“Samantho, kde jsi přišla k té modřině?” zeptal se jí Miguel znovu. “Ale to nic nebylo! Jenom jsem tak trochu nešika!” pousmála se na něj Samantha, aby tu situaci trochu odlehčila, “zakopla jsem v pokoji o židli a spadla na roh nočního stolku!” vymýšlela si. Miguel jí moc nevěřil, ale než jí na to stačil něco říct, přiběhla k nim Aurora a pár kroků za ní šla Jazmín, která v ruce nesla tác s pitím jak pro Auroru, tak i pro Samanthu. “Ahoj, Migueli,” skočila mu Aurora do náruče, “jak se máš?” zeptala se ho. “Ale dobře,” usmál se na ni Miguel, “ahoj, Jazmín,” usmál se i na ni. Jazmín mu úsmev opětovala a položila tác s pitím na stolek. “Já se mám taky dobře,” usmála se Aurora, “akorát Sam, ne!” smutně se na ni podívala, “moc jí bolí ta modřina, co si včera udělala!” dodala. “Už jsi Miguelovi řekla, jak se ti to stalo?” zeptala se Jazmín Samanthy. “Ano, řekla!” odvětila jí Samantha. “A řekla jsi mu všechno?” zeptala se jí Jazmín. Samantha se na ni naštvaně podívala. Nechtěla, aby to Jazmín tak rozmazávala. “Auri,” oslovila ji Jazmín, “běž ještě na chvíli do kuchyně! Já za tebou za chvíli přijdu, jen co si my tři tady něco ujasníme,” usmála se na ni. “A to si to nemůžu ujasňovat s vámi?” zeptala se jí Aurora smutně. Jazmín pokroutila hlavou. “Ach jo,” vzdychla Aurora smutně a Miguel jí postavil na zem, “už chci být velká! Nebaví mě pořád chodit pryč, když mají dospělý nějakou vážnou debatu!” řekla nazlobeně a uraženě odešla. “Jazmín, běž s ní,” řekla jí Samantha. “Až potom, co řekneš Miguelovi pravdu!” odvětila jí Jazmín vážně. “Už jsem mu pravdu řekla!” zdůraznila jí Samantha. “Nemyslím si,” odvětila jí Jazmín, “to by se určitě netvářil tak klidně,” dodala. “Děvčata,” oslovil je Miguel a obě se na něj podívaly, “můžete mi už konečně říct, co se to tu děje?” zeptal se jich. “Migueli, nevím, jak ti Sam odůvodnila příčinu své modřiny, ale ať už ti řekla cokoliv, tak ti lhala!” odvětila mu Jazmín vážně. “Jazmín, mlč!” okřikla ji Samantha. “Sam, Miguel by se to měl dozvědět!” zdůraznila jí Jazmín. “Nic se nemusí dozvědět, protože s tím nemá nic společného!” zdůraznila jí zase Samantha. “Sam, rozmysli se! Řekneš mu to ty nebo já?” zeptala se jí Jazmín. “Děvčata,” ozval se Miguel znovu, “je mi jedno, která z vás mi to, co mi chcete říct, řekne, ale hlavně mi to řekněte!” žádal je. Samantha se prosebně dívala na Jazmín, aby mu to neříkala. Jazmín ale byla odhodlaná říct mu pravdu. “Byl to Adrian! To Adrian udělal Sam tu modřinu!” řekla mu vážně a poté s klidným svědomím odešla. Miguel se šokovane zahleděl na Samanthu. “Ten hajzl!” zvolal nenávistně, “kde je? Já ho zabiju!” hned se chtěl vydat do domu a najít ho. “Ne, Migueli, prosím tě, nech to být!” zastavila ho Samantha. “Jak to po mně můžeš chtít?” nechápal ji Miguel, “tohle si k tobě ten hajzl nesmí dovolovat!” zdůraznil jí. “Já vím, Migueli,” přikývla Samantha, “ale žádám tě, aby si to nedělal ještě horší než to je!” prosila ho zoufale, “prosím!” dívala se na něj smutně.

