“Migueli!” snažila se Erika tvářit, že se vůbec nic nestalo. Miguel postavil Auroru na zem a ta se rozběhla k Samanthě. “Tolik se mi po tobě stýskalo, miláčku!” padla Erika Miguelovi kolem krku a začala ho líbat. Chtěla tak docílit toho, aby zapomněl na to, co právě slyšel. I když Erika přesně nevěděla, co všechno slyšel. Miguel ji ale od sebe odstrčil a nechápavě se na ni zahleděl. “Proč jsi na Samanthu tak křičela?” zeptal se jí, “a hlavně mi vysvětli, co má znamenat to všechno, co jsi jí řekla!” požádal ji. “Ale, Migueli, já nevím, o čem to mluvíš!” dělala ze sebe Erika neviňátko, “vždyť my jsme si se Samanthou jen tak povídaly!” řekla mu, “že, Samantho?” výhružně se na ni podívala. “Eriko, nedělej ze mě hlupáka!” okřikl ji Miguel. “Migueli, ale já přece…!” tvářila se Erika ublíženě. “Samantho,” obrátil se na ni Miguel, “promiň mi tu nepříjemnost,” omluvil se jí, popadl Eriku za rameno a odtáhl ji pryč. “Sam,” oslovila ji Aurora, “proč na tebe Miguelova manželka tak křičela?” zeptala se jí. Samantha se na ni usmála a vzala si ji do náruče. “To nic, zlatíčko, nedělej si s tím starostí!” řekla jí. “Migueli, pusť mě, to mě bolí!” stěžovala si Erika, zatímco ji Miguel táhl k jeho autu. “Nastup si,” řekl jí Miguel a pustil ji. “Migueli, já ti to vysvětlím!” řekla mu Erika. “Až doma!” odsekl jí Miguel a nastoupil do auta. Erika nastoupila také a po celou cestu domů přemýšlela, na co se má vymluvit.

“Nancy, co ten výraz?” zeptala se jí Jazmín, když Nancy vešla do kuchyně, “vypadáš jak když tě právě přejel parní válec!” smála se. “No skoro jo!” odvětila jí Nancy. “Co se stalo?” zeptala se jí Jazmín, která zrovna dávala nádobí do myčky. Nancy se posadila ke stolu. “No trochu jsem laškovala se Sebastianem!” poťouchle se usmála, “a přitom jsem s ním seděla u stolu v jídelně a v tom tam přišla jeho manželka a vyhrožovala mi, že si promluví s paní Evou, aby ještě zvážila moje přijetí!” vysvětlila. “Nancy, co jsem ti říkala?” vzdychla Jazmín. “Já vím, já vím, že se mám Sebastianovi vyhýbat!” odvětila jí Nancy, “ale když já si nemůžu pomoct!” vzdychla zasněně. Jazmín vyvrátila oči v sloup, zavřela dvířka od myčky a zapnula ji. V tom do kuchyně vešla Samantha s Aurorou. “Další přejetá parním válcem!” podotkla Jazmín se smíchem, když uviděla Samanthin ztrhaný výraz. “Mohly byste mi Auroru na chvíli pohlídat?” požádala Samantha Jazmín a Nancy. “Jistě,” odvětila jí Jazmín, “ale co se ti stalo?” zeptala se jí ustaraně. “Auri,” oslovila ji Samantha, “přines si z pokoje nějakou hru. Jazmín a Nancy si s tebou zahrajou, než se vrátím, ano?” usmála se na ni. Aurora přikývla a odběhla pryč. Samantha ji poslala pryč, protože nechtěla, aby Aurora slyšela to, co se chystala Jazmín a Nancy říct. “Zrovna jsem si prošla další hádkou s Erikou Velasquezovou!” vzdychla smutně. “Tak teď už chápu!” řekla Jazmín smutně. “Co ti řekla?” zeptala se Samanthy Nancy. “Ono toho bylo víc, ale to hlavní bylo, že jsi měla, Jazmín, pravdu!” řekla jí Samantha. “V čem jsem měla pravdu?” nechápala ji Jazmín. “Že ten můj a Aurořin nečekaný odjezd do Madridu nebyl jen tak!” odvětila jí Samantha, “sama Erika mi vmetla do tváře, že to na její popud nás tam paní Eva poslala!” vysvětlila jí, “aby se nás zbavila a abychom se nemohly vídat s Miguelem!” dodala. “Já jsem prostě geniální!” zasmála se Jazmín, “no a ty jsi mi tehdy nevěřila!” nazlobeně se na Samanthu podívala. “Na tom už teď nezáleží!” vzdychla Samantha, “děkuju vám, že mi Auroru pohlídáte!” usmála se na Jazmín a Nancy, “vrátím se brzy, ale potřebuju teď být chvíli sama!” dodala a odešla.

