„Eriko, Eriko, prober se!“ snažil se jí Miguel probudit, ale Erika nereagovala. Miguel ji vzal do náruče a položil ji na postel. „Victorie!“ otevřel dveře od pokoje, „Victorie, pojď sem, rychle!“ volal na celý dům. Victoria se zrovna vrátila domů, když zaslechla Miguelovo volání. Ihned vyběhla po schodech nahoru. Miguel seděl na posteli vedle Eriky a hladil ji po vlasech. „Migueli, co se děje?“ vešla Victoria do pokoje. „Victorie, Erika mi omdlela v náručí!“ odvětil jí Miguel vyděšeně. „Běž zavolat doktorovi, já tu s ní zůstanu,“ řekla mu Victoria. Miguel přikývl a odešel. Victoria se posadila vedle své dcery. „Eriko, co se ti stalo?“ zeptala se jí ustaraně a pohladila ji po tváři. Erika otevřela oči a ušklíbla se na Victorii. „Co by se mi jako mělo stát?“ odsekla jí a posadila se. „Eriko, co?“ nechápala Victoria. „Já jsem omdlela jen jako,“ vysvětlila jí Erika, „Miguel ode mě chtěl odejít a já jsem tomu musela nějak zabránit,“ dodala. „Miguel od tebe chtěl odejít?“ podivila se Victoria a v koutku duše měla obrovskou radost. „Jenže neodejde, teď když na tom budu špatně,“ vítězně se Erika usmívala, „ne aby si mě zradila, mami!“ podívala se Victorii zblízka do očí, „budeš tu hru hrát se mnou!“ poručila jí. V tom uslyšela, že se Miguel vrací, a tak si rychle lehla, zavřela oči a předstírala, že je stále v bezvědomí. „Doktor tu bude za chvíli,“ vešel Miguel do pokoje. Victoria přikývla a postavila se, zatímco Miguel si sedl vedle Eriky a chytil ji za ruku. Victoria se dívala na svou dceru a myslela na to, že Erika udělá všechno, co bude moct, aby si Miguela udržela. „Proč jsem se musela zamilovat zrovna do Miguela? Proč mojí sokyní musí být má vlastní dcera?“ ptala se Victoria sama sebe.

„Tomasi,“ usmála se na něj Claudia, když se objevil u dveří jejího bytu, „pojď dál,“ pootevřela dveře a Tomas vešel dovnitř. „Už jsem byl u tebe v práci, tak jsem ještě přišel zkontrolovat tvůj byt,“ říkal jí Tomas, zatímco ho Claudia vedla do svého pokoje. „Říkala jsem si, kdy přijdeš na obhlídku,“ zasmála se Claudia a každý se posadil na jednu stranu psacího stolu, „ale jen kvůli tomu si určitě nepřišel, že ne?“ podezřívavě se na něj zahleděla. „Odhalila jsi mě,“ zasmál se Tomas, „přišel jsem ti říct další novinky, co se týče Maríi Eleny,“ usmál se. „Tak sem s nimi!“ zasmála se Claudia. „Včera ve škole se se mnou úplně normálně bavila a už vůbec jí nevadilo, že ji přitom viděly všechny její dokonalé kamarádky,“ říkal jí Tomas s úsměvem. „Vidím, že jste na tom čím dál lépe,“ usmála se Claudia, „nepotrvá dlouho a budete spolu oficiálně chodit,“ dodala. „Rád bych,“ usmál se Tomas, „no a co je u tebe nového?“ zeptal se jí. „Stále pilně trénuji svůj hlas, abych příští týden porotu ohromila!“ zasmála se Claudia. „Vážně do toho chceš jít?“ kroutil Tomas nevěřícně hlavou. „Chci a nikdo a nic mě od toho už neodradí!“ zdůraznila mu Claudia. „Tak co s tebou?“ vzdychl Tomas, „asi mi nezbude nic jiného než ti fandit, co?“ rozesmál se. „To bude asi nejlepší,“ rozesmála se i Claudia.