“Můžeš být klidný, Alvaro! Fabiolu už nechci nikdy v životě vidět, takže se jí do cesty rozhodně plést nebudu!” ujistil ho Andrés. “To rád slyším, Andrési,” spokojeně se Alvaro usmál, “jen doufám, že ti tvé rozhodnutí vydrží i do budoucna!” řekl nejistě. “Alvaro, já opravdu nemám čas se tu s tebou teď vybavovat, takže ti to řeknu stručně a jasně!” začal Andrés vysvětlovat, “Fabiola je už pro mě uzavřená kapitola! Je mi jedno, co, s kým, kde nebo kdy dělá! Fabiola mě už jednoduše nezajímá! A tak to bude už napořád!” zdůraznil především slovo “napořád”, “už je ti to jasné, Alvaro?” zeptal se ho. Alvaro spokojeně přikývl. “Je mi to nadmíru jasné,” usmál se. “Tak to jsem rád, že jsi mě pochopil a teď když dovolíš, tak už vážně musím odejít!” naznačil mu Andrés, aby odešel. “Jistě, už tě nebudu zdržovat,” řekl Alvaro a šel ke dveřím, “měj se hezky,” vítězně se na Andrése usmál a odešel. Andrés div nevybuchl vzteky. Byl rozčílený na Alvara, na Fabiolu i sám na sebe. Sám na sebe především kvůli tomu, že Alvarovi zas tak úplně pravdu neřekl. Sice mu řekl, že už ho Fabiola nezajímá, ale zapomněl dodat, že se o to zatím pouze pokouší. Ač se velice snaží, z hlavy ji tak snadno dostat nemůže. Na to ji až příliš miluje.

“Proč jsem si Leticii bral?” zopakoval Sebastian Nancyinu otázku, “asi proto, že před svatbou byla úplně jiná,” usmál se, když si na tu dobu vzpomněl, “ale teprve až po svatbě jsem pochopil, že se jen přetvařovala proto, aby mě dostala k oltáři,” dodal. “Ale tak proč s ní pořád jsi, když je na tebe tak hnusná?” zeptala se ho Nancy nechápavě. “Bude ti to znít divně, ale nejspíš proto, abych po svém boku někoho měl,” odvětil jí Sebastian, “víš, Nancy, já jsem to s holkama nikdy moc neuměl!” pousmál se nad svými neúspěchy, “vždycky to byly spíš ony, kdo mě lovily!” zasmál se a Nancy se usmála, “ale je pravda, že do Leticie jsem byl tajně zamilovaný už v době, kdy chodila s mým mladším bratrem Jorgem,” přiznal se jí, “no a když se potom spolu rozešli a Jorge si vzal Samanthu, tak si Leticia začala se mnou! Tvrdila mi, že si myslela, že Jorgeho milovala, ale že tu pravou lásku poznala až se mnou,” musel se zasmát, protože teď když to zpětně slyšel ze svých úst, tak mu to přišlo víc, než směšné, “a já byl tak naivní, že jsem jí to uvěřil! Vzal jsem si ji a až pak mi teprve ukázala svou pravou tvář! Až pak jsem pochopil, proč vlastně Jorge dal přednost Samanthě!” převyprávěl Nancy ve zkratce svůj příběh s Leticií. “A kdyby se objevila nějaká žena, která by tě doopravdy milovala, tak co by si udělal?” zeptala se ho Nancy. “Taková se nenajde!” usmál se na ni Sebastian. “Proč si to myslíš?” nechápavě zakroutila Nancy hlavou. “Nejsem ničím výjimečný! Neměl bych jí, co nabídnout!” odvětil jí Sebastian. “To si rozhodně nemyslím!” usmála se na něj Nancy, “ty máš ženě hodně, co nabídnout!” dodala vážně. Sebastian se na ni usmál a poté si oba zahleděli do očí. Po chvíli se k sobě trhaně začali přibližovat. “Co se to tu děje?!” zakřičela na ně Eva, která právě scházela ze schodů. Nancy hbitě vstala z pohovky. “Dobré ráno, mami,” vstal i Sebastian a políbil Evu na tvář. “Nancy,” oslovila ji Eva, “na tebe mi poslední dobou chodí jen samé stížnosti! Jsi tu teprve pár dní, ale většina členů této rodiny je s tebou nespokojena!” oznámila jí, “a potom, co jsem právě viděla se ani nedivím! Jak ses mohla opovážit bavit se tak důvěrně s mým synem a ještě si k tomu sednout na naši pohovku?!” obořila se na ni. “Mami, prosím tě, vůbec nic se přeci nestalo,” zastal se Nancy Sebastian, “potřeboval jsem si s někým popovídat, a tak mi Nancy věnovala trochu svého času,” vysvětlil Evě. “Na povídání máš svoji ženu!” připomněla mu Eva, “a ty!” přísně se podívala na Nancy, “uvědom si, že tu pracuješ jen jako obyčejná služka! A služky se se svými pány nevybavují!” upozornila ji. “Jistě, paní,” přikývla Nancy smutně. Bylo jí líto, jak s ní Eva mluví. “Omluvte mě,” omluvila se a odešla do kuchyně. “Mami, byla jsi na ni až příliš tvrdá!” upozornil ji Sebastian, “to si nezasloužila!” dodal. “Je to služka! Lepší chování si nezaslouží!” odvětila mu Eva a poté odešla z domu.

