“Ty jsi mě neslyšel, Adriane?! Odstup od Samanthy, ale okamžitě!” křičela na něj Jazmín a pánev stále držela nad hlavou, aby ji v případě neuposlechnutí mohla rychle použít. Adrian se střídavě díval na vyděšenou Samanthu a na Jazmín s Nancy a až nyní si uvědomil, jak obrovskou chybu udělal. “Samantho, odpusť mi to,” žádal ji zoufale, “já jsem to nechtěl udělat,” dodal. “Adriane, vypadni odtud!” zakřičela na něj Jazmín. Adrian potupně sklonil hlavu a odešel. Jazmín položila pánev na zem a společně s Nancy přistoupily k Samanthě, která se celá třásla. “Sam,” pomohly jí vstát a posadily ji na postel. “Co se stalo? Proč tě ten hajzl uhodil?” zeptala se jí Jazmín. Samantha ani nemohla mluvit, jak byla vyděšená. Jenom se třásla a po tvářích jí stékaly slzy. “Přinesu ti trochu vody,” řekla jí Nancy a když vycházela ze dveří, srazila se tam s Aurorou. “Sam, podívej se, co jsem namalovala,” vběhla Aurora zvesela dovnitř, ale když viděla Samanthu, jak pláče, zarazila se. “Sam, co se ti stalo? Od čeho máš červenou tvář?” zeptala se jí Aurora ustaraně. Samantha se kvůli ní přemohla a pousmála se. “Zakopla jsem a uhodila jsem se,” zalhala jí. “A moc tě to bolí?” zeptala se jí Aurora ustaraně. “Jenom trošku,” znovu se na ni Samantha pousmála. “Tak já ti to pofoukám, aby tě to ani trošku nebolelo,” usmála se na ni Aurora. Samantha přikývla a posadila si Auroru na klín. Aurora ji bolavou tvář pofoukala a poté ji objala. Samantha ji pevně sevřela ve svém náručí a i když se snažila přestat plakat, nedařilo se jí to. Jazmín se posadila vedle ní a pohladila ji po vlasech.

“Tak proč Marío Eleno? Proč jsi ve škole na všechny tak protivná, když doma je z tebe úplně jiný člověk?” zeptal se jí Tomas znovu, “lepší člověk,” dodal s úsměvem. María Elena se pousmála a natáhla se k nočnímu stolku pro fotku, na které byla se svými bratry. Usmála se na ni a poté ji podala Tomasovi. “To jsou mí bratři,” řekla mu, “to je Adrian, Sebastian a Jorge,” ukázala na každého z nich, “ta fotka je čtyři roky stará! Je to naše poslední společná fotka!” vysvětlovala mu, “teď už mám totiž bratry jen dva! Jorge před třemi lety zemřel,” dodala smutně. “To je mi líto,” soucítil s ní Tomas a instinktivně ji chytil za ruku. María Elena proti tomu vůbec nic neměla. Právě naopak. Pousmála se a ruku mu stiskla. “Jorge mi moc chybí! Ještě jsem se s tím pořádně nevyrovnala! Jorge byl vždycky moje opora! Vždycky mě bránil při hádkách s mojí mámou!” vysvětlovala mu, “víš, moje máma byla vždycky přísná, ale nejvíc přísná byla a je vždycky na mě!” zesmutněla, “ani nevím proč! Nevím proč zrovna já to musím vždycky odnést! Ale když tu byl ještě Jorge, tak jsem to snášela líp! Věděla jsem, že za ním můžu kdykoliv přijít! Že mě vyslechne a podpoří mě! Ale teď už za ním přijít nemůžu!” zalesklo se jí v očích. “Moc mě to mrzí, Marío Eleno! Nerad tě vidím tak utrápenou,” řekl jí Tomas ustaraně, “a s tvými dalšími dvěma bratry nemáš takový dobrý vztah, jaký jsi měla s Jorgem?” zeptal se jí. “Jenom se Sebastianem,” odvětila mu María Elena, “to jsem se zapomněla zmínit, že nejen za Jorgem, ale i za Sebastianem můžu kdykoliv přijít!” usmála se, “ale i tak mi Jorge hrozně chybí!” dodala smutně. “To chápu,” přikývl Tomas. “Adriana mám taky