“Victorie,” odtáhl se od ní Miguel, aby jí viděl do očí, “už ti někdy něco podobného přišlo?” zeptal se jí. Victoria zavrtěla hlavou. “A opravdu nevíš, kdo ti to mohl poslat?” zeptal se jí Miguel. “Ne, opravdu to nevím,” odvětila mu Victoria, “a ani nevím na co ten člověk v tom vzkazu naráží!” dodala a otočila se k Miguelovi zády, aby neviděl její výraz. Něco, na co by mohl ten člověk narážet, ji ve skutečnosti napadlo ihned. “Určitě to bude jen nějaký omyl,” otočila se zpátky k Miguelovi a usmála se. “Dost zvláštní omyl,” podotkl Miguel. “Dobré ráno,” scházela Erika ze schodů. “Erice, o tom neříkej, prosím tě,” pošeptala Victoria Miguelovi, “nechci, aby jí to zbytečně rozrušilo,” dodala. “Spolehni se,” odvětil jí Miguel a usmál se na Eriku. Erika ho objala a oba se políbili. “Děje se něco?” zeptala se Erika, když viděla jejich vážné tváře. “Nic, miláčku, všechno je v pořádku,” usmál se na ni Miguel a pohladil ji po tváři. “Už budu muset jít do práce,” ozvala se Victoria, s oběma se rozloučila polibkem na tvář a odešla. “Ty máš někam namířeno?” zeptal se Miguel Eriky. “Ano, dlouho jsem se neviděla s Leticií, a tak jsme se domluvily, že se sejdeme,” odvětila mu Erika, “i Karina možná přijde,” dodala. “A je ti už opravdu dobře?” zeptal se jí Miguel ustaraně. “Migueli, nedělej si starosti,” usmála se na něj Erika, “jsem úplně v pořádku,” dodala a políbila ho. Miguel se usmál. “Můžu tě na to vaše setkání odvézt?” zeptal se jí. “Budu jedině ráda,” odvětila mu Erika a usmála se. “Tak pojďme,” opětoval jí Miguel úsměv a oba v objetí vyšli z domu.

Eva vešla do kuchyně, kde Nancy něco sepisovala u stolu. “Jazmín už odjela?” zeptala se jí Eva. “Ano, paní,” přikývla Nancy, “mám vám říct, že vám ještě jednou moc děkuje, že jste jí dala na dnešek volno,” řekla jí. “Jazmín pro naši rodinu vždy pilně pracovala, tak jsem neměla důvod jí dělat nepříjemnosti, když si potřebovala vyřídit nějaké rodinné záležitosti,” odvětila jí Eva. Nancy přikývla. Eva se chystala k odchodu, ale Nancy ji ještě zadržela. “Paní Evo, Jazmín mi taky ještě řekla, že se vás mám na něco zeptat,” řekla jí. “A na co?” zeptala se jí Eva. “Aurora má zítra páté narozeniny a Jazmín mi svěřila nákup věcí na zítřejší oslavu,” vysvětlovala jí Nancy, “a tak se vás mám zeptat, co všechno bude potřeba,” zeptala se jí. Eva se zarazila. Na narozeniny své neteře úplně zapomněla. “Žádná oslava nebude! Nemám na to čas!” řekla nakonec. “Nebude?” podivila se Nancy, “ale Jazmín se Samanthou mi řekly, že v téhle rodině se vždy všechny významné události slaví. A Aurořiny páté narozeniny za významnou událost pokládaly,” řekla jí. “Jazmín a naše chůva si můžou myslet, co chtějí, ale paní domu jsem tady já!” zdůraznila jí Eva, “a já rozhoduju, co se tady bude nebo nebude oslavovat!” zvýšila na ni hlas. “Ale, paní,” nesouhlasně se na ni Nancy podívala, “Aurora bude hrozně zklamaná, když se na ni zapomene,” řekla smutně. “Takový už je život! Aurora si musí zvykat, že ne všichni budou skákat tak, jak ona píská!” odvětila jí Eva vážně, “a na to, jak si tu krátce si dost drzá! Dávej si pozor, abys odtud neodešla tak rychle, jak si sem přišla!” dodala a odešla. Nancy zůstala koukat s otevřenou pusou.

