“Auri, ty jsi ale brepta,” zasmála se Samantha a snažila se z této trapné situace, co nejrychleji dostat, “Migueli,” oslovila ho, “my už budeme muset jít domů. Blíží se doba oběda a paní Eva trvá na tom, aby alespoň v neděli se u oběda sešla celá rodina,” řekla mu. “Jistě, to chápu,” přikývl Miguel, “tak já vás odvezu,” řekl jí. “Ne, Migueli, to nemusíš! My pojedeme s Aurorou autobusem,” odvětila mu Samantha. “Samantho, už zase si mi řekla “ne“” zamračil se na ni Miguel, “když už jsem vás sem odvezl, tak vás odvezu i domů!” řekl jí důrazně. “Jo, Sam, přece se nebudeme kodrcat autobusem,” zasmála se Aurora. “Tak dobře,” souhlasila nakonec Samantha a všichni tři odešli.

“Nancy, už jsi ustlala všechny postele?” zeptala se jí Jazmín, když Nancy přišla do kuchyně. Nancy ji ale vůbec nevnímala. Sedla si ke stolu a zasněně se dívala do prázdna. “Nancy,” oslovila ji Jazmín znovu, “posloucháš mě vůbec?” zeptala se jí. “Co?” probudila se Nancy ze svých myšlenek. “Co se tak tváříš?” zeptala se jí Jazmín. “Stlala jsem postel v Sebastianově pokoji, ale nevěděla jsem, že tam je,” vyprávěla jí Nancy, “zatímco já jsem stlala jeho postel, tak on se sprchoval a pak vyšel ven jenom s ručníkem kolem pasu!” poťouchle se usmála. “No jo, tak teď je mi už tvůj výraz jasný,” zasmála se Jazmín, “ale na Sebastiana si nech zajít chuť,” radila jí. “A to jako proč?” nechápala Nancy, “proto, že je ženatý? Vždyť si sama říkala, jaká semetrika je jeho manželka! Tak by byl za změnu určitě rád,” zasmála se. “Jenže Sebastian není jako ostatní chlapi! Sebastian je hrozně citlivý a jenom svým flirtováním by si mu mohla ublížit!” upozornila ji Jazmín. “Jazmín, nepřeháněj,” mávla nad tím Nancy rukou. “Ne, Nancy, já to myslím naprosto vážně! Sebastian je až moc hodný chlap a každý toho využívá ve svůj prospěch. Stačí, jak s ním zachází ta jeho povedená manželka, a kdyby sis s ním pohrávala ještě ty, tak by to už nemusel zvládnout,” vysvětlila jí Jazmín. “Jazmín, ale ty si asi neuvědomuješ, že bych to nedělala pro sebe, ale pro něj,” odvětila jí Nancy, “tak jasně pro sebe taky trochu, protože bych si to taky užívala mít takovýho chlapa po boku,” dodala se smíchem. “Myslím, že ty si stejně nedáš říct, takže s tím kázáním přestanu,” vzdychla Jazmín. “Správná řeč,” zasmála se Nancy. “Však ty sama poznáš, jaký Sebastian je a jak bude lepší s ním jednat,” neodpustila si Jazmín poslední poznámku. “Uvidíme,” pokrčila Nancy rameny a usmála se.