“Samantho, já se nemůžu tvářit jako, že se vůbec nic nestalo!” kroutil Miguel hlavou, “ten hajzl musí zaplatit za to, co ti udělal!” zvolal nenávistně. “Migueli, ale tím se vůbec nic nevyřeší!” řekla mu Samantha. “Samozřejmě, že vyřeší! Příště už si to k tobě nedovolí!” odvětil jí Miguel. “Ale když teď za ním půjdeš, tak mu dáš za pravdu v tom, kvůli čemu mě vlastně uhodil!” řekla mu Samantha. “V čem mu dám za pravdu?” nechápal ji Miguel. “On mě uhodil proto, protože si myslí, že mezi námi dvěma něco je!” vysvětlila mu Samantha. “Jak na to přišel?” zeptal se jí Miguel nechápavě. “Já nevím, Migueli! On se poslední dobou chová jako blázen! Od té doby, co se vrátil ze zahraničí, tak mám pocit, že si myslí, že mu patřím! A já jsem mu přitom nikdy ničím nenaznačila, že bych o něj měla zájem!” vysvětlovala mu Samantha, “a když se dozvěděl, že se my dva přátelíme, tak si to vyložil jinak a obvinil mě, že ho s tebou podvádím!” dodala. “On to nemá v hlavě v pořádku!” zakroutil Miguel hlavou. “Migueli, proto tě žádám, aby si se do toho nepletl! Adrian si určitě uvědomil, co udělal a už to víckrát neudělá!” uklidňovala ho Samantha. “To přeci nemůžeš vědět!” upozornil ji Miguel. “Migueli, prosím, nech to být!” žádala ho Samantha už poněkolikáté. “Tak dobře. Nebudu se do toho plést!” souhlasil Miguel nakonec, ač nerad. “Děkuju ti,” oddychla si Samantha a usmála se. Miguel se zadíval na její modřinu a poté ji po ní opatrně pohladil. “Bolí tě to moc?” zeptal se jí. “Už ne,” odvětila mu Samantha. “Samantho,” ozvalo se Miguelovi za zády. Samantha spatřila Adriana a jak před chvíli uklidňovala Miguela, že už si je jistá, že jí víckrát neublíží, tak se při pohledu na něj opět vyděsila. A Miguel, i když Samanthě slíbil, že nic neudělá, tak když uslyšel Adrianův hlas, neudržel se. Otočil se a rovnou mu dal pěstí do obličeje. Adrian spadl na zem a než se stačil zvednout, Miguel si na něj sedl a bil ho jednou pěstí za druhou. “Připadáš si jako king, když mlátíš ženy?” křičel na něj Miguel a stále ho mlátil. “Migueli, prosím tě, to už stačí, nech ho být!” snažila se ho Samantha odtáhnout, ale marně. Miguel měl v sobě příliš vzteku a nenávisti, aby sám od sebe přestal. Samantha ho ale i tak nadále přesvědčovala a její křik po chvíli uslyšeli i v domě. Do zahrady právě přiběhl Sebastian. “Migueli, přestaň,” zakřičel na něj a až jemu se podařilo Miguela od Adriana dostat. Samantha se postavila před Miguela, aby mu popřípadě zabránila se na Adriana znovu vrhnout. “Adriane, jsi v pořádku?” pomohl mu Sebastian