“Adriane, prosím tě, pusť mě,” žádala ho Samantha se stále vyděšeným výrazem. “Samantho, neříkej mi, že se mě bojíš!” vysmíval se jí Adrian a stiskl ji ještě silněji za rameno. “Co se to tu děje?” ozvalo se Adrianovi za zády. Adrian se otočil a hleděl na svou matku. “Jenom jsme se se Samanthou pozdravili,” vysvětlil Evě Adrian a pustil Samanthu. “Ty ale nemáš co zdravit se s touhle osobou,” připomněla mu Eva a nenávistně se podívala na Samanthu, “tahle osoba je pouze chůva tvé sestřenice a nic víc,” zdůraznila. “Omluvte mě,” sklopila Samantha hlavu a odešla. “Mami, to se k ní nemůžeš chovat trochu lépe?” zeptal se Adrian Evy. “To snad nemyslíš vážně, Adriane!” odvětila Eva, “ale nebudeme se bavit o ní! Přišla jsem ti říct, že zítra půjdeš se mnou do agentury, aby sis prohlédnul svoji kancelář a věděl, jak to tam chodí,” řekla Adrianovi. “Mami, ale vždyť je zítra sobota,” vzdychl Adrian otráveně. “Právě proto, že je sobota,” řekla Eva, “aspoň se už v pondělí plně pustíš do práce,” dodala. “Tak dobře,” předstíral Adrian úsměv. “Synku, jsem tak ráda, že jsi zase zpátky doma,” usmála se na něj Eva a objala ho. Adrian ji též objal a vyvrátil oči v sloup.

Miguel a Erika se v objetí procházeli po parku. “Vzpomínáš si?” zeptala se Erika Miguela, když ukázala na nedalekou kavárnu. “Jak bych mohl zapomenout,” usmál se Miguel, “tam jsme se poprvé setkali,” dodal a políbil Eriku na tvář. “A to jsem tam tenkrát ani neměla být,” vzpomínala Erika, “ten kluk, se kterým jsem měla rande mi na poslední chvíli zavolal, že se sejdeme tam, ale pak stejně nepřišel,” smála se. Miguel se zastavil, postavil se naproti Erice a chytil ji za ruce. “To bych mu měl poděkovat, že nepřišel,” smál se Miguel. “A já bych zas měla poděkovat tobě, že ti mě bylo líto, když jsem tam seděla sama,” smála se Erika. “Byla jsi tak krásně smutná,” vzpomínal Miguel, “a já nemohl dovolit, aby si se trápila,” dodal a pohladil Eriku po tváři. “To jsi prostě celý ty,” smála se Erika, “gentleman za jakékoli situace,” usmála se na Miguela a políbila ho, “ale jenom můj gentleman,” zdůraznila Erika. “Jenom tvůj,” ujistil ji Miguel a políbil ji. “Jsem tak šťastná, lásko,” usmála se na něj Erika a políbila ho. “Já taky,” odvětil Miguel, “jen je mi líto, že se o to štěstí nemůžeme podělit všichni,” řekl smutně. Erika se na něj smutně usmívala, ale uvnitř se rozčilovala, že tak krásnou chvíli musel Miguel pokazit zase vzpomínkami na jejich syna. “Na co myslíš?” zeptal se jí Miguel. Erika se na něj usmála a poté se dlouze a něžně políbili.

Samantha byla v kuchyni a připravovala ovoce pro Auroru, když do místnosti vešla Jazmín. “Ta Karina mi ale pije krev!” nadávala Jazmín, “ani tady nebydlí, ale chová se, jak kdyby jí to tu patřilo! Si asi myslí, že když je Adrianova milenka, tak si z ní sednu na zadek!” rozčilovala se. Samantha pokládala ovoce na talíř a vůbec Jazmín nevnímala. “Samantho, posloucháš mě vůbec?” zeptala se jí Jazmín, “co je ti?” zeptala se Samanthy, když si všimla jejího zamyšleného výrazu. “Před chvíli jsem mluvila s Adrianem,” vysvětlovala jí Samantha, “chytil mě silně za rameno,” řekla vyděšeně a rukou se chytla toho místa, kde ji Adrian držel, “a díval se na mě, tak, tak zvláštně,” nechápala. “Udělal ti něco?” vyděsila se Jazmín. Samantha zavrtěla hlavou. “Přišla tam paní Eva, tak jsem rychle zmizela,” řekla a bylo vidět, že se jí velmi ulevilo. “To je divné,” zamyslela se Jazmín, “dřív se tak k tobě přeci nechoval, že ne?” ujišťovala se. “Ne, nechoval,” odvětila Samantha, “právě, že když žil ještě Jorge,” řekla smutně, “tak se ke mně Adrian choval hezky. Ale teď když jsem viděla jeho oči! Nevím, dostala jsem strach,” řekla Samantha s obavami. Jazmín šla k ní a objala ji kolem ramen. “To bude určitě dobré,” uklidňovala Samanthu a ta se pousmála.

