tak jsem měl na záznamníku vzkaz od tvé sestry!” dodal ironicky. “A co v něm bylo?” zeptal se ho Miguel. “Ani nevím, jedním uchem mi šel dovnitř, druhým ven a pak jsem ho hned smazal,” odvětil mu Andrés. “Andrési, ona ale opravdu odjet nechtěla! Viděl jsem to na ní, když jsem se s ní loučil,” řekl mu Miguel vážně. “Migueli, já chápu, že se jí zastáváš, protože je to tvoje sestra, ale nedělej to!” upozornil ho Andrés, “už na ni svůj názor nezměním!” zdůraznil mu. Miguel jeho přání respektoval a po zbytek doby strávený ve fitness centru už o Fabiole nepadlo ani slovo.

“Vypadáš hrozně!” řekla Leticia Karině, když vešla do jejího bytu. “V noci jsem vůbec nespala!” vysvětlila jí Karina důvod svého stavu. “Adrian tě nenechal ani na pár minut zamhouřit oči?” smála se Leticia a posadila se na pohovku. “Nenechal,” řekla Karina a posadila se do křesla, “ale ne tak, jak si myslíš!” dodala. “Zase jste se pohádali a ty si o té hádce celou noc přemýšlela?” hádala Leticia. Karina přikývla. “I když tentokrát té hádky nelituji!” zdůraznila, “spíš jsem přemýšlela o tom, co všechno jsem mu ještě neřekla!” dodala. “Karino,” oslovila ji Leticia váhavě, “znáš nějakou Alfonsinu?” zeptala se jí. “Alfonsinu?” zopakovala Karina a zamyslela se, “ne, žádnou neznám,” řekla po chvíli, “proč se ptáš?” zeptala se. “Víš, já jsem včera s Adrianem taky mluvila,” odvětila jí Leticia, “sice jsme se nehádali, ale řekl mi něco, co mi taky tak trochu nedalo spát,” vysvětlila jí. “Co ti řekl?” zeptala se jí Karina. “Zeptala jsem se ho, proč je tak posedlý zrovna tou chůvičkou a on mi osvětlil svoji úchylku a když jsem se ho pak zeptala, co udělá, když se mu nepodaří chůvičku dostat do svých spárů, tak mi řekl, že by byl opravdu nerad, kdyby se jí potom stalo to samé, co Alfonsině!” vysvětlila jí Leticia důvod své částečně probdělé noci. “Tak to opravdu nevím, co tím myslel!” pokrčila Karina rameny, “a kdy jsi s ním vlastně mluvila?” zeptala se své starší sestry, protože jí víc zajímalo to, proč se Adrian radši vybavuje s její sestrou, než s ní samotnou a nějaká Alfonsina ji v tu chvíli absolutně nezajímala. “Potkala jsem ho náhodou ve městě, a tak jsme zašli na kafe,” zalhala jí Leticia. Karina její odpověď přijala.

Miguel a Andrés vyšli z fitness centra a mířili si to na parkoviště ke svým autům, když náhle Miguel uviděl, jak přes parkoviště přecházejí Samantha a Aurora. “Holky!” zavolal na ně a usmál se. Andrés se ohlédl, na koho to Miguel volá. Jakmile Aurora Miguela spatřila, hned se k němu rozeběhla a skočila mu do náruče. “Ahoj, Migueli, dlouho jsme se neviděli,” zasmála se. “No jo, naposledy předevčírem,” smál se Miguel. “Auroro, kolikrát ti mám říkat, aby si mi takhle neutíkala!” vynadala jí Samantha, když k nim došla. “Ale, Sam, nedělej z toho vědu! Vždyť si viděla kam a za kým běžím!” smála se Aurora. Samantha se na ni nazlobeně podívala a poté se pousmála na Miguela. “Ahoj, Migueli,” pozdravila ho. Miguel jí pokývl na pozdrav a usmál se na ni. “Kdepak se tu vy dvě berete?” zeptal se jich. “Byly jsme v nedaleké cukrárně a já jsem si dala veliký pohár,” odvětila mu Aurora nadšeně. “Škoda, že jsem to nevěděl, šel bych s vámi,” usmál se na ně Miguel. “Migueli, já už budu muset jet,” skočil jim do řeči Andrés. “Brácho, já na tebe úplně zapomněl,” zasmál se Miguel, “Andrési, tohle je Samantha Olivaresová, chůva téhle malé treperendy, která se jmenuje Aurora Montesová,” představil mu Samanthu a Auroru, “a tohle je Andrés Ferando, můj nejlepší přítel,” představil jim Andrése. “Konečně vás obě poznávám,” řekl Andrés a podal Samanthě ruku, “Miguel o vás dvou pořád mluví,” dodal a podal ruku i Auroře. “Však jsme se Sam skvělá dvojka!” pronesla Aurora vážně a všichni čtyři se rozesmáli. “Už opravdu budu muset jet,” postavil se Andrés ke svému autu, “moc rád jsem vás obě poznal a tobě, Migueli, zavolám,” dodal, nastoupil do auta a odjel. “A kampak teď máte namířeno?” zeptal se Miguel Samanthy a Aurory. “Už musíme jít domů,” odvětila mu Samantha rychle, protože se bála, že Miguel zase začne plánovat, kam je vezme. “Nemusíme,” oponovala jí Aurora, “kam nás chceš vzít?” zeptala se Miguela, protože ji napadlo to samé, co Samanthu. “Napadlo mě, že bych vám mohl ukázat svoji školu karate, abyste věděly, kde pracuju,” odvětil jí Miguel. “Super nápad, jedeme!” zaradovala se Aurora. “Dobře,” zasmál se Miguel a posadil Auroru do svého auta. “Migueli, nemusíš se Auroře tolik věnovat,” řekla mu Samantha, když zavřel dveře, “my víme, že máš svých starostí dost,” dodala. “Nemusím, ale já chci,” usmál se na ni Miguel, otevřel jí dveře a pomohl jí nastoupit. Poté nastoupil také a odjeli.

