Samantha a Miguel se stále líbali. Oba v tu chvíli zapomněli, kdo jsou nebo kde jsou. Užívali si jen ten dlouho očekávaný polibek. Po pár vteřinách se ale jeden z nich konečně vzpamatoval. Byla to Samantha. Polibek přerušila, odstrčila Miguela od sebe a rychle se postavila. „Samantho,“ postavil se i Miguel. „Nic neříkej!“ řekla mu Samantha. „Ale…,“ „Ne, Migueli, prosím, nic neříkej!“ požádala ho Samantha znovu. Miguel přikývl. „Já se půjdu převléknout,“ nervózně Samantha přešlapovala na místě, „a vrátím se domů,“ řekla. „Odvezu tě,“ řekl jí Miguel. „Ne, Migueli, já to dojdu pěšky,“ odvětila mu Samantha. „No jistě, takhle pozdě v noci půjdeš sama pěšky takový kus,“ podotkl Miguel ironicky, „ani nápad. Já tě odvezu!“ trval Miguel na svém. „Dobře,“ souhlasila Samantha nakonec, „tak já se půjdu převléknout,“ chtěla odejít, ale ještě se vrátila, „a děkuju ti, že si mě toho tolik naučil,“ dodala a už opravdu chtěla odejít do šatny. „Samantho,“ chytil ji Miguel za ruku, „měli bychom si promluvit,“ podíval se na ni vážně. „Není o čem,“ zakroutila Samantha hlavou, vytrhla se mu a rychle utekla do šatny. I Miguel se vydal do šatny, ale ani na vteřinu nemohl dostat z hlavy to, co se mezi ním a Samanthou právě stalo.

„Kde jsi byla?“ vyštěkl Alvaro na Fabiolu, jen co vešla do svého hotelového pokoje. „To tě nemusí zajímat!“ odsekla mu Fabiola. „Byla jsi za ním, že jo?“ chytil ji Alvaro za rameno. Fabiola se na něj nenávistně zahleděla a vytrhla se mu. „Ano byla a tobě to může být jedno!“ zakřičela na něj Fabiola. „Fabiolo, neprovokuj mě! Jasně jsem ti řekl, že se s ním nebudeš stýkat!“ připomněl jí Alvaro. „Tak to můžeš být klidný, protože Andrés mi dnes řekl sbohem!“ odvětila mu Fabiola, „a je to tvoje vina!“ zakřičela na něj a rozplakala se. „Moje? Proč moje?“ divil se Alvaro. „Protože Andrés včera viděl ten můj výstup v televizi!“ zakřičela na něj Fabiola. „Tak to nám to krásně vyšlo!“ zasmál se Alvaro, „aspoň tě už nic nebude rozptylovat a budeš se naplno věnovat své kariéře!“ řekl Fabiole. „Jenže já už se své kariéře nechci věnovat, chápeš to? Už je mi jedno, jestli budu slavná nebo ne! Chci zpátky svůj starý život, kdy mě znalo jen pár lidí! Kdy jsem byla šťastná!“ křičela na něj Fabiola. „Fabiolo, co mi to tu vykládáš za nesmysly! Ty, že jsi byla šťastná, když tě nikdo neznal? Když jsi byla nula?“ smál se jí Alvaro, „kdyby si byla tehdy opravdu šťastná, tak by si kvůli tomu zřejmě nezahodila svůj vztah s tvým milovaným Andrésem, no ne? Kdyby si byla tehdy opravdu šťastná, tak by ses se mnou asi nevyspala jen proto, abych tě dostal tam, kde jsi teď, že mám pravdu?!“ smál se jí. Fabiola na něj nenávistně hleděla. „Víš, proč jsem za Andrésem dneska byla?“ zeptala se ho. Alvaro pokrčil rameny. „Protože jsem mu chtěla říct pravdu! Chtěla jsem se mu přiznat, že jsem ho podvedla, protože výčitky svědomí mě sžírají každým dnem víc a víc!“ křičela na něj Fabiola, „vím, že by mě za to nenáviděl ještě víc než teď, ale ty by si mě aspoň už neměl čím vydírat!“ nenávistně na něj hleděla. „A proč si mu to teda neřekla?“ zeptal se jí Alvaro. „Už mě nechtěl poslouchat! Už se mnou nechce mít nic společného!“ plakala Fabiola. „Chytrej kluk!“ zasmál se Alvaro, „no už je pozdě půjdu si lehnout!“ zvolal s klidným svědomím, „ale ještě ti sem nechám doručit nějaké prášky na uklidnění, aby tě ta hysterie přes noc přešla,“ dodal a odešel. Fabiola vešla do ložnice a padla na postel, na které proplakala celou noc.

