„Nechám vás o samotě,“ prolomila ticho Victoria, „omluvte mě,“ dodala a vyšla po schodech nahoru. „Migueli,“ přistoupila k němu Erika, „proč jste se objímali?“ zeptala se ho. „Tak to je výborný,“ zasmál se Miguel, „teď ještě začneš obviňovat svoji vlastní matku, že ti mě chce přebrat, ne?“ zeptal se Eriky ironicky a chtěl odejít. „Migueli, prosím,“ zastavila ho Erika, „nechme už těch hádek! Chci, aby se to mezi námi zase urovnalo,“ usmála se na něj. „To bych si taky přál,“ odvětil jí Miguel, „ale to, co jsem se za poslední dva dny o tobě dozvěděl, nemůžu jen tak přejít,“ dodal vážně a opět chtěl odejít. „Migueli,“ znovu ho Erika zastavila, „já uznávám, že jsem se nechovala správně, ale to jen proto, že tě nechci ztratit,“ řekla mu zoufale. „A to tě snad omlouvá?“ zeptal se jí Miguel. Erika sklopila hlavu. „Jsem unavený. Půjdu si lehnout,“ řekl jí Miguel, obešel ji, ale Erika ho na poslední chvíli chytla za ruku. „Miláčku,“ oslovila ho něžně. Miguel se k ní otočil. „Půjdeš si ale lehnout ke mně, viď?“ zeptala se ho s nadějí v hlase, „nemůžu spát, když nejsi vedle mě,“ dodala. Miguel na ni chvíli beze slova hleděl, zatímco Erika se na něj usmívala. „Dobrou noc, Eriko,“ řekl jí nakonec a vyšel po schodech nahoru. „Lásko moje!“ rozplakala se Erika.

„Mami, prosím tě, nedělej z toho drama,“ řekl Adrian Evě. „Tak mého syna někdo zbil a já z toho nemám dělat drama?“ zvýšila na něj Eva hlas. „Trochu jsem se porval v hospodě, to je celý,“ vymyslel si Adrian. „Tak ty ses porval v hospodě?“ vešel do haly Sebastian a všichni se na něj otočili, „já jsem slyšel trochu jiný příběh,“ dodal. „O čem to mluvíš, Sebastiane?“ zeptala se ho Eva. „Sebastiane, nepleť se do toho!“ okřikl ho Adrian. „Řekneš to sám nebo to mám udělat za tebe?“ zeptal se ho Sebastian. „Sebastiane, radím ti dobře, aby ses do toho nepletl!“ zakřičel na něj Adrian. „Vysvětlí mi už jeden z vás, o čem se to tu dohadujete?“ zakřičela Eva a střídavě se dívala na své syny. Adrian se k vysvětlení neměl, a tak to za něj udělal Sebastian. „Adrian se neporval v hospodě,“ začal vysvětlovat, „dnes ráno ho zbil Miguel Mendoza,“ dodal. „Eričin manžel?“ podivila se Eva, „a proč by to dělal?“ nechápala. „Miguel měl rozumný důvod k tomu, proč to udělal,“ odvětil jí Sebastian, „Adrian totiž včera uhodil Samanthu!“ zdůraznil s patřičnou nenávistí v očích. „Cože?“ zhrozila se María Elena, „Adriane, proč jsi to udělal?“ zeptala se ho. „Já…já,“ nevěděl Adrian, jak jí to má vysvětlit. „Nejspíš si to naše chůva zasloužila!“ vysvětlila to za něj Eva. „No, mami!“ zvolaly Sebastian a María Elena šokovaně. „Jistě se k Adrianovi chovala nějak špatně, takže jí musel potrestat!“ usoudila Eva. „Mami, jak něco takového můžeš říct?“ zakřičela na ni María Elena. „Neotvírej si na mě pusu, mladá dámo!“ okřikla ji Eva. „Ale…“ chtěla se s ní María Elena začít hádat, ale Sebastian jí položil ruku na rameno a naznačil jí, aby to nedělala. „Marío Eleno, to by nemělo smysl,“ řekl jí. „Bohužel máš pravdu,“ odvětila mu María Elena. Nenávistně se podívala na Adriana a poté se Sebastianem vyšli po schodech nahoru. „Pojď, chlapče, ošetřím ti ty rány,“ řekla Eva Adrianovi ustaraně. „To nemusíš, mami,“ odvětil jí Adrian. „Ale musím,“ chytla ho Eva za ruku a vedla ho do pracovny. Adrian jen otráveně vzdychl.