Před jedním luxusním hotelem zastavilo auto. Nejdříve vystoupil řidič a šel ke kufru, kde začal vyndávat zavazadla. Poté z předních dveří vystoupil Alvaro a otevřel dveře Fabiole, která seděla vzadu. Fabiola vystoupila a nasadila si na oči tmavé sluneční brýle. Nechtěla na sebe poutat moc pozornosti. “Slečno Mendozová, pane Luciente,” oslovil je starší muž, “jmenuji se Mario Villamizar a jsem ředitel hotelu,” představil se jim, “jsme rádi, že jste si ke svému pobytu vybrali právě náš hotel a všechna vaše přání budou předem splněna!” řekl jim. “Zatím nám postačí, když odnesete naše zavazadla,” řekl mu Alvaro. Ředitel přikývl a zavolal své podřízené, kteří začali zavazadla nosit do hotelu. Alvarovi zazvonil telefon a postavil se kousek stranou, aby měl na hovor klid. Fabiola ještě stále postávala u auta a rozhlížela se kolem sebe. Najednou ztuhla. Sundala si brýle a šokovaně hleděla na Andrése, který stál na protější straně ulice, opřený o své auto. Andrés se chtěl přesvědčit, že opravdu přijela. Mluvit s ní ale nechtěl. Proto když k němu chtěla Fabiola jít, rychle nastoupil do auta. K Fabiole se vrátil Alvaro a Andrése si všiml. Andrés odjel a Alvaro chytl Fabiolu za rameno. “Jdeme!” řekl jí naštvaně a odvlekl ji do hotelu.

“Takže ty jsi předstírala, že se ti udělalo špatně a vyhnula si se tak rozplývání se nad dětičkami? Jsi dobrá!” smála se Leticia, když jí a Karině řekla Erika o svém výletu s Miguelem. “To byl výborný nápad, Eriko,” přidala se Karina ke chvále. “Poslouchaly jste mě vůbec?” zeptala se jich Erika, “říkala jsem vám, že jsem to nepředstírala!” zdůraznila jim. “To už je jedno! Hlavně, že si to uhrála tak, že tě Miguel nijak nepodezříval!” smála se Leticia. “No hodilo se to, to je pravda!” smála se Erika. V tom k jejich stolu v restauraci přišla servírka a donesla jim jejich objednané kávy. “A co vy dvě máte nového?” zeptala se jich Erika. “Adrian je stále hotový z chůvičky, takže se stále hádáme! Nic nového,” odvětila jí Karina otráveně. “A já se zase stále hádám se Sebastianem! Taky nic nového!” zasmála se Leticia, “i když ještě něco by tu bylo, ale to nemůžu říct před Karinou!” pomyslela si a usmála se při vzpomínce na její poměr s Adrianem. “Chůvičku mi ani nepřipomínej!” vzdychla Erika, “představte si, že já jsem se jí a toho malýho spratka tak obratně zbavila, ale teprve až po jejich návratu jsem zjistila, že byly s Miguelem celou dobu v kontaktu!” řekla jim rozčíleně. “Cože?!” zvolaly Karina a Leticia šokovaně. “Miguel je totiž před jejich odjezdem potkal a dal jim svoje číslo,” vysvětlila jim Erika, “ale naštěstí mluvil jen s tou malou!” dodala. “Chůvička s ním mluvit nechtěla?” zeptala se jí Karina. “Zřejmě ne. Asi má ještě v hlavě ten náš poslední rozhovor!” vítězně se Erika usmála, “ale i tak mě ta holka neuvěřitelně rozčiluje!” řekla nenávistně. “To všechny,” vzdychla Leticia. “Děvčata, teď jsem dostala nápad!” zvolala Karina nadšeně. “Jaký?” zeptala se jí Erika. “Co kdybychom si třeba zítra zaletěly na nákupy do Paříže!” navrhla jim Karina, “na chvíli zapomeneme na naše problémy a pořádně se odreagujeme!” dodala. “Já myslím, že je to skvostný nápad!” souhlasila Leticia. “Radši leťte samy,” řekla jim Erika, “nechci tu Miguela nechat samotného!” dodala. “Prosím tě, Eriko,” vzdychla Karina, “nesmíš být na Miguelovi tak závislá!” řekla jí. “Zrovna od tebe to sedí, Karino!” podotkla Erika ironicky, “copak ty nejsi na Adrianovi závislá?” zeptala se jí. Karina se zašklebila, protože na to neměla, co říct. “Eriko, nenech se přemlouvat,” řekla jí Leticia, “bude legrace a navíc si nakoupíš spoustu nových hadříků, čímž zase Miguela naprosto oslníš!” usmála se na ni. Erika se začala usmívat. “Asi máš pravdu,” přikývla, “dobře, tak zítra pojedeme!” souhlasila a usmála se. Karina a Leticia se zaradovaly a všechny tři začaly plánovat detaily svého výletu.

