“To koukáš, Migueli, jak to Sam sluší, viď?” smála se Aurora. “To teda koukám,” odvětil jí Miguel a přitom ze Samanthy nespustil oči. Samantha se po dlouhé chvíli pohnula z místa a přiblížila se k nim. “Promiň, Migueli, že mi to tak trvalo, ale necítím se v tom ve své kůži,” omluvila se mu. “Aurora mi to už říkala,” odvětil jí Miguel, “moc ti to sluší!” usmál se na ni. “Děkuju,” pousmála se Samantha, “ale tahle změna nebyl můj nápad! Jazmín a Nancy mě do toho uvrtaly!” vysvětlila mu a ještě stále se na ně zlobila. “A udělaly moc dobře,” usmál se na ni Miguel, “teď jsi ještě mnohem krásnější než obvykle!” polichotil jí znovu. Samantha se začervenala. “Migueli, tak už pojedeme!” ozvala se Aurora, “chci vědět jaké překvapení pro mě máš!” smála se. “No tak jedeme,” zasmál se Miguel a posadil ji do auta. Poté otevřel Samanthě přední dveře a pomohl jí nastoupit. Sám pak nastoupil také, zapnul si pás a nastartoval. “Tak, princezny moje, jede se na výlet!” zvolal s úsměvem a rozjel se.

Eva vešla do své kanceláře, kde už na ni čekal Adrian. “Mami, proč si vlastně chtěla Samanthu vyhodit?” zeptal se jí. “Nechci se o té potvoře bavit,” odsekla mu Eva a posadila se ke svému stolu. “Mě to ale zajímá!” zdůraznil jí Adrian. “A proč tě to zajímá?” zeptala se ho Eva. “Protože je to má švagrová! Ať chceš nebo nechceš je součástí naší rodiny!” odvětil jí Adrian. “Ta potvora není součástí naší rodiny!” zakřičela na něj Eva, “nikdy nebyla a nikdy nebude!” dodala nenávistně. “Mě ale důvod, proč si ji chtěla vyhodit, přesto zajímá!” řekl jí Adrian. “Ona je ten poslední člověk, který by tě měl zajímat!” upozornila ho Eva. “Však ona mě nezajímá!” zalhal jí Adrian, “jde mi o Auroru!” pokračoval ve lhaní, “ona má Samanthu nejvíc ráda, a tak chci vědět, co Samantha tak hrozného udělala, že o ni Aurora málem přišla?” zeptal se jí. “Včera jsem se s ní hrozně pohádala. Oběma nám ujely nervy a potom všem co mi řekla si ten vyhazov zasloužila,” odvětila mu Eva. “Kvůli čemu jste se pohádaly?” zeptal se jí Adrian. “Začalo to kvůli Auroře a jejím dnešním narozeninám,” odvětila mu Eva, “nechtěla jsem…,” chtěla mu to všechno vysvětlit, ale nic dalšího už Adriana nezajímalo. “Aurora má dnes narozeniny?” zvolal Adrian šokovaně. “Ano,” přikývla Eva. “A to si mi to, mami, nemohla říct?” rozčílil se Adrian. Eva na něj udiveně hleděla. “Nevěděla jsem, že je to pro tebe tak důležitá informace,” odvětila mu. “Samozřejmě, že ano! To je přeci skvělá příležitost k tomu, aby si mě Aurora konečně oblíbila!” přetvařoval se Adrian, “musím jí jít něco koupit anebo ji někam vzít,” dodal a chtěl odejít. “Adriane, kam jdeš?” zeptala se ho Eva. “No musím pro ni vymyslet nějaké překvapení,” odvětil jí Adrian. “Tak to vymyslíš odpoledne, teď tu máš plno práce,” řekla mu Eva. “Ale, mami, to snad počká, ne?” zeptal se jí Adrian naštvaně. “Aurora počká, práce ne,” odvětila mu Eva a sáhla po červených deskách, které měla na stole, “tohle mi do oběda zpracuj,” podala mu je. “Jak si přeješ,” vzal si Adrian desky a naštvaně odešel.