Miguel a Erika vešli do ložnice. “Migueli, já ti vysvětlím to nedorozumění, jakého si byl svědkem!” smála se Erika, čímž se snažila odlehčit tuto, pro ni, nemilou situaci. Už se nadechovala, že začne s výmluvou, kterou si po cestě připravila, když ji ale Miguel přerušil. “Eriko, vysvětli mi jenom jedno! Proč jsi Samanthě řekla, a teď tě cituji, že jsi ji a toho malého spratka neposlala do Madridu proto, aby se po příjezdu opakovalo to, co před odjezdem!” zeptal se jí Miguel vážně. “Tohle, že jsem řekla?” divila se Erika, “miláčku, to jsi se musel přeslechnout!” zasmála se, “já jsem řekla, že…!” “Zatraceně, Eriko, nedělej ze mě idiota a buď ke mně upřímná!” zakřičel na ni Miguel, “moc dobře víš, jak nesnáším lhaní!” připomněl jí vážně. Erika byla zahnaná do kouta. Miguel slyšel všechno a už se to nedalo obhájit tak, aby z toho Erika vyšla nevinně. “Dobře, Migueli, řekla jsem to přesně tak, jak jsi řekl,” přiznala se mu se sklopenou hlavou. “Ale proč, Eriko?” přistoupil k ní Miguel a chytil ji za ramena, “já to nechápu? Proč jsi vůbec chtěla, aby někam odjely?” nevěřícně kroutil hlavou. “Protože jsem tě chtěla mít zase jenom pro sebe!” zakřičela na něj Erika a z očí jí vytryskly slzy, “od té doby, co ty dvě znáš, tak jsi pořád s nimi! Ony mi tě berou!” vzlykala. “Eriko, to přece není pravda!” řekl jí Miguel. “Je to pravda!” zakřičela na něj Erika, “kdybych tě teď požádala, aby si za nimi už nikdy víc nešel, tak bys mi moje přání splnil?” zeptala se ho. Miguela tato otázka zaskočila. Dokázal by se se Samanthou a Aurorou přestat stýkat? “Neodpovídáš mi, takže by ses nedokázal s nimi přestat stýkat!” plakala Erika, “a právě proto jsem je poslala pryč! Chtěla jsem, aby byly od tebe, co nejdál! Protože ty jsi můj! Jenom můj! A já nedovolím, aby mi tě nějaká ubožačka ze sirotčince a malej rozmazlenej fracek vzaly!” křičela hystericky. “Eriko, jak to mluvíš? Já tě vůbec nepoznávám!” nevěřícně na ni Miguel hleděl. “Migueli, musíš mě pochopit!” chytla ho Erika za ruce, “jsi to jediné, co mám a jestli tě ztratím, tak to nepřežiju!” plakala. Miguel na ni chvíli zmateně hleděl a poté odešel.