María Elena seděla na posteli ve svém pokoji a na klíně měla notebook. Právě si psala se svým tajným ctitelem, se kterým si dopisovala už přes dva měsíce. Nevěděla, kdo to je, znala ho pouze pod přezdívkou.

fotógrafo: Proč jsi dnes tak smutná?
sola ME: Jak víš, že jsem smutná?
fotógrafo: Protože jindy jsi hrozně upovídaná a já ani nestačím odepisovat. :heh: Ale dneska dáš dohromady sotva jednu větu. :(
sola ME: Víš, jak jsem ti nedávno říkala o smrti mého bratra? Tak právě dnes jsou to tři roky, co zemřel. :'(
fotógrafo: To je mi líto. :( Odpusť mi, že jsem do tebe tak rejpal. :oops:
sola ME: Neomlouvej se! Nevěděl jsi to. :) A navíc to není to jediné, co mě dnes trápí! :oops:
fotógrafo: Co ještě?
sola ME: Moje máma mi dneska oznámila, že na zítra zorganizovala oslavu mých 18tin, ale nějak se mě zapomněla zeptat, jestli tu oslavu vůbec chci. :( Ale já žádnou oslavu nechci! Už tři roky nemám důvod něco slavit. :'(
fotógrafo: Já vím. Už jsi mi to říkala. :( A podle toho, co si mi říkala o své matce se z té oslavy nevyvlíkneš. :oops:
sola ME: Ano, bohužel. :( Budu tam muset být a předstírat, jak moc se bavím. :(
fotógrafo: Škoda, že tam nemůžu být s tebou. :(
sola ME: Ale mohl by jsi. :) Myslím, že tě za ty dva měsíce znám líp, jak kohokoli jiného a ráda bych tě poznala. ;-) Nakonec bych třeba svoje narozeniny začala mít ráda. :oops: Prozraď mi, kdo jsi a přijď na moji oslavu. ;-)

María Elena čekala na odpověď, ale ta dlouho nepřicházela a nakonec se jí na obrazovce napsalo, že se fotógrafo odpojil. María Elena zesmutněla a zavřela svůj notebook. V jednom z pokojů na středoškolském internátu někdo také zavřel svůj notebook. Byl to mladík, jménem Tomas Otero a přezdívkou fotógrafo. To on byl tajným ctitelem Maríi Eleny. Podíval se na noční stolek, na kterém byl rámeček s fotkou, na které byla právě María Elena, jak s někým telefonuje a usmívá se. Tomas měl plno jejích fotek, ale ani na jedné se María Elena nedívala do objektivu. Nevěděla totiž, že ji někdo fotí. Jakmile ji Tomas poprvé spatřil, okamžitě se do ní zamiloval. Ale blíž se k ní dostat nemohl, protože se bál její reakce. Byl s ní pouze prostřednictvím svého koníčku, kterým bylo fotografování, a nyní také prostředním dopisování přes internet, protože teprve nedávno zjistil, že jeho osamělá ME je ve skutečnosti jeho María Elena.