Večer se Samantha a Aurora vrátily z hřiště. “Ahoj, Nancy,” vběhla Aurora do kuchyně a Samantha šla hned za ní. “Máš už upečenou tu buchtu?” zeptala se Aurora Nancy. “Tak se posaď,” pobídla ji Nancy a Aurora se posadila ke stolu. “Je to můj první pokus, tak snad se to bude dát jíst!” zasmála se Nancy a položila před ní talířek s několika kouskami buchty. “Určitě bude,” zasmála se Aurora a pustila se do jídla. “Samantho, potřebovala bych ti něco říct,” řekla jí Nancy. “Jistě,” přikývla Samantha a obě odešly kousek stranou, aby je Aurora neslyšela. “Mluvila jsem s paní Evou a nebyla z té oslavy nějak moc nadšená,” řekla jí Nancy. “Jak moc nadšená nebyla?” zeptala se jí Samantha. “Pravda je, že nebyla nadšená vůbec,” odvětila jí Nancy, “řekla mi, že žádná oslava nebude, že na ni nemá čas a když jsem jí řekla, že Aurora bude zklamaná, tak mi řekla, že takový už je život a že by si Aurora měla začít zvykat, že všichni nebudou skákat tak, jak ona píská!” vysvětlila jí. Samantha na ni šokovaně hleděla. “Nancy, můžeš Auroru na chvíli pohlídat?” požádala ji, “musím si jít s paní Evou promluvit!” řekla nenávistně. “Jen běž!” pobídla ji Nancy a Samantha odešla. Eva něco sepisovala na počítači v pracovně, když Samantha vtrhla dovnitř. “Tak to je už vrchol!” rozčílila se Eva a postavila se, “to už nehodláš ani klepat?!” zvýšila na ni hlas. “Klepání je to poslední, co my dvě teď budeme řešit, paní!” řekla jí Samantha. “Co prosím?” udiveně se na ni Eva podívala, “my dvě spolu nemáme co řešit!” zdůraznila jí, “a teď vypadni!” zakřičela na ni a ukázala na dveře. “Budeme spolu mluvit o Auroře a o tom, co jste o ní řekla!” zakřičela na ni Samantha. “Ty se na mě ještě opovažuješ křičet? Tak to je už příliš!” zakřičela na ni Eva a přistoupila k ní blíž. “Už čtyři roky si tady nechávám líbit všechna vaše ponižování a nechám si to líbit klidně i dál! Ale co nedovolím je, abyste Auroře ničila její dětství!” křičela na ni Samantha, “jak jste mohla říct, že si Aurora musí zvykat, že všichni kolem ní nebudou skákat tak, jak ona píská! Vždyť je ještě malá! Já kolem ní budu skákat ještě několik let a nebude mi to dělat problémy, protože ji mám ráda! A nedovolím, abyste jí jakkoliv ubližovala! Copak vám nestačí, že Aurora nikdy nepoznala své rodiče? Copak netrpěla už dost?!” křičela na ni Samantha a byla úplně nepříčetná, “a pro vás je takový problém připravit pro ni oslavu? Copak nemáte agenturu na organizování oslav? To je radši připravujete pro cizí lidi, než pro svoji vlastní rodinu?!” Eva na ni celou dobu nenávistně hleděla a poté se jen usmála. “Myslím, že ty kolem Aurory už skákat nebudeš, protože po tomhle svém výstupu si okamžitě sbalíš svých pět švestek a vypadneš z mého domu!” zakřičela na ni Eva. “To je tak strašně jednoduchý mi tohle říct!” řekla jí Samantha ironicky, “a proč mi neřeknete něco k tomu, jak jste řekla, mému výstupu?” zeptala se jí. “Já ti nemusím vůbec nic říkat! Tohle je můj dům! Já jsem hlava rodiny! A ty jsi ten poslední člověk na