Adrian a Karina jeli autem. Karina mu stále něco vykládala, ale Adrian jí vůbec nevěnoval pozornost. Myslel pouze na to, co mu řekla Victoria. „Copak máš na srdci, Victorie?“ zeptal se jí Adrian. „Chtěla bych ti jen říct, aby ses neopovažoval ještě někdy ve svém životě vztáhnout na Samanthu Olivaresovou ruku!“ upozornila ho Victoria. „Cože?“ udiveně na ni Adrian hleděl. „Slyšel jsi mě dobře, Adriane! Ještě jednou vztáhneš na Samanthu ruku a přísahám, že tě vlastníma rukama zabiju!“ vyhrožovala mu Victoria. „Adriane, posloucháš mě vůbec?“ okřikla ho Karina. „Co je?“ odsekl jí Adrian. „Na co sakra myslíš?“ zeptala se ho Karina naštvaně, protože byla dotčená, že jí vůbec neposlouchal. „Na to, co mi řekla Victoria,“ odvětil jí Adrian. „Kdyby si mi to řekl, tak bych ti v tom přemýšlení mohla pomoct,“ řekla mu Karina. „Nic ti říkat nebudu, taky nemusíš vědět všechno!“ odbyl ji Adrian. Karina se na něj zašklebila, ale protože Adrian řídil, tak si toho nevšiml. „A řekneš mi alespoň, co teď chceš dělat s chůvičkou?“ zeptala se ho Karina, „je ti doufám jasné, že po tom tvém výlevu si u ní už neškrtneš,“ dodala. „To taky není tvoje věc!“ znovu ji Adrian odbyl. „Koukám, že máš zase skvělou náladičku,“ zašklebila se na něj Karina. „Ano, to mám,“ zastavil Adrian před jejím domem, „a teď koukej vypadnout,“ otráveně se na ni podíval. „S radostí,“ ušklíbla se na něj Karina, vystoupila, práskla dveřmi a vešla do svého domu. „Kráva!“ zvolal Adrian otráveně, nastartoval a odjel domů.

„Pane doktore, co jí je?“ zeptal se Miguel doktora. Doktor mu chtěl odpovědět, když mu do řeči skočila Erika, která se mezitím než doktor přišel, jako probrala. „Migueli, doneseš mi prosím tě, trochu vody,“ požádala ho. „Já bych rád slyšel, co pan doktor chtěl říct,“ řekl jí Miguel. „On ti to pak zopakuje, ale já mám opravdu žízeň. Mám úplně sucho v krku,“ řekla mu Erika, „prosím, Migueli,“ prosila ho. Miguelovi se nechtělo, ale nakonec přikývl a odešel. „Paní Velasquezová, můžete být v klidu. Jste v úplném pořádku,“ řekl doktor Erice. „To vím taky,“ vstala Erika z postele, „ale mému manželovi řeknete pravý opak!“ zdůraznila mu. „Cože?“ zmateně na ni doktor hleděl. „Zaplatím vám, kolik budete chtít, jen když mému manželovi řeknete, že jsem na tom špatně a že se o mě musí starat!“ řekla mu Erika vážně. Doktor se zmateně otočil na Victorii. „Slyšel jste mou dceru, ne? Udělejte, o co vás žádá!“ poručila mu Victoria. Sama ani nevěděla, proč to řekla. Vždyť takhle Erice dopomohla k tomu, aby s ní Miguel zůstal, čímž se jí budoucnost s ním zase vzdalovala. „Tak kolik, doktore?“ zeptala se ho Erika. „A na kolik si té lži ceníš ty, Eriko?“ otevřel dveře Miguel. Nešel Erice pro pití, tak jak ona si myslela, ale celou dobu stál za dveřmi a poslouchal. „Mi-mi-mi-gueli!“ koktala Erika. „Eriko, dřív by mě ani ve snu nenapadlo špehovat tě, ale po těch posledních událostech jsem měl pocit, že to musím udělat,“ řekl jí Miguel vážně, „a bohužel jsem se obával oprávněně,“ dodal smutně. „Migueli, já ti to vysvětlím,“ přistoupila Erika k němu. „Nenamáhej se,“ znechuceně se na ni Miguel podíval, vzal si kufr a odcházel. „Migueli,“ rozběhla se Erika za ním. Miguel scházel po schodech dolů a Erika ho celou dobu přesvědčovala, aby neodcházel. „Migueli, prosím tě, neodcházej! Nesmíš mě opustit!“ plakala. Miguel se na ni ani nepodíval. „Migueli!“ postavila se mu Erika do cesty, „prosím tě, neodcházej! Já to bez tebe nezvládnu, pochop to!