Bylo odpoledne dalšího dne a Maríi Eleně právě skončila škola. Procházela budovou, když v davu zahlédla Tomase, jak si dává učebnice do své skříňky. „Tomasi,“ zavolala na něj celkem hlasitě, a tak neutekla pozornosti skupině svých kamarádek, které stály u východu z budovy. Tomas samým překvapením, že se k němu María Elena hlásí, úplně ztuhnul. I její kamarádky byly ve velkém šoku, když viděly, ke komu María Elena přišla. „Ahoj, jak se máš?“ usmála se María Elena na Tomase. „No já já dobře,“ vykoktal ze sebe Tomas, „a ty?“ zeptal se Maríi Eleny. „Ale doma je zase hrozně napjatá atmosféra, takže nic moc,“ odvětila mu María Elena smutně. „To je mi líto,“ soucítil s ní Tomas. „A chtěla jsem se tě zeptat, jestli by si na mě dneska neměl zase čas a nepomohl mi s tou matikou?“ zeptala se ho María Elena. „Moc rád,“ usmál se na ni Tomas. María Elena mu úsměv opětovala. „A můžeš rovnou teď?“ zeptala se ho, „šli bychom zase k nám,“ dodala. „Tak já jen vrátím knížku do knihovny a můžeme vyrazit,“ odvětil jí Tomas. „Dobře,“ přikývla María Elena, „počkám na tebe venku,“ dodala. Tomas přikývl a odešel směrem ke knihovně, zatímco María Elena šla ven. „Co to mělo znamenat?“ zeptala se jí jedna z jejích kamarádek, když kolem nich prošla. „Co mělo znamenat co?“ nechápala ji María Elena. „Proč si se s ním bavila?“ zeptala se jí nevěřícně druhá. „Nevím, proč bych nemohla,“ pokrčila María Elena rameny, „je fajn,“ dodala. „Copak si zapomněla, že není z naší společenské vrstvy?“ připomněla jí další kamarádka. „Nezapomněla,“ odvětila jí María Elena, „ale to přece neznamená, že se s ním nemůžu bavit!“ dodala. „Marío Eleno, ty jsi něco pila!“ zakroutila hlavou další z jejích kamarádek. „Ne! Úplně poprvé jsem střízlivá a už vím, kým chci ve skutečnosti být!“ řekla jim María Elena s úsměvem a odešla.

Miguel vyšel z koupelny ve své ložnici. Erika nebyla doma, a tak toho využil, aby se osprchoval. Na posteli měl připravené oblečení, které si začal oblékat. Když se oblékl, natáhnul se ještě pro hodinky, které měl na nočním stolku. Zapínal si je a přitom celou dobu myslel na to, jak se mu teď zkomplikoval život. Jak najednou na Erice vidí věci, které dříve neviděl. „Zatraceně,“ byl nervózní a nedařilo se mu hodinky si zapnout. Nakonec mu úplně vypadly z rukou a spadly na zem. Miguel vzdychl a sehnul se pro ně. Přitom si ale všiml, že pod postelí čouhá kus nějakého papíru. Vzal ho do ruky a na omak okamžitě poznal, že je to fotografie. Vstal a otočil ji, aby se podíval, co na ni je. „Co co co to má znamenat?“ nevěřícně hleděl na fotografii, na které byl se Samanthou v den Aurořiných narozenin. Do ložnice vešla Erika. „Lásko!“ zaradovala se, když tam Miguela uviděla, ale vzápětí se vyděsila, když si všimla, co Miguel drží v ruce. „Eriko, co to je?