Andrés jel autem domů. Pobrukoval si do rytmu hudby, která mu zněla z rádia. Zastavil na semaforu ve chvíli, kdy píseň skončila a v rádiu se ozval moderátor. “A nyní tu mám pro vás žhavou novinku! Pro všechny příznivce velmi oblíbené zpěvačky Fabioly Mendozové tu mám informaci, že se Fabiola zítra vrací do Caracasu, aby zde odprezentovala své nové CD a také, aby tu za dva týdny usedla v porotě nové řady SuperStar! A jako ochutnávku vám teď pustím Fabiolin nejnovější hit ze zmiňovaného nového CD, který nese název Odpusť mi! Přeji vám příjemný poslech a za chvíli se zase ozvu!” Moderátor pustil píseň a Andrés po všech těch informacích úplně ztuhl. Právě se dozvěděl, že se Fabiola vrátí a ani pořádně nevěděl, co cítí. Jestli cítí radost nebo zklamání, že o ženě, kterou miluje se dozvídá pouze prostřednictvím médií. “Proč zrovna já musím svou lásku skrývat?” ptal se sám sebe. Vždy chtěl celému světu vykřičet, že to on Fabiolu miluje nejvíc na světě, ale ona o to nikdy nestála. Vždy pro ni byla přednější kariéra. Když se ale zaposlouchal do textu Fabioliny písně, bylo mu jasné, že je určená pro něj. Andrés byl zmatený. Ještě před pár měsíci byl s Fabiolou znovu tak šťastný, ale pak mu zničehonic zase zmizela. Opět kvůli své kariéře. Z jeho přemítání o komplikované lásce k Fabiole ho vyrušilo až troubení aut. Andrés se vzpamatoval a všiml si, že na semaforu už mu svítí zelená. Vypnul rádio, protože už tu píseň nedokázal dál poslouchat, a odjel.

“Migueli,” usmála se na něj Erika, když přišel do jejich ložnice, “právě jsem slyšela v rádiu, že se zítra vrátí Fabiola,” oznámila mu s úsměvem. “Ano, vím o tom,” odvětil jí Miguel, přisedl si k ní na postel a políbil ji, “včera mi to volala,” dodal. “A proč jsi mi to neřekl?” zeptala se ho Erika. “Vždyť ti včera nebylo dobře, tak jsem o tebe měl starost a úplně jsem na to zapomněl,” odvětil jí Miguel. “Ty jsi můj miláček,” usmála se na něj Erika a oba se něžně políbili. “Byli jste zase s Andrésem ve fitku?” zeptala se ho Erika. Miguel přikývl. “Ale jdeš nějak pozdě! Kdepak si se mi toulal?” zeptala se ho Erika se smíchem. “Když jsme s Andrésem vyšli z fitka, tak jsem na ulici potkal Samanthu s Aurorou,” odvětil jí Miguel. Erika se snažila udržet si úsměv, i když do smíchu jí po tomto sdělení nebylo. “Jak to ty dvě dělají, že tě všude potkají!” zasmála se. “To nevím,” zasmál se Miguel, “tak jsem je vzal do školy karate a ukázal jsem jim to tam,” řekl jí. “Neříkej mi, že by se snad Samantha chtěla učit karate,” zasmála se Erika. “Nabízel jsem jí to, ale odmítla,” odvětil jí Miguel, “i když myslím, že by se měla naučit se bránit potom Adrianově výstupu na oslavě narozenin Maríi Eleny,” dodal a tvářil se nenávistně, když si na tu chvíli vzpomněl. “Tak třeba si to ještě rozmyslí,” řekla mu Erika, i když to nemyslela vážně. “No ale teď se budu věnovat tobě,” usmál se na ni Miguel, “půjdu ti udělat nějaký výborný oběd,” políbil ji a odcházel. “Miluju, když mě rozmazluješ,” zasmála se Erika. Miguel se na ni ve dveřích usmál a odešel. Erika se přestala usmívat a tvářila se nenávistně. “Ta holka si prostě nedá pokoj! Budu si s ní muset brzy zase promluvit!” řekla vážně.