Miguel zastavil před domem Santanderových. „Migueli, děkuji ti za odvoz,“ poděkovala mu Samantha a chtěla, co nejrychleji vystoupit z auta. „Samantho,“ chytil ji Miguel znovu za ruku. Samantha znervózněla. „Musíme si promluvit o tom, co se mezi námi stalo,“ naléhal na ni Miguel. „Mezi námi se ale vůbec nic nestalo, Migueli,“ odvětila mu Samantha, „a chci ti říct, že trvám na tom, co jsem ti řekla včera,“ dodala. „A co to bylo?“ nevzpomínal si Miguel. „Dnešek byla výjimka, ale od zítřka bychom se už opravdu neměli vídat!“ zdůraznila mu Samantha. „A proč?“ zeptal se jí Miguel. „Migueli,“ zoufale se na něj Samantha podívala, „jsi ženatý!“ připomněla mu. „A to je nějaká překážka?“ zeptal se jí Miguel. „Tvá žena si myslí, že jsem do tebe zamilovaná! Že jí tě chci přebrat a já už s ní nechci mít další problémy!“ odvětila mu Samantha vážně. „A jsi do mě zamilovaná?“ zeptal se jí Miguel a nevědomky se přitom usmál. Jakoby chtěl, aby mu Samantha odpověděla kladně. Samantha znervózněla ještě víc. „Migueli, tvá žena mě viní z něčeho, co není pravda!“ zalhala mu Samantha, „a já už nemám sílu s ní dál bojovat!“ vysvětlila mu zoufale, „dost na tom, že bojuju sama se sebou! Zapomeň na mě, Migueli,“ dodala, rychle vystoupila z auta a rozběhla se do domu. Miguel si opřel hlavu o opěradlo, zavřel oči a znovu si vybavil Samanthin polibek. „Zapomenout na tebe? Po tom polibku?“ zeptal se sám sebe, „ne! To nepůjde!“ s úsměvem pokroutil hlavou. Samantha vběhla do domu, opřela se o dveře, zavřela oči a také si vybavila Miguelův polibek. „To se nemělo nikdy stát! Jak mám teď na tebe zapomenout, když ten polibek nedokážu vymazat z paměti!“ zoufala si Samantha, ale na druhou stranu se cítila šťastně.

Byl další den. „Leticie, děkuji ti, že si tak narychlo přišla,“ poděkovala jí Erika, když spolu zasedly ke stolu v jedné kavárně. „V telefonu si zněla tak vážně, že jsem nemohla nepřijít!“ řekla jí Leticia. „Víš, Leticie, já si musím někomu postěžovat,“ vzdychla Erika, „všechno teď jde se mnou z kopce,“ řekla zoufale. „Co se stalo?“ zeptala se jí Leticia. „Miguel mi na všechno přišel!“ odvětila jí Erika. „Na co na všechno?“ nechápala ji Leticia. „Nejdřív mě přistihl, jak jsem nadávala chůvičce, aby se kolem něj přestala motat,“ začala jí vyprávět Erika, „a taky díky tomu zjistil, že jsem to byla já, kdo ji a Evinu neteř poslal do Madridu. Takže kvůli tomu jsme se hrozně pohádali. Potom mě slyšel mluvit s Adrianem, jak jsem mu říkala, ať chůvičku zmlátí, kolikrát uzná za vhodný, jen aby se s Miguelem přestala stýkat!“ vyprávěla Erika. „O tom, jak Adrianovi ujely nervy, jsem už slyšela!“ zasmála se Leticia. „A to Miguel naštěstí neví, že Adrianovi ujely nervy po mém nakopnutí,“ podotkla Erika. „Jak to myslíš?“ nechápala ji Leticia. „Po té naší první hádce jsem byla hrozně rozčílená a zavolala jsem Adrianovi, aby si chůvičku nějak srovnal do latě, aby se už pak nemotala kolem Miguela, no a on jí teda srovnal tím, že ji uhodil!“ vysvětlila jí Erika se smíchem. „Dobrá práce!“ smála se Leticia. „A abych ti to dopověděla, tak potom, co mě teda Miguel slyšel, jak říkám Adrianovi, aby chůvičku zmlátil, kolikrát uzná za vhodný, tak jsme se pochopitelně znovu pohádali a vrcholem všeho bylo, když Miguel našel jednu fotku, co mi nechal udělat detektiv, který Miguela sledoval, když jsem byla v Paříži. Takže kvůli tomu jsme se včera taky pohádali a od té doby jsem Miguela neviděla!