Samantha a Miguel si byli bližší víc a víc. Nechybělo málo a byli by se políbili, kdyby Miguelovi nezazvonil mobil. Oba se od sebe rychle odtáhli a Miguel začal hledat mobil v tašce. Byl trochu nervózní, a tak mu chvíli trvalo než ho našel. “Prosím?” zdvihl ho, aniž by se podíval kdo mu volá, “Eriko, za chvíli jsem doma,” řekl po chvíli. Když Samantha uslyšela jméno jeho manželky, postavila se a chtěla odejít. Miguel ji ale chytil za ruku a pohledem ji žádal, aby ještě neodcházela. “Dej mi tak půl hodinky, ano?” řekl Miguel do telefonu, poté se s Erikou rozloučil a zavěsil. Samantha si až teď uvědomila, že ji po celou dobu hovoru Miguel stále držel za ruku, a tak se mu opatrně vytrhla. Miguel se postavil a oba se zadívali tomu druhému hluboko do očí. Moc dobře si uvědomovali, že se před chvíli málem políbili a ani jeden nevěděl, jak se má teď zachovat. “Tak já už půjdu,” prolomila ticho Samantha, “děkuji ti, Migueli, že si mě vyslechl,” pousmála se na něj a chtěla odejít. Miguel jí znovu chytil za ruku a Samantha znervózněla. “Já tě odvezu,” řekl jí Miguel. Samantha se nadechovala, že mu řekne, že nepotřebuje odvézt, ale Miguel jí předběhl. “Nechci slyšet další tvé ne, Samantho,” zdůraznil jí, “odvezu tě a tečka,” dodal. Samantha nakonec přikývla a oba se dali k východu z budovy. “Migueli,” oslovila ho Samantha, když vyšli ven, “mohla bych tě ještě o něco požádat?” zeptala se ho. “O cokoliv,” usmál se na ni Miguel. “Neříkej své manželce, že jsi se zdržel kvůli tomu, že jsem tu byla,” požádala ho Samantha. “Ale proč?” nechápal ji Miguel. “Migueli, moc tě o to, prosím! Udělej to pro mě!” zoufale se na něj Samantha podívala. Miguel nechápal, proč to po něm chce, ale rozhodl se její prosbu dodržet. Zvlášť když se díval na její zoufalý a smutný výraz. “Dobře, Samantho, když si to přeješ, tak Erice nic neřeknu,” pousmál se na ni. “Děkuju,” odvětila mu Samantha a usmála se. Oba poté nastoupili do jeho auta a odjeli.

María Elena seděla na posteli ve svém pokoji a objímala plyšáka, kterého dostala k narozeninám od svého tajného ctitele. Byla smutná a naštvaná zároveň, protože neustále myslela na hádku se svou matkou a na to, že teď nebude mít možnost psát si s fotógrafem. “Zlato?” nakouknul do dveří Sebastian. “Sebastiane, chci být sama,” řekla mu María Elena a ani se na něj nepodívala. Sebastian ale přesto vešel dovnitř a přisedl si k ní. “Slyšel jsem tvou hádku s matkou,” řekl jí. “Tak ještě ty si mi přišel dělat kázání?” vyčítavě se na něj María Elena podívala. “Samozřejmě, že ne,” pohladil ji Sebastian po vlasech, “i když musíš uznat, že máma měla zčásti pravdu!” upozornil ji, “když si věděla, že propadáš, tak proč si s tím něco neudělala, když si měla možnost?” zeptal se jí. “Sebastiane, já o tom teď nechci mluvit! A hlavně ti to ani říct nechci, protože by si mě pak přestal mít rád,” odvětila mu María Elena smutně. Nechtěla mu říct, jak zle se ke všem ve škole chová. “Co to povídáš, ty blázínku,” zasmál se Sebastian, “já a přestat tě mít rád? To nikdy!” usmál se na ni. María Elena mu úsměv opětovala. “Mám pro tebe takový návrh,” řekl jí Sebastian. “Jaký?” zeptala se ho María Elena. “Pokud s tou matikou začneš něco dělat a zlepšíš si jí, tak spolu po večerech budeme jezdit do agentury, kde si na mém počítači budeš moct psát s tím svým fotógrafem,” odvětil jí Sebastian a usmál se. “Opravdu, Sebastiane?” rozzářily se Maríi Eleně oči. “Ale musíš si tu matiku zlepšit!” zdůraznil jí Sebastian. “Zlepším, Sebastiane, slibuju ti to!” zaradovala se María Elena a objala ho, “děkuju, děkuju, děkuju!” objímala ho a Sebastian se usmíval.