vstát. Adrian měl celý obličej od krve. “Migueli, proč jsi mu to udělal?” zeptal se ho Sebastian naštvaně. “Ať se ti tvůj bratříček pochlubí, proč jsem mu musel rozbít hubu!” díval se Miguel na Adriana stále nenávistně. “Adriane, co se stalo?” zeptal se ho Sebastian. “Dej mi pokoj!” odsekl mu Adrian a šel do domu. “Migueli?” obrátil se na něj Sebastian tázavě. “Už jsi viděl Samanthinu tvář?” ukázal na ni Miguel, “to jí udělal tvůj povedený bratříček!” oznámil mu. “Samantho?” zhrozil se Sebastian, “to mě moc mrzí! Proč to udělal?” zeptal se jí. “Sebastiane, já o tom teď nechci mluvit,” odvětila mu Samantha. “Dobře, tak mi to řekneš jindy,” řekl jí Sebastian, “a opravdu moc mě to mrzí,” dodal smutně. Samantha se na něj pousmála a Sebastian odešel. “Migueli,” oslovila ho Samantha, “svůj slib si moc dlouho nedodržel,” nazlobeně se na něj podívala. “Samantho, když mi přišel takhle do rány, tak jsem se opravdu nemohl udržet! Nezlob se, ale musel jsem to udělat!” řekl jí Miguel vážně. Samantha nakonec uznala, že má pravdu, a tak chápavě přikývla. “A ty teď taky uděláš jednu věc!” řekl jí Miguel. “Jakou?” zeptala se ho Samantha. “Hned teď odejdeš z tohoto domu!” poručil jí Miguel.

Karina chodila ve svém bytě sem a tam. Tvářila se nenávistně a přemýšlela, jak Adrianovi dokázat, že není tak neschopná, jak si on myslí. On ji musí začít respektovat. Karině se od včerejška honilo hlavou spoustu nápadů, jak na Adriana zapůsobit, ale žádný nebyl dostatečně přesvědčující o jejích kvalitách. Už to pomalu začínala vzdávat, když si na něco vzpomněla. “Karino,” oslovila ji Leticia váhavě, “znáš nějakou Alfonsinu?” zeptala se jí. “Alfonsinu?” zopakovala Karina a zamyslela se, “ne, žádnou neznám,” řekla po chvíli, “proč se ptáš?” zeptala se. “Víš, já jsem včera s Adrianem taky mluvila,” odvětila jí Leticia, “sice jsme se nehádali, ale řekl mi něco, co mi taky tak trochu nedalo spát,” vysvětlila jí. “Co ti řekl?” zeptala se jí Karina. “Zeptala jsem se ho, proč je tak posedlý zrovna tou chůvičkou a on mi osvětlil svoji úchylku a když jsem se ho pak zeptala, co udělá, když se mu nepodaří chůvičku dostat do svých spárů, tak mi řekl, že by byl opravdu nerad, kdyby se jí potom stalo to samé, co Alfonsině!” vysvětlila jí Leticia důvod své částečně probdělé noci. “Alfonsina!” zvolala Karina vítězně, “kdopak to asi byl a co se jí stalo?” ptala se sama sebe, “jsem zvědavá, Adriane, co mi řekneš na to, až odhalím tvé tajemství!” hystericky se rozesmála, popadla kabelku, kterou měla na křesle a odešla z bytu.