Miguel vzal Samanthu a Auroru do ZOO, kde strávili celé dopoledne. Prošli celou zoologickou zahradu pěšky a i se projeli vláčkem. Byli si pohladit tygří mládě, koupili si zmrzlinu a po celou dobu se příjemně bavili. Nyní stáli Samantha a Miguel u ohrady s poníky a pozorovali Auroru, která se na jednom z nich, s několika ostatními dětmi, projížděla. “Samantho, proč si mi včera neřekla, že má Aurora narozeniny?” zeptal se jí Miguel. “Zapomněla jsem,” zalhala mu Samantha. Nechtěla mu říct pravdu, že tušila, že když mu to řekne, tak se stane to, co se teď právě odehrává. Že bude chtít ty narozeniny slavit s nimi. A nemohla mu tím pádem říct, že se tomu chtěla vyhnout, protože má strach z toho, co k němu začíná cítit. “Ty jsi zapomněla?” podivil se Miguel, “nechce se mi věřit, že by si zapomněla na Aurořiny narozeniny,” dodal. “Ne na to jsem nezapomněla, jenom jsem zapomněla říct to tobě,” odvětila mu Samantha. “Tak to jsem měl štěstí, že jsem ráno potkal Jazmín a Nancy a že mi o tom řekly,” zasmál se Miguel. Samantha se pousmála a zamávala Auroře, která jim právě mávala. Miguel jí také zamával a poté se znovu zahleděl na Samanthu. V tu chvíli kolem nich procházel nějaký muž, otočil se na Samanthu, zálibně si ji prohlédl a šel dál. “Líbila ses mu,” řekl jí Miguel. “Co? Komu?” zeptala se ho Samantha. “Teď tudy prošel nějaký muž a kdybych tu s tebou nestál, tak by tě možná pozval na rande, podle toho jak se na tebe díval,” odvětil jí Miguel. “Ale, prosím tě, to je nesmysl,” zakroutila Samantha hlavou, “asi jen poznal, že tohle normálně nenosím, tak se tomu divil, stejně jako já,” řekla mu. Miguel se rozesmál. “Samantho, proč se tak podceňuješ? Vždyť jsi tak nádherná a milá žena! Každý se do tebe musí zamilovat!” usmál se na ni. “Jenom ty ne, viď?” pomyslela si Samantha smutně, “ale, Samantho, co to plácáš!” hned si za své myšlenky vynadala. “Já měla jednu lásku a ta mi odešla,” odvětila Miguelovi smutně, “a nechci to zažít podruhé,” dodala. “Nemůžeš se tomu bránit! Jednou to určitě přijde a pak už s tím nic neuděláš, i kdybys chtěla,” řekl jí Miguel. “Já se obávám, že už to přišlo,” pomyslela si Samantha a upřeně hleděla Miguelovi do očí. Miguel se na ni usmál a v tom k nim přiběhla Aurora. “To byla skvělá jízda,” smála se. “Vypadala jsi na tom poníkovi jako zkušená jezdkyně,” usmál se na ni Miguel. “A co budeme dělat teď?” zeptala se ho Aurora. “Něco ještě připraveného mám, ale konkrétně teď se spolu všichni tři vyfotíme,” odvětil jí Miguel a vytáhl z kapsy od bundy foťák. “Vyfotíte se jen vy dva, já na každé fotce vypadám hrozně,” řekla jim Samantha. “Nevěř jí, Migueli, Sam by mohla z fleku dělat modelku!” řekla mu Aurora vážně. “To