“ dokončila Erika své vyprávění, „ani nespal dnes v noci doma!“ dodala plná vzteku sama na sebe. „Holka, jak tě tak poslouchám, tak si byla tak dlouho opatrná, až to pak prasklo všechno najednou,“ smála se jí Leticia. „Ten tvůj smích mi opravdu pomáhá!“ zašklebila se na ni Erika. „Tak promiň,“ přestala se Leticia smát, „co teď budeš dělat?“ zeptala se. „Co přesně ještě nevím,“ odvětila jí Erika, „ale udělám cokoliv, aby se všechno vrátilo do starých kolejí! Cokoliv!“ přísahala.

„Ahoj, Migueli,“ pozdravil ho Andrés sklesle, když Miguel vešel do jeho bytu. „Co se stalo?“ zeptal se ho Miguel ustaraně. „Včera jsem dal sbohem tvé sestře,“ odvětil mu Andrés. „Jak to myslíš?“ zeptal se ho Miguel udiveně. „Už je mezi námi nadobro konec!“ vysvětlil mu Andrés. „Ale, Andrési,“ zakroutil Miguel hlavou. „Migueli, já to musel udělat! Už jsem neměl sílu v tom dál pokračovat a navíc to byla Fabiola, která mě k tomu rozhodnutí dotlačila!“ narážel Andrés na Fabiolin výstup v televizi. „To mě moc mrzí, Andrési,“ bylo to Miguelovi líto, „já pořád doufal, že se dáte zase dohromady,“ dodal smutně. „Já taky, ale nestalo se,“ odvětil mu Andrés chvějícím se hlasem, „a už se o tom nechci bavit, nechci na to myslet. Proč jsi přišel? Kvůli něčemu konkrétnímu?“ změnil Andrés raději téma. Miguel přikývl. „Tak o co jde?“ zeptal se ho Andrés, když se oba posadili na sedačku. „Přišel jsem tě požádat, jestli bych u tebe pár dní nemohl bydlet,“ odvětil mu Miguel. Andrés na něj vykulil oči. „Takže mezi tebou a Erikou je taky konec?“ zeptal se ho nevěřícně. „Ne, to ne,“ pokroutil Miguel hlavou, „tak daleko to ještě nezašlo, ale za posledních pár dní jsem se o ní dozvěděl nějaké nepříjemné skutečnosti a potřebuju o tom všem v klidu popřemýšlet!“ vysvětlil Andrésovi, „potřebuju si urovnat svoje myšlenky a pocity a s Erikou pod jednou střechou by se mi to nedařilo,“ dodal. „Můžeš tu zůstat, jak dlouho budeš potřebovat,“ ujistil ho Andrés, „a co si se o Erice vlastně dozvěděl?“ zeptal se ho. „Je toho dost,“ vzdychl Miguel, „dojdu si pro věci a pak ti to všechno řeknu,“ slíbil Andrésovi. Andrés přikývl. „Ale něco ti musím říct už teď, protože jestli to někomu neřeknu, tak asi vybouchnu,“ dodal Miguel. Andrés mu naznačil, aby pokračoval. „Včera jsme se se Samanthou políbili,“ dostal to Miguel ze sebe a očividně se mu ulevilo. „Ale že vám to trvalo,“ rozesmál se Andrés. „Ty jsi věděl, že k tomu dojde?“ divil se Miguel. „Brácho,“ smál se Andrés, „řeknu ti to takhle! Já tě mám rád, ale občas seš vážně dost natvrdlej!“ smál se Miguelovi. „Tak to je povzbuzující tohle slyšet,“ ušklíbl se Miguel. „Migueli, viděl jsem tebe a Samanthu spolu jen jednou, ale i při tom jednom setkání se nedaly přehlédnout ty jiskry, které mezi vámi létaly!“ řekl mu Andrés vážně, „a vůbec se Erice nedivím, že na Samanthu od začátku žárlí. Samantha je moc krásná a ty víš, že já razím heslo, že přátelství mezi mužem a ženou neexistuje!“ připomněl Miguelovi, „a o tobě a Samanthě to platí dvojnásob! Vy dva nemůžete být přátelé! Konečně otevři oči a uvědom si to!“ radil mu Andrés. Miguel si začínal uvědomovat, že na Andrésových slovech opravdu něco je. Na Samanthu po včerejšku nemohl ani na vteřinu zapomenout a rozhodně na ni nemyslel jako na svoji kamarádku.