“ obořil se na ni Miguel. „Já já nevím, Migueli,“ kroutila Erika hlavou, „kde se to tu vzalo?“ tvářila se, že tu fotografii vidí poprvé v životě. „Už mi zase lžeš, Eriko!“ zakřičel na ni Miguel. „Ne, Migueli, já opravdu nevím, co tady ta fotka dělá!“ přesvědčovala ho Erika. „Takže kde se teda tady vzala a kdo ji nechal udělat?“ zakřičel na ni Miguel, „chceš mi tvrdit, že tvoje matka nebo některá z našich služebných?“ dodal ironicky. „Migueli, prosím, nekřič na mě!“ žádala ho Erika se slzami v očích. „Eriko, co se to s tebou děje?“ kroutil Miguel nechápavě hlavou, „já myslel, že si důvěřujeme!“ dodal. „To ano, lásko,“ vzala Erika jeho obličej do dlaní. Miguel od ní odstoupil. „Tak proč si mě teda nechala sledovat?“ zakřičel na ni Miguel. „Ne, Migueli, to není tak jak si myslíš!“ plakala Erika. „A co si mám jako myslet! Že ta fotka spadla z nebe a zcela náhodou se objevila pod naší postelí?“ podotkl Miguel ironicky. „Migueli, já ti to všechno vysvětlím,“ chytla ho Erika za ruce. „Tohle byla ta poslední kapka, Eriko,“ řekl jí Miguel znechuceně a chtěl odejít. „Jak to myslíš poslední?“ postavila se mu Erika do cesty. „Eriko, nech mě odejít,“ řekl jí Miguel. „Kam chceš jít?“ zeptala se ho Erika. „Musím jít do práce,“ odvětil jí Miguel. „Ale večer se domů vrátíš, že jo?“ vzlykala Erika. Miguel jí neodpověděl a chtěl odejít. „Vrátíš, že ano?“ opět ho Erika nepustila a chtěla slyšet jeho odpověď, „Migueli, ty se musíš vrátit! Já jsem neudělala nic špatného! Jenom jsem chtěla chránit naši lásku!“ plakala. „Prosím tě, už mlč, Eriko!“ okřikl ji Miguel, „dokážeš pochopit, že už od tebe teď nechci nic slyšet! Dokážeš pochopit, že se teď na tebe nemůžu ani podívat!“ křičel na ni, odstrčil ji a odešel. „Migueli!“ křičela za ním Erika zoufale.

„Ahoj, Adriane,“ vešla do jeho pokoje Karina, „hm, pěkně tě Miguel zřídil!“ usmála se na něj ironicky. „Jestli ses mi přišla posmívat, tak můžeš rovnou zařadit zpátečku a vrátit se tam, odkud jsi přišla!“ upozornil ji Adrian. „Promiň, to bylo jen trochu humoru na přivítanou!“ zasmála se Karina, přisedla si k němu na postel a políbila ho. „Chyběl jsem ti?“ úlisně se na ni Adrian usmál. Karina přikývla. „Bez tebe to není ono!“ odvětila mu. Adrian se vítězně usmál, chytnul ji za vlasy a oba se vášnivě políbili. „Jsem rád, že jsi se ke mně jako poslušný pejsek zase vrátila!“ smál se Adrian. Karina s tím nesouhlasila, ale před Adrianem to nedala najevo a jen se usmála. „Už se nebudeme hádat, ano?“ navrhla mu. „Když budeš hezky poslouchat, tak nebudeme mít důvod!“ zasmál se Adrian, přitáhl si ji k sobě a začal ji líbat na krku. „Ano, budu hezky poslouchat, ale jen proto, aby si neměl podezření, že se budu snažit odhalit, kdo byla Alfonsina a jakou roli hrála ve tvém životě!“ pomyslela si Karina s vítězným úsměvem.