víš, že jí nevěřím,” zasmál se Miguel, “Samantha tam bude vypadat stejně krásně jako vždy,” usmál se na ni. Samantha se začala znovu červenat. “Promiňte, paní,” oslovil Miguel kolemjdoucí ženu středního věku, “mohla byste nás, prosím, vyfotit?” požádal ji. “Ale jistě,” usmála se na něj žena a vzala si od něj foťák. Miguel vzal Auroru do náručí a Samanthu chytnul kolem pasu. Samantha byla z jeho blízkosti hodně nervózní. “A vyletí ptáček,” řekla žena, všichni tři se usmáli a ona je vyfotila. “Děkuji vám, paní,” poděkoval jí Miguel, když mu foťák vracela. “Jste opravdu krásná rodina,” usmála se na ně žena a poté odešla. Miguel se usmál a otočil se zpátky k Samanthě a Auroře. “Zítra tu fotku nechám vyvolat a přinesu vám ji v rámečku, což bude můj další dárek,” usmál se na ně. “Už se těším, až ji uvidím,” radovala se Aurora, “a kam tedy půjdeme teď?” zeptala se ho. “To je další překvapení,” zasmál se Miguel. “A bude to překvapení daleko? Mě už bolí nohy!” smála se Aurora. “No tak s tím něco uděláme!” zasmál se Miguel, zdvihl Auroru do vzduchu a posadil si ji na ramena. “Jéé, Sam, podívej, jak sem vysoko!” smála se. Samantha se na ni usmála. Miguel se s Aurorou dal na cestu k východu ze ZOO a Samantha stále stála na místě a pozorovala je. Z Miguelovy povahy byla každým dnem víc a víc unešená. On byl snad v každém směru dokonalý. Nebo je snad dokonalý proto, že ho Samantha vidí zamilovanýma očima, což si odmítala připustit? “Sam, tak pojď!” zavolala na ni Aurora, když si s Miguelem všimli, že Samantha s nimi nejde. Samantha se na ni usmála a šla za nimi.

Adrian se konečně utrhl z práce a vrátil se domů. Šel do Aurořina pokoje, kde ale nikdo nebyl. Stejně tak v Samanthině pokoji nikdo nebyl, a tak vešel do jídelny, kde právě Jazmín a Nancy sklízely nádobí ze stolu. “Kde je Samantha a Aurora?” zeptal se jich. Nancy mu chtěla říct pravdu, ale Jazmín ji předběhla. “Někam spolu odjely oslavit Aurořiny narozeniny,” odvětila mu. “A kam?” zeptal se jí Adrian. “To nevím,” odvětila mu Jazmín, “samy to nevěděly,” dodala. “A kdy se vrátí?” zeptal se jí Adrian. “To taky nevím,” odvětila mu Jazmín a měla, co dělat, aby se nezačala smát, když viděla jeho zuřivý výraz. “No tak ti děkuju,” řekl jí Adrian ironicky a odešel. Jazmín vyprskla smíchy. “Proč jsi mu neřekla pravdu?” zeptala se jí Nancy, “že pro ně přijel Miguel,” dodal. “Protože by to pak nedopadlo dobře,” odvětila jí Jazmín, “říkala jsem ti, jak se Adrian k Samanthě chová! Ještě by jí nějak ublížil!” dodala vážně. “To je to až tak zlé?” podivila se Nancy. Jazmín přikývla. “A nevím proč, ale mám takové tušení, že to bude ještě horší!” řekla vážně. Nancy nevěřícně pokroutila hlavou.