“Krásný dům!” zvolal Tomas, když s Maríou Elenou vešli do haly domu Santanderových. “Takovej si ještě neviděl, co?” ušklíbla se na něj María Elena. “Marío Eleno,” vešla do haly Jazmín, “budeš obědvat?” zeptala se jí. “Ne, děkuji ti, nemám hlad,” odvětila jí María Elena. Jazmín přikývla, zatímco si prohlížela Tomase. Poté přistoupila blíž k Maríi Eleně. “Fešák!” pošeptala jí do ucha. “Jazmín!” nazlobeně se na ni María Elena podívala. “Kdybyste měli chuť na něco sladkého, dejte mi vědět!” zasmála se Jazmín a vrátila se zpátky do kuchyně. María Elena se otočila na Tomase, který se usmíval nad tím, jak je najednou María Elena milá. “Co se tak křeníš?” obořila se na něj. “Jen tak!” stále se Tomas usmíval. “Tak to nedělej!” poručila mu. “Marío Eleno,” vešla do domu Eva. “Ahoj, mami,” pozdravila ji María Elena. “Kdopak je tento mladík?” podívala se Eva na Tomase. “Já jsem ten, kdo bude vaši dceru doučovat matematiku. Jmenuji se Tomas Otero,” představil se jí Tomas a podal jí ruku, “těší mě, paní de Santanderová!” usmál se na ni. “Mě těší, Tomasi!” opětovala mu Eva úsměv, “takového slušně vychovaného mladíka jsem dlouho neviděla!” pochválila ho, “měla by sis z něj vzít příklad, Marío Eleno!” vážně se podívala na svou dceru. María Elena zuřila, že ji její matka před Tomasem tak ztrapňuje a ona se nemůže bránit tak, jak by to udělala ve škole. “Jistě, mami!” křečovitě se na Evu usmála. “Vaše dcera je ale také slušně vychovaná!” řekl Tomas Evě. María Elena na něj vykulila oči. “Kdybyste viděla, jak ve škole je ke všem slušná, určitě byste na ni byla velmi pyšná!” dodal Tomas vážně a poté na Maríu Elenu mrkl. María Elena na něj nenávistně hleděla. Vůbec se jí nelíbilo, jak si ji Tomas dobírá. “Už vás nebudu v tom učení zdržovat,” řekla Eva a vyšla po schodech nahoru. “Co to mělo znamenat ty tvoje kecy?” naštvaně se María Elena Tomase zeptala. “Jaký?” dělal Tomas nechápavého. María Elena už neměla sílu to řešit a vyšla po schodech nahoru. Tomas se rozesmál a šel za ní.

“Lásko,” pohladila Samantha fotku svého zesnulého manžela na náhrobním kameni, “promiň mi, že jsem tu tak dlouho nebyla, ale nějak se to teď na mě všechno sesypalo!” rozplakala se, “ať se hnu kamkoliv, tak tam je někdo, kdo mě nenávidí! Vždycky to tak bylo, ale teď je to nějaké těžší!” plakala, “a já už nevím, jak se mám bránit! Moc bych tě teď tady potřebovala! Potřebovala bych, aby si mi poradil! Aby si mi poradil, co dál! Potřebovala bych vědět, jestli by jsi mi odpustil, kdybych se znovu zamilovala!” řekla smutně, “tedy ono už se to asi stalo! Vlastně ne asi, ale určitě! A já si to hrozně vyčítám! Vyčítám si, že jsem tě zradila a navíc kvůli muži, který mě stejně nemiluje!” plakala, “odpusť mi to, miláčku! Vždy tě budu mít ve svém srdci a chtěla jsem, aby si tam už navždy byl jen ty a ač jsem se dlouho své city snažila popírat, tak už nemůžu!” vzdychla zoufale, “snad mi to jednoho dne odpustíš, lásko! Miluju tě!” políbila Jorgeho fotku, vstala a odešla. Jen pár vteřin potom, co odešla, zastavilo na hřbitově auto, ze kterého vystoupil Miguel. Také si potřeboval ujasnit některé své pocity, a tak si šel promluvit se svým synem.