světě, kterému bych vysvětlovala má rozhodnutí!” zakřičela na ni Eva. “Vy vůbec nevysvětlujete nikomu nic!” předhodila jí Samantha, “nikdy jste svým dětem nevysvětlila, proč z nich upřednostňujete právě Adriana! Adriana, z kterého se stál hulvát a odporný chlap! Maríí Eleně jste taky nikdy nevysvětlila, proč z ní pořád děláte tu nejhorší! A mému Jorgemu jste taky nikdy nevysvětlila, proč mě tak strašně nenávidíte! Protože obě víme, že jenom kvůli penězům to není!” křičela na ni. “Mého syna Jorgeho!” zdvihla na ni Eva ukazováček a nenávistně se na ni zahleděla, “si neber do pusy! A když teda tak moc chceš nějaké vysvětlení, tak ti ho řeknu! Řeknu ti proč tě teď tak strašně nenávidím!” zakřičela na ni, “protože nebýt tebe, tak tu můj syn ještě teď mohl být! Mohl by žít! To ty jsi teď měla ležet na hřbitově a ne můj syn!” zakřičela na ni nenávistně. Samanthě se zalesklo v očích. Vždy se z Jorgeho smrti vinila, ale teď když jí obvinila sama Eva a takovým způsobem, zabolelo jí to ještě víc. “Věřte mi, paní, že bych dala cokoliv za to, aby Jorge mohl žít! Ráda bych na tom hřbitově ležela místo něj! Všichni by pak mohli žít v klidu!” rozplakala se a utekla pryč.

Nancy zaklepala na dveře Sebastianova pokoje. Sebastian seděl na posteli a četl si. “Dále,” uslyšela Nancy jeho hlas. Nancy držela v jedné ruce několik kusů oblečení a druhou rukou si upravila vlasy. Usmála se a vešla dovnitř. Když jí Sebastian uviděl, odložil knížku na noční stolek a postavil se. “Přinesla jsem ti vyžehlené prádlo,” řekla mu Nancy. “Děkuju ti,” poděkoval jí Sebastian a chtěl si od ní prádlo vzít. Nancy mu ho ale nedala. “Já ti ho uklidím sama. Je to moje práce,” usmála se na něj a vešla do šatny. Po chvíli se vrátila a usmála se na Sebastiana. “Budeš si ještě něco přát?” zeptala se ho. “Ne, nic nepotřebuju,” odvětil jí Sebastian. Nancy přikývla a chtěla odejít. V poslední chvíli si to ale rozmyslela a otočila se zpátky k němu. “Sebastiane,” oslovila ho. “Copak?” zeptal se jí Sebastian. Dřív než stačila Nancy něco říct, vešla do pokoje Leticia. Hodila si kabelku na postel a přeměřila si Nancy pohledem. “Co ty seš zač?” zeptala se jí. “Já jsem Nancy Valdézová,” představila se jí Nancy, “jsem tu nová služebná,” dodala. “To vidím, nejsem slepá!” obořila se na ni Leticia, “a jak že je tvoje příjmení? Valdézová?” zeptala se jí. Nancy přikývla. “To máš něco společného s Jazmín?” zeptala se jí Leticia. “Jsem její sestřenice,” odvětila jí Nancy. “Bože!” vyvrátila Leticia oči v sloup, “tak to tu máme další slepici v kurníku!” řekla otráveně. “Leticie, kroť se!” okřikl ji Sebastian. “Sebastiane, dej si pohov!” odbila ho Leticia, “a co ty?” podívala se Nancy, “proč tu ještě stojíš? To nemáš co na práci?” obořila se na ni. “Omluvte mě!” řekla Nancy a odešla. Sebastian se na Leticii nenávistně podíval a chytil ji silně za rameno. “Proč jsi na ni byla tak hnusná?” zeptal se jí. “Protože mě to baví,” zasmála se Leticia a vytrhla se mu, “jdu se osprchovat,” řekla mu a odešla do koupelny.