Erika napůl spala, když se Miguel vrátil domů. Opatrně pokládal klíče od auta na noční stolek, ale v tom se Erika pohnula a otevřela oči. “Migueli, kde jsi byl tak dlouho?” zeptala se ho. Miguel si vzpomněl na Samanthinu prosbu, aby Erice neříkal, že byl s ní. “Volala mi Fabiola a potřebovala si trochu postěžovat na Alvara, tak jsem ji musel vyslechnout a nechtěl jsem telefonovat za jízdy, tak jsem čekal ve škole,” částečně jí Miguel zalhal. S Fabiolou skutečně mluvil, ale ne tak dlouho. Erika se na něj usmála a posadila se. “Pozítří se za ní zastavím, snad na mě bude mít čas,” řekla. “Tak můžeš jít zítra se mnou. Už jsme spolu domluvení,” odvětil jí Miguel. “Já tu ale zítra nebudu,” řekla mu Erika. “A kdepak budeš?” zeptal se jí Miguel. “Domluvily jsme se s Karinou a Leticií, že si zítra zaletíme na nákupy do Paříze,” odvětila mu Erika. “To mě tady necháš samotného?” udělal na ni Miguel psí oči. “Tohle nedělej, nebo neodletím,” zasmála se Erika. Miguel si k ní přisedl a políbil ji. “Jen leť a užij si to,” usmál se na ni. “A neboj se koupím i něco tobě. Mám tě v oku, takže ti to určitě padne!” zasmála se Erika. “To nemusíš,” zasmál se Miguel, “hlavně ty si něco hezkého kup, abych pak z tebe spadnul na zadek, až tě uvidím,” smál se. Erika se rozesmála, objala ho a políbila. “Beru tě za slovo,” smála se. “Půjdu se osprchovat a hned jsem u tebe,” řekl jí Miguel, políbil ji a šel do koupelny. “Čekám,” svůdně se na něj Erika usmála. Miguel jí ve dveřích ještě věnoval jeden svůj úsměv a poté se šel osprchovat.

Druhý den ráno dovezl Miguel Eriku na letiště. Karina a Leticia už tam byly a všichni se vzájemně přivítali. “Eriko, už jsme si myslely, že sis to rozmyslela, když si přijela tak pozdě,” řekla jí Karina. “Nějak jsme se s Miguelem nemohli dostat z postele,” odvětila jí Erika se smíchem a objala Miguela kolem pasu. Karina a Leticia se rozesmály. “No, mé milé dámy, už vás opustím,” zvolal Miguel, “vám to za chvíli letí a já mám nějaké pochůzky,” řekl. “Pozdravuj ode mě Fabiolu,” připomněla mu Erika. “Neboj se budu,” odvětil jí Miguel a políbil ji, “užijte si to,” usmál se na Karinu a Leticii a chtěl odejít. “Migueli,” zastavila ho Erika, “to se se mnou ani pořádně nerozloučíš?” nazlobeně se na něj podívala. Miguel se zasmál a oba se začali líbat. Karina a Leticia se dívaly decentně stranou, ale když už se ti dva líbali příliš dlouho, tak je od sebe odtrhly. “To už by snad stačilo ne?” řekla jim Leticia, “jeden den to snad bez sebe vydržíte,” dodala. “Budu muset,” vzdychla Erika smutně. “Mějte se,” rozloučil se s nimi Miguel, ještě jednou Eriku políbil a odešel. “Už jsem myslela, že budeme muset vzít Miguela s sebou, když jste na sebe byli přilepení jak mouchy na med!” zasmála se Karina. “To víš, někdo o lásku a pozornost žadonit nemusí!” narážela Erika na ni a Adriana. Karina se zašklebila. “Tak už pojďme, za chvíli budeme nastupovat,” popoháněla je Leticia. “Běžte napřed, já si ještě musím vyřídit jeden hovor,” řekla jim Erika. Karina a Leticia odešly a Erika si vytáhla z kabelky mobil. “Pane Cazane, tady Erika Velasquezová” řekla, když ten komu volala, hovor přijal, “potřebuji od vás zase tu malou službičku!” usmívala se.