Erika chodila nervózně po hale sem a tam a upíjela ze skleničky whisky. “Ahoj, Eriko,” vešla do domu Victoria. “Nazdar!” odsekla jí Erika. “Pohádali jste se s Miguelem?” hádala Victoria důvod nevraživosti své dcery. “Jak jsi to uhodla?” zeptala se jí Erika a stále chodila sem a tam. “Takhle rozčílená seš vždy jen po hádce s Miguelem,” odvětila jí Victoria, “mohla si být taky rozčílená například kvůli té chůvě, ale když si k tomu přidala i ten alkohol, tak mohlo jít jedině o hádku s Miguelem!” dodala. “Ale taky že šlo v té hádce zase o tu chůvu!” zuřila Erika. “Co se stalo tentokrát?” zeptala se jí Victoria a pohodlně se usadila do křesla. “Díky detektivovi, kterého si vždycky najímám, když déle nejsem s Miguelem, jsem se dozvěděla, že Miguel včera strávil celý den s tou chůvou a tím malým spratkem!” vysvětlovala jí Erika, “ale to není všechno! Ta chůva se kvůli Miguelovi náležitě vyparádila! Vzala si moderní šaty a nalíčila se, aby na Miguela udělala dojem! I když co si budeme namlouvat, jí to stejně nepomůže! No a to mě rozčílilo natolik, že už jsem to nevydržela a šla jsem si to s ní vyřídit! Jenže v tu chvíli tam přišel Miguel a slyšel mě, jak jí vyčítám, že i když jsem ji poslala do Madridu, abych se jí zbavila, tak se i přesto spolu stále scházejí!” dokončila Erika své vyprávění. “A Miguel na to nezareagoval zřejmě nijak dobře!” pochopila Victoria. “No a nakonec mi trochu ujely nervy a Miguel se sebral a šel!” dodala Erika rozčíleně. Victoria se spokojeně usmála, když se na ni Erika nedívala a poté jí věnovala jeden ustaraný pohled. “Je mi to líto, Eriko,” řekla jí. “Lítost je mi k ničemu!” odsekla jí Erika, která stále přešlapovala sem a tam, “co mám teď dělat? Kvůli té potvoře jsme se s Miguelem zase pohádali! Zase! My jsme se vůbec neměli do Caracasu vracet! Kdybychom se nevrátili, tak by se s ní nikdy nepoznal a já bych teď nemusela přemýšlet, jak se jí zbavit!” byla úplně nepříčetná. Najednou se zastavila a chmátla po svém mobilu. Vytočila číslo a čekala, až to ten druhý zvedne. “Adriane, tady Erika! Laskavě něco udělej s tou svojí chůvičkou! Řekni jí, ať se konečně přestane motat kolem mého manžela! Mně neposlechla, tak jí to zkus nějak jasně říct ty!” řekla mu rozčíleně a poté zavěsila.

“Kdo to byl?” zeptala se Karina Adriana, zatímco ho líbala na krk. “Erika,” odvětil jí Adrian zaraženě. “A co chtěla?” zeptala se ho Karina. Adrian ji od sebe odstrčil a postavil se. “Řekla mi, že mám říct Samanthě, aby se přestala motat kolem jejího manžela!” odvětil jí Adrian nechápavě. “Takže Erice už došla trpělivost!” zasmála se Karina, vstala z postele a oblékla si župan. “Jak trpělivost?” nechápal Adrian, “o co tady jde?” zeptal se. “Adriane, ty to vážně nevíš?” podivila se Karina. “Co mám sakra vědět?!” rozčílil se Adrian. Karina se znovu rozesmála a chtěla odejít do kuchyně. “Karino!” chytil ji Adrian silně za rameno, “konečně mi vysvětli, o co tady jde!” žádal ji rozčíleně. Karina se mu vytrhla a naštvaně se na něj podívala. “Tvoje chůvička a Eričin manžel se na její vkus až moc často scházejí!” řekla mu. “Odkdy?” zeptal se jí Adrian. “Co já vím?” vyvrátila Karina oči v sloup, “ale možná, že od té narozeninové oslavy tvé sestry, jak ses tam neudržel a po chůvičce si vystartoval!” hádala. “Tak dlouho?” zhrozil se Adrian, “ale proč mi to nikdo neřekl? A co mezi nimi je?” zeptal se. “A jak já mám vědět, že si o tom nevěděl?” zvolala Karina se smíchem, i když věděla, že to Adrian neví a schválně mu o tom ani neříkala, “a co mezi nimi je? Oba tvrdí, že jen přátelství. Chůvička několikrát Erice potvrdila, že do jejího manžela rozhodně zamilovaná není, ale co my víme? Přece se s tím nebude svěřovat zrovna Erice!” smála se. “Takže ona se za mými zády schází s jiným!” zvolal Adrian nenávistně. Poté se rychle oblékl a s urputným vztekem se vyřítil z Karinina bytu.