“Jazmín, oběd byl vynikající jako vždycky,” pochválila ji Aurora, když společně se Samanthou vešla do kuchyně. “A já pochvalu nedostanu?” zamračila se Nancy. “Nancy, promiň, ještě zapomínám, že se nám naše dámská parta rozrostla o tebe,” omluvila se jí Aurora. Samantha, Jazmín i Nancy se rozesmály. “Odpouštím ti,” smála se Nancy. “Tak já tě ještě obejmu, abych ti to vynahradila,” řekla jí Aurora. Všechny se znovu rozesmály. “To beru,” smála se Nancy a vzala Auroru do náruče. Ta ji silně objala. Jejich dobrou náladu přerušil telefon. “Dům Santanderových,” zvedla telefon Jazmín. Ostatní ji pozorovaly a čekaly, co se z toho hovoru vyklube. Jazmín se začala tvářit vážně. “Dobře, zítra přijdu,” ukončila hovor. “Kdo to byl, Jazmín?” zeptala se jí Samantha. Jazmín jí chtěla odpovědět, ale v tu chvíli se rozplakala a utekla pryč. Samantha se nechápavě podívala na Nancy. “Nancy, co to mělo znamenat?” zeptala se jí. “Nejsem si jistá, ale možná ten hovor souvisel s její matkou,” odvětila jí Nancy. “Co vlastně s její matkou je?” zeptala se jí Samantha. “Ty to nevíš?” podivila se Nancy. Samantha pokroutila hlavou. “Asi bude lepší, když ti to řekne sama Jazmín,” odvětila jí Nancy. “Pohlídáš mi Auroru na chvíli?” požádala ji Samantha. “Jistě,” přikývla Nancy, “běž za Jazmín,” dodala. Samantha se na ni usmála a odešla.

María Elena si od oběda psala s fotógrafem. Zrovna se smála něčemu, co jí napsal, když do jejího pokoje nakoukl Sebastian. “Můžu tě na chvíli vyrušit?” zeptal se jí. María Elena ho pozvala dovnitř a rozloučila se s fotógrafem. Notebook vypnula a usmála se na svého staršího bratra. “Tak už mi řekneš s kým si to pořád píšeš?” zeptal se jí Sebastian. “Jak víš, že si s někým píšu?” odvětila mu María Elena otázkou. “Protože se mi zdá, že by si tolik času netrávila zrovna hraním her,” zasmál se Sebastian. “Tobě nic neuteče,” zasmála se María Elena, “už pár měsíců si píšu s jedním klukem a moc si spolu rozumíme,” usmála se. “A už jste se viděli?” zeptal se jí Sebastian. “Bohužel ještě ne,” odvětila mu María Elena smutně, “nechce se se mnou sejít,” dodala. “Není možná!” podivil se Sebastian, “kdyby věděl, kdo jsi, tak se s tebou sejde okamžitě,” usmál se na ni, “takovou krásnou dívku by si nenechal proklouznout mezi prsty,” pohladil ji po vlasech. María Elena se pousmála. “Když já si právě myslím, že on ví, kdo jsem,” řekla mu. “Proč si to myslíš?” zeptal se jí Sebastian. “Protože si myslím, že to byl on, kdo mi poslal tehdy toho plyšáka k narozeninám a taky jsem si jednou ve škole všimla, že mě někdo fotí,” odvětila mu María Elena, “on má totiž přezdívku fotograf,” vysvětlila. “Tak proč se tedy s tebou nechce sejít?” zeptal se jí Sebastian. “Prý, že nechce zničit náš vztah právě tím, že bychom si odhalili naši pravou identitu,” odvětila mu María Elena. “Tak k tomu má asi své důvody,” řekl jí Sebastian, “však vy se jednou určitě sejdete,” povzbuzoval ji, “jestli si tak dobře rozumíte, tak k tomu setkání jednou dojde,” usmál se na ni. “Děkuji ti, Sebastiane,” usmála se na něj María Elena, “děkuju ti, že aspoň tobě na mně záleží,” řekla smutně. “Ale co to povídáš,” pohladil ji Sebastian po vlasech, “všem na tobě záleží,” ujistil ji. “Mámě ne,” odvětila mu María Elena smutně, “kdyby jí na mně záleželo, tak by na mně pořád neviděla jen to nejhorší!” “Marío Eleno, takhle to nesmíš brát! Máma má jen spoustu starostí, tak jí občas ujedou nervy,” snažil se jí Sebastian ukonejšit. “A proč jí někdy neujedou nervy na Adriana?” zeptala se ho María Elena nazlobeně. “Vždyť víš, že Adriana má nejradši,” vzdychl Sebastian, “vždycky to tak bylo, i když nevíme proč,” řekl smutně. “A já to pak odnesu za všechny,” zalesklo se Maríi Eleně v očích. Sebastian se na ni smutně usmál a pevně ji objal.