Miguelovi skončila škola a právě se v šatně převlékal. Oblékal si tričko, když mu zazvonil mobil. Podíval se na displej a usmál se. “Fabiolo, to jsem rád, že mi voláš!” řekl své sestře. Fabiola seděla v křesle ve svém hotelovém pokoji. “Pročpak si za mnou dnes nepřišel?” zeptala se ho. “Promiň, zlato, ale dnes mi to nevyšlo,” omluvil se jí Miguel, “budeš mít čas zítra?” zeptal se jí. “Zítra to bude úplně ideální,” odvětila mu Fabiola, “zítřek totiž bude zřejmě poslední den, kdy budu mít volno,” vysvětlila mu. “Dobře, tak někdy během dne se stavím,” odvětil jí Miguel. “Budu se těšit,” usmála se Fabiola, “a, Migueli, říkal ti Andrés, že když jsem ráno přijela, tak čekal před hotelem?” zeptala se ho. Miguel se zatvářil překvapeně a posadil se na lavičku. “To se mladý pán vůbec nepochlubil!” řekl jí udiveně, “mluvili jste spolu?” zeptal se jí. “Právě, že ne,” odvětila mu Fabiola smutně, “když jsem za ním chtěla jít, tak ujel,” dodala. “Tak já zkusím zjistit, proč tam byl a dám ti, co nejdřív vědět, jo?” slíbil jí Miguel. “Jsi skvělý, bráško,” řekla mu Fabiola nadšeně. “Já vím,” zasmál se Miguel, “tak zítra, pa,” rozloučil se a zavěsil. Ze země si vzal sportovní tašku, přehodil si ji přes rameno a vyšel z šatny. Když vkročil do tělocvičny, zarazil se. Uviděl totiž na zemi sedět schoulenou Samanthu, jak pláče. “Samantho, co se stalo?” přiběhl k ní. Samantha se na něj podívala a on znovu uviděl ty uplakané oči. Ty uplakané oči, které viděl při jejich prvním setkání. “Samantho, co se ti stalo?” zeptal se jí ustaraně a přiklekl si k ní. “Migueli, promiň, já jsem nevěděla kam mám jít!” plakala Samantha. “To je v pořádku, ale řekni mi, co se ti stalo?” zeptal se jí Miguel znovu a pohladil ji po vlasech. “Já jsem…já jsem…,” nedokázala se Samantha vyjádřit a nakonec mu padla do náruče. Miguel jí sevřel ve svém náručí a nechal jí vyplakat se.