“Tohle já nikdy v životě nepochopím!” zvolala María Elena otráveně nad dalším matematickým příkladem. “Ale vždyť je to úplně jednoduchý,” řekl jí Tomas a začal jí to znovu vysvětlovat. Oba seděli naproti sobě na její posteli a po celé posteli měli poházeno několik sešitů a učebnic. “Ne, Tomasi, to je marný! Nikdy v životě nepochopím, jak se písmena a číslice můžou sčítat nebo násobit!” vzdala to María Elena. Tomas se na ni usmál. “Proč se na mě usmíváš?” zeptala se ho María Elena. “Právě si mi úplně poprvé sama od sebe řekla jménem!” odvětil jí Tomas a znovu se usmál. María Elena nevěděla, co říct, ale naštěstí pro ni v tu chvíli někdo zaklepal na dveře. “Vstupte!” zavolala. “Promiňte,” vešla dovnitř Nancy a v rukou držela podnos s jídlem, “ale tvá matka mi řekla, abych vám donesla něco k jídlu, aby se vám lépe počítalo,” usmála se na ně a položila podnos na stůl. “Děkujeme, Nancy,” usmála se na ni María Elena. “Dobrou chuť,” popřála jim Nancy a odešla. María Elena vstala a vzala si z podnosu jeden talíř pro sebe a druhý podala Tomasovi. María Elena se zakousla do sendviče a Tomas se na ni díval. “Proč se na mě pořád díváš?” zeptala se ho nazlobeně. “Jen mě udivuje, jak si tu na všechny milá!” odvětil jí Tomas, “proč jsi ve škole tak protivná?” zeptal se jí. Odpověď sice jako fotógrafo znal, ale chtěl, aby mu ji María Elena řekla jako Tomasovi.

“Nancy,” potkala ji Jazmín v hale, “běž za Aurorou do kuchyně. Já zapomněla, že musím ještě uklidit v pokoji paní Evy!” řekla jí. “Už běžím,” odvětila jí Nancy a odešla do kuchyně. Jazmín se chystala jít nahoru, když se do domu přiřítil Adrian. “Jazmín,” oslovil ji, “kde je Samantha?” zeptal se jí. “Nevím,” pokrčila Jazmín rameny a vyšla na první schod. “Jazmín!” chytil ji Adrian za rameno, “ptám se tě, kde je Samantha!” zeptal se jí znovu a byl velmi rozčílený. Jazmín z něho začínala mít strach. “Já ale opravdu nevím!” zalhala mu Jazmín. Věděla, že se Samantha před chvíli vrátila a že bude zřejmě v jejich pokoji, ale Adrianovi to říct nechtěla. Nechtěla, aby Samanthu našel, když byl v takovém stavu. “Dobře, najdu si ji sám!” pustil ji Adrian a mířil rovnou směrem k Samanthině pokoji. Jazmín rychle utíkala do kuchyně. Nancy seděla s Aurorou v kuchyni u stolu a malovaly spolu obrázek, když tam Jazmín vtrhla. “Co se děje, Jazmín?” zeptala se jí Nancy. Jazmín se rozhlížela po kuchyni a najednou jí zrak spočinul na jedné pánvi. “Mám takové divné tušení!” odvětila jí Jazmín, čapla pánev a rychle odešla. “Auri, počkej tu chvíli. Hned jsem zpátky,” řekla jí Nancy a běžela za Jazmín. Samantha seděla na posteli ve svém pokoji. Už chtěla jít za Aurorou, ale potřebovala se ještě pořádně uklidnit, aby na ni Aurora nepoznala, že plakala. Naposledy se zhluboka nadechla, vstala, ale než došla ke dveřím, rozrazil je Adrian. “Adriane!” udiveně na něj Samantha hleděla. “Jak si mohla, Samantho!” zakroutil Adrian nevěřícně hlavou, “jak si mohla?!” zakřičel na ni. “Jak jsem mohla, co?” nechápala ho Samantha. “Já se jak blbec snažím! Div se nepřetrhnu, aby sis mě všimla a ty se přitom za mými zády scházíš s ženatým chlapem!” zakřičel na ni Adrian. “Ale, Adriane, já já nic nic nechápu!” začala Samantha ze strachu před ním koktat. “Myslel jsem si, že ty seš jiná! Ale ty seš stejná coura jako všechny ostatní!” zakřičel na ni Adrian nenávistně a uhodil jí tak silně, že spadla na postel a z ní na zem. Samantha se chytla za tvář a vyděšeně se na Adriana dívala. Adrian se k ní přiblížil, odhodlaný ji znovu uhodit, ale v tom do pokoje vtrhla Jazmín s Nancy v zádech. “Odstup od ní, ty hajzle!” zakřičela na něj Jazmín s pánví v ruce, připravená ji použít, kdyby ji Adrian neposlechl.