Samantha, Miguel a Aurora se vezli hotelovým výtahem. Aurora se držela obou za ruce a byla zvědavá, kam je to Miguel bere. Výtah zastavil v posledním patře a oni vystoupili. Šli k prvním dveřím po pravé straně, na které Miguel zaklepal. Dveře se otevřely a za nimi stála usměvavá Fabiola. “Migueli!” zvolala radostně a oba se objali. Samantha se usmívala a Aurora na Fabiolu šokovaně hleděla a trochu se za Samanthu schovala. “Vypadáš skvěle, sestřičko,” usmál se na Fabiolu Miguel. “Ale jdi ty, lichotníku,” zasmála se Fabiola, “a ty musíš být Samantha,” usmála se na ni, “moc mě těší,” podala jí ruku. “Ráda vás poznávám, Fabiolo,” stiskla jí Samantha ruku a usmála se. “Ale jaké vás, prosím tě! Tykej mi,” řekla jí Fabiola. Samantha přikývla. “Fabiolo,” oslovil ji Miguel, “a tohle je Aurora! Tvá velká fanynka,” představil ji. Fabiola si k Auroře přiklekla a usmála se na ni. “Auroro, na tebe jsem se už strašně dlouho těšila! Miguel mi o tobě hodně vyprávěl a když mi řekl, že jsi moje fanynka, tak jsem se těšila ještě víc!” smála se. Aurora se stále trochu schovávala za Samanthu. “Auroro, kdybych tě neznal, tak bych si myslel, že se snad stydíš!” dělal si z ní Miguel legraci. “Já se nestydím!” zdůraznila mu Aurora, “jenom jsem na takový šok nebyla připravená!” dodala vážně a všichni se rozesmáli. “Půjdeš se se mnou podívat, co na tebe čeká uvnitř?” zeptala se jí Fabiola a podala jí ruku. Aurora se na ni usmála, chytla ji za ruku a vešly spolu dovnitř. Samantha a Miguel je následovali. Celý pokoj byl slavnostně vyzdobený, tak jak se na správnou narozeninovou oslavu patří. Uprostřed visel velký nápis s přáním všeho nejlepšího a pod ním byl stůl, kde stál narozeninový dort a několik různých druhů sladkostí a na vedlejším menším stolku bylo několik dárků. “Páni!” zvolala Aurora nadšeně, “děkuju, Fabiolo,” usmála se na ni. Fabiola jí úsměv opětovala a vzala jí do náruče. “To ale není jen moje zásluha. Všechno zorganizoval Miguel a já jsem mu v tom pomáhala,” řekla jí, “bylo to sice narychlo, ale stihly jsme to,” dodala. “To jsou moje nejkrásnější narozeniny!” radovala se Aurora a Fabiolu objala. Poté naznačila Miguelovi, aby se k ní přiblížil a dala mu pusu na tvář. “Děkuju, děkuju!” šťastně se usmívala. “Půjdeme načnout ten dort?” zeptala se jí Fabiola. Aurora přikývla, Fabiola ji postavila na zem a daly se do krájení dortu. Miguel Auroru s úsměvem pozoroval a Samantha zase jeho. “Migueli, děkuji ti,” poděkovala mu. “Za co?” zeptal se jí Miguel. “Za tohle všechno! Za to jak se k Auroře chováš! Za to, co všechno pro ni děláš!” řekla mu Samantha. “Nemusíš mi za nic děkovat, protože to všechno dělám rád,” usmál se na ni Miguel, “mám Auroru rád,” podíval se na ni a usmál se, “a tebe taky,” podíval se zpátky na Samanthu. Samantha znervózněla a raději šla za Aurorou. K Miguelovi poté přišla Fabiola. “Měl jsi pravdu, Aurora je zlatá,” řekla mu. “Ano, to je,” usmál se Miguel. “S Andrésem jsi asi ještě nemluvil, viď?” změnila Fabiola téma, protože by nevydržela se nezeptat. “Chtěl jsem dneska, ale tohle mi zcela změnilo moje plány,” odvětil jí Miguel, “ale neboj se, zítra si s ním promluvím,” dodal, políbil Fabiolu na čelo a objal ji kolem pasu. Poté spolu s úsměvem pozorovaly Samanthu s Aurorou. “Neřekl jsi mi, jak je Samantha krásná,” podotkla Fabiola. “Nevěděl jsem, že ti to mám říct,” zasmál se Miguel. “Já jen, že potom jak si o ní hezky mluvil a teď když vidím, jak vypadá, tak by mě snad ani nepřekvapilo, kdyby ses do ní zamiloval,” odvětila mu Fabiola, “nebo se to snad už stalo?” zeptala se ho. Miguel se na ni udiveně podíval. “Zapomněla jsi na Eriku?” zeptal se jí. “Nezapomněla,” odvětila mu Fabiola, “ale to, že jsi ženatý ti ještě nebrání v tom zamilovat se do jiné,” dodala. “Nedělej si starosti, Fabiolo! Samantha je pouze má kamarádka,” uklidnil ji Miguel. “Jak myslíš,” pokrčila Fabiola rameny a poté se oba připojily k Samanthě a Auroře.