ráda, ale ne tolik jako Sebastiana a jako jsem měla ráda Jorgeho! Adrian se nás tří vždycky spíš stranil,” pokračovala María Elena, “asi proto, že je nejstarší,” usoudila, “a abych se vrátila k tvé otázce, proč jsem jiná doma a jiná ve škole, tak je to proto, aby aspoň ve škole mě někdo respektoval, když doma jsem tou poslední, o kterou se máma zajímá!” vysvětlila Tomasovi. “A pak se cítíš líp, když se ve škole na všechny utrhuješ?” zeptal se jí Tomas. “Právě naopak! Cítím se ještě hůř,” odvětila mu María Elena. “Tak proč už s tím konečně nepřestaneš? Proč všem neukážeš, jaká doopravdy jsi?” zeptal se jí Tomas. “Nechtěla bych být zase neviditelná,” odvětila mu María Elena. “Pro mě by si nebyla,” usmál se na ni Tomas. María Elena se pousmála. “Proč já ti to tady vlastně všechno říkám?” zeptala se jeho i sama sebe. “Vždyť si mi to před chvílí řekla,” odvětil jí Tomas, “potřebuješ někoho, kdo tě bude poslouchat! A já tě poslouchám hrozně rád!” usmál se na ni. María Elena na Tomase překvapeně hleděla. Ji samotnou zaskočilo, jak se se vším Tomasovi svěřila. Zrovna jemu, na kterého byla protivná snad nejvíc ze všech. “Možná bychom se měli vrátit k tomu počítání,” navrhla. “Jak si přeješ,” usmál se na ni Tomas a oba se znovu dali do počítání.

Miguel seděl v hotelové recepci a čekal na Fabiolu, která byla na nějakém natáčení kvůli prezentaci jejího nového CD. Listoval časopisem, ale jeho obsah vůbec nevnímal, protože stále musel myslet na hádku s Erikou. Po dlouhém čekání se nakonec Fabiola, v doprovodu Alvara, vrátila do hotelu. “Migueli?” všimla si ho a šla k němu. Miguel odložil časopis a postavil se. “Ahoj, Fabiolo,” pozdravil ji a oba se objali. “Čekáš dlouho?” zeptala se ho Fabiola. Miguel se podíval na hodinky. “Asi hodinku,” odvětil jí. “Měl jsi mi zavolat,” řekla mu Fabiola. “To nevadí. Nikam jsem nespěchal,” odvětil jí Miguel, “jenom si s tebou potřebuju promluvit,” dodal naléhavě. “Samozřejmě,” přikývla Fabiola, zavěsila se do něj a šli spolu k výtahu. “Fabiolo,” zavolal na ni Alvaro. “Teď si jdu promluvit se svým bratrem!” vážně se na něj Fabiola podívala, čímž mu naznačila, aby ji teď ničím neotravoval. Poté nastoupila s Miguelem do výtahu. “Tak o čem si chtěl mluvit?” zeptala se ho Fabiola, když vešli do jejího pokoje. “Dopoledne jsem se hrozně pohádal s Erikou,” odvětil jí Miguel vážně. “O co šlo?” zeptala se ho Fabiola, posadila se na pohovku a naznačila mu, aby se posadil také. “Pohádali jsme se kvůli Samanthě a Auroře,” odvětil jí Miguel a posadil se vedle ní. “Erika na ně žárlí?” hádala Fabiola. Miguel se na ni udiveně podíval. “Jak to víš?” zeptal se jí. “Víš, Migueli, já jsem ti to včera nechtěla říkat, ale já být na Eričiným místě, tak žárlím taky,” odvětila mu Fabiola. “Ale proč?” nechápal ji Miguel, “vždyť jsme se Samanthou jen přátelé, takže na ni nemá důvod žárlit!” vysvětlil jí, “a proč by hlavně žárlila na Auroru?” dodal nechápavě. “A vážně jste se Samanthou jen přátelé?” ujišťovala se Fabiola. “Samozřejmě, že ano,” ujistil ji Miguel, “proč se mě na to vůbec ptáš?” zeptal se jí. “Migueli, já vás včera viděla! Viděla jsem, jak se na sebe díváte!” upozornila ho Fabiola, “a když k tomu připočítám i Auroru, tak tvoříte naprosto dokonalou šťastnou rodinu! A proto