Byl večer a Andrés si v kuchyni připravoval něco na zub, když se rozezněl zvonek u dveří. Utřel si ruce do utěrky a šel otevřít. Když dveře otevřel, úplně ztuhnul. „Ahoj, Andrési,“ pozdravila ho Fabiola. „Co tady děláš?“ zeptal se jí Andrés chladně. Fabiole se jeho tón vůbec nelíbil, a tak vešla do bytu dřív, než by jí zavřel dveře před nosem. Ani by se mu totiž nedivila, kdyby to udělal. „Andrési, musím s tebou mluvit!“ řekla mu vážně. „Ale já s tebou ne,“ odvětil jí Andrés. „Andrési, pokusme si spolu racionálně promluvit!“ žádala ho Fabiola. „Já o to ale opravdu nemám zájem,“ zdůraznil jí Andrés, „všechno, co jsem potřeboval vědět, si mi už řekla,“ dodal. „Jak to myslíš?“ nechápala ho. „Ten náš úlet před dvěma měsíci to byla přeci jen vzpomínka na staré časy!“ ironicky se na ni Andrés usmál. Fabiola ihned pochopila, odkud vítr vane. „Ty jsi to včera viděl, viď?“ zeptala se ho. Andrés přikývl. „A proto nechápu, co tady teď děláš,“ řekl jí. „Jsem tady proto, protože ti chci říct celou pravdu!“ odvětila mu Fabiola odhodlaně.

Miguelovi skončila hodina a čekal, až přijde Samantha. Čekání si zkracoval boxováním do boxovacího pytle. Potřeboval si nějak vylít vztek. Hlavou se mu neustále honily dokola události tří posledních dnů. Nechápal, že za pouhé tři dny uviděl to, co neviděl posledních sedm let v manželství s Erikou. Nemohl uvěřit tomu, že by se Erika tak moc změnila ze dne na den, a tak usoudil, že taková byla pořád. A to ho ničilo ještě víc. Ničilo ho pomyšlení, že posledních sedm let žil v samých lžích. „Migueli,“ vyrušil ho z myšlenek Samanthin hlas. Přestal boxovat, otočil se na ni a usmál se. Když ji spatřil, najednou jakoby všechny jeho starosti zmizely. „Tak jsem tady,“ usmála se na něj Samantha. „Jsem rád, že jsi přišla,“ opětoval jí Miguel úsměv, „můžeš se jít zatím převléknout, já si taky ještě odskočím do sprchy,“ řekl jí. Samantha přikývla. „Migueli,“ oslovila ho, „není ti něco?“ zeptala se ho, protože na něm okamžitě poznala, že není něco v pořádku. „Teď už je mi mnohem líp, když tě vidím!“ usmál se na ni Miguel. Samantha se začervenala a sklopila hlavu. „Tak za chvilku začneme,“ řekl jí Miguel a odběhl do šatny. Samantha se zhluboka nadechla, aby tento večer zvládla, a odešla do druhé šatny.

„O jaké pravdě to mluvíš?“ zeptal se Andrés Fabioly. „Máš právo znát pravý důvod našeho rozchodu před osmi lety,“ odvětila mu Fabiola, „navíc už to v sobě nemůžu dál držet!“ dodala provinile. „Fabiolo, mě to ale už opravdu nezajímá! Nezajímá mě nic, co je s tebou spojené!“ zdůraznil jí Andrés. „Andrési, já chápu, že mě teď nenávidíš!“ začalo se Fabiole lesknout v očích, „a po tom, co ti řeknu mě budeš nenávidět ještě víc, ale neumíš si představit, jak moc mě užírá pocit viny!“ dodala vážně. „Fabiolo, už to nekomplikuj!“ žádal ji Andrés, „nechme to tak, jak to je!“ dodal. „Já ti to ale musím říct,“ zvolala Fabiola zoufale, „já…“ začal jí zvonit mobil. Fabiola ho nervózně začala hledat v kabelce. „Co je?“ odsekla Alvarovi otráveně. Andrésovi ihned došlo, kdo Fabiolu kontroluje. „Za chvíli se vrátím!“ položila to Fabiola Alvarovi a podívala se na Andrése. Už se nadechovala, že bude pokračovat tam, kde skončila, ale Andrés ji přerušil. „Fabiolo, měla by ses vrátit za Alvarem a užívat si své kariéry, po které si vždycky tak prahla,“ začal Andrés, „a myslím, že bychom měli oba dodržet to, co si včera řekla v televizi! Byla to prostě jen vzpomínka na staré časy a tím to pro nás oba skončilo,“ dodal. „Andrési, já jsem to ale takhle nemyslela!“ řekla mu Fabiola zoufale. „Ještě před dvěma měsíci jsem doufal, že by mezi námi mohlo být všechno jako dřív, ale teď už vím, že se to nestane! Oba žijeme v rozdílných světech, které se nedají sloučit! Celých osm let jsem ve skrytu duše doufal, že se ke mně vrátíš! Za celých osm let jsem neměl žádný jiný vážný vztah, protože jsem na tebe čekal! Ale už jsem pochopil, že to bylo zbytečné!“ vysvětloval jí Andrés smířen se svým osudem, „chci už začít nový život a nemůžu ho začít, pokud ti neřeknu sbohem!“ lesklo se Andrésovi v očích, „a to ti říkám právě teď!“ dodal vážně. Fabiole po celou dobu, co ho poslouchala, stékaly slzy po tvářích. „Já ti ale sbohem dát nemůžu,“ plakala, „protože tě miluju a nikdy tě milovat nepřestanu!“ dodala, políbila ho a rychle utekla pryč. Andrésovi vytryskly slzy z očí. „Taky tě miluju, lásko moje!“ plakal, „ale není nám souzeno být spolu!“ zoufale vzdychl.