Nancy stlala postele v celém domě Santanderových a protože ještě nevěděla, který pokoj je čí, tak nevěděla, koho potká v tom pokoji, ve kterém zrovna byla. Právě narovnávala polštáře, když z koupelny vyšel Sebastian, zahalený jen ručníkem kolem pasu. Sebastian se jí nejdříve lekl a až po chvíli v ní poznal Jazmíninu sestřenici, které včera radil cestu do domu. “Nancy?” oslovil ji překvapeně. Nancy, která mu doteď stála zády, se na něj otočila a úplně ztuhla, když ho spatřila. “Sebastiane,” usmála se na něj, “tedy pane Sebastiane,” opravila se. “Říkal jsem ti, že mi máš říkat jen Sebastiane,” připomněl jí Sebastian. “Já vím, ale teď když tu pracuji, tak se to nehodí,” odvětila mu Nancy. “Já jsem myslel, že jsi za Jazmín jen tak přijela a ne že tu budeš pracovat,” podivil se Sebastian. “To se stalo všechno tak nějak náhle,” zasmála se Nancy. Sebastian se usmál. “Ale i tak mi říkej, Sebastiane,” řekl jí. “Ne, to se opravdu nehodí,” zavrtěla Nancy hlavou. “Tak spolu uděláme stejnou dohodu jakou mám se zbytkem služebnictva,” navrhl jí Sebastian. “A jakou?” zeptala se ho Nancy. “Před členy mé rodiny mi říkej, pane, ale když budeme osamotě, tak jsem pro tebe jen Sebastian,” odvětil jí Sebastian, “oslovení, pane, nemám rád! Nikdy jsem si na to nezvykl a nemám rád, když mě to má povyšovat nad ostatními, když pro mě jsou si všichni rovni!” dodal. “Dobře, pane Sebastiane,” souhlasila s jeho návrhem Nancy, “tedy, Sebastiane,” opravila se se smíchem. “Tak se mi to líbí,” usmál se na ni Sebastian. Nancy trochu znervózněla. “Já půjdu, abyste se mohl obléci,” řekla mu a odešla z pokoje, ale než zavřela dveře, tak si ještě jednou prohlédla jeho vypracované tělo.

Miguel ukazoval Samanthě a Auroře svou školu karate. “A to je všechno, co jsem vám mohl ukázat,” zakončil Miguel svou prohlídku ve velké tělocvičně. “A mohla bych sem taky chodit?” zeptala se ho Aurora. “Ty by ses chtěla učit karate?” podivila se Samantha. “A proč ne? Každý by se měl umět bránit,” odvětila jí Aurora. “Moje slova,” souhlasil s ní Miguel, “opět si mi, Auri, potvrdila, jak moc jsi chytrá holčička,” pohladil ji po vlasech a usmál se na ni, “ale budeš muset ještě chvíli počkat, protože nejnižší věkovou hranici tu máme od osmi let,” dodal. “Já jsem docela trpělivá, takže to vydržím,” zasmála se Aurora. Miguel se také zasmál a poté se podíval na Samanthu. “Samantho, a ty by ses nechtěla naučit se bránit?” zeptal se jí, “vím, že se musíš celý den starat o Auroru, takže bych ti klidně dal i po večerech soukromé hodiny,” navrhl jí. “Ne, Migueli, to nemusíš!” odmítla Samantha jeho nabídku, “já bych na to byla stejně levá,” smála se. “Samantho, co tě znám, tak mi říkáš na všechno stále “ne“! Přijde někdy doba, kdy mi řekneš “ano“?” zeptal se jí Miguel a zasmál se. “Přijde,” odpověděla mu místo Samanthy Aurora. “A kdy?” zeptal se jí Miguel. “Až se budete brát, tak ti Samantha řekne “ano“,” odvětila mu Aurora s naprosto vážnou tváří. Miguela to rozesmálo, ale Samantha se na něj vážně zahleděla a zamyslela se. “Co já k tomuto muži vlastně cítím?” pokládala si tuto otázku poslední dobou mnohem častěji, než by sama chtěla.