“ plakala. „A ty pochop, že po tom všem už nemám sílu něco řešit!“ odvětil jí Miguel. „Ale vždyť nic řešit nemusíme,“ vzlykala Erika, „víš co, odjedeme zase do zahraničí,“ navrhla mu, „tam nám bylo přeci dobře! Tam jsme byli šťastní!“ plakala. „Šťastní?“ pousmál se Miguel, „a jak mám věřit tomu, že i tam si na mě všechno nehrála! Mám vůbec věřit tomu, že tyhle tvoje slzy jsou pravé?“ křičel na ni. „Ano, Migueli, jsou pravé, protože si neumíš představit, jak strašně moc teď trpím!“ plakala Erika, „uznávám, že jsem k tobě vždycky nebyla upřímná, ale jediné v čem jsem ti nikdy nelhala je to, že tě miluju!“ plakala. „Promiň, Eriko, rád bych ti věřil,“ smutně se na ni Miguel díval a i jemu bylo do pláče, „ale teď to nedokážu,“ dodal a chtěl odejít. „Ne!“ zastavila ho Erika, klekla si před ním na kolena a objala ho, „prosím tě, lásko moje, neopouštěj mě! Nesmíš mě nechat samotnou! Jsi jediné, co mám! Tolik tě, miluju, Migueli, miluju tě, miluju!“ plakala Erika víc a víc. Miguel jí pomohl vstát, smutně se na ni podíval a odešel. „Ne, Migueli!“ sesunula se Erika k zemi a stále plakala. Victoria, která se na celou scénu dívala, přistoupila k Erice a objala ji. „Mami!“ silně ji Erika objala, „on odešel! Miguel odešel!“ plakala. Victoria ji silně držela ve svém náručí a ani ona neměla daleko k slzám. Najednou se cítila velmi provinile, že si kdy vůbec přála, aby se toto někdy stalo. Aby Miguel od Eriky odešel a ona tak měla cestu k němu volnou. Nyní ji velmi bolelo, když viděla, jak její dcera trpí.

Leticia přišla domů ve chvíli, kdy halou procházela Nancy. Leticia se pobaveně usmála, protože ji napadlo, že Nancy trochu potrápí. Nancy vstoupila na první schod, když za sebou uslyšela: „Hej ty!“ Nancy vyvrátila oči v sloup a otočila se na Leticii. „Jsem Nancy,“ připomněla jí Nancy své jméno. „Je mi jedno, jak se jmenuješ!“ obořila se na ni Leticia, „podej mi to,“ ukázala na balíček papírových kapesníků, které schválně hodila na zem, když to Nancy nemohla vidět. „Prosím?“ udiveně na ni Nancy hleděla. „Vyjádřila jsem se snad jasně, ne?“ zvýšila na ni Leticia hlas, „seber to a podej mi to,“ přikázala jí. Nancy se s velkým přemáháním ohnula a balíček Leticii podala. „Ještě něco, madam?“ zeptala se jí Nancy ironicky. „To bude všechno,“ odvětila jí Leticia též ironicky. Nancy se ušklíbla, když se od Leticie odvrátila a chtěla jít znovu po své práci. Vyšla první dva schody, když znovu uslyšela Leticiin hlas: „Bože, to jsem ale nešika!“ Nancy se na ni otočila a viděla, že hledí na balíček, který znovu ležel na zemi. „Zase mi upadnul,“ zasmála se Leticia, „podej mi ho,“ přikázala Nancy. „Podejte si ho sama!“ došla Nancy trpělivost. „Co prosím? Jak se opovažuješ?“ zakřičela na ni Leticia. „Myslíte si, že jsem úplně hloupá? Že mi nedošlo, že vám ten balíček podruhé a možná i poprvé upadl schválně?“ křičela na ni Nancy. „To ti může být jedno!“ okřikla ji Leticia, „seš služka a budeš dělat všechno, co ti poručím!“ zdůraznila jí. „Tak to se teda pletete, madam!“ přistoupila k ní Nancy blíž, „jsem sice služebná, ale to vám ještě nedává právo se mnou zacházet jako s kusem hadru!“ křičela na Leticii a při tom šla proti ní a Leticia před ní couvala, „Jazmín mě varovala, že tohle na mě budete určitě zkoušet a že já mám zatnout zuby a nějak to přejít, ale tohle já prostě nedokážu!“ křičela na ni Nancy, „já po sobě šlapat nenechám!“ dodala. „Ty káčo drzá!“ okřikla ji Leticia a byla celá rudá vzteky, „tak za tohle okamžitě poletíš!“ zakřičela na ni, „Evo, Evo!