Jazmín seděla schoulená na posteli ve svém pokoji a objímala polštář. “Jazmín,” zaťukala Samantha na dveře a nakoukla dovnitř, “můžu dál?” zeptala se jí. Jazmín si utřela slzy. “Pojď,” usmála se na ni. Samantha vešla dovnitř, přisedla si k ní a smutně se na ni podívala. “Jazmín, řekneš mi už konečně, co se stalo s tvou rodinou?” zeptala se jí, “nikdy jsem se tě neptala, protože jsem věděla, že se ti o tom nechce mluvit, ale ty víš o mém životě taky všechno! A já bych taky chtěla vědět o všem, co tě trápí! Abych ti mohla pomoct jako ty pomáháš mně už čtyři roky,” pousmála se na ni. “Sam,” chytla ji Jazmín za ruku, “s tím, co mě trápí mi stejně nepomůžeš, ale protože jsi moje nejlepší kamarádka, tak by si to měla vědět,” rozhodla se říct ji vše o své minulosti. “Povídej,” stiskla ji Samantha silněji za ruku, aby Jazmín cítila její podporu. Jazmín se zhluboka nadechla a začala Samanthě vyprávět svůj příběh. “Bylo mi patnáct, když jsme mí rodiče, můj desetiletý bráška a já měli odjet na víkend k babičce. Já jsem ale jet nechtěla, protože moje kamarádka slavila narozeniny a navíc na tu oslavu byl pozvaný i jeden kluk, co se mi líbil. Tak jsem se doma vymluvila, že mi je špatně a naši s bráchou odjeli sami. Když jsem se druhý den ráno vrátila domů, byla tam policie a řekla mi, že moje rodina měla autonehodu,” rozplakala se Jazmín a i Samanthě se začalo lesknout v očích, “řekli mi, že táta a brácha byli na místě mrtví a že máma je na tom hodně špatně. Že nevědí, jestli to přežije nebo ne,” plakala Jazmín víc a víc, “máma se z toho nakonec díky Bohu dostala, ale když se dozvěděla o tátovi a bráchovi, tak to psychicky nezvládla. Zhroutila se a už se z toho nedostala. Už pět let je zavřená v psychiatrické léčebně a její stav se vůbec nelepší. Kvůli té nehodě jsem musela nechat školy a začít pracovat, protože tu léčebnu musím platit. Ale táta Nancy mi s tím placením naštěstí dost vypomáhá, protože sama bych to neutáhla. No a to je celý můj příběh,” ukončila Jazmín své vyprávění. “Jazmín, je mi to tak líto,” plakala Samantha. “Měla jsem v tom autě sedět taky,” plakala Jazmín, “měla jsem taky umřít a teď bych se nemusela trápit tím, že mě moje vlastní máma nepoznává!” “Jazmín, takhle nesmíš mluvit! Co by si pak tvoje máma počala, kdyby ztratila i tebe,” snažila se jí Samantha utěšit. “Svým způsobem mě taky ztratila,” odvětila jí Jazmín smutně, “a ten telefonát, co jsem měla před chvíli, to mi volal její lékař, že se jí prý přitížilo, tak že bych měla přijít,” vysvětlila jí. “Jazmín,” oslovila ji Samantha a pousmála se, “jsem moc ráda, že si mi to všechno řekla a věřím, že to s tvojí mámou dobře dopadne,” snažila se ji povzbudit. “Kéž by si měla pravdu,” vzdychla Jazmín smutně. “A, Jazmín, musíš mi slíbit, že ode dneška přede mnou nebudeš mít už žádné tajnosti! Když budeš mít něco na srdci, tak se mi s tím svěříš! Od toho jsme přece kamarádky,” usmála se na ni Samantha. “Bude to ale platit i naopak,” pousmála se Jazmín. “Bude,” přikývla Samantha a usmála se. Jazmín se na ni vděčně usmála a obě se objaly.