Jazmín a Nancy šly po ulici s plnými taškami nákupu v rukou. “Takže tvoje máma už na tebe trochu reagovala?” zeptala se Nancy. Jazmín přikývla. “Doktor mi volal, že se její stav zhoršil, ale když jsem tam včera přijela, tak se to zase zlepšilo! Dokonce se na mě i párkrát usmála!” odvětila jí s úsměvem. “To je úžasná zpráva, Jazmín,” usmála se Nancy, “a věřím tomu, že jednou se z toho tvá máma dostane úplně,” dodala. “Taky v to doufám,” usmála se Jazmín, “a dělo se včera něco zajímavého, co jsem tu nebyla?” zeptala se. “Holka, toho bylo,” zasmála se Nancy, “jednak jsem včera měla tu čest seznámit se se Sebastianovou manželkou a opravdu jsi nepřeháněla, když jsi říkala jaká to je zmije,” rozčílila se, když si na to setkání vzpomněla, “ale zase mě to aspoň utvrdilo v tom, že Sebastianovi opravdu musím ten život zpříjemnit,” zasmála se. “Nancy, ty si s těma chlapama nedáš pokoj!” smála se Jazmín, “ale znovu tě varuju! Sebastian není jako ostatní,” zdůraznila jí. “No co?” pokrčila Nancy rameny, “změna je život,” zasmála se. Jazmín jen vyvrátila oči v sloup. “A co Samantha?” zeptala se, “včera když jsem se vrátila, tak nebyla doma,” řekla udiveně. “Tak to ti taky nevím, kde byla tak dlouho,” odvětila jí Nancy, “viděla jsem ji naposled, když si šla promluvit s paní Evou ohledně té Aurořiny oslavy,” dodala. “Stejně nechápu, jak mohla paní Eva říct, že žádná oslava nebude a že si Aurora musí začít zvykat, že všichni kolem ní nebudou skákat tak, jak ona píská!” zakroutila Jazmín hlavou. “Taky jsem se z toho ještě nevzpamatovala!” odvětila Nancy nechápavě, “ale aspoň už jsem poznala její pravou tvář,” dodala. “Kde ale jen Samantha večer mohla být?” zeptala se Jazmín sama sebe. V tom u nich zastavilo auto a vystoupil z něj Miguel. “Ahoj, Jazmín,” usmál se na ni. “Migueli,” opětovala mu Jazmín úsměv, “teda, pane Migueli,” opravila se. “Zůstaň, prosím tě, u toho Miguela,” požádal ji Miguel a Jazmín přikývla. “Nechcete svézt?” zeptal se jich, “vidím, že toho hodně nesete, tak vás můžu domů hodit,” nabídl se. “To by nám bodlo,” zasmála se Jazmín, “jo a tohle je má sestřenice Nancy,” uvědomila si, že se ti dva neznají, “pracuje teď taky u Santanderových jako služebná,” dodala. “Těší mě, Nancy,” podal jí Miguel ruku, “Miguel Mendoza,” představil se jí. Nancy už tak věděla, kdo to je, protože Jazmín jí o něm a o Samanthě říkala. Nancy položila tašku na zem a stiskla Miguelovi ruku. “I mě moc těší,” usmála se na něj. “A co že jste toho dnes tolik nakoupily?” zeptal se jich Miguel se smíchem. “Aurora má dnes narozeniny, tak jí chceme připravit takovou malou oslavu,” odvětila mu Jazmín. “Aurora má dnes narozeniny?” šokovaně na ně Miguel hleděl, “včera večer jsem se Samanthou mluvil, ale o tomhle se mi nezmínila,” divil se. Jazmín a Nancy se na sebe podívaly a poťouchle se usmály, protože teď už věděly, kam se Samantha večer vytratila. “A