Victoria zastavila před obchodním centrem. Vystoupila z auta a jen co do obchodního centra vešla, narazila na Adriana a Karinu. „Victorie, jak se máš?“ usmála se na ni Karina a obě se políbily na tvář. „Celkem to ujde,“ odvětila jí Victoria, „a ty, Adriane?“ pobaveně si prohlížela jeho potlučený obličej, „jak se máš ty?“ zeptala se ho ironicky. „Moc dobře zrovna ne,“ odvětil jí Adrian. „Vidím,“ usmívala se na něj Victoria, „Karino, mohla by si nás nechat chvíli o samotě?“ požádala ji. Karině bylo divné, proč to po ní Victoria chce, ale nakonec přikývla a vyšla ven. „Copak máš na srdci, Victorie?“ zeptal se jí Adrian. „Chtěla bych ti jen říct, aby ses neopovažoval ještě někdy ve svém životě vztáhnout na Samanthu Olivaresovou ruku!“ upozornila ho Victoria. „Cože?“ udiveně na ni Adrian hleděl. „Slyšel jsi mě dobře, Adriane! Ještě jednou vztáhneš na Samanthu ruku a přísahám, že tě vlastníma rukama zabiju!“ vyhrožovala mu Victoria. Adrian byl z jejích slov tak šokovaný, že se nezmohl na slovo. „Přeji ti pěkný den,“ usmála se na něj Victoria jakoby nic a vešla do prvního obchodu, který měla po ruce. Adrian vyšel se zadumaným výrazem ven, kde už na něj čekala Karina. „Co po tobě Victoria chtěla?“ vyptávala se ho. „Nestarej se!“ odsekl jí Adrian a vydal se ke svému autu. Karina ho následovala a celou cestu se na něj šklebila.