Miguel už přes hodinu učil Samanthu různé chvaty, aby se uměla bránit. Jeden z nich se ale Samantha stále nemohla naučit. „Tak ještě jednou,“ nabádal ji Miguel. „Ne, Migueli, to se nenaučím,“ vzdávala to Samantha. „Prosím, kvůli mně ještě jednou,“ udělal na ni Miguel psí oči. Tomu Samantha nemohla odolat. „Tak dobře naposledy,“ usmála se. „Výborně,“ usmál se Miguel. Samantha se k němu otočila zády a Miguel od ní poodstoupil a zahrál si na útočníka, který ji napadne zezadu. Popadl ji, Samantha ho chytla za paži, sehnula se a praštila s ním o zem. „Povedlo se! Povedlo se!“ radovala se, že se jí ten chvat konečně podařil. Najednou jí ale radost přešla, když zjistila, že Miguel zůstal ležet na zemi a nehýbal se. „Migueli?“ vyděsila se a klekla si k němu, „Migueli?“ chytla jeho obličej do dlaní. V tom ji Miguel popadl, převalil ji a lehl si na ni. „To byla chyba, Samantho,“ smál se. „Migueli, cos to udělal? Víš, jak jsem se lekla?“ zlobila se na něj Samantha. „Promiň, ale jen jsem chtěl znát tvoji reakci!“ omluvil se jí Miguel, „měla jsi rychle utíkat pryč a ne kontrolovat útočníkovi puls!“ smál se. „Jsem ráda, že se bavíš, mně to ale tak vtipný nepřišlo!“ mračila se na něj Samantha. „Tak promiň,“ smutně se na ni Miguel usmál, „já to tak nemyslel,“ dodal. Samantha se na něj pousmála. „Ale příště mi už takové šoky nedělej! Málem jsem umřela, když jsem si myslela, že se ti něco stalo!“ řekla mu vážně. „Ty jsi o mě měla strach?“ usmál se na ni Miguel. „Samozřejmě jsem o tebe měla strach, vždyť tě…“ nedořekla to Samantha. „Co mě?“ zeptal se jí Miguel. Samantha chtěla vstát, ale Miguel se ani nehnul, a tak neměla šanci. Miguel se na ni bez mrknutí zamyšleně díval. Najednou mu připadala tak jiná. „Proč se na mě tak díváš?“ znervózněla Samantha. „Přemýšlím, jestli se na mě za to budeš zlobit nebo ne,“ odvětil jí Miguel. „Za co bych se na tebe měla zlobit?“ zeptala se ho Samantha. Miguel se na ni usmál a místo odpovědi ji políbil. Samanthě začalo srdce bít jako splašené. Už velmi dlouho potají snila, jaké by to bylo, kdyby jí Miguel políbil a ta chvíle právě nastala. Ani na okamžik nezaváhala a jeho polibek ihned opětovala. Polibek, který byl něžný, ale i vášnivý zároveň. Polibek, po kterém oba toužili, aniž by si to přiznali nebo uvědomili.