jakou oslavu máte v plánu?” zeptal se jich Miguel. “Dort, dárky, balónky a tak,” odvětila mu Nancy. “A vadilo by vám, kdybych vám tu oslavu narušil?” zeptal se jich Miguel. “A jak?” zeptala se ho Jazmín. “Někam bych Auroru a samozřejmě i Samanthu vzal! Aby si to obě užily,” odvětil jí Miguel. Jazmín a Nancy se na sebe podívaly, poté zpátky na Miguela a nadšeně přikývly. “Tak já vás tedy odvezu domů, něco vymyslím a připravím a vy mezitím Samanthě a Auroře řeknete, že si je tak za hodinu vyzvednu, ano?” navrhl jim Miguel. Jazmín a Nancy opět nadšeně přikývly, všichni poté nastoupili do auta a odjeli.

Samantha sešla ze schodů do haly, když se otevřely dveře pracovny, ze kterých vyšla Eva. “Ty jsi ještě tady?” obořila se na ni. Samantha se zastavila a otočila se k ní. “Ano, jsem tady a budu tady!” odvětila jí Samantha důrazně. “Ty jsi mi snad včera nerozuměla?!” zakřičela na ni Eva. “Rozuměla jsem vám velmi dobře, paní,” odvětila jí Samantha klidně, “ale neodejdu odtud protože Aurora mě potřebuje!” dodala. “Aurora už je velká, chůvu už nepotřebuje,” řekla jí Eva. “No jo, já zapomněla, že Aurora je už dospělá!” podotkla Samantha ironicky. “Tak dost! Už tě mám plné zuby!” okřikla ji Eva, “běž si sbalit těch pár hadrů, co neustále nosíš a konečně vypadni z mého domu! Ať už tě tu víckrát nevidím!” křičela na ni. Samantha chtěla něco říct, když do jejich hádky vstoupil Adrian. “Mami, co se to tu děje?” zeptal se jí. “Nic důležitého, synku,” usmála se na něj Eva, “jen tahle potvora!” nenávistně se zahleděla na Samanthu, “odchází z tohoto domu!” zdůraznila. “S radostí odtud odejdu, ale jedině s Aurorou!” zakřičela na ni Samantha. Eva se chystala, že ji uhodí, ale Adrian ji v tom zabránil. “Mami, prosím tě, uklidni se,” řekl jí, “proč chceš Samanthu vyhodit?” zeptal se jí. “Kdyby si slyšel, jak na mě včera byla drzá! Co všechno si dovolila mi říct!” odvětila mu Eva rozčíleně. “Ty jsi jí ale určitě taky neušetřila, viď?” ironicky se na ni Adrian usmál. “No, Adriane?” překvapeně na něj Eva hleděla, “ty se jí snad ještě budeš zastávat?!” křičela. “Mami, ty musíš pochopit, že Samantha odtud nesmí odejít,” řekl jí Adrian. “To by mě zajímalo proč?” zeptala se ho Eva rozčíleně. “Protože Aurora ji má moc ráda a hrozně by si jí ublížila, kdyby si Samanthu vyhodila!” upozornil ji Adrian, “prosím, nech ji tady!” požádal ji. Eva se nechápavě dívala na svého syna. Nechápala, proč zrovna Samanthu tak brání. Poté se na Samanthu nenávistně podívala. “Máš štěstí, ty chudinko!” odfrkla si a naštvaně odešla. Adrian se podíval na Samanthu a usmál se na ni. “Děkuju ti, Adriane,” poděkovala mu Samantha, “ale já bych to zvládla sama,” dodala. “Nemůžu přece dovolit, aby si odtud odešla! Co bych si pak tady sám počal?” usmál se na ni Adrian, jak nejupřímněji uměl. Samantha mu ale i tak moc nevěřila. Pousmála se na něj a poté rychle odešla.