Miguel a Erika se vrátili domů. Smáli se a když chtěli jít po schodech nahoru do svého pokoje, vešla do haly Victoria. “Eriko, Migueli, nechci vás rušit,” omlouvala se, “ale jen se chci zeptat, jestli máte něco domluveného na zítra večer,” zeptala se. Miguel a Erika, kteří se drželi v objetí, se na sebe podívali a poté se podívali zpátky na Victorii. “Ne,” řekli oba současně. “Výborně,” usmála se Victoria, “zítra jsme totiž všichni tři pozvaní na oslavu osmnáctých narozenin Maríi Eleny,” vysvětlila. “Cože?” zvolala Erika překvapeně, “malé Maríi Eleně je už osmnáct?” divila se. “Už tak malá není,” smála se Victoria. “A kdo je to?” zeptal se Miguel. “Miláčku, ty už si nevzpomínáš na rodinu Santanderových?” divila se Erika, “Eva Montes de Santander, maminčina kamarádka, a celá její rodina nám byli na svatbě,” připomněla Miguelovi, “Maríi Eleně bylo tehdy jedenáct,” dodala. “Ano, už si vzpomínám,” zvolal Miguel, “viděl jsem je vlastně jen na svatbě. Pak se narodil Felipe a pak…” zesmutněl. “Oslava začíná v sedm večer,” změnila téma Victoria. “Už se těším,” usmála se Erika, “půjdu si zítra na tu oslavu koupit nějaké nové šaty,” dodala a políbila Miguela na tvář, “a teď nás omluv, mami, už jsme s Miguelem hrozně ospalí,” zasmála se Erika a vyběhli s Miguelem schody nahoru do svého pokoje. Victoria se za nimi usmívala a když jí zmizeli z dohledu, zoufale vzdychla. “Co mám dělat, abych přestala žárlit na svou vlastní dceru?” ptala se sama sebe.

Byl další den. V domě Santanderových otevřela jedna ze služebných vchodové dveře a dovnitř vešla Karina. “Karino!” usmála se na ni její starší sestra Leticia, která právě vešla do haly. “Ahoj, Leticie,” usmála se na ni Karina a políbily se na tvář, “přišla jsem za Adrianem,” řekla Leticii. “Tak to tě musím zklamat, sestřičko,” zasmála se Leticia a posadila se na pohovku, “tchýně ho vzala brzy ráno s sebou do agentury,” vysvětlila Karině, “dokážeš si představit jeho nadšení,” zasmála se Leticia. Karina otráveně vzdychla a posadila se vedle své sestry. “Takže ho hned zapojila do práce. Evě asi zřejmě nedošlo, že ty Adrianovy včerejší řeči o jeho poctivém studiu byly jen výmysly,” smála se Karina. “Mně to došlo,” smála se Leticia, “a kdybych to nepoznala na Adrianovi, tak se stačilo podívat na tebe, jak se z těch jeho keců dusíš jídlem,” smála se. “Když on byl tak přesvědčivý,” smála se Karina. Do haly vešla Samantha. “Hej ty!” zavolala na ni Leticia. Samantha se zastavila a podívala se na Leticii. “Jmenuju se Samantha,” připomněla jí. “To je mi srdečně jedno, drahoušku,” usmála se na ni Leticia ironicky, “přines nám něco k pití,” poručila Samanthě. “Já tady nepracuju jako služebná,” připomněla jí Samantha, “a i kdybych tady jako služebná pracovala, tak bych vám nedovolila, abyste se ke mně takhle chovaly! Služebná je taky člověk! Stejně jako vy dvě!” upozornila Karinu a Leticii. “Prosím tě, buď tak hodná a nesrovnávej nás se sebou a s tou svojí kamarádkou,” okřikla ji Karina, “vy dvě jste jen prachsprosté ubožačky, které si myslí, že jsou něco víc, když se jedna z nich vdala za bohatýho chlapa,” křičela na ni. “Jenže já toho bohatýho chlapa milovala,” zakřičela na ni Samantha, “a rozhodně jsem ho nemilovala pro jeho peníze,” zdůraznila, “já totiž nejsem jako ty, Karino, a hlavně nemůžu za to, že mě nesnášíš kvůli tomu, že mě si Jorge vzal a tebe má Adrian pořád jen jako milenku!” vmetla Karině do tváře. “Ty huso hloupá,” zakřičela na ni Karina a chtěla vrazit Samanthě facku, ale Leticia ji zadržela. “Karino, klid,” uklidňovala ji Leticia, “nenech se zbytečně vytočit touhle ubožačkou,” dodala a opovrženě se na Samanthu podívala. Ze schodů dolů seběhla Aurora. “Sam, tak jsem tady,” usmála se na Samanthu. Samantha se na Auroru usmála a chytila ji za ruku. “Tak a jdeme ti koupit nějaké krásné šatičky na dnešní oslavu,” usmála se na Auroru a šly ke dveřím. Ve dveřích se Samantha obrátila na Karinu a Leticii. “Příjemný den, dámy,” usmála se na ně ironicky a společně s Aurorou odešly. “Ta mrcha!” zanadávala Karina, “co na ni ti chlapi vidí!” rozčilovala se, když si uvědomila, že Adrian se vrátil hlavně proto, aby Samanthu získal. “To opravdu nechápu,” přitakala Leticia, “ještě, že Sebastian má dobrý vkus,” řekla s úsměvem a ukázala na sebe. Karina se rozesmála.