“ začala hystericky volat na celý dům. „Leticie, co se děje?“ vyšla Eva z pracovny. „Evo, okamžitě tuhle drzou holku vyhoď!“ přikázala jí Leticia, „nesnesu ji tady! Nesnesu!“ křičela. „Nenamáhejte se s mým vyhazovem, paní Evo,“ řekla jí Nancy, „půjdu sama,“ dodala a při odchodu se srazila se Sebastianem. „Proč tady tak křičíte?“ zeptal se jich Sebastian. „Tahle ta ubožačka,“ ukázala Leticia na Nancy, „na mě byla nesmírně drzá, a proto hned teď odejde z tohoto domu,“ řekla Sebastianovi. „A to na tebe byla drzá jen tak pro nic za nic nebo pro to měla nějaký důvod?“ zeptal se jí Sebastian. „Na co narážíš?“ zeptala se ho Leticia. „Dost pochybuju o tom, že by se s tebou Nancy začala hádat jen proto, že měla zrovna náladu, ale spíš si myslím, že si ji k tomu vyprovokovala!“ odhalil ji Sebastian. Leticia na něj hleděla s otevřenou pusou. Ještě nikdy se takhle veřejně proti ní nepostavil. „Mami,“ oslovil ji Sebastian, „Nancy dělá svou práci dobře a nevím, proč by měla být vyhozena kvůli tomu, že se dostala do konfliktu s Leticií, za který navíc ani Nancy nemohla,“ vysvětlil jí. „Evo?“ obrátila se na ni Leticia a doufala v zastání. „Kvůli Jazmín,“ podívala se Eva na Nancy, „která pro naši rodinu dobře pracuje už několik let, ti dám ještě jednu šanci,“ řekla jí a odešla zpátky do pracovny. Leticia se nenávistně podívala na Sebastiana a Nancy a poté vyběhla po schodech nahoru. „Děkuju ti, Sebastiane,“ usmála se na něj Nancy. Sebastian jí úsměv opětoval a vyšel po schodech nahoru za Leticií. Nancy za ním zamilovaně hleděla.

Samantha a Aurora si hrály v Aurořině pokoji, když dovnitř vešel Adrian. Samantha se ihned vyděsila. „Samantho, můžeme si promluvit?“ požádal ji. Samantha by nejraději rychle utekla, ale věděla, že tím by se nic nevyřešilo. Oba žijí pod jednou střechou a dřív nebo později by k jejich rozhovoru stejně došlo. „Auri, za chvíli jsem zpátky, ano?“ řekla jí Samantha. Aurora přikývla a Samantha s Adrianem vyšli na chodbu. Samantha ale pro jistotu celou dobu stála u otevřených dveří. „Samantho, já se ti chci strašně moc omluvit za to, co jsem ti udělal!“ omlouval se jí Adrian, „ujely mi nervy, já to nechtěl udělat!“ hájil se. „Tak já jen doufám, že až ti ty nervy ujedou příště, tak od tebe budu hodně daleko!“ podotkla Samantha vážně. „Samantho, já ti slibuju, že už se to nikdy víckrát nestane!“ sliboval jí Adrian. „To už si mi jednou sliboval po tom, co si mi chtěl udělat na oslavě narozenin Maríi Eleny!“ připomněla mu Samantha a ještě více než teď se roztřásla, když si na tu chvíli vzpomněla. „Samantho, já…“ chtěl Adrian něco říct, ale Samantha ho přerušila. „Adriane, teď ti zopakuji to, co už jsem ti jednou řekla a opravdu bych byla ráda, kdyby sis to zapamatoval a respektoval to,“ začala Samantha, „nemám o tebe zájem, neměla jsem a ani nikdy v budoucnu mít nebudu!“ zdůraznila mu, „a proto mě nemůžeš obviňovat z toho, že tě snad s někým podvádím! Pokud se někdy zamiluju do nějakého muže, tak to bude jen a jen moje věc!“ dodala a rychle se vrátila do pokoje. Adrian by vzteky nejradši vyrazil dveře, ale musel se ovládat. „Klid, Adriane, klid!“ uklidňoval se, „tvá chvíle přijde, to se neboj,“ povzbuzoval se a poté s vítězným úsměvem odešel. Samantha si přisedla k Auroře a usmála se na ni. „Sam, ty pláčeš?“ všimla si Aurora jejích lesklých očí. „To nic, zlatíčko,“ pohladila ji Samantha po tváři, „obejmi mě,“ usmála se na ni a Aurora ji objala. „Ještě víc!“ řekla jí Samantha a Aurora ji objala ještě silněji.