María Elena vešla do školní knihovny. V tu chvíli na ni všichni přítomní upřeli svůj pohled. María Elena nebyla zrovna typ dívky, která by chodila do knihovny, a tak to všechny hodně šokovalo. María Elena si toho všimla, a tak nasadila svůj povýšenecký výraz a namířila si to k Tomasovi, který seděl sám u jednoho stolu a z několika knih před sebou si psal zápisky do sešitu. “Hej ty,” oslovila ho María Elena. Tomas nereagoval. “Seš snad hluchej?” zvýšila na něj María Elena hlas. Tomas opět nereagoval. María Elena otráveně vzdychla. “Tomasi?” oslovila ho. Na to už Tomas slyšel. Podíval se na ni a usmál se. “Tak na potřetí si se trefila! Ano, Tomas, to je mé jméno! Ani “hej ty” ani “seš snad hluchej” se nejmenuju,” ironicky se na ni usmál. María Elena mu jeho ironický úsměv vrátila. “Potřebuju, aby si mě doučoval tu matiku,” řekla mu. Tomas se na ni udiveně podíval. “Co ta změna?” zeptal se jí. “To ti může bejt jedno!” odbyla ho María Elena, “tak zítra po škole přijď ke mně domů,” poručila mu a chtěla odejít. “Tak moment!” zastavil ji Tomas, “ty potřebuješ mě! Ne já tebe, takže by si mohla být trochu milejší a použít třeba slovíčko “prosím”. Pokud ho vůbec znáš!” zdůraznil jí. “Je to opravdu nutné?” vzdychla María Elena otráveně. Tomas přikývl. María Elena znovu vzdychla a vyvrátila oči v sloup. “Tomasi, já potřebuju doučit matiku! Mohl by si zítra po škole přijít ke mně domů a pomoct mi s ní, prosím?” požádala ho a slovo “prosím” zdůraznila. “To bylo mnohem lepší,” pochválil ji Tomas, “takže zítra, už se těším,” usmál se. “No já už se taky nemůžu dočkat,” pronesla María Elena ironicky a odešla. Tomas se rozesmál.

Byl večer. Miguel dovezl, po setkání s Fabiolou, Samanthu a Auroru domů a poté odjel do práce. Nyní se vrátil domů, kde už na něj v hale čekala Victoria. “Victorie, sluší ti to,” polichotil jí Miguel, “někam se chystáš?” zeptal se jí. “Měla jsem jít na jeden večírek s pár známými, ale na poslední chvíli to odřekli,” zalhala mu. Upravila se jen kvůli němu. Vzala si na sebe své nejlepší šaty, protože chtěla využít toho, že dnes večer budou spolu úplně sami. “Mimochodem, odpoledne mi volala Erika, že se vrátí až zítra dopoledne,” oznámila mu Victoria. “Myslel jsem si to,” odvětil jí Miguel. “Volala i tobě, ale prý si měl vypnutý mobil,” řekla mu Victoria. “Ne vypnutý, ale vybitý,” opravil ji Miguel, “někdy kolem oběda mi odešel,” zasmál se. “A jakýpak si měl den?” zeptala se ho Victoria. “Úžasný,” odvětil jí Miguel s úsměvem, “slavil jsem s Aurorou a Samanthou Aurořiny narozeniny,” vysvětlil jí. “Ach ano, Aurora měla narozeniny,” usmála se Victoria, “ona je prostě rozkošná,” přetvařovala se před Miguelem, jak má Auroru ráda. Miguel s úsměvem přikývl. “Jestli mě omluvíš, půjdu si lehnout! Jsem po tom dnešku unavený,” řekl jí. “Migueli,” přiblížila se Victoria k němu, “nedáš si se mnou alespoň jednu skleničku vína?” zeptala se ho, “když už mi ten večírek nevyšel,” dodala se smíchem. Miguel se zasmál. “A tak jednu skleničku bych si dát mohl,” souhlasil a posadil se na pohovku. Victoria nalila skleničku vína jemu i sobě a poté si k němu přisedla. Přiťukli si, trochu si ze skleničky upili a Victoria mezitím s úsměvem na tváři přemýšlela, jak to udělá dál.