María Elena se vrátila domů. Přišla do svého pokoje a měla v úmyslu ihned zasednout k notebooku a psát si s fotógrafem. Notebook ale na obvyklém místě nenašla. Bylo jí to divné. Sešla do haly, kterou právě procházela její matka. “Mami, nevíš, kde mám notebook?” zeptala se jí María Elena. “Ano, vím. Mám ho já!” odvětila jí Eva. “A to jako proč?” zeptala se jí María Elena. “Protože jsem ti ho zabavila,” odvětila jí Eva, “a bude u mě tak dlouho, dokud si nezlepšíš matematiku!” zdůraznila jí. “Jak…jak…?” koktala María Elena. “Jak o tom vím?” hádala Eva na co se chce María Elena zeptat, “dnes mi volala tvá učitelka a řekla mi, že propadáš! Taky mi řekla, že ti nabídla, že tě jeden tvůj spolužák může doučovat, ale ty jsi to prý odmítla!” nechápavě zakroutila hlavou. “Mami, já si tu matiku zlepším, slibuju!” řekla jí María Elena. “To si piš, že si ji zlepšíš!” zdůraznila jí Eva, “zítra za tím spolužákem půjdeš a sama ho poprosíš, aby tě doučoval!” přikázala jí. “Tak to nikdy!” byla María Elena rázně proti. “A můžeš mi vysvětlit proč?” zeptala se jí Eva. “To je hrozně komplikovaný na vysvětlování!” odvětila jí María Elena. “Jo tak komplikovaný? No, mně je to vlastně jedno, proč to odmítáš! Prostě za ním půjdeš a požádáš ho o to!” přikázala jí Eva znovu. “Mami, to mi přeci nemůžeš udělat!” zakřičela na ni María Elena. “Nekřič na mě!” okřikla ji Eva, “křiku jsem si užila před chvíli až až! A co já ti, prosím tě, vlastně dělám? Co ty spíš děláš mně? Jako kdybych se tě každý den na školu neptala a ty mi zatajíš, že propadáš?” křičela na ni. “Ty taky křičíš, mami!” upozornila ji María Elena. “Já si křičet můžu!” zvýšila na ni Eva hlas, “a neodbíhej od tématu! Proč jsi mi neřekla, že propadáš?” zeptala se jí. “Protože jsem věděla, že budeš vyvádět!” odvětila jí María Elena. “A ty se mi divíš?” zakřičela na ni Eva, “a už o tom nebudeme dál mluvit! Zítra si dojdeš za tím svým spolužákem a do konce týdne chci vidět nějaké výsledky zlepšení!” poručila jí. “Dobře, tak za ním zajdu,” slíbila jí María Elena, ale nebyla z toho příliš nadšená, “a kdy mi vrátíš ten notebook?” zeptala se jí. “Jak už jsem ti řekla, až si tu matiku zlepšíš,” odvětila jí Eva. “Ale, mami, já ho potřebuju! Potřebuju ho na úkoly!” zdůraznila jí María Elena. “Marío Eleno, ty si myslíš, že jsem úplně blbá?” zeptala se jí Eva, “pokud si budeš potřebovat udělat nějaké úkoly, tak je budeš dělat v pracovně na mém počítači! Aspoň tě tak budu mít pod kontrolou a uvidím, že děláš opravdu ty úkoly a ne ty svoje blbosti!” zvýšila na ni hlas. María Elena se na ni nenávistně podívala a utekla do svého pokoje.

“Samantho, Eva to tak určitě nemyslela,” utěšoval ji Miguel po tom, co mu Samantha řekla o hádce s Evou kvůli Jorgemu, “obě jste byly rozčílené! A to pak člověk říká i to, co nechce!” usmál se. Miguel držel Samanthu v náručí a ona se opírala o jeho rameno. Byla již o něco klidnější. “Myslela to tak, Migueli! Protože mě nenávidí!” odvětila mu Samantha, “a měla pravdu! To já jsem teď měla být mrtvá a ne Jorge!” rozplakala se znovu. Miguel se od ní odtáhl, chytnul ji za bradu a zadíval se jí do očí. “To už od tebe nechci nikdy slyšet!” zdůraznil jí, “ty nemůžeš za to, že Jorge umřel!” upozornil ji. “Ale můžu! To já jsem tehdy měla jet tím autem! To já měla přecházet tu silnici! To já tam měla ležet v kaluži krvi!” plakala Samantha. Miguel jí chytil obličej do dlaní a políbil ji na čelo. “Nesmíš na to myslet! Stalo se to, co se mělo stát! Zní to krutě, ale je to tak! My si nemůžeme vybírat náš osud! Ten si vybírá nás!” řekl jí a usmál se na ni. Samantha se přes slzy usmála. “Tenhle úsměv se mi líbí!” usmál se na ni Miguel. Chvíli se na sebe ještě usmívali a poté oba zvážněli. Dívali se na sebe dlouhými pohledy a jejich rty se k sobě začaly přibližovat.