„Erika předstírala omdlení, aby si tě udržela?“ hleděl Andrés nevěřícně na Miguela. „Nikdy bych si nepomyslel, kam až Erika dokáže zajít,“ stále tomu Miguel nemohl uvěřit, „sedm let s někým žiješ, myslíš si, že ho dokonale znáš a pak stačí pár dní a úplně všechno je jinak,“ zesmutněl. „Je mi to líto, Migueli,“ objal ho Andrés kolem ramen, „a co budeš teď dělat?“ zeptal se ho. „To kdybych věděl,“ vzdychl Miguel, „musím si všechno srovnat v hlavě. Musím se zamyslet nad tím, co se stalo s Erikou a co se stalo…“ odmlčel se. „Se Samanthou?“ doplnil ho Andrés. Miguel přikývl. „Nějak se mi teď dostala do hlavy i ona,“ pousmál se. „Kamaráde, ta tam byla od vašeho prvního setkání,“ zasmál se Andrés, „akorát sis to neuvědomoval,“ dodal. „Asi máš pravdu,“ souhlasil Miguel. „Ne asi, ale určitě!“ zdůraznil mu Andrés, „a ty teď musíš udělat jediné!“ řekl mu. „Co?“ zeptal se ho Miguel. „Rozhodnout se, se kterou chceš být!“ odvětil mu Andrés, „dáš Erice ještě jednu šanci anebo to bude Samantha, která získá tvé srdce?“ zeptal se ho. „Nějakou lehčí otázku by si tam neměl?“ zeptal se ho Miguel. „Jo, hochu, co sis nadrobil, to si taky sněz,“ zasmál se Andrés. Miguel si zoufale položil hlavu do dlaní.

„Eriko, vypij si ten čaj,“ přisedla si Victoria k ní na postel a v ruce držela šálek s čajem. „Nechci žádnej čaj, chci Miguela!“ plakala Erika. Od té doby, co Miguel odešel, ležela Erika v posteli a jen plakala. „Eriko, to bude dobré!“ utěšovala ji Victoria. „Pokud se ke mně Miguel nevrátí, tak nic dobré nebude!“ zakřičela na ni Erika, „a běž pryč, chci být sama!“ dodala. „Nenechám tě v tomhle stavu samotnou!“ řekla jí Victoria. „A proč bys nemohla? Celý život jsi mě nechávala samotnou, tak můžeš i teď!“ zakřičela na ni Erika. „Eriko, křivdíš mi,“ zesmutněla Victoria. Erika se posadila a zasmála se. „Tak já ti křivdím? To si mě opravdu pobavila!“ smála se, „prosím tě, běž pryč!“ ukázala Erika na dveře, „celý život ses o mě nestarala a teď když mi uděláš čaj, tak si myslíš, že to napravíš?“ křičela na ni. „Eriko, já vím, že jsem nebyla nejlepší matka na světě,“ uznala Victoria. „Ano, to si opravdu nebyla,“ přitakala jí Erika. „Ale měla jsem k tomu své důvody,“ dodala Victoria. „A jaké důvody? Jaké? Proč mi je konečně neřekneš? Vždyť už jsem dospělá, unesla bych to!“ křičela na ni Erika. „Nechci o tom mluvit!“ odvětila jí Victoria. „Samozřejmě, jinou odpověď bych ani nečekala!“ podotkla Erika ironicky, „a teď už vypadni! Chci být sama!“ znovu ukázala na dveře. Victoria sklopila zrak, vstala a odcházela. „A nemysli si, že jsem zapomněla na tu facku, co jsi mi dala!“ zakřičela na ni Erika, když Victoria stála ve dveřích. Victoria se na ni vážně podívala. „Je mi to sice líto, ale zasloužila sis ji,“ byla o tom Victoria přesvědčená a poté odešla. Erika se znovu rozplakala a lehla si. „Migueli, musíš se ke mně vrátit! Musíš!“ plakala, „žádná žena tě nikdy nebude milovat tak, jako já!“ plakala.

„Dům Santanderových!“ zvedla Jazmín telefon v kuchyni. „Jazmín, to jsem já Miguel,“ ozvalo se v telefonu, „je tam někde Samantha?“ zeptal se. „Vydrž chvilku, dojdu pro ni,“ řekla mu Jazmín a chtěla vyjít z kuchyně, když v tom ale Samantha vešla dovnitř. „Volá ti Miguel,“ přikryla Jazmín sluchátko, aby je Miguel neslyšel, „vezmi si to,“ podávala Samanthě telefon. Samantha si telefon vzala, ale nevěděla, jestli chce s Miguelem vůbec mluvit.