“A tohle je tvoje kancelář, Adriane,” řekla Eva svému synovi, když společně vstoupili do jedné z místností v agentuře CELEBRA. Adrian se rozhlédl po místnosti. “Vidím, mami, že sis s tím dala velkou práci, aby to bylo přesně podle mého vkusu,” smál se Adrian. “To jsem přeci musela,” usmála se na něj Eva, “pro mého nejoblíbenějšího syna, jen to nejlepší,” dodala a políbila Adriana na tvář. “Můžu vás vyrušit?” nakoukla dovnitř Victoria, která byla společně s Evou, majitelkou agentury. “Pojď dál, Victorie,” usmála se na ni Eva. “Chtěla jsem jen přivítat Adriana,” řekla Victoria a objala ho. “Rád tě vidím, Victorie,” usmál se na ni Adrian, “nečekal jsem, že z mého návratu bude mít tolik lidí radost,” smál se. “Největší radost, ale má tvoje matka,” smála se Victoria, “už začínala být otravná z toho, jak se tě nemohla dočkat,” smála se Evě. “Přijde tedy večer Erika i se svým mužem?” změnila téma Eva. “Ano, přijdeme všichni,” odvětila Victoria, “v sedm jsme u vás,” usmála se. “Měl bych Maríi Eleně něco koupit,” řekl Adrian. “Ale co by si jí kupoval prosím tě,” odvětila Eva, “nejlepším dárkem jsi přece pro ni ty sám,” usmála se na Adriana. Victoria přikývla.

“Dneska nehodláš vstávat?” smál se Sebastian, když vešel do pokoje své mladší sestry Maríi Eleny. Byl už skoro čas oběda, ale María Elena stále ležela v posteli. “Chci dnešní den zaspat,” řekla smutně a přitom se dívala do prázdna. Sebastian si k ní sedl na postel. “Já vím, že tu oslavu nechceš,” odvětil smutně a chytil Maríu Elenu za ruku, “matka se tě měla zeptat,” dodal. “Ano, to měla,” řekla María Elena naštvaně a posadila se, “ale to mě ani tak neštve jako to, že moc dobře ví, že už svoje narozeniny tři roky neslavím a přesto si tu oslavu uspořádá,” řekla smutně. “Tohle období je těžké pro nás pro všechny,” odvětil Sebastian a pohladil Maríu Elenu po vlasech, “a matka jen chtěla, aby se to tu trošku rozveselilo,” snažil se ji přesvědčit. “Nezastávej se jí, Sebastiane!” okřikla ho María Elena, “jí nejde o to, aby nám bylo lépe. Myslí jen na sebe a svoje postavení ve společnosti,” zdůraznila, “nechci tam dneska být,” zesmutněla María Elena a zalesklo se jí v očích. Sebastian se na ni pousmál a objal ji. “Neboj se, budu tam s tebou,” hladil ji po vlasech a přitom se jí snažil uklidnit.

Samantha a Aurora procházely obchodním centrem. “Už jsme prošly několik obchodů a žádné hezké šaty neměli,” zesmutněla Aurora. Samantha si před ní klekla a usmála se. “Auri, neboj se, najdeme pro tebe ty nejkrásnější šaty na světě! Ty a María Elena dnes budete na oslavě zářit,” líčila Samantha s úsměvem. Aurora se na ni usmála a poté se podívala za Samanthu. “Tamhle jsou!” zvolala nadšeně, když v protější výloze uviděla růžové šaty, a hned se tam rozeběhla. “Auroro, počkej na mě!” volala na ni Samantha a běžela za ní. Aurora na ni ale nepočkala a běžela dál. Přitom se připletla do cesty jedné ženě a trochu do ni narazila. “Nemůžeš dávat pozor?!” obořila se na ni Erika. “Promiňte,” omluvila se jí Aurora. “Auroro, copak jsi mě neslyšela?” zlobila se na ni Samantha. “Měla byste si to dítě líp hlídat!” upozornila Erika Samanthu a opovrženě se na ni podívala.