“Odejít z domu?” vykulila Samantha oči. “Nemůžeš přece s tím mizerou žít pod jednou střechou!” upozornil ji Miguel. “Ale kam bych šla, Migueli?” zeptala se ho Samantha, “vždyť já nemám kam jít! Nemám žádnou rodinu, u které bych nalezla útočište!” připomněla mu a zesmutněla. “Promiň mi to, Samantho,” omluvil se jí Miguel, “nechtěl jsem, aby si byla ještě víc smutná!” podíval se na ni smutně a Samanthě se z jeho smutného pohledu rozbušilo srdce, “ale já nemůžu být klidný, když vím, že ti ten hajzl může kdykoliv znovu ublížit!” dodal Miguel rozčíleně. “Migueli, já vím, že to se mnou myslíš dobře,” usmála se na něj Samantha, “ale nedělej si starosti! Jazmín a Nancy mě od včerejška hlídají!” uklidnila ho, “a navíc, i kdybych měla kam jít, tak odejít stejně nemůžu! Nemůžu tu Auroru nechat samotnou!” dodala. “Vidíš,” vzdychl Miguel, “na Auroru jsem v tom rozčílení úplně zapomněl,” pokroutil hlavou. Samantha se na něj pousmála. “Už by jsi měl možná jít, ne?” zeptala se ho. “Už mě zase vyháníš?” zeptal se jí Miguel se smíchem. “Musím už jít za Aurorou,” odvětila mu Samantha. “Dobře, tak už půjdu, ale musíš mi něco slíbit!” řekl jí Miguel. “Co?” zeptala se ho Samantha. “Ať půjdeš kamkoliv, i kdyby to bylo jen pár metrů, tak nepůjdeš sama!” zdůraznil jí Miguel. “Slibuju,” usmála se na něj Samantha. “A ještě něco! Dnes v osm večer přijdeš do mé školy a já tě trochu vytrénuju, aby si se uměla bránit, kdyby se naneštěstí opakovalo to, co včera!” řekl jí Miguel. “Migueli, to není potřeba!” odvětila mu Samantha. “Samantho, už nechci slyšet žádné další tvoje ne! Já se tě na to neptám, já ti to přikazuju!” řekl jí Miguel důrazně. Samantha věděla, že už nemá na výběr. “Tak dobře, přijdu,” souhlasila nakonec, “ale budeme to muset nechat na zítra! Slíbila jsem Auroře, že se s ní dnes večer budu koukat na její oblíbenou pohádku!” vysvětlila Miguelovi. “Dobře tak zítra,” souhlasil Miguel, “a asi si pro tebe přijedu, to bude nejlepší,” dodal. “Ne, Migueli, tu cestu zvládnu sama! Autobusová zastávka je kousek od domu a pak autobus zastaví přímo před tvojí školou!” řekla mu Samantha. “Tak dobře,” souhlasil Miguel s jejím řešením, “zítra v osm se na tebe budu těšit,” usmál se na ni a políbil ji na tvář, “kdyby se cokoliv dělo, tak mi zavolej,” ještě jednou se na ni usmál a odešel. Samantha se za ním dívala, jak odchází a srdce jí přitom bilo na poplach.

Fabiola seděla v maskérně a maskérka jí líčila kvůli vystoupení v jednom pořadu, ve kterém bude Fabiola hostem. “Hotovo,” řekla jí maskérka. “Děkuji vám,” usmála se na ni Fabiola. “Není zač,” odvětila jí maskérka a odešla. Fabiola se na sebe podívala do zrcadla, upravila si vlasy a v tom do maskérny vešel Alvaro. “Kde jsi byl?” zeptala se ho Fabiola. “Musel jsem si něco zařídit,” odvětil jí Alvaro. “Slečno Mendozová,” nakoukla do maskérny produkční, “za pět minut točíme,” upozornila ji a odešla. Fabiola chtěla odejít, ale Alvaro ji zastavil. “Ještě bych tě měl na něco upozornit,” řekl jí. “Na co?” zeptala se ho Fabiola. “Jelikož si před dvěma měsíci byla velmi neopatrná a bulvár tě přistihl, ty, víš s kým, tak je možné, že se tě moderátorka zeptá, jestli ses náhodou, ty, víš ke komu, nevrátila! A ty samozřejmě odpovíš, že nevrátila!” poručil jí Alvaro, “řekneš jí, že to byl prostě jen flirt, vzpomínka na staré časy, jak to nazveš, už nechám na tobě!” ironicky se na ni usmál. “Alvaro, to po mně nemůžeš chtít!” zakřičela na něj Fabiola. “Samozřejmě, že můžu,” usmál se na ni Alvaro vítězně, “jestli teda nechceš, abych Andrése informoval o hlavním důvodu vašeho rozchodu před osmi lety!” zasmál se. “Ty jsi takovej hajzl, Alvaro!” zakřičela na něj Fabiola nenávistně, “jak dlouho mě tím chceš ještě vydírat! Jak dlouho ještě budu muset skákat jak ty pískáš?” křičela na něj. “Tak dlouho dokud mi budeš vydělávat peníze!” zasmál se Alvaro. Fabiola na něj ještě chvíli nenávistně hleděla a poté znechuceně odešla.