“Tak, Auri, pomůžeš nám Samanthu přesvědčit?” zeptala se jí Jazmín, když s ní a s Nancy byly v jejich pokoji. “Jasně, že pomůžu!” zasmála se Aurora. “Auroro, tady jsi,” vešla do pokoje Samantha, “hledám tě po celém domě,” řekla jí. “My jsme tady s holkama vymýšlely jak oslavíme ty moje narozeniny,” odvětila jí Aurora. “A co jste vymyslely?” zeptala se jí Samantha. “To je překvapení,” zasmála se Aurora, “tak se běž převléknout, ať můžeme vyrazit,” popoháněla ji. Samantha se usmála a šla ke své skříni. Když ji však otevřela, skříň byla úplně prázdná. Samantha se na Jazmín, Nancy a Auroru nechápavě podívala. “Kde jsou moje šaty?” zeptala se jich. “Ježíš, já jsem úplně zapomněla,” chytla se Jazmín za hlavu, “před chvíli jsem je dala do pračky,” vysvětlila jí. “No tak půjdu v těch, co mám na sobě,” pokrčila Samantha rameny. “Ne, to ne,” zavrtěla Jazmín hlavou, “co kdyby sis půjčila něco od Nancy?” navrhla jí. “Třeba tuhle džínovou mini sukni a k tomu tohle oranžové tílko se zavázáním na krk,” vyndala Nancy své oblečení ze skříně a ukázala je Samanthě. “Zbláznily jste se?” zděšeně se na ně Samantha dívala, “tohle já přeci nenosím!” připomněla jim. “My víme, ale tak kvůli Auroře by si mohla udělat jednou výjimku,” řekla jí Jazmín. “A taky bychom tě mohly trochu nalíčit,” dodala Nancy. “Kvůli Auroře?” podezřívavě se na ně Samantha podívala, “co to tady na mě hrajete?” zeptala se jich. “Co bychom hrály?” tvářila se Aurora nechápavě. “Děvčata, já vás znám! Řekněte mi pravdu!” žádala je Samantha. “Ale jakou pravdu?” tvářila se nechápavě i Jazmín, “prostě z tebe jednou chceme udělat ještě větší krásku než jsi,” usmála se na ni. “A tu krásku ze mě chcete udělat kvůli Auroře, jo?” zeptala se jich Samantha ironicky. Všechny tři souhlasně přikývly a tvářily se velmi vážně. “A nehraje v tom náhodou roli Miguel, kterého jsem viděla z okna, když vás dvě přivezl?” uhodila na ně Samantha. Jazmín, Nancy a Aurora se na sebe podívaly a věděly, že už nemá cenu zapírat, protože je Samantha stejně prokoukla. “Tak dobře odhalila jsi nás,” odvětila ji Jazmín, “Miguel nás potkal, když jsme šly z nákupu a když se dozvěděl, že má Aurora narozeniny, tak ji i tebe chce někam pozvat,” vysvětlila jí. Samantha se na ně nazlobeně podívala. “Proč mi tohle děláte?” zeptala se jich zoufale. “Sam, to teď neřeš,” řekla jí Aurora, “a honem se převlékni, protože Miguel tu bude, co nevidět a já už se moc těším, kam nás vezme,” usmála se na ni. “Tak mi ale vraťte moje šaty,” řekla jim Samantha. “Sam, já je ale opravdu dala do pračky,” odvětila ji Jazmín. “Zcela náhodou, že?” ironicky se na ni Samantha usmála. Jazmín přikývla a zasmála se. “A v těchhle šatech, co máš na sobě opravdu jít nemůžeš! Ty jsou spíš na doma!” dodala. “Tak se běž převléknout,” podala Nancy Samanthě své oblečení, které jí před chvíli ukázala, “a potom tě ještě nalíčíme,” dodala. “Jo a do toho výstřihu by se náramně hodil ten přívěsek, co ti Miguel dal!” dodala ještě Jazmín. “Až se vrátím, tak vás všechny přetrhnu jak hada!” nazlobeně se na ně Samantha podívala a odešla do šatny. Jazmín, Nancy a Aurora se zaradovaly a plácly si, že jim to tak krásně vyšlo.