„Sam, mohla by si zavolat Miguelovi a zeptat se ho, jestli nechce jít do parku s námi,“ navrhla jí Aurora, když jí Samantha pomáhala se obléct. „Miguel určitě nemá čas, zlatíčko,“ řekla jí Samantha. „Ach jo,“ vzdychla Aurora, „ty pořád říkáš, že Miguel nemá čas, ale já vím, že to není pravda! Miguel si na nás dvě vždycky čas rád udělá!“ usmála se, „a já ho už tak dlouho neviděla,“ dodala smutně. „A nechceš se jít zeptat třeba Maríi Eleny, jestli nechce jít s námi?“ zamluvila to Samantha. „Tak dobře,“ souhlasila Aurora, „ale k tomu rozhovoru o Miguelovi se ještě vrátíme! Nemysli si, že když si to zamluvila, tak že na to zapomenu!“ upozornila ji Aurora vážně a poté vyběhla z pokoje. Samantha se rozesmála, ale poté jí bylo zase smutno. Věděla, že pro ni bude hodně těžké na Miguela zapomenout. Nejen kvůli tomu polibku, ale také proto, že Aurora o něm bude neustále mluvit. A nejen ona. „Tak jsme tady!“ vešly do Aurořina pokoje Jazmín a Nancy. „A?“ nechápala Samantha. „Chceme vědět, co se včera dělo!“ odvětila jí Nancy netrpělivě. „Co by se mělo dít?“ tvářila se Samantha nechápavě. „Sam, přeskočíme tuhle fázi, kdy děláš, že nevíš o čem je řeč a rovnou přistoupíme k tomu hlavnímu,“ řekla jí Jazmín důrazně, „chceme vědět, co se včera večer dělo mezi tebou a Miguelem!“ vyzvídala. „Takže mám přestat dělat nechápavou a rovnou přejít k věci?“ ujišťovala se Samantha. Jazmín a Nancy hbitě přikývly. „Já a Miguel jsme se políbili!“ potvrdila jim Samantha to, co si už od včerejška obě myslely, když jim Samantha večer nechtěla nic říct. Jazmín a Nancy se na sebe podívaly a samou radostí začaly ječet. Objaly se a poté objaly i Samanthu. „My jsme to na tobě poznaly hned!“ smála se Nancy. „Tak jaké to bylo?“ vyzvídala Jazmín s úsměvem. „Nádherné!“ zvolala Samantha s širokým úsměvem, „ještě nikdy jsem se necítila tak šťastná!“ dodala. Jazmín a Nancy zasněně vzdychly. „Takže teď už jen stačí, aby Miguel opustil tu semetriku, co má za manželku a je ruka v rukávě,“ smála se Jazmín. „Tady žádná ruka v rukávě není a nebude!“ upozornila ji Samantha, „to, co se včera stalo, se už víckrát nestane! Bude to jen krásná vzpomínka, kterých bylo v mém životě hodně málo a o to bude cennější!“ usmála se Samantha. Jazmín a Nancy jí hned chtěly odporovat, ale v tu chvíli vešla do pokoje Eva. „Co je to tady za slet čarodějnic?“ obořila se na ně, „to nemáte, co na práci?“ zakřičela na ně. „Promiňte, paní,“ omluvila se za všechny Jazmín a poté s Nancy odešly. „A co ty?“ nenávistně se Eva podívala na Samanthu, „kde máš Auroru?“ zeptala se jí. „Šla se zeptat Maríi Eleny, jestli s námi nepůjde do parku,“ odvětila jí Samantha. „María Elena nikam nepůjde. Musí se učit!“ upozornila ji Eva. Samantha přikývla. „Omluvte mě,“ omluvila se a odešla. „Husa hloupá!“ zašklebila se Eva.

María Elena ležela na posteli ve svém pokoji, před sebou měla rozložených několik knih a sešitů a do jednoho sešitu počítala příklady. „Marío Eleno, Marío Eleno,“ vběhla do pokoje Aurora, „nepůjdeš se mnou a se Sam do parku?“ zeptala se jí. „Ráda bych šla, beruško, ale nemůžu. Musím se učit,“ odvětila jí María Elena smutně, „máma mě chodí každých pár minut kontrolovat, jestli se opravdu učím,“ dodala. „To je škoda,“ zesmutněla Aurora. Poté se postavila blíž k posteli a nakukovala Maríi Eleně do knížek. „Co se učíš?“ zeptala se jí. „Snažím se učit matiku,“ zasmála se María Elena. „A dneska tě nebude doučovat Tomas?“ zeptala se jí Aurora. María Elena pokroutila hlavou. „Byl tu včera a nechtěla jsem ho otravovat i dnes, když je sobota,“ vysvětlila Auroře, „určitě má lepší věci na práci, než se tu trápit se mnou a mými chybějícími buňkami k tomu, abych tu matiku pochopila!“ dodala se smíchem. „Ale já myslím, že by se tu určitě s tebou trápil rád!“ podotkla Aurora. „Proč myslíš?“ zeptala se jí María Elena nechápavě. „Protože se Tomasovi líbíš,“ odvětila jí Aurora. „A na to si přišla jak?“ zasmála se María Elena. „Jsem všímavá!“ odvětila jí Aurora, „to je takový můj dar od Boha!“ vysvětlila jí vážně. María Elena se smála. „Tak jako jsem si všimla, že se Tomasovi líbíš, tak jsem si i všimla, že se Sam zamilovala do Miguela!“ vysvětlovala jí Aurora. „A já miluju tebe!“ zasmála se María Elena a políbila Auroru na tvář, „nebýt tebe, tak se tady v tom domě zblázním!“ smála se. Aurora se rozesmála. „Auroro, už pojď!“ vešla do pokoje Samantha, „nesmíme Maríu Elenu rušit,“ řekla jí. „Tak se hezky uč, Marío Eleno, až se vrátím, tak si tě přezkouším,“ řekla jí Aurora vážně. „Ano, paní učitelko,“ odvětila jí María Elena se smíchem. Aurora se chytla Samanthy za ruku a poté odešly. María Elena se usmívala a myslela přitom na to, jestli to, co jí Aurora řekla, je pravda. Jestli se opravdu Tomasovi líbí.