Erika žárlí! Protože ty si tu rodinu, kterou ti Erika dát nemůže, tvoříš s někým jiným!” dodala vážně. “Ale, Fabiolo, já si přece žádnou jinou rodinu netvořím!” rozčílil se Miguel a postavil se. “A proč se teda tak rozčiluješ?” zeptala se ho Fabiola. Miguel se na ni naštvaně podíval, i když v podstatě byl naštvaný sám na sebe. “Migueli,” přistoupila Fabiola k němu, “já ti nechci přidělávat další problémy! Jenom jsem upřímná! Říkám to, co vidím!” řekla mu vážně. “Vždyť já vím,” vzdychl Miguel, “promiň mi to,” objal ji, “nechtěl jsem tak vyjet,” omluvil se jí. “Vůbec nic se nestalo,” usmála se na něj Fabiola, “já jen po tobě chci, aby ses zamyslel nad tím, jestli Erika náhodou nemá k žárlivosti skutečně důvod!” upozornila ho. “To jsem si teda naběhnul! Jsem si k tobě přišel postěžovat a nakonec jsem dostal další kázání!” zasmál se Miguel. “Ale aspoň se mi podařilo tě rozesmát!” smála se Fabiola, “a, Migueli?” vzápětí zvážněla, “už jsi mluvil s Andrésem?” zeptala se ho. Miguel se na ni smutně podíval. “Nechtěj vědět, co mi řekl,” odvětil jí. “Ale já to chci vědět!” řekla mu Fabiola, “ať je to cokoliv!” dodala. Miguel smutně vzdychl. “Řekl mi, že na tebe před hotelem čekal jen proto, aby se ujistil, že si přijela, aby si tím pádem dával pozor kam jde, protože na tebe nechce narazit!” řekl opatrně. Fabiola smutně přikývla. “Čekala jsem něco podobného,” řekla chvějícím se hlasem. Miguel se na ni smutně podíval a oba se pevně objali.

“Už jdu, už jdu,” volala Karina otráveně, když šla ke vchodovým dveří svého bytu, na které někdo usilovně bušil. Karina dveře otevřela a dovnitř vtrhl Adrian. “Co se stalo?” zeptala se ho. Adrian jí ani nepozdravil a rovnou šel k mini baru, kde si vzal láhev whisky a začal pít. “Jó, tak to bude na dlouho,” zvolala Karina se smíchem, posadila se do křesla a čekala, až se jí Adrian uráčí říct, co se děje. Adrian polkl poslední lok a prázdnou láhev upustil na zem. “Uhodil jsem Samanthu!” dostal nakonec ze sebe. Karina na něj zůstala koukat s otevřenou pusou. “Ty jsi uhodil chůvičku?” sama si to zopakovala a když to uslyšela ze svých vlastních úst, hrozně jí to pobavilo, “ty jsi uhodil chůvičku! To je ale pecka!” smála se. “Karino, to vůbec není k smíchu!” okřikl ji Adrian. “To je k smíchu! Dneska mám druhý vánoce!” smála se Karina hystericky. Adrian nenávistně hleděl do prázdna. Nenáviděl sám sebe za to, jak velkou chybu udělal. “Takže dneškem ti aspoň skončila ta tvoje hra na hodného švagra!” smála se mu Karina, “protože po tomhle tvém uklouznutí ti ta tvoje chůvička neuvěří ani pozdrav!” smála se, až se za břicho popadala. Adrian ještě chvíli poslouchal její neustávající smích a nakonec ji také uhodil, aby konečně zmlkla. Karina se při pádu uhodila hlavou o roh konferenčního stolku. “Idiote!” zakřičela na Adriana a rukama si přitlačovala bolestivé místo na hlavě. “Už mě přestaň rozčilovat, Karino! Jdeš mi pořádně na nervy!” křičel na ni Adrian, “proč já se s tebou vlastně ještě zahazuju! Jsi ubohá a úplně neschopná!” vykřičel jí do tváře, prásknul dveřmi a šel. “Jen počkej, Adriane Santandere!” nenávistně se za ním Karina dívala, “však já najdu způsob, jak ti dokázat, že nejsem tak neschopná, jak si myslíš! Ty se budeš ještě hodně divit!” přísahala.