Victoria seděla ve své kanceláři a v rukou svírala anonymní vzkaz, který ji včera přišel. I když Miguelovi tvrdila, že to nic není, celou noc kvůli tomu nespala. Stále jí vrtalo hlavou, kdo jí to mohl poslat. Napadal jí pouze jeden jediný člověk, ale zároveň věděla, že ten to být nemohl. Byla z toho zoufalá. “Já ji tak nenávidím!” vtrhla do její kanceláře Eva. Victoria rychle schovala vzkaz do své kabelky a byla ráda, že na to teď na chvíli bude moci zapomenout. “Koho nenávidíš?” zeptala se. “Tu proklatou chůvičku, která se vetřela do mojí rodiny!” odvětila jí Eva rozčíleně. “Co provedla tentokrát?” zeptala se jí Victoria. “Kdyby si věděla, jak jsme se včera strašně pohádaly! Co všechno mi ta potvora řekla!” zuřila Eva. “Předpokládám, že mi to všechno řekneš,” podotkla Victoria ironicky. “Victorie, prosím tě, ještě ty mě rozčiluj!” zakřičela na ni Eva. “Promiň, promiň,” omlouvala se jí Victoria, “tak co se stalo? Kvůli čemu jste se pohádaly?” zeptala se jí. Eva si sedla na židli oproti ní. “Všechno to začalo kvůli oslavě Aurořiných narozenin,…” začala jí převypravovat celou její včerejší hádku se Samanthou.

Miguel zastavil před domem Santanderových. Natáhl se na zadní sedadlo pro bundu a z kapsy vytáhl mobil. Vymačkal číslo Santanderových, kde to vzala Jazmín. “Jazmín, to jsem já Miguel. Můžeš holkám říct, že už jsem tady,” řekl jí a zavěsil. Poté uložil mobil zpátky do bundy, znovu ji hodil na zadní sedadlo a vystoupil z auta. Auto obešel, opřel se o přední dveře a čekal. Za chvíli vyběhla z brány Aurora. “Čau, Migueli,” rozeběhla se k němu a jako vždy mu skočila do náruče. “Tobě to sluší, Auri,” usmál se na ni Miguel, “to kvůli mně?” zeptal se jí se smíchem. Aurora přikývla. “A to počkej až uvidíš, jak to sluší Sam!” poťouchle se usmála. “A kdepak ji máš?” zeptal se jí Miguel. “Šla hned za mnou, ale protože se moc necítí ve své kůži, tak jde hrozně pomalu,” zasmála se Aurora. “Proč se necítí ve své kůži? Něco se jí stalo?” zeptal se jí Miguel. Aurora mu už neodpověděla, protože se zahleděla směrem k bráně, kde se právě Samantha objevila. Miguel se na ni otočil a zůstal na ni překvapeně hledět. Samantha měla na sobě to, co jí Nancy vybrala, byla krásně nalíčená, vlasy měla rozpuštěné a na krku jí zářil přívěsek, co jí dal Miguel. Miguel se na ni díval pohledem, jako by jí viděl poprvé. Vždy věděl, že je Samantha krásná, ale nyní její krása ještě více vynikla a on jí byl naprosto očarovaný. Při pohledu na ni mu srdce bušilo o sto šest. Samanthino srdce dělalo to samé. Byla nervózní kvůli tomu, že vypadá úplně jinak než obvykle, ale ještě více ji znervózňoval Miguelův pohled. Pohled, kterému se vždy tak usilovně bránila, protože poslední dobou měla pocit, že kvůli jeho pohledu se ani neudrží na nohou.