Miguel šel od Andrése rovnou domů, aby si s sebou sbalil nějaké věci. Erika nebyla doma a on tomu byl rád. Nechtěl sice utíkat jako zbabělec, ale zároveň se s ní nechtěl dostat do dalšího konfliktu. Chtěl jí to v klidu vysvětlit až poté, co by se k Andrésovi nastěhoval, ale Erika se vrátila domů ve chvíli, kdy si Miguel dal do kufru poslední kus oblečení. „Migueli, co to děláš?“ zhrozila se Erika. „Eriko, zkusme si v klidu a rozumně promluvit,“ žádal ji Miguel. „Na co máš ten kufr?“ zděšeně se na něj Erika dívala. „Eriko, myslím si, že bude pro náš vztah teď lepší, když si od sebe na nějaký čas odpočineme,“ vysvětlil jí Miguel. „Já ale žádný odpočinek nepotřebuju, Migueli!“ zdůraznila mu Erika. „Ale já ano!“ oponoval jí Miguel, „za těch pár předchozích dní jsem zjistil, že jsem posledních sedm let žil s někým, koho jsem vlastně neznal a teď si to všechno potřebuju srovnat v hlavě!“ vysvětlil jí Miguel. „Lásko moje, ty ale víš, s kým si žil,“ chytila Erika jeho obličej do dlaní, „žil si se ženou, která tě miluje a která tě bude milovat až do konce svého života!“ zalesklo se jí v očích. „Eriko, pochop mě,“ odtáhl se Miguel od ní, „já nechci naše manželství jen tak zahodit a právě proto chci teď odejít, abych si všechno ujasnil a aby tak naše manželství dostalo ještě jednu šanci!“ objasnil jí důvod svého odchodu. „Nevěřím ti, ty chceš jít za ní, že jo?“ zakřičela na něj Erika, „za tou chůvou!“ zakřičela hystericky. „Eriko, ty víš, že jsem ti nikdy nelhal a nelžu ti ani teď,“ odvětil jí Miguel, „opravdu potřebuju čas ujasnit si, proč se to mezi námi dvěma teď vlastně pokazilo! Neodcházím od tebe kvůli jiné ženě!“ zdůraznil jí Miguel, „a kdyby ano, tak bych ti to narovinu řekl! Já před tebou nemám žádné tajemství!“ narážel na to, že Erika ne vždy k němu byla upřímná. „Migueli, ty mě ale nesmíš opustit,“ objala ho Erika, „já vím, že jsem se dopustila spousty chyb, ale to všechno kvůli tobě, protože tě miluju a nedokážu bez tebe žít!“ rozplakala se. „Eriko,“ odtáhl se Miguel od ní a utřel jí slzy, „znovu ti opakuji, že můj odchod neznamená konec našeho manželství!“ pousmál se na ni, obešel ji a chytl kliku od dveří. „Migueli,“ zavolala na něj Erika a Miguel se otočil. „Lásko moje, ty mě nesmíš opustit! Nesmíš mě opustit! Já to bez tebe nezvládnu!“ plakala Erika a poté se jí začala motat hlava. „Eriko, co je ti?“ Miguel si toho ihned všiml. „Migueli,“ stačila Erika říct, než Miguelovi omdlela v náručí. „Eriko! Eriko, proboha!“ vyděsil se Miguel.