Setmělo se. Samantha seděla ve své posteli a přemýšlela nad svým životem. Přemýšlela nad tím, proč zrovna jí se staví do cesty jeden problém za druhým. “Aurora už spí,” řekla ji Jazmín, když vešla do jejich pokoje. Samantha byla ještě stále trochu vyklepaná kvůli tomu incidentu s Adrianem, a proto ani nebyla schopná jít Auroru uspat. “Děkuji ti, Jazmín,” pousmála se na ni. “To přeci vůbec nic nebylo,” usmála se na ni Jazmín, ale vzápětí zesmutněla, “odpusť mi to, Sam,” požádala ji. “Co ti mám odpustit?” nechápala ji Samantha. Jazmín si k ní přisedla. “To, co se dneska stalo byla moje vina!” řekla vážně. “Jak to myslíš?” stále ji Samantha nechápala. “Kdybych ti Miguela pořád nepředhazovala, tak by se to nestalo!” vyčítala si to Jazmín. “Jazmín,” oslovila ji Samantha, “i kdyby Miguel neexistoval, tak by se to nejspíš dřív nebo později stalo i tak!” řekla jí vážně. “Ale co teď budeš dělat? Přece nemůžeš s takovým surovcem žít pod jednou střechou?” zvolala Jazmín nenávistně. “Nevím, co budu dělat, Jazmín,” odvětila jí Samantha, “vím jen to, že mám strach! Mám hrozný strach, Jazmín!” rozplakala se. Jazmín ji objala. “Neboj se, Sam! My tě nedáme!” utěšovala ji Jazmín. “Proč zrovna já, Jazmín?” odtáhla se od ní Samantha, “to nemůžu mít v životě ani chvíli klidu?” zeptala se jí zoufale. Jazmín nevěděla, co jí na to má říct, a tak ji znovu objala.

“Migueli,” vrhla se mu Erika kolem krku, když se vrátil domů, “kde si odpoledne byl?” zeptala se ho. “Se Samanthou ani Aurorou jsem nebyl, jestli se ptáš na to,” odvětil jí Miguel ironicky. “Migueli, nebuď na mě takový!” smutně se na něj Erika podívala. “Byl jsem u Fabioly,” řekl jí Miguel a chtěl odejít. “Migueli, neodcházej,” zadržela ho Erika, “ještě se na mě zlobíš?” zeptala se ho. “Ne, nezlobím se na tebe,” odvětil jí Miguel, “promluvil jsem si o tom s Fabiolou a ta mi vysvětlila tvůj postoj,” dodal. Erice se očividně ulevilo. “Ale to ještě neznamená, že jsem zapomněl, jak jsi se o Samanthě a Auroře vyjadřovala,” upozornil ji Miguel, “to se mi ani trochu nelíbilo!” dodal. “Migueli, já jsem byla rozrušená!” hájila se Erika. “A teď když rozrušená nejsi, tak bych se tě chtěl na něco zeptat,” řekl jí Miguel, “chceš vůbec tu adopci?” zeptal se jí. Erika byla jeho otázkou zaskočená. “Samozřejmě, že chci,” zalhala mu. “A chceš ji, protože ji chceš ty sama anebo ji chceš jen kvůli mně?” zeptal se jí Miguel, “ale řekni mi pravdu, Eriko!” požádal ji důrazně. “Chci ji, protože ji chci já sama!” znovu mu Erika zalhala. Miguel se na ni nedůvěřivě podíval. “Dnes se vyspím v pokoji pro hosty!” řekl a chtěl odejít. “Ale, Migueli,” znovu ho Erika zadržela, “proč v pokoji pro hosty? To přeci není nutné!” řekla mu smutně. “Chtěl bych si pročistit hlavu,” řekl jí Miguel, “a na to potřebuju být sám,” dodal a odešel po schodech nahoru. Erice začaly téct po tvářích slzy a Victoria, která ji a Miguela celou dobu sledovala zpoza rohu, se spokojeně usmívala.

Byl další den ráno a Sebastian se uprostřed haly znovu hádal s Leticií. “Leticie, kde si zase včera v noci byla?” vyptával se jí. “Už jsem ti to přeci řekla! Se svým milencem!” odvětila mu Leticia zcela nevinně. Když včera Adrian nenašel pochopení u Kariny, v Leticiině náruči ho našel. “Leticie, ty jsi tak pokrytecká!” zakřičel na ni Sebastian, “řekneš mi to jen tak! Bez výčitek svědomí!” křičel na ni. “A proč bych měla mít nějaké výčitky svědomí?” divila se Leticia, “kdybych tě milovala, tak bych možná nějaké výčitky měla, ale já tě nemiluju, tak nač mít výčitky?” smála se. “Leticie, proč ty vůbec se mnou ještě jsi?” zeptal se jí Sebastian. Leticia otráveně vzdychla. “Tak mladej a už tak sklerotickej!” smála se, “přece se nemůžu připravit o pohodlí tohoto domu! O peníze, které díky manželství s tebou mám! A o radost, kterou mi způsobují hádky s tebou!” vysmála se mu a odešla z domu. Sebastian za ní nenávistně hleděl, poté se otočil a spatřil Nancy. “Slyšela jsi toho hodně?” zeptal se jí. “Já jsem nechtěla poslouchat,” odvětila mu Nancy, “ale taky jsem nechtěla vejít doprostřed vašeho rozhovoru,” dodala. “Chtěla si spíš říct doprostřed výsměchu mé osoby!” podotkl Sebastian ironicky a posadil se na pohovku. Nancy se posadila vedle něj. “Sebastiane, můžu se tě na něco zeptat?” zeptala se ho. Sebastian přikývl. “Ty ses teď své manželky ptal, proč s tebou ještě je a mě by zajímalo, proč ty sis ji vůbec bral, když je na tebe taková?” zeptala se ho Nancy.

Andrés běhal po svém bytě sem a tam, protože zaspal. Právě si vzal z věšáku bundu a ze stolku klíče od auta a když otevřel dveře od bytu, stál za nimi nečekaný host. “Co ty tu děláš?” zeptal se nenávistně Alvara. Alvaro se na něj ironicky pousmál a sám se pozval dovnitř. “Alvaro, co ode mě chceš?” zeptal se ho Andrés, “já dost spěchám!” dodal. “Nebudu tě dlouho zdržovat! Přišel jsem ti říct jen pár slov,” odvětil mu Alvaro. “Tak to neprotahuj a přejdi rovnou k věci!” žádal ho Andrés. “Já jsem se jenom přišel ujistit, že teď když tu Fabiola nějaký čas bude, tak že se jí nebudeš plést do cesty!” zdůraznil mu Alvaro, “ona má svůj život a ty do něj už dávno nepatříš, tak aby si na to nezapomněl!” dodal s vítězným úsměvem. Andrés ho vraždil pohledem.

“Sam, já si dojdu pro něco k pití,” řekla jí Aurora, když spolu byly v zahradě. “Tak já ti pro to dojdu,” řekla jí Samantha. “Ne, já si tam dojdu sama,” trvala na svém Aurora, “ještě cestou někde zakopneš a uděláš si další modřinu,” smála se. “Tak dobře,” pousmála se na ni Samantha a Aurora odběhla do domu. Samantha jí nehodlala říct pravdu, jak k té modřině přišla. Nechtěla Auroru zbytečně děsit. “Samantho,” ozval se za ní známý hlas. Samantha se polekala. Byla ráda, že je k Miguelovi otočená zády, protože nechtěla, aby viděl, jak vypadá. “Samantho, já jsem se ti přišel omluvit za včerejší Eričino chování,” řekl jí Miguel. “To si nemusel, Migueli,” odvětila mu Samantha, “já tvoji manželku úplně chápu,” dodala. “Ale zlobíš se kvůli tomu, co ti Erika řekla!” podotkl Miguel vážně. “Ne, vůbec se nezlobím!” odvětila mu Samantha. “Tak proč se na mě nepodíváš?” zeptal se jí Miguel. “Migueli, už jsem ti to chtěla říct včera, ale nakonec nebyla vhodná příležitost, takže ti to řeknu teď,” změnila Samantha téma, “už bychom se neměli dál vídat! Bude to tak pro všechny nejlepší!” zdůraznila. “A to je tvoje rozhodnutí anebo tě k němu donutila Erika!” zeptal se jí Miguel podezřívavě. “Je to moje rozhodnutí!” odvětila mu Samantha rázně, “a chci, aby si ho respektoval!” dodala. “Budu ho respektovat, až mi to řekneš do očí!” řekl jí Miguel. “Migueli, prosím!” vzdychla Samantha zoufale. Miguel k ní přistoupil, položil jí ruku na rameno a otočil si ji k sobě. Když uviděl její modřinu, která vedla přes celou tvář, vyděsil se. “Co se ti stalo?” zhrozil se.