Další den seděl Adrian ve své kanceláři, když za ním přišla Karina. “Lásko,” zasmál se, “přišla si se mi omluvit za svůj minulý výstup?” zeptal se jí. “Ne, nepřišla,” odvětila mu Karina a postavila se ke stolu. Adrian se na ni udiveně podíval. “Nebudeš mě prosit, abych ti odpustil, že už to víckrát neuděláš?” zeptal se jí. “Ne, nebudu,” odvětila mu Karina vážně. “Co ta změna?” divil se Adrian. “Jelikož ti dělá radost vidět mě, jak se před tebou ponižuju, tak už to dělat nebudu,” odvětila mu Karina a ironicky se na něj usmála. “Chceš si hrát na tvrďačku?” zasmál se Adrian. “Možná,” pokrčila Kariny rameny, “ale teď se tě chci na něco zeptat,” řekla mu. “Tak se zeptej,” pobídl ji Adrian. “Jak je možný, že místo schůzky se mnou si radši popíjel kafe s mojí sestrou?” zeptala se ho Karina podezřívavě. “Kdy jsem pil kafe s Leticií?” zeptal se jí Adrian. “V sobotu! V den, kdy jsme se pohádali kvůli tomu, když jsem se tě ptala, kde si celé odpoledne byl,” upamatovala ho Karina. “Jo v sobotu,” vzpomněl si Adrian na den strávený s Leticií, kdy ale pití kafe bylo to poslední, co spolu dělali, “no prostě jsem se potkali, tak jsme zašli na kafe a popovídali si. To je všechno!” řekl jí. “A proč si se s ní bavil zrovna o té chůvě?” zeptala se ho Karina. “Zeptala se mě na to, proč k ní cítím to, co cítím, tak jsem jí slušně odpověděl,” odvětil jí Adrian s ironickým úsměvem. “A to jste to kafe pili celé odpoledne?” zeptala se ho Karina ironicky. “Karino, přestaň mě vyslýchat!” obořil se na ni Adrian, “už jsem ti řekl, že se ti nemusím se vším svěřovat! A jestli se ti to nelíbí, tak můžeš jít!” křičel na ni. “Taky, že jdu!” zakřičela na něj Karina a uraženě odešla. “Hlupačka,” zasmál se Adrian.

“Migueli,” usmála se na něj Victoria, když scházel ze schodů, “kdypak přijede Fabiola?” zeptala se ho. “Měla by dorazit před polednem,” odvětil jí Miguel, “když to pořídím, tak bych se za ní rád zastavil,” dodal. “A bude bydlet zase tady?” zeptala se ho Victoria. “Tentokrát ne,” odvětil jí Miguel smutně, “ten pitomec Alvaro ji chce mít pod kontrolou v hotelu,” dodal rozčíleně. Victoria smutně pokroutila hlavou. “Paní Victorie,” oslovila ji služebná, “poslíček vám přinesl tento dopis,” podala jí ho. “Děkuji ti,” poděkovala jí Victoria a dopis si vzala. Victorii bylo divné, že je na obálce napsané pouze její jméno, bez adresy odesílatele i adresáta. Victoria dopis otevřela a šokovaně hleděla na to, co tam bylo napsané. “Co je to, Victorie?” zeptal se jí Miguel. Victoria mu dopis předala a Miguel nahlas přečetl to, co v dopise stálo. “Vím, co jsi udělala!” Miguel se na Victorii nechápavě podíval. “Co to má znamenat? Kdo ti to poslal?” zeptal se jí. “Já nevím, Migueli, já nevím,” odvětila mu Victoria vystrašeně a padla mu do náruče.