Karina seděla v kavárně a čekala na Leticii. Chtěla se od ní dozvědět, co všechno jí konkrétně Adrian řekl o té záhadné Alfonsině. “Co je tak akutního, Karino, že to nepočkalo do zítra?” zeptala se jí Leticia, když k ní přišla a posadila se. “Včera jsme měli s Adrianem opět menší výměnu názorů a potom, co mě nazval už po několikáté neschopnou, jsem se rozhodla mu dokázat, že se velmi mýlí!” odvětila jí Karina. “A jak ti v tom mám pomoct já?” nechápala ji Leticia. “Co všechno ti Adrian řekl o té Alfonsině?” zeptala se jí Karina. “Alfonsině?” podivila se Leticia. Za těch pár dní už na ni zapomněla. “No o té, jak si mi říkala, že ti Adrian řekl, že by byl nerad, kdyby se chůvičce někdy v budoucnu stalo to samé, co té Alfonsině!” připomněla jí Karina. “Jo tahle!” vzpomněla si Leticia, “no ale já víc nic nevím! To, co jsem věděla, jsem ti řekla!” dodala. “Takže tedy budu muset začít od začátku!” vzdychla Karina. “A co jako chceš vlastně dělat?” zeptala se jí Leticia. “Zjistím, kdo byla ta Alfonsina a jakou roli hrála v Adrianově životě!” odvětila jí Karina, “dokážu tak Adrianovi, že nejsem tak neschopná, jak si myslí a navíc tak budu mít proti němu také nějaké eso v rukávě!” vítězně se usmála.

Erika seděla v hale svého domu a četla si časopis, když se rozezněl zvonek u dveří. Erika tomu nijak zvlášť nevěnovala pozornost a dál se věnovala čtení, zatímco služebná šla otevřít. “Přejete si?” zeptala se Adriana. Adrian ji odstrčil a vešel dovnitř. “Adriane?” zhrozila se Erika, když viděla jeho potlučenou tvář, “co se ti stalo?” zeptala se ho. “Takhle mě zřídil tvůj milovaný manžílek!” zakřičel na ni Adrian. “Cože?” byla Erika v šoku, “proč? Co se stalo?” vyptávala se. “Když jsi mi včera volala a řekla mi, abych zařídil, aby se Samantha nemotala kolem tvého manžela, čímž jsem se dozvěděl, že se nějak moc často stýkají, tak mi ujely nervy a Samanthu jsem uhodil!” vysvětlil jí Adrian, naštvaný kvůli té chybě sám na sebe, “a tvůj manžel se to dnes dozvěděl a takhle mě kvůli tomu zřídil!” dodal rozčíleně. “Ty jsi uhodil chůvičku? Takhle jsem to zrovna nemyslela, abys ji domluvil, ale aspoň si už příště bude dávat pozor!” rozesmála se Erika. “To moc k smíchu není, Eriko! Teď se obávám, že se Miguel bude se Samanthou stýkat ještě častěji, protože bude mít potřebu ji chránit!” zašklebil se Adrian. Erika ho zamyšleně obešla a poté se usmála. “Nedělej si starosti, Adriane! Já se postarám o to, aby byl Miguel, co nejvíc se mnou a ty se zase postaráš o to, aby se ta tvá chůvička bála na Miguela jen podívat! Klidně ji kvůli tomu zmlať kolikrát uznáš za vhodný!” přednesla mu s úsměvem svůj plán. “Co jsi to řekla?” ozvalo se za ní. Erika ztuhla. Teď to byla ona, kdo se bál na Miguela podívat.