Paříž, Francie

“Eriko, jsi hotová?” vešla do jejího hotelového pokoje Leticia. “Ano, jsem,” vyšla Erika z koupelny. “Tak pojďme,” řekla Leticia a v tom jí zazvonil mobil. Vyndala ho z kabelky a vzala ho. “Ano?…Miláčku, já ale nejsem v Caracasu. Jsem s Karinou a Erikou v Paříži. Vyjely jsme si na nákupy….Dobře, uvidíme se zítra,” ukončila hovor a zavěsila. “Copak ty jsi Sebastianovi neřekla, že letíš do Paříže?” podivila se Erika. “To nebyl Sebastian, ale Adrian,” odvětila jí Leticia jakoby nic. Erika na ni vykulila oči. “Cože?” zvolala nevěřícně. “Já a Adrian si teď občas poskytujeme vzájemné služby,” odvětila jí Leticia se smíchem. Erika nemohla uvěřit tomu, co slyší. “Že kašleš na Sebastiana, to není nic nového, ale co Karina?” připomněla jí, “víš moc dobře, jak na Adrianovi visí a ty s ním máš poměr?!” dodala zděšeně. “Adrian potřeboval občas změnu a já zase pořádného chlapa!” odvětila jí Leticia bez výčitek svědomí. Erika jí chtěla něco nesouhlasného říct, ale v tu chvíli vešla do pokoje Karina. “Tak děvčata, kde to vázne?” zeptala se jich. “Už jdeme,” odvětila jí Leticia. Karina odešla a Leticia se naklonila k Erice. “A Karině o tom, prosím tě, neříkej! Nechci, aby jí to ranilo, je to přeci má sestra!” pošeptala jí s vážným tónem v hlase a poté odešla. Erice chvíli trvalo, než se z toho vzpamatovala a nakonec odešla za nimi.

Caracas, Venezuela

“Victorie, nezlob se, ale už jsi opravdu půjdu lehnout,” řekl jí Miguel už poněkolikáté, ale tentokrát už opravdu chtěl jít. Už se nechtěl nechat znovu přemluvit, aby ještě chvíli zůstal. “Dobrou noc,” usmál se na ni a vstal. “Jen běž, Migueli! Nech mě tu samotnou! Nejsi ani první ani poslední,” litovala se Victoria. Miguel se zastavil a vrátil se k ní. “Co to tady povídáš, Victorie?” zeptal se jí. “Všichni mě opouštějí! Jsem stále sama! Samota je mým osudem!” litovala se Victoria dál. “Victorie, proč říkáš takové nesmysly!” zakroutil Miguel hlavou. “Bohužel to nejsou nesmysly, Migueli!” odvětila mu Victoria smutně, “nikdy jsem neměla snadný život! A když už to vypadalo, že se to obrátilo v něco lepšího, tak se to znovu zase pokazilo!” začalo se jí lesknout v očích, “nikdy jsem neměla to štěstí potkat tu opravdovou lásku! Celý můj život byl zahalen v černých barvách a tak to bude až do úplného konce!” rozplakala se. “Victorie, prosím tě, takhle nemluv,” pohladil ji Miguel po vlasech, “život není vždy snadný, to je pravda, ale existují v něm i hezké okamžiky! Každý je zažije! A i kdyby trvaly jen pár minut, tak i těch pár krásných minut nám už nikdy nikdo nevezme! A když si na ty hezké okamžiky vzpomeneme, tak všechno potom vidíme v tom lepším světle,” utěšoval ji. Victoria si utřela slzy a usmála se na něj. “Děkuji ti, Migueli,” chytla jeho obličej do dlaní, “moc ti